ePrivacy and GPDR Cookie Consent by TermsFeed Generator

Časopis Myslivost

Březen /2013

Jak jsem hledal v Rumunsku privátní lovecký revír

Myslivost 3/2013, str. 28  Petr ZIEGROSSER
Vždy, když už se mi zdá, že vše funguje na více než sto procent, rozhodnu se hledat něco jiného. Stejné je to i s loveckými destinacemi. Lovy v Rumunsku zajišťuji pro své známé převážně u Státních lesů, lesní závod Sučeava. Krásné lesy, zajímavý kraj, dostatek zvěře a dobré trofeje karpatských jelenů. Lov medvědů je organizován precizně jako za Čaušeska, je šance ulovit tam vlka i silného kňoura. Místní myslivci umí ošetřit trofeje, vybavit CITES a trofeje bezpečně dopravit do Čech. Ceny mají stálé a personál je korektní.

Má to ale jednu chybu, je to poměrně daleko – přes celé Rumunsko. Proč tedy nezkusit něco blíž? Na západě Rumunska, těsně za hranicí s Maďarskem, je také jistě zvěř a navíc – revíry se tam rychle privatizují. Tady je možná dobrá šance.

Z Čech až prakticky na rumunské hranice jedete po dálnici, a pokud to ještě vezmete přes Rakousko, tak po pouze kvalitní dálnici. Cesta rychle ubíhá a za necelých devět hodin projdete rumunskou pasovou kontrolou. Předložíte pas, pozvání, evropský zbrojní průkaz, odsouhlasí vám čísla na zbrani, přeptají se na počet nábojů a po pár minutách vás s úsměvem a přáním šťastné cesty propustí.

Navštívil jsem během krátkého pobytu dva privátní revíry. Ten první je v okolí města Salonta ležícího mezi Oradeou a Aradem. Lautr rovina, zemědělská krajina. Vesnice jsou daleko od sebe, stavení neopravovaná, všude nepořádek, cesty špatné. Ale pole jsou dobře obdělávaná, zem je tam černá, těžká, jílovitá, ale jistě velice úrodná. Pole jsou všude, kam dohlédnete. Jen kolem příkopů křoviska a daleko od sebe, uprostřed polí, ostrůvky lesů.

Ten, kdo tam tyto lesy před staletími zakládal, byl jistě moudrý člověk, patrně šlechtic, který zaměstnával schopné lesníky. A také to jistě byl veliký lovec. Krásné dubové porosty jsou několik desítek metrů širokými alejemi rozčleněny na čtverce. Na křižovatkách byly kdysi – patrně ještě za Čaušeska - vybudovány kazatelny, občas někde stojí malý, rozpadající se krmelec.

Uprostřed komplexu lesa je hájovna, kdysi pečlivě udržovaná, obklopená hospodářskými stavbami. Zcela jistě místo pro panského lesníka a jeho rodinu, nyní spíše vyhnanství, do kterého se po špatných a neudržovaných polních cestách i s terénním autem těžko dostanete.

Lesy obhospodařuje lesní závod, práce v lese jsou prováděny profesionálně, všude je pořádek. Honitby, které zde dosud také obhospodařovaly státní lesy, si nyní pronajal místní podnikatel. Pět honiteb o celkové výměře 50 000 ha. Nevím, jaké má tento člověk plány, ale vím, že má patrně hodně volných peněz. Ubytovací zařízení, které v revíru postavil, je exklusivní, vytápěné vodou z termálního pramene, venku bazén s teplou vodou. Luxus!

Ale o chovu a lovu zvěří ví patrně málo. Přestože jsou revíry velice dobře zazvěřeny černou, jelení, daňčí, srnčí a drobnou zvěří (bažanti, zajíci), péče o zvěř je minimální a připravit dobrou loveckou akci pro zahraniční lovce, kteří mají jen minimum času na lov, to tam neumí vůbec. Je to škoda, neboť by stačilo jen málo. Pracovní síla je levná, krmiva nadbytek a za levný peníz. Holt, zase jeden příklad, že v myslivosti bohatství samotné nestačí. Bez kvalitního a zapáleného personálu, který pracuje samostatně, koncepčně a s radostí, nemůže sebevětší boháč nic dokázat. Personál, složený z „vlezdoprdelků“ a shrbených sluhů je i bohatému majiteli k ničemu. A revír se silnými jeleny s trofejí přes 9 kg, kňoury o hmotnosti přes 300 kg, daňky se čtyřkilovými lopatami a srnci s parůžky jako „sibiřáci“ také.

Hosté, tak jak jsem to zažil osobně, mohou dál sedět na polorozpadlých kazatelnách a čekat na kňoura, který možná někdy kolem půjde přes průsek z jednoho neprostupného houští do druhého. Když mu u kazatelny alespoň něco málo pravidelně nezasypete, ať už z lenosti nebo z neznalosti, bude dál hledat červíky a zbylé žaludy v krytu lesa. A pak ani rychle zorganizovaná naháňka, při které se nazdařbůh a bez úspěchu prohánějí náhodně vybrané leče, a při které se auty honí plnou rychlostí po polích toulaví psi, situaci nezachrání. I když, pravda, je to pro našince „zajímavý zážitek“ vidět na výřadu čtyřmi auty uhnané a následně zastřelené toulavé psy, což byla sice pro místní účastníky asi zajímavá akce, vykoupená však stotisícovou škodou na „nóbl teréňácích“, které byly ke stíhání po polích používány.

Odevšad si je možno odvézt nové poznatky. I v tomto revíru jsem viděl zajímavou skutečnost, zpracování divočáka po ulovení. Celý, nevyvržený kus byl dopraven na základnu, tam za pomoci plynové bomby a hořáku z něj byly pečlivě opáleny osiny. Pohled na zčernalý opálený kus nebyl nijak příjemný, ale za pomoci soli, vody a neustálého oškrabování černoty tupou stranou dlouhého nože při neustálém drhnutí rýžákem se nakonec výsledek dostavil. Na stole ležel krásně očištěný, bez jediné osiny a popálení, bílý divočák připomínající naše opařené prase domácí.

Po vyvržení a rozčtvrcení by nikdo nepoznal, že se jednalo o divočáka. Napařenou kůži odborně oloupali, osolili a s velikou chutí pojídali. Také jsem kousíček okusil. Až na příchuť spáleniny to docela ušlo. Ale protože jsem nikde neviděl odebírání vzorku na svalovce, přestal jsem pojídat kůži i na stole připravené klobásy a zvýšil dávky bezvadné pálenky.

 

Abych poznal i jiný revír, přesunul jsem se o 100 km dále do vnitrozemí. Do privátního revíru východně od Aradu, který si již před lety pronajal člověk, patřící k místní německé menšině, což umožnilo snazší komunikaci. Po ubytování v příjemném penzionu s restaurací, která je nonstop v provozu, jsme vyjeli na obhlídku honitby.

Nachází se v mírné pahorkatině rozčleněné několika údolími a nadmořskou výškou do 700 m n. m. Hlavní dřevinou je zde dub a buk. Honitba má výměru 11 000 ha a z toho je více než 8000 ha lesa. Hlavní zvěří je zde černá, poměrně dobré stavy jsou jelení zvěře, potkat můžeme i srnčí zvěř.

Limitujícím faktorem stavů zvěře, přes veškerou péči personálu, je vlk, rys a toulaví psi. Medvěd do této honitby zavítá jen náhodně. Holá jelení zvěř se zde nestřílí vůbec, „odlov“ provedou vlci. Vlci si také přivlastní minimálně polovinu přírůstku černé zvěře. Loví se tak pouze lovní jeleni a veškerá černá zvěř, i když bachyně minimálně a jen tehdy, když se někdo na naháňce splete (a také pak bachyni dobře zaplatí).

O revír a zvěř se kromě nájemce starají ještě čtyři lidé, kteří se dvěma terénními auty denně objíždějí celý revír a pravidelně zakrmují třicet krmelišť. Krmeliště jsou umístěna při údolních cestách, zpravidla za potokem. Na protějším svahu, asi 40 – 60 m od krmeliště, jsou postaveny kazatelny a posedy různého typu.

Na krmeliště se naširoko rozhazuje kukuřice, již na první pohled je vidět, že černá tato místa pravidelně navštěvuje. Krmí se celoročně, zhruba 300 kg jadrného krmiva denně. Černá přijde na krmeliště velice brzy, zpravidla ještě za světla, a tak není problém ji ulovit. Přesvědčil jsem se o tom osobně, když mne nájemce na jednom z krmelišť nechal na kazatelně. Ještě před setměním se z protější strmé stráně za hlomozu, zvuku padajících kamenů a lámaných větví přiřítila tlupa dvaceti kusů černé. Veškerá zvěř byla v dobré kondici, selata o hmotnosti přes 30 kg, silné bachyně a dva velicí kňouři. Prostě zážitek! Černá klidně brala kukuřici a trvalo jí více než hodinu, než vše vyluxovala. Krásná podívaná!

Jelení zvěř se zde prakticky nekrmí, listnatý les s bohatým podrostem a nekonečnými plochami ostružiníku je úživný, a tak se jelení a srnčí zvěři, ale jen při vysokém sněhu, předkládá vojtěškové seno. Lov černé se provádí buď individuálně na krmelištích, nebo na naháňkách. Jeleni se loví o říji.

Nájemce honitby je praktik, který má vše dobře promyšleno a zkalkulováno. Je nejenom lovec, ale také chovatel barvářů a slovenských kopovů. Patrně nemá v matraci miliony, ale zcela jistě má jasnou představu, jak se zvěří hospodařit a jak výsledky své práce prodat. Odborník na svém místě.

 

Rumunsko je země, která se mění před očima. Nyní tam dochází k rozsáhlé privatizaci honiteb a doufejme, že noví bohatí, většinou však naprostí myslivečtí laici, pochopí, že bez odborníků, praktiků a pro věc zapálených lidí to nejde.

Text a snímky Petr ZIEGROSSER

arev@arev.cz

Zpracování dat...