Časopis Myslivost

U otevřených mířidel jsme omezeni akomodační schopností oka – vidět současně ostře cíl, mušku a hledí prostě není úplně jednoduché, ono to není úplně ani možné, ale bohužel pro přesnou střelbu je to žádoucí. Čím jsme starší, tím se akomodační schopnosti oka zhoršují a s nimi se zhoršuje i naše šance na přesné vyrovnání cíle, mušky a zářezu v hledí.

Otevřená mířidla umožňují míření s oběma otevřenýma očima, takže se neokrádáme ani o světlo, ani o zorné pole. Udržení srovnaných mířidel se komplikuje, jakmile míříme na pohyblivý cíl. A také je problém, pokud máte malý kontrast mezi cílem a pozadím nebo mezi cílem a mířidly. Situace dále degraduje, pokud se nám zhoršují světelné podmínky.

Zaměřovací dalekohled nám svým zvětšením obrazu cíle dává mnohem lepší šanci na správné zamíření. Zvětšený obraz cíle nám usnadňuje umístění záměrného obrazu na cíl, pokud máme přisvícení záměrného obrazce, je do značné míry vyřešena i otázka dostatečného kontrastu vůči cíli. Hlavně však dalekohled klade přibližně do jedné roviny obraz cíle a záměrného bodu, čímž eliminuje problémy s akomodací oka u otevřených mířidel.

Zaměřovací dalekohled ale není samospasitelný. Především nám omezuje zorné pole, takže komplikuje míření na pohyblivý cíl. Pokud je cíl blízko, můžeme mít problém s nalezením záměrného bodu na cíli. Rozdíl velikosti obrazu v každém oku také komplikuje míření s oběma očima otevřenýma (s výjimkou speciálních dalekohledů na naháňku, které mají možnost zvětšení 1x). Pokud chceme mířit přesně, tak také musí být záměrný obrazec poměrně přesně vystředěný v zorném poli dalekohledu. A to chce čas.

Nejmladším typem mířidel jsou kolimátory. Nemají zvětšení, jsou malé a lehké a záměrný obrazec – většinou prostá červená tečka – nemusí být pro správné zamíření vystředěný v zorném poli. Prostě kde vidím tečku, byť by byla v kraji zorného pole, tam dopadne střela (pokud je kolimátor správně nastřelen na danou zbraň). Protože nemají zvětšení, jsou vhodné pro střelbu na krátké a střední vzdálenosti (do asi 100 metrů) a zejména pro střelbu na rychle se pohybující cíle. Jsou ideální například na naháňky na černou.

K dispozici jsem měl dva kolimátory – nejnovější kolimátor Aimpoint Micro H1 s velikostí záměrného bodu 2 úhlové minuty (jen pro orientaci, je to asi 60 mm na 100 metrů a úhlová minuta se udává jako nejmenší bod rozlišitelný holým okem) a současný Meosight II 30 z přerovské Meopty.

Aimpoint je dnes jeden z největších a nejpřednějších výrobců kolimátorů, kdysi tahle firma stála přímo u zrodu popularity kolimátorových zaměřovačů a u jejich rozšíření v běžné praxi. Meopta je firma, která za posledních 20 let udělala obrovský posun kupředu a přitom si ještě zachovala relativně dostupnou cenovou hladinu. Oba kolimátory patří do kategorie mikro – tedy k těm opravdu malým. Pokusil jsem se v testu odpovědět aspoň informativně i na otázku, jak velký střelecký rozdíl nabízí kolimátor proti pevným mířidlům a proti zaměřovacímu dalekohledu.

Kolimátory se od sebe docela výrazně liší. Aimpoint staví na klasickém řešení, tj okrouhlé zorné pole, tělo spíš připomíná malý zaměřovací dalekohled, rektifikační stavítka jsou v malých věžičkách nahoře a na pravém boku přístroje. Na pravém boku je také poměrně mohutné točítko regulace jasu záměrné osnovy. Uvnitř točítka je uložena také baterie napájející osvit záměrného bodu. Jas je regulovatelný ve 12 stupních.

Meopta je ještě o trošku drobnější a konstrukce je spíš hranolového tