ePrivacy and GPDR Cookie Consent by TermsFeed Generator

Časopis Myslivost

Březen /2013

Jak mi Ďaďa zachránil život

Myslivost 3/2013, str. 60  Marek Lach
Můj citový vztah k Rosii již dávno není lhostejný. Za dobu co jsem zde pobýval jsem již něco málo pochopil z její velikosti. Obdivuji srdečnost zdejších obyčejných lidí. Otevřenost k cizincům, a to zvláště k Čechům. Jejich pohostinnost je charakteristická. Koncem listopadu jsme se setkali s Denisem na Krasnojarském letišti, kam jsme dorazili po půldenní cestě z Brna. Polámaní a utahaní z časového posunu jsme se těšili do sprchy. Venku podal drobný sníh a jako hladká mouka se kupil na suchých hromadách okolo všech parkujících aut.

Cestou do Denisova preparátorského studia jsme probrali plány na nejbližší týden. Dohoda byla na tom, že vezmeme sabáky a odjedeme na sever podél Jeniseje do tajgy. Vydáme se do divočiny lovit kožešinová zvířata, případně losa, pokud by se nám poštěstilo. Po příjezdu do studia jsme obdivovali náramné preparáty ze zvěře, která je u nás téměř nevídaná. Přes sobola, marala, losa až po rysa a rosomáka, sovu sněžnou, tetřívky a sibiřské srnce. Nejvíce nás nadchla kolekce preparátů hnědého medvěda. Desítka lebek preparátů lebek oceněných zlatými medailemi, kožešiny opracované do koberců a několik vycpaných figur medvěda v různém stupni rozpracovanosti preparátorského řemesla. Snad nic jiného na světě nemohlo v přítomném loveckém návštěvníkovi vzbudit větší touhu po dosažení podobné trofeje.

Cesta na sever v terénním autě s volantem na pravé straně nám připomněla, že už se blížíme japonskému hospodářskému vlivu. Snad bude zasahovat jen do obydlených oblastí, a ve volné přírodě nebudeme tyto civilizační výdobytky potřebovat. Po sto padesáti kilometrech širokou asfaltovou silnicí jsme odbočili k Jeniseji a počkali na prám, který nás převezl přes řeku.

Ve vesničce Krasnyje Ključi jme si zapřáhli za auto vozík se skútrem a pokračovali lesní cestou do liduprázdné tajgy. Po pěti kilometrech hustým porostem, ve kterém se skútr se saněmi tak tak protáhl se před námi uprostřed vysokých cedrů objevila malá mýtina se dvěma sruby. Větší z nich, asi 6 x 6m, byla izbuška s jedním okénkem, ve kterém jsme příštích pět dní bydleli. Druhý srub, asi poloviční, byla báňa, typický toť prostor pro zajištění osobní očisty a regenerace.

Je až příznačné, jak výrazně roste chuť posedět ve vyhřáté sauně ve vztahu s tím, jak v mrazivém prostředí se člověk pohybuje. Pravdou je, že na sibiřské poměry je minus 21 stupňů příjemná teplota, ale našinec přeci jenom takové mrazy často neprožívá.

V izbušce, která byla vybavena prostými kamny na dřevo, stolem s lavicemi a palandou pro čtyři spáče se nám od počátku zalíbilo. Zpočátku tedy jen pro tři lovce, neboť psi měli spát na zemi. Po čase, když jsme zjistili, jak jsou pro nás Fěďka a Norka užiteční, dostalo se jím obecného uznání a povýšili na spoluspáče. To znamená, že jsme leželi všichni na jedné palandě, chrápali jsme, drbali si blechy, chlapsky jsme si ulevovali a vůbec krásně jsme nocovali po namáhavém dni.

Denní program totiž vůbec nebyl vycházkou pro slečinky. Po snídani jsme vyrazili divokou tajgou místy, kde snad nikdy člověk nešel. Brodění sněhem a přelézání vývratů je tak fyzicky náročné, že ujít v tajze 5 km je půldenní vyčerpávající program. Lajky přitom volně revírují okolo a náš průvodce Denis podle jejich hlasu usuzuje, zda hlásí na kožešinovou zvěř někde v korunách stromů, nebo narazili na stopu losa. Zcela jinak štěkají, když objeví obsazený brloh. Ale to jsme si ověřili až později.

Zatím jsme putovali tajgou a hledali brloh se zalehlým medvědem. Objevili jsme letošní znaky na stromě, kterými si medvěd značí své teritorium, takže naděje, že ho naši psi někde vyčenichají, byla reálná. Kolem poledne jsme objevili brloh, který byl ale pustý. Denis ho osobně prolezl, zda v něm nejsou stopy přítomnosti medvěda, ale nic neobjevil, tak jsme usoudili, že v letošním roce je bez nájemníka. Rozhodli jsme se rozdělat oheň a připravit si oběd.

Přestože jsme dosud neviděli ani chlup, pobyt v panenské přírodě spolu s fyzickým vypětím a vzrušeným očekáváním loveckého zážitku na nás všechny působil mocným dojmem. Našeho průvodce Denise jsme nevnímali jako obchodního partnera, který nám prodává svůj produkt, ale jako jednoho z nás. Jako kamaráda, se kterým jsme se vydali na dobrodružnou výpravu. Společně jsme se dělili o úkoly a práce potřebné k našemu přežití a nikdo neřešil, jestli něco dělat nechce nebo neumí. Společně jsme se také dělili o všechno jídlo a pití.

Po obědě (čaj ze sněhu a chleba s konzervou), jsme se opět vydali na pochod zasněženou divočinou. Třicetiletý Denis rázoval před námi a my dva mladí padesátníci jsme měli plné nohy práce, abychom mu stačili. Úmorná námaha způsobila, že jsem byl propocen jako galejník a nohy se mi podlamovaly únavou. Šli jsme prostě na hranici svých fyzických možností.

Vtom jsme uslyšeli hlásit Norku. Z dálky se k nám neslo hustým březovým porostem temné štěkání. Po chvilce se přidal i Fěďka. Ještě hlubším basem než před ním sučka ohlašoval přítomnost zvěře. Denis se zaposlouchal a zavelel, abychom si nabili. Sundali jsme svoje brokovnice z plecí a založili po dvojici brenecků. Dosud jsme více čekali rjabčika nebo sobolja, ale situace se v mžiku dramaticky změnila.

Pospíchali jsme ze všech sil ve směru hlasu našich psů, aby nám kořist neunikla. Jak jsme se přibližovali, sílil i soustavný štěkot psů a bylo čím dál více jasné, že se jedná o silnou zvěř.

Když jsme se přiblížili na dohled, uviděli jsme psy s naježenou srstí, jak dorážejí na vsuk pod jednou mladou břízkou. Nebyl to tedy los. Na vzdálenost dvaceti kroků jsme viděli, jak ze země vyskočila hromada kyprého sněhu a rozměrný drn jako poklop otevřel vstup do brlohu a opět zapadl nazpět.

„Zpátky“, zavelel Denis, „jdeme špatně“. Přicházeli jsme přímo ve směru případného úniku medvěda. Jestli se nám ho nepodaří zasáhnout tak, aby padnul v ohni, mohlo by to být pro nás osudné. Denis zavelel jako bojem protřelí komandír „Obchvatem zleva!“

Rychle jsme se přesunuli na vzdálenost deseti kroků od brlohu na kolmici od předpokládaného pohybu medvěda. Seřadili jsme se vedle sebe, odjistili zbraně a zalícili. „Kdo střílí?“ zeptal se Denis. Zřejmě zdvořilostní otázka měla naznačit, kdo je z nás nejvýše postavený. Bez váhání jsme se Standou odpověděli: „Všichni!“ A dali jsme tak najevo, že úspěšný lov a naše vlastní bezpečnost je nyní nejdůležitější. Denis na to jen odpověděl: „Pozor na psy, to bych neodpustil!“

Několik vteřin čekání, kdy psi stále doráželi na brloh, připadalo jako věčnost. Náhle psi odskočili z našeho zorného pole a z brlohu vyletěla šelma, jakou jsem nikdy dříve neviděl. Naježená hlava rozzuřená do nepříčetnosti chňapla po bližším Fěďkovi. Mladý káběl ale nebyl žádný amatér. Uskočil na stranu a odkryl medvěda z pravého boku. Na tu chvíli jsme čekali.

Padlo pět ran a medvěd bolestivě zaznačil. Zapřel se do zadních běhů a bezvládně se překulil zpět do brlohu. Rychle jsme přebili a čekali, zda znovu nevyrazí. Mohlo jít také o medvědici, která by měla v nejlepší kondici u sebe zřejmě odrostky. Tomu nasvědčoval fakt, že tak dlouho setrval uvnitř brlohu a nevyrazil hned, jak začali psi hlásit.

Po chvíli napjatého čekání se psi trochu zklidnili. Denis se odhodlal přiblížit k ležícímu ďaďovi a prozkoumat jeho pohlaví. „Je to samec“, řekl lakonicky. Tím jsme si ulevili od obavy, že bude třeba dostřelit medvíďata.

Ďáďa zhasnul v ohni. Jak se později ukázalo, dvě rány na šíji, jedna čistá komora a jedna rána na ledviny. Každá z nich zřejmě smrtelná, ale na zastavení běžící šelmy byly zapotřebí všechny.

Šťastně jsme se objímali a gratulovali si ke skvělému úlovku. Medvědí samec v délce 220 cm a živé hmotnosti 350 kg se uloví jednou za život. Ve skvělé náladě jsme se pustili do práce. Vyvrhnout zvíře, stáhnout houni a naporcovat zvěřinu nám trvalo asi dvě hodiny. Blížilo se k šesté večer. Nad námi se objevily první hvězdy a teplota začala strmě klesat. S prací jsme již byli hotovi, ale co teď tady, uprostřed tajgy.

Únava na nás dolehla a bylo nám jasné, že na cestu zpátky noční tajgou nemáme sílu. Rozhodli jsme se přenocovat v brlohu. Porazili jsme pár suchých stromků a před brlohem jsme rozdělali velký oheň. Jednak proto, abychom zahnali případné šelmy, ale hlavně proto, abychom se osušili a ohřáli.

Potom jsme si všichni zalezli do prostorného brlohu, kde jsme chtěli přestát noc. Jeden z nás měl hlídku. Hlídal náš úlovek a přikládal na oheň. Schouleni jeden vedle druhého v objetí s našimi psy jsme odpočívali a chvílemi i usnuli. Pára z našich dechů kondenzovala a postupně nepříjemně zvlhčovala naše oděvy. To jsme několikrát za noc řešili tím, že jsme vylezli k ohni a znovu se ohřáli a osušili. Napadlo nás, že bychom se mohli přikrýt medvědí dekou, ale nikdo si to nedovolil navrhnout ostatním. Snad z úcty k ulovenému pánu tajgy.

Na stěnách brlohu tančily stíny vrhané ohněm u vchodu. Připadal jsem si jako pravěký lovec. Dobře patrné rýhy po drápech medvěda, jak hloubil brloh na mě působily jako pravěké obrázky mně nesrozumitelného písma. V mysli jsem se přenesl desítky tisíc let nazpět do doby pravěkých lovců medvědů a prožíval jsem jejich životní příběh.

Noc se vlekla jako mlezivo a v žaludcích nám kručelo. Již jsem se nemohl dočkat rána, ale v tajze se rozednívá pozdě. Až do devíti hodin je tma jako v pytli, a tak mi nezbylo, než opět vylézt, přiložit na oheň a trochu se protáhnout. Na nebi svítily hvězdy jako lucerny. Nikde ani mráček. Mrzlo, až praštělo a z brlohu už zase bylo slyšet chrápání. Tentokrát od netradičních čtyřech obyvatel. Moji kamarádi spokojeně zadřímli a snili svůj sen. Sen úspěšného lovce, dobrodruha, milovníka přírody a malého kluka, který usnul nad dobrodružnou knížkou. Po chvíli jsem se k nim přidal a byl jsem moc rád, že tu nejsem sám.

Ing. Marek LACH

Zpracování dat...