Časopis Myslivost

Z hlasatelny na posed

Myslivost 9/2012, str. 62  Jaroslav Šprongl
Alexander Hemala proslul coby „Večerníček“, když se v Československé televizi jako hlasatel dokázal prosadit mezi řadou půvabných kolegyň a vejít tak ve všeobecnou známost. Kromě jiného uváděl právě i pořad pro děti, který – oproti hlasatelkám – z televizních obrazovek dosud nezmizel. Naše, teď už jen Česká televize totiž hlasatelky a hlasatele uvádějící jednotlivé programy dávno zrušila. Saša ovšem zůstal nakonec věrný jak televizi, kde působí jako režisér dne, tak onomu „hlasatelství“. Dnes se ale mluví o moderování a bývalého televizního hlasatele můžete potkat na nejrůznějších podiích při uvádění nejrůznějších pořadů – myslivecké nevyjímaje.

 

Začneme dnes tak trochu od konce: máš za sebou první sezonu s loveckým lístkem v kapse, tak co jsi ulovil? Já vím, že jistým impulsem k tomu, aby ses přidal do cechu svatého Huberta, bylo naše setkání na předloňském pořadu „Pocta české myslivosti“ ve Valdštejnské zahradě. Takže jsi šel do myslivosti možná spíše přes tradice a kulturu než pro touhu po trofejích.

Především hned v úvodu bych chtěl pozdravit své kolegy myslivce, i když toto říkám s troškou nadsázky – jsem zatím latentní příslušník tohoto věhlasného cechu. Ono je v životě vše trošku komplikovanější, než se na první pohled zdá. Ano, správně říkáš, Jaroslave, že ten prvotní impulz vzešel při setkání s tebou a svatým Hubertem ve Valdštejnské zahradě. Ty jsi mě tím správným způsobem nakopl a pak už to šlo samospádem. Bylo třeba absolvovat kurz, udělat zkoušky, i ty praktické, což jsem rád, že mám, a že tudíž mám kde navázat. Ale to naše televizní řemeslo je takové vrtkavé, jednou práci máš a je jí hodně a pak zas přijde čas, kdy práci nemáš – a pak jí není ani troška. Lidská mysl je nastavena tak, že když je jedno, toužíš po tom druhém, a naopak. Tak až té práce bude míň, nebo až budu důchodce, ono to bohužel už nebude dlouho trvat, tak raději než krmit holuby v parku, nebo se ohánět golfovou holí, vyrazím do přírody. Jestli budu střílet, nebo se jen dívat, popřípadě fotit, to ještě nevím, to se uvidí. Ale jako relax, pročištění hlavy samozřejmě přírodu používám už teď a procházky se psem jsou mou velkou radostí. Takže z toho mého povídání je asi odpověď na úvodní otázku jasná.

 

Teď se tedy vraťme na začátek: jaké bylo tvoje předchozí setkávání s přírodou a myslivostí? Kdy začalo?

Jako malý a mladý chlapec jsem prázdniny trávil u svého dědy a babičky Hemalových ve Velké Bíteši a nad mou postelí byl zavěšen krásný portrét mého praděda, který byl hajným v Přibyslavicích. Bohužel toho jsem už neměl čest zažít, ale z vyprávění mé babičky, jeho dcery, jsem před svým vnitřním zrakem viděl robustního, charizmatického muže s plnovousem, jak prochází hvozdy Českomoravské vysočiny a prožívá úžasný myslivecký život. On asi reál vypadal trošku jinak, ale fantazie pracovala. Naše půda pak byla naplněna myslivostí až po okraj a my s bratrem jsme tam prožívali dobrodružné chvíle. Na to se nedá zapomenout! Tady asi ta prvotní inspirace.

Tím to ale nekončí. Naše rodina byla myslivostí „postižena“ ještě mnohem více. Můj strýc byl hajným blízko Prievidze a párkrát jsme ho s rodiči navštívili. A to byla krása, v té době kraj nedotčený, romantický a vedle výletů se strýcem do přírody to bylo i lovení pstruhů v divokých tatranských říčkách a tůních. Krása k pohledání, která už se mi v životě asi nezopakuje.

 

Střihem pojďme zpět do současnosti. Přijali tě už někam do mysliveckého sdružení?

Myslivost zatím sleduji, jak už bylo řečeno, spíše zpovzdálí. Nejsem tedy ještě nikde organizován, ale věřím, že až můj myslivecký čas přijde, někdo mi nabídne pomocnou ruku. Já prostě nejsem střelec od boku, ke všemu musím postupně dospět.

 

Jako „pejskař“ ti položím obligátní otázku: Jsi „celý“ myslivec, tedy s loveckým psem, nebo jen „poloviční“?

Z tvé otázky je mi jasné, že bez psa jsem poloviční. A to bych nechtěl. Mám svou pitbulku již patnáctým rokem, takže si asi i laik dovede představit, jaké to je. Dříve byla naše Deisy dynamit, ale dnes, když s ní jdu na procházku, už u branky se na mě smutně dívá a otáčí se zpět k vyhřátému radiátoru v obýváku. Ale jako na plemeno na ni nedám dopustit. Pes naprosto oddaný, nikdy nikomu neublížil, i když na kočky a jiná zvířátka byla pochopitelně tvrdá. Pár slepiček jsem našim sousedkám musel uhradit, když na poli uviděla zajíce, tak byla k neudržení, ale ty zase nikdy nedohonila. Tak se těším na jaro, a byť ne dlouhé, přesto příjemné procházky s ní.

 

Moderuješ, režíruješ, hraješ, tančíš… Na co zajímavého, v čem, jak se říká, „máš prsty“, bys naše čtenáře pozval? A setkáváš se při své umělecké činnosti také s tématem myslivosti a myslivců?

Vedle režijní práce v České televizi jsem před časem „naskočil“ do barrandovského „Dobrý večer, Česko“, což je programová desetiminutovka vždy s nějakým zajímavým hostem. Moc mě to baví a člověk potká osobnosti z oblastí, se kterými neměl zatím tu čest. Jinak, když je příležitost, si i rád na nějaké společenské akci zatančím se svou půvabnou tanečnicí ze Star Dance, která mě na parketu tak říkajíc polidštila, neb tancem jsem byl do předloňska takřka nepolíben. O tom se mohli přesvědčit i návštěvníci loňského reprezentačního plesu Českomoravské myslivecké jednoty. Tedy o tom polidštění. A mám vždycky radost, když se naskytne něco jiného, co člověk ještě nikdy nedělal. Třeba minulý týden jsem – a vidíte, už jsme u té myslivosti – do jednoho animovaného filmu namlouval jedno malé zvířátko. Byly to tři věty, ale potěší, když si na vás kamarád režisér vzpomene a nechá „vyniknout“.

 

Naše rozhovory s osobnostmi – myslivci končíme vždycky otázkou o budoucnosti české a moravské myslivosti. Jak ji vidíš ty? Jsi spíše optimista nebo pesimista?

Nejsem kompetentní se vyjadřovat k budoucnosti myslivosti, na to jsem příliš krátkou dobou členem myslivecké rodiny, ale mohu jen doufat, že přežije a náš les bude plný zvěře a zpěvu ptactva. Znáte lepší muziku, přátelé?

Připravil Jaroslav ŠPRONGL

Ilustrační snímek autor

Zpracování dat...