Křty, samozřejmě myslíme ty metaforické, mívají různou podobu. V našich končinách se při nich obvykle hodně řeční, pozvedají se číše a objekt oslavy se symbolicky polévá alkoholickým nápojem. Nejinak tomu bylo 27. listopadu 2012, když se v pražské prodejně České zbrojovky, a.s. uváděla na trh nová kulovnice CZ 557.
O čem se tehdy pomlčelo, byla skutečnost, že skromně vystupující kmotr zbraně, známý herec Karel Roden, už ve skutečnosti pět pět sedmičku o několik měsíců dřív „pokřtil ohněm“. Stal se totiž prvním člověkem, který s novou uherskobrodskou kulovnicí dosáhl úlovku.
Jak k tomu došlo. V létě loňského roku se Karel Roden v rámci své spolupráce s Českou zbrojovkou Uherský Brod vydal do Spojených států, kde měl možnost si na jednom odlehlém ranči důkladně odzkoušet širokou paletu současných uherskobrodských zbraní. Součástí bohatého programu byla i lovecká výprava na tamní jeleny.
Dva jeleni
Ráno si členové lovecké skupiny nastřelili své zbraně a vyzkoušeli různé ráže. Každý si vybral model, který mu podle jeho názoru sedl nejlépe a jemuž mohl v předpokládané lovecké situaci nejlépe věřit. Karel Roden, jemuž byla přisouzena role hlavního střelce, si zvolil kulovnici CZ 557 v ráži .30-06 Sprg.
Pak výprava nasedla do aut a vyrazila do loveckého revíru. Pěšky by to přece jen bylo hodně z ruky a navíc jsou zde automobily výborný „průzkumný prostředek“ – zvěř totiž dobře ví, že člověk ve voze jí ničím nehrozí, a neutíká před ním.
Asi po tři čtvrtě hodině jízdy jsme dorazili do nádherné travnaté zvlněné krajiny s výstižným názvem Sandhills, jakou Češi mohou znát asi jen z westernových filmů. Je to trochu zrádný terén, který sice nabízí dobrý přehled z vyvýšenin, ale je také záludný v tom, že postava na horizontu je daleko viditelná. Naopak třeba celé auto se skryje jen několik desítek metrů od vás za vyvýšeninou tak, že nemáte nejmenší tušení o jeho přítomnosti. Nalezení zvěře v tomto terénu a následné přiblížení k ní proto vyžaduje velkou opatrnost, trpělivost a vhodnou taktiku. O tom se ostatně měli čeští lovci brzy sami přesvědčit.
Cestu jim nejdřív zkřížilo stádo bizonů. To je pohled, který se který se jen tak neokouká, zvlášť Evropanům odkojeným mayovkami. A tak trvalo snad půl hodiny, než se výpravě podařilo od těchto fascinujících prérijních obrů odtrhnout oči a pokračovat v cestě.
Karel Roden později vzpomínal, že do poslední chvíle nebylo jisté, zda skutečně narazí na vhodný kus. Jak se Češi v předchozích dnech přesvědčili, zvěře tu sice žije hodně, ale její pohyb se těžko odhaduje. Některé dny se krajina dokonce zdála úplně prázdná.
Nicméně tentokrát měla výprava štěstí. I když jak se to vezme. Objevila totiž hned dva jeleny, z nichž jen jeden byl vhodný k lovu. Smůla byla, že právě ten se nacházel v malém údolí, zatímco jeho druh hlídkoval na svahu nad ním a měl výborný přehled o okolí. Nakonec o situaci svědčí připojený snímek. Nesnadná lovecká situace, ale Karel Roden se jí nenechal odradit – i když na rovinu přiznal, že znervózněl. „Člověk si prostě rázem uvědomí tu obrovskou zodpovědnost, že musí zasáhnout skutečně přesně a nesmí jen zranit. Navíc k jelenu mám velký respekt, je to pro mě královské zvíře.“
Třetí pozice
Po nalezení jelenů se celá výprava vrátila o hezký kus zpátky a vozy zaparkovala za horizont. Dál pokračoval po svých už jen Karel Roden s průvodcem. Zbytek skupiny z povzdálí pomocí dalekohledu napjatě sledoval průběh lovu. A že se bylo na co koukat, protože tento lov skutečně nepatřil k jednoduchým a jeho taktika se výrazně lišila od postupů, na které jsou zvyklí myslivci z Česka.
