Časopis Myslivost

Sto let kamzíků v Jeseníkách

Myslivost 9/2012, str. 34  Jiří Pecháček
Nádherný horský masiv Jeseníků patří mezi nejkrásnější a nejzdravější oblasti České republiky. Podstatná část pohoří Hrubého Jeseníku, je chráněnou krajinnou oblastí, s řadou přírodních rezervací a zón klidu. Dominuje mu Praděd, nejvyšší hora Moravy a Slezska, s nadmořskou výškou 1492 metrů. Horní hranice lesa, přibližně ve výšce 1200 - 1300 m nad mořem, přechází do zhruba stometrového pásu kosodřeviny a horské louky.

 

Z turistických cest, které tudy vedou, jsou krásné rozhledy po okolních vrcholech i celém podhůří s množstvím horských údolí a potoků. Téměř všude najdeme bohatou, mnohde i vzácnou flóru i faunu. Rozsáhlé lesy jsou bohaté na lesní plody a poskytují i vhodný úkryt zvěři. Mezi stálou spárkatou zvěř patří zvěř jelení a srnčí, ve vrcholových oblastech zvěř kamzičí.

               

Kamzičí zvěř má velice starý původ. Zoologové tvrdí, že kamzíci jsou potomky vyhynulé antilopy Pachygazela grangeri, která žila v období před 12 miliony let. Nálezy kosterních pozůstatků kamzíků jsou historicky řazeny do období člověka neandertálského - asi 115 000 let před naším letopočtem. Na území Moravy byly kosterní pozůstatky kamzíků nalezeny u Brna v Ochozské jeskyni, ve Sloupských jeskyních u Blanska, a u Štramberka v jeskyních Čertova díra a Šipka. Nelze proto vyloučit možnost, že v prehistorických dobách žili kamzíci i na svazích Jeseníků.

V současné době na území České republiky žijí kamzíci na severu Čech v Lužických horách u České Kamenice, kde byli vysazeni v roce 1907 a na území Moravy a Slezska v Jeseníkách, kam byly dovezeny první kusy v roce 1913. Oba chovy jsou alpského původu.

 

Zoologové dělí kamzíky na tři základní druhy: kamzíka horského, kamzíka běláka a kamzíka gorala.

Kamzík horský žije jako původní druh v Alpách, Pyrenejích, Apeninách, Abruzách, v horách Balkánu, v Karpatech, v horách Malé Asie, na Kavkaze a na Slovensku ve Vysokých Tatrách.

Kamzík bělák je rozšířen v Severní Americe ve Skalistých horách a na Aljašce.

Kamzík goral žije ve střední Asii, v Himalájích a v horách mezi Čínou a Koreou.

Jesenický kamzík je kamzík horský.

 

Myslivci řadí kamzíka horského mezi zvěř spárkatou a dutorohou. Spárkatou proto, že kamzík stejně jako ostatní spárkatá zvěř, např. jelen, daněk, má rohovité spárky. Spárky kamzíků se výborně přizpůsobily charakteru horského terénu. Zvěří dutorohou je proto, že jeho rohy, myslivecky růžky, jsou duté, z černé rohoviny. Kamzík je neshazuje, nosí je po celý život. Každým rokem růžky dorůstají, zpočátku rychle a po centimetrech a čím je kamzík starší, tím pomaleji a po milimetrech.

 

Na přelomu 19. a 20. století byla dnešní Česká republika součástí monarchie Rakouska – Uherska. Tento svazek 27 států nejrůznějších národností a ras řídila vláda, sídlící ve Vídni. V čele této obrovské císařsko-královské monarchie, habsburské říše, stálo Jeho Veličenstvo císař František Josef I.

Císař miloval lov zvěře od mládí, lovem odpočíval, a lov býval jeho jedinou zábavou, při níž se stával obyčejným člověkem bez formalit a pedantství. Mezi lesníky ožíval. Na lovu odkládal masku mocnáře a dopřával si přepych přirozenosti. V mládí lovil drobnou zvěř, zajíce a kachny, později už jen vysokou, nejčastěji jeleny. Nejraději ze všeho stoupal do hor za kamzíky, za život jich nastřílel více než 2000 kusů. Poslední cestu do hor na lov kamzíků podnikl v roce 1911, v 81 letech, do Alp, do císařského revíru Neuberg Mürzsteg ve Štýrsku, jihozápadně od Vídně. V tomto revíru zastával funkci lesního rady Dr. Ing. Otto Grohmann, o kterém bude ještě řeč.

K vídeňskému císařskému a královskému dvoru patřil také arcivévoda Evžen, plným jménem Eugen Ferdinand Piu Bernard Felix Maria, který svými úspěchy dosáhl hodnosti generála kavalerie, a který byl také 58. velmistrem Řádu německých rytířů. S jeho jménem zůstane navždy spojena úprava bruntálského zámku a vytvoření rozsáhlých zámeckých sbírek. Zámek v Bruntálu a velkou část jesenických lesů vlastnil Řád německých rytířů, a proto je samozřejmé, že arcivévoda Evžen, velmistr řádu, do Jeseníků, Bruntálu i do Karlovy Studánky zajížděl. Tím se dostáváme od Vídeňského císařského dvora až do našich hor.

Správcem velkostatku Řádu německých rytířů byl v době okolo roku 1910 vrchní lesní rada Höhlmann. V Karlově Studánce žil v té době vrchní lesmistr Quido Drechsler, který mimo jiné vyprojektoval a řídil v roce 1902 výstavbu silnice z Karlovy Studánky na Ovčárnu. Silnici, která v upravené podobě slouží dodnes jako jediná příjezdová cesta pod nejvyšší horu Jeseníků Praděd k chatě Ovčárně a která před asi 40 lety byla prodloužena až na jeho vrchol.

 

Představili jsme vám pět osob, které sehrály důležitou historickou úlohu při vysazení alpských kamzíků z císařského a královského revíru v Alpách do našich hor na pomezí Moravy a Slezska. Vrchní lesní rada Höhlmann, velký obdivovatel kamzičí zvěře, se při setkání s císařským a královským dvorním lovčím Grohmannem zmínil o 40 let starém nápadu vysadit v Jeseníkách kamzíky. Lovčí Grohmann doporučil radu Höhlmannovi, aby se se svou žádostí obrátil na arcivévodu Evžena, který měl k císaři nejblíže.

Když v roce 1910 přijel arcivévoda Evžen do Karlovy Studánky, lesní rada Höhlmann mu žádost o dovoz kamzíků skutečně předložil, a arcivévoda slíbil, že s císařem vše domluví. Nebude to však vyřízeno hned, s intervencí u císaře je třeba vyčkat na vhodný okamžik.

Diplomatický cit arcivévody a také poslední císařova výprava za kamzíky do Alp v roce 1911 zřejmě přispěly k císařovu souhlasu s vysazením kamzíků v Jeseníkách. Dne 12. října 1912 tak lesmistr Drechsler mohl v telegramu od arcivévody Evžena číst: „Kamzíci povoleni. Vše nutno připravit. Záležitost důvěrná.“

Karty byly rozdány. Bylo nutno jednat. Mezi revírem Neuberg Mürzsteg v Alpách, Vídní a Karlovou Studánkou se rozvinula čilá korespondence, dodnes dochovaná a uložena v archivu bruntálského zámku, společně s dokumenty o nákupu pletiva pro vybudování malé obory, o nákupu soli pro kamzíky, s dopisy o přípravách odchytu v Alpách i o přípravách v Jeseníkách. Díky těmto dokladům můžeme dnes, po téměř sto letech, podrobně vylíčit historii dovozu kamzíků z Alp do Jeseníků.