Jelen nahoře na horizontu, na kterého se nemělo střílet, dal lovcům pořádně zabrat. Hned z první zvolené pozice se museli s velkou opatrností stáhnout, protože hrozilo, že při dalším přiblížení kus na svahu bude svého druha varovat.
Dalším údolím proto oba muži místo částečně obešli a zkusili nové stanoviště. Na něj museli lézt doslova po čtyřech – jen aby nakonec zjistili, že ani z této strany to nepůjde. Jelen stále vyčkával na horizontu a lovce sledoval.
A tak se vše opakovalo do třetice: opět „obchvat“ údolím a další střelecká pozice. Ta se konečně jevila velmi nadějnou. Nebylo to zadarmo, tentokrát došlo dokonce na plazení po břiše. „Naštěstí jsme měli poměrně dobrý vítr, ale museli jsme přiblížit tak, aby nás ten jelen shora viděl co nejpozději,“ vzpomíná na napínavé momenty Karel Roden.
Povedlo se. Vyhlédnutý kus byl konečně v dostřelu a jeho druh na svahu nereagoval.
Po několikaminutové přípravě padl výstřel. Stačil jeden. Zkušený průvodce ihned Karlu Rodenovi gratuloval k výbornému zásahu. Jelen jen vyběhl za horizont a tam zhasl.
Celá skupina ještě několik minut počkala a pak se společně vydala na místo, kde jelen zhasl. Byl to nádherný trofejní kus. Po nezbytném focení a vyvržení se zjistilo, že Karel Roden dal ukázkovou ránu. Střela vnikla do srdce a roztrhla ho.
Šťastný střelec byl ještě dlouho poté rozechvělý. Žádný div, zvířata měla spousta šancí na únik, stačila sebemenší neopatrnost lovců. „Byl to krásný lov,“ říká Karel Roden. „K tomu kusu jsme se museli skutečně příplížit. Byl to prostě lov se vším všudy, jak to má být. Ne jako když člověk čeká na nějakém místě, až k němu jelen přijde. Tady musí lovec za jelenem. Bylo to úžasné.“
Důstojnější „křest ohněm“ si nová uherskobrodská kulovnice CZ 557 mohla stěží přát. Nyní je tato kulovnice na trhu už čtvrt roku a dosavadní ohlasy zákazníků z celého světa naznačují, že chvála, kterou na její adresu v připojeném rozhovoru vyslovil zkušený lovec Karel Roden, není přehnaná. Jaký je váš názor? Rádi vám pro jeho vyjádření poskytneme prostor.
Nelíbí se mi, že jsou lidé předpojatí vůči myslivcům
S Karlem Rodenem o myslivosti a nové kulovnici CZ 557
Kde jste získal vztah k přírodě a ke zbraním?
K přírodě jsem měl vztah odjakživa. V přírodě je mi moc dobře. Co se týká zbraní, k nim jsem se vlastně dostal poměrně dost pozdě. Jako kluka mě sice bavilo střílet ze vzduchovky, jako asi každého, ale s palnými zbraněmi jsem dlouho neměl dočinění. Až jednou mě kamarád od Třeboně pozval na kachny, na tah, a mně se to hrozně líbilo. Zmínil jsem se o tom doma, tehdy jsem bydlel na kraji Prahy, a tam to slyšel Karel Zoubek, což je kamarád, který patří do mysliveckého sdružení. Díky němu jsem se do toho pustil, udělal zkoušky, udělal jsem si zbroják a stal se ze mě myslivec. Tím to všechno začalo, teprve pak jsem se učil střílet.
Kolik času ve svém nabitém programu věnujete střelbě, střeleckému tréninku nebo střelbě v honitbě?
Bohužel málo. Jenom díky tomu, že bydlíme v přírodě, tak s ní, pokud se tak dá říct, tak trochu bojujeme. Máme svoje zvířata, která nám zabíjejí lišky, máme pole a prasata nám je ničí. A to se člověk snaží nějak omezit. Jinak ale čas na to, abych ho trávil v lese nebo na posedu, ten nemám.
Není tak úplně obvyklé, že by známé osobnosti spolupracovaly s firmami, které mají něco společného s lovem a se zbraněmi. Co vás vedlo k tomu, že jste začal spolupracovat s Českou zbrojovkou a že jste propůjčil tvář nové lovecké zbrani?
Je to tak, že já jsem vlastně patriot a jsem pyšný, když Česká republika dělá něco dobře. A těší mě, když můžu pomoct něčemu, co je dobré. A jedním z těch důvodů pak je, že lidi jsou často předpojatí vůči myslivcům a myslivosti, a mně se to nelíbí. Člověk se pomalu bojí říct, že střílí, protože každý hned začne, že jsi vrah. Ale ono to tak není. Tedy alespoň u nás. Ve skutečnosti je za tím hodně práce. Myslivci se výběrem slabších kusů pro odstřel vlastně starají o to, aby genetická základna zvěře byla silná. Navíc střílí i spoustu škodné. Lidi si neuvědomují, že třeba nejsou už vůbec žádní zajíci, ubývají bažanti. Do značné míry je to způsobeno zemědělstvím, ale taky škodnou.
V téhle souvislosti na vás prozradím, že s bratrem nejenže vykonáváte právo myslivosti, ale současně v rámci vlastního programu zazvěřujete honitbu. Naposledy jsem u vás viděl genetickou linii australských králíků, které jste právě vysazovali do přírody.
S nápadem na zazvěřování přišel brácha v reakci na to, že určitých druhu zvěře výrazně ubývá. Je tam teď pět linií divokých králíků, jedna z nich jsou králíci australští. Snažíme se je pustit znovu zpátky do přírody. Lidi nás sice zrazují, že to nebude fungovat, ale zkusit se to musí. Stojí to jen trochu práce a člověk má z toho dobrý pocit, že něco dělá.
Vraťme se ale k nové kulovnici CZ 557. Byl jste jeden z prvních, kteří ji mohli v praxi vyzkoušet, a máte na kontě i první úlovek v přírodě s touto zbraní. Jak pět pět sedmičku hodnotíte?
Ona ta zbraň hrozně hezky padne do ruky. Příjemně se drží. Když ji člověk vezme, má pocit, že ji už někdy předtím držel. Je to příjemné. Dobře se s ní střílí. Podle mě je CZ 557 výborná pro myslivce, kteří myslivostí skutečně žijí. Je to taková výborná pracovní zbraň, kterou s sebou mohou nosit po lese. Je promyšlená a kompaktní.
Dá se říct, že CZ 557 splňuje vaši osobností představu ideální lovecké kulovnice?
Od lovecké kulovnice očekávám, že bude náležitě přesná, že se mířidla při „nahození“ nebudou muset nijak hledat, spoušť musí být pro mě čitelná a při odjištění si nesmím vyplašit zvěř ani v nočním tichu.
U spouště preferujete napínáček, nebo možnost velmi jemné regulace?
Když je to vysloveně osobní zbraň, kterou člověk nikomu nepůjčuje, je pro mě lepší vyladěná spoušť. Je to praktičtější. U napínáčkového mechanismu se mi kolikrát stane, že si uvědomím, že jsem napínáček nenapnul, a musím to udělat dodatečně. Proto bych si vybral spoušť bez napínáčku, která se dá vyštelovat najemno. U ní se pak můžu spolehnout, že její chod a odpor budou vždycky takové, jak jsem si je nastavil. A to je případ CZ 557.
Na další povídání s Karlem Rodenem i jeho bratrem Marianem Rodenem o přírodě, její ochraně a o myslivosti tentokráte českých kotlinách se můžete těšit v některém z dalších čísel Myslivosti.
Připravil Karel KAUFMANN