 

Postup rakouských úřadů byl v porovnání s dnešní byrokracií velmi pružný a rychlý. Už 16. října 1912, tedy 4 dny po oznámení, že kamzíci mohou být odchyceni a odvezeni do Jeseníků, byl zaslán o této skutečnosti dopis do Mürzstegu. Dne 18. října byla zpět do Vídně vyřízena odpověď s návrhem kde, jak a kolik kamzíků by bylo vhodné odchytit. O týden později bylo ve Vídni vše schváleno. Byly dohodnuty všechny potřebné kroky včetně spolupráce s dalšími firmami a bylo také schváleno, že celou akci zaplatí císařský a královský dvůr ve Vídni. Okamžitě byly připraveny vypolštářované bedny pro převoz kamzíků. Z korespondence také vyplývá, že spolu s kamzíky měli být do Jeseníků dovezeni svišti, sněžný kur a sněžní zajíci – běláci.

Odchyt kamzíků v Alpách proběhl v údolí potoka Tebriny, v polovině cesty mezi Mürzstegem a Neubergem. I po 100 letech je údolí potoka zachováno, dokonce zde ještě stojí i původní zděná hájenka. Místo, kde odchyt probíhal, lze dodnes přesně identifikovat.

Už v roce 1910 byl v údolí Tebriny zřízen drátěný plot, aby kamzíci nemohli přetahovat z Bärensteinových hor do sousedního soukromého revíru. Touto stezkou totiž vždy na začátku zimy kamzíci scházeli do lesů u Neubergu. Na císařské straně, pouhých 80 m od silnice Mürszteg – Neuberg, byl na stezce již dříve zřízen seník a liz kamenné soli, kde si kamzíci v zimě při vydatné sněhové pokrývce zvykli brát seno i sůl. Toho později využil lesní personál k odchytu kamzíků pro Jeseníky. Ke stávajícímu plotu přistavěl další krmelce, a ploty okolo nich tak, aby zvěř prošla průchody s maskovacími sítěmi. Když zvěř prošla, sítě byly zataženy.

Ještě koncem listopadu 1912 pokračovaly práce na dostavbě odchytového zařízení. Dr. Grohmann byl pln očekávání, protože v blízkosti sítí se již zdržovala tlupa 32 kamzíků a občas navštěvovala krmelce. Avšak 3. února napsal Dr. Grohmann do Karlovy Studánky lesmistru Drechslerovi, že sněhové podmínky nejsou příznivé a úspěch odchytu je v nedohlednu. Dne 15. února 1913 se konečně podařilo v jedné z pastí odchytit kamzici s kamzíčetem, kamzice ale na ledovém krunýři sněhu uklouzla a zlomila si páteř.

Následný odchyt byl úspěšný a do Karlovy Studánky putoval telegram, oznamující, že v pátek 20. února se pět kamzíků odesílá z Neubergu do Vídně na Jižní nádraží, odkud zajistí převoz na Severní nádraží c. a k. Inspekce zvěřince. Současně odeslal Dr. Grohmann další telegram do Karlovy Studánky, aby lesní správa vyslala průvodce, který převezme na Severním nádraží ve Vídni zásilku pěti kamzíků pro Jeseníky.

Po odeslání telegramů pak Dr. Grohmann napsal dopis, v němž mimo jiné uvádí: „K mé velké radosti musím říci, že se odchyt podařil na poslední chvíli, v hodině dvanácté … Naši záchranou byly měsíční noci, jinak bychom za těch nejhorších světelných podmínek nechytili nic. … Nedokážeš si představit, co se mě tento odchyt natrápil…“. Později se lesníci dozvěděli, že bylo odchyceno 17 kusů kamzičí zvěře, ale pouze u pěti zaslaných kusů byl předpoklad, že vydrží transport do Slezska.

Zmínili jsme se, že mezi Vídní, Mürzstegem a Karlovou Studánkou probíhala intenzivní korespondence. Na lesní správě Hubertov Řádu německých rytířů v Karlově Studánce se veškeré činnosti, spojené s dovozem kamzíků, ujal vrchní lesmistr Quido Drechsler. Ihned začal v terénu hledat vhodné místo pro karanténní obůrku. Našel ho v revíru Hubertskirch, česky Hubertov, v nadmořské výšce asi 1200 metrů, na hřebeni, který se svažuje od Vysoké Hole přibližně na severovýchod, nazývaném Schottersteine, později uváděném pod českými názvy Na Kamenci, Suť nebo Skalnatý. Dnes je toto místo uváděno jako Suť.

Když došel telegram, že Jeho Výsost císař František Josef I. celou akci schválil, měl již lesmistr dohodnuto, že materiál na stavbu obůrky nakoupí u firmy Adolf Grohmann a syn ve Vrbně pod Pradědem. Dva dny po obdržení telegramu také odeslal do Vídně k císařské a královské firmě Solivar objednávku na dodávku soli.

Výstavba aklimatizační obůrky v Jeseníkách byla zahájena v říjnu 1912. Její budování však ztěžoval předčasný příchod zimy a silné vánice. Přesto byla k přijetí kamzíků z Alp připravena už koncem listopadu 1912, tedy dříve, než měli v Alpách dokončeno odchytové zařízení. Obůrka měla rozlohu asi 12 hektarů, s délkou plotu celkem 1650 metrů. Do výše 2 metrů bylo nataženo drátěné pletivo a nad ním další metr drátů. Do oplocení byl zabudován záskok a vlastní obůrka byla vybavena potřebnými krmelci a solnými lizy. O průběhu výstavby jesenické obůrky byli plně informováni všichni hlavní organizátoři celé akce, ve Vídni, v Alpách i u nás. Nic nebylo ponecháno náhodě, o všem musel být dokonalý přehled.

Vrchní lesmistr Dreschler ihned po telegrafické výzvě z 20. února 1913 odjel do Vídně, aby si kamzíky na Severním nádraží osobně převzal a celou cestu domů je doprovázel. Do Malé Morávky se vrátil vlakem s kamzíky ráno 22. února 1913 v 9 hodin 24 minut. Na nádraží už očekávali vzácný náklad lesníci s povozy. Pět beden s kamzíky bylo na povozy naloženo a za všeobecné pozornosti odváženo do hor.

Na konci Malé Morávky byly bedny s kamzíky přeloženy na sáně tažené koňmi a převezeny k zásobnímu krmelci, který stál pravděpodobně v místě dnešního parkoviště Hvězda. Dále se koně kvůli sněhu nedostali. Bedny s kamzíky byly přeloženy na saně a ručně taženy až na paseku, kde tehdejší Půlnoční cesta končila.

Zda byli kamzíci vezeni silnicí na Ovčárnu a odtud na Půlnoční cestu, nebo se výprava pustila Kapitánskou cestou, není známo. Jisté je, že z konce Půlnoční cesty až do obůrky na Suti nesli bedny s kamzíky dřevorubci v rukách.

Po náročné cestě byli kamzíci konečně na místě. V obůrce byly bedny srovnány na silnou vrstvu sněhu vedle sebe. Nastal slavnostní okamžik: všech pět beden bylo otevřeno najednou. Jenže dlouhou cestou si zvěř na bedny zvykla a k novému prostředí byla nedůvěřivá. Nakonec přece jen kamzíci bedny opustili a rozptýlili se po obůrce.

 

Zasněžené Jeseníky otevřely svou náruč novým obyvatelům. Po dlouhé cestě začalo pět kusů kamzičí zvěře psát historii kamzíků v Jeseníkách. Dvě kamzice, tříletá a dvouletá, a tři kamzíčata, dvě kamzičky a jeden kamzíček. Ještě téhož dne odeslal vrchní lesmistr Drechsler do Vídně telegram: „Expedice skončila bez závad a kamzíci dopraveni až na místo určení.“ Na razítku c. a k. poštovního úřadu v Malé Morávce bylo datum 22. února 1913.

 

Kamzíci dovezeni z Alp a umístěni v obůrce na Suti, byli označkováni a na slechách měli kožené chrániče. A také měli svá jména. Tříletá kamzice byla rakouskými lesníky pojmenována Rosel, naši lesníci ji pak říkali Růža. Mladší kamzice se jmenovala Lisl, česky Líza nebo Lízinka, kamzíčata dostala jména Katl a Gretl neboli Katka a Kačenka. Kamzíček byl nazván Wastl, a to mu zůstalo i v češtině.

Z výčtu dovezené zvěře vyplývá, že na čtyři kamzice byl dovezen jeden kamzíček, který by do říje v roce 1913 nemohl vstoupit. Kamzíček ale již druhého dne po převozu uhynul. Dovezené populaci tedy chyběl kamzík a bylo proto nutné ke kamzicím nějakého zajistit. Na tento neutěšený vývoj reagoval Dr. Grohmann dopisem, ve kterém bylo mimo jiné napsáno: „Teď nepovolím, akce je rozjetá a povolit nelze. Slezské hory se musí stát kamzičím revírem“.

Po třech měsících, 15. června 1913, byl od hajného z Donnerbachu v Horním Štýrsku za tři sta korun zakoupen kamzík. Byl dovezen a vysazen do obory, ale druhého dne ráno uhynul. Podle veterinárního nálezu se jednalo o rostlinnou otravu. Kamzice byly tedy opět bez kamzíka a bez naděje na potomky. Dne 1. prosince 1913, v době kamzičí řije, se však přece jen dočkaly. Správa dvorní honitby Mürzsteg zaslala dobrého tříletého kamzíka. Dvouletá kamzice Líza měla proto v červnu 1914 první kamzíče, počaté na území Jeseníků.

Rokem 1913 se dovoz zvěře do vybudované obůrky nezastavil. Dne 5. února 1914 byly náhradou za uhynulé kusy dovezeny dvě kamzice a jeden kamzíček, v květnu přibyla dvě nově narozená kamzíčata. Na konci roku 1914 bylo v obůrce na Suti již 10 kusů kamzičí zvěře.

V příštích třech letech se další dovoz již nekonal. Probíhala první světová válka a císař v roce 1916 zemřel. Toto tříleté období bylo z chovatelského hlediska uspokojivé. V roce 1915 byl přírůstek tři kamzíčata, v roce 1916 dokonce čtyři a v roce 1917 opět tři kamzíčata.

V roce 1917 ale uhynuly tři dospělé kamzice původně dovezené z Mürzstegu. Na konci roku 1917 tak stav kamzičí zvěře v obůrce na Suti činil 17 kusů.

Vypadalo to, že počáteční zazvěřovací bolesti jsou překonány. Ale jak se říká „nechval dne před večerem“. Starý kamzík již nebyl schopen rozmnožování. Ostatní samci v populaci byli buď ještě příliš mladí, nebo byli starým, již neplodným kozlem v říji odháněni. Výsledkem bylo, že v roce 1918 kamzice nevrhly ani jedno kamzíče. Starý kamzík, zakoupený v roce 1913, nejenže nezajišťoval další přírůst, ale naopak odháněním slabších, mladších, ale potentních kamzíků tento přírůst znemožňoval. Bylo nutné jej odlovit.

Náhradou za odloveného starého kamzíka byl zakoupen od obchodníka se zvěří v Přerově kamzík nový, a zaplaceno bylo za něj tisíc korun.

Z řečeného vyplývá, že v roce 1918 byl pro obůrku jeden kus kamzičí zvěře zakoupen, jeden kus uhynul a jeden kus byl uloven. Jelikož přírůst nebyl žádný, stav na konci roku 1918 činil 16 kusů. V roce 1919 se sice zakoupený kamzík a dorostlé kamzíče postarali o přírůstek dvou kamzíčat, ale tři kusy uhynuly, a tak koncem roku 1919 bylo v obůrce na Suti pouhých 15 kamzíků. Rokem 1919 počáteční krize chovu vyvrcholila. V dalších letech už docházelo jen ke zlepšování stavu.

Ve třetím roce samostatného Československa se o jesenické kamzíky začínala zajímat i širší myslivecká veřejnost. Jako první otiskl zprávu o vysazení kamzíků časopis Česká myslivost, který vydávalo České lovecké nakladatelství v Praze na Vinohradech.

Suchá léta 1921 a 1922 přinesla zhoršení podmínek pastvy v obůrce. Oplocená plocha již nestačila potřebám chovaných kamzíků a bylo nutné ji rozšířit. Novým připlocením v roce 1923 přibyly do obůrky další dva hektary paseky. Na konci roku byl stav 18 kusů kamzičí zvěře. Ani po rozšíření ale obůrka kamzíkům nestačila. Plocha byla kamzíky doslova devastována, zvěř vytrhávala zbytky trávy i s kořínky. O rok později, v roce 1924, se tento stav stal již katastrofálním. V oboře nezbyla ani nejskromnější travička.

V roce 1924 bylo proto přistoupeno k vypuštění 21 kamzíků do volné přírody. Zpočátku se kamzíci zdržovali v blízkosti obůrky. Po říji zaznamenali lesníci, že tlupa, až dosud zůstávající pohromadě, se rozdělila na tři menší. V každé byl jeden dobrý kamzík. Jedna tlupa se držela uvnitř bývalé obůrky, druhá v její blízkosti a třetí, kamzík a tři kamzice, byla nečekaně spatřena 16. prosince 1924 až v Domašovském revíru na Červeném vrchu a poblíž Vřesové Studánky.

Když v létě roku 1925 byli viděni první kamzíci ve videlském revíru a v Mnichově, v dnešní části obce Vrbno pod Pradědem, konstatoval lesník Drechsler, že je již „kamzíky možné vidět i v jiných částech revíru Hubertov, doufám, že po 12 letech starostí a boje o jejich přežití jsou kamzíci v Jeseníkách usídleni definitivně“.

Kamzíci začali žít v Jeseníkách svým životem, a proto bylo nutné je uvést jako lovnou zvěř ve Slezském honebním zákoně. Nařízením číslo 1/2/12 ze 16. července 1925 Zemské správy a zplnomocněného komisaře pro Ratibořsko v Opavě byl kamzík horský prohlášen lovnou a chovnou zvěří s hájením po celý rok.

 

Řád německých rytířů se zapsal zlatými písmeny do historie kamzičí zvěře v Jeseníkách.

 

Pokusy a výsledky, dosahované při vysazování kamzičí zvěře na panství Řádu německých rytířů, byly se zájmem sledovány i majiteli okolních lesů. Zvláště pozorně ze strany vratislavského arcibiskupského panství, které s panstvím Řádu rytířů bezprostředně sousedilo.

Když správa arcibiskupského ředitelství v Javorníku zjistila, že se pokusy daří, rozhodla se k vysazení kamzíků aktivně připojit. Na žádost správy v Javorníku vydal vratislavský arcibiskup v roce 1927 povolení k vysazení kamzíků na tomto panství. Ještě téhož roku byla založena na vratislavském panství obůrka o výměře 23 hektarů na území lesní správy Vidly v nadmořské výšce 900 metrů, která měla severní a jižní expozici. Na ploše obůrky byl hlavně starý porost, ale také paseka, mlazina a skály.

První kamzíci do videlské obůrky byli dovezeni o dva roky později v roce 1929 od lesní správy Velká u Popradu. Během 14 dnů však zahynuli. Ředitelství se obrátilo o pomoc do Alp, do sousedství bývalé císařské honitby.

Dne 11. března 1930 byla v obůrce ve Vidlích vysazena kamzice s kamzíčetem, odchycená v horách Rax Alpe a dovezená z Neubergu. Kamzice však již čtvrtý den uhynula a kamzíče přežilo jen díky nesmírnému úsilí a péči lesního personálu. Bylo živeno kozím mlékem a letninou.

V následujícím roce 1931 byly 11. září opět z Neubergu, z pohoří Rax Alpe, dovezeny další tři kusy, dvě kamzice a jeden mladý kamzík. Jedna kamzice brzy uhynula, druhá utekla skokem přes plot, u něhož vznikla závěj sněhu. Všechny pokusy dostat ji zpět do obůrky byly neúspěšné. V obůrce zůstali dva kamzíci a teprve po čtyřech letech, 25. března 1935, se podařilo získat pět kamzic z Höllen Gebirge, lesní správy Ebensee z okresu Grunden. Čtyři z nich byly plné a v červnu nakladly kamzíčata.

V roce 1935 byla skupina pěti kamzic poslední zvěří, která byla do Jeseníků dovezena. Ve videlské obůrce byla držena až do roku 1939, kdy byla obůrka zrušena a zvěř vypuštěna do volné přírody. Celkem z ní bylo vypuštěno 21 kusů kamzičí zvěře, tedy stejně jako z obůrky na Suti u Vysoké Hole v roce 1924.

Sloučíme-li výsledky z obou obůrek, pak celý proces vysazení kamzíků v Jeseníkách trval 26 let. Od roku 1913 do roku 1939, tedy přibližně po dobu jedné generace lesníků. Do volné přírody bylo vypuštěno celkem 42 kusů kamzičí zvěře.

Na začátku 2. světové války bylo v Jeseníkách 60 – 70 kamzíků. Období 2. světové války přestáli jeseničtí kamzíci vcelku dobře. Němečtí lesníci údajně ulovili tři kusy kamzičí zvěře, což nemělo podstatný vliv na snížení jejího stavu.

Hůře se chovali němečtí a později čeští vojáci z posádky na chatě Ovčárna pod Pradědem. Proti jejich pytlačení tehdy zakročil lesník Ing. Jiří Plachý, který nastoupil lesnickou službu v Karlově u Malé Morávky. On také shromáždil dostupné materiály o původu kamzíků v Jeseníkách. Uvádí v nich, že v roce 1946 bylo v Jeseníkách okolo 100 kusů kamzičí zvěře, která obsadila hlavní hřeben Hrubého Jeseníku a sestoupila i do nižších poloh. V té době pobývala již v okolí Šeráku a na Králickém Sněžníku.

Snad nejhorší zimu prožívali jeseničtí kamzíci v zimě 1948 – 1949, kdy oslabené kusy přicházely k obytným budovám v Koutech nad Desnou a v Rejhorticích, kde byly chytány a zavírány do stodol. Mnohé kusy zde uhynuly značným vysílením a zápalem plic.

V roce 1959 byl uloven jižně od Kamence na Lesním závodě Loučná nad Desnou první kamzík pro Výzkumný ústav lesnický a myslivecký ve Zbraslavi.

V roce 1960 pak byly ve stejné lokalitě odchyceny dva kusy kamzičí zvěře pro vypuštění na Slovensku ve Velké Fatře v Gaderské dolině. Spolu s kamzíky z České Kamenice měly utvořit základ chovu kamzíků ve Velké Fatře.

Kamzičí zvěř prokázala, že má v Jeseníkách vhodné podmínky pro život a její početní stavy stoupaly. Kamzíci v Jeseníkách zdomácněli.

Do roku 1960 nebyla zvěř evidována a také nebyla předmětem odpovídajícího zájmu. Vznikem podniku Severomoravské státní lesy se sídlem v Krnově v roce 1960 došlo ke zlomu. Kamzičí zvěř se stala zvěří sledovanou, začala být statisticky evidována. S výjimkou odstřelu pro výzkumné potřeby byla zvěř celoročně hájena. Chránil ji nejen lesní personál, ale velice intenzivně i ochránci přírody.

Pokračování v příštím čísle

Text a snímky Jiří PECHÁČEK

Zpracování dat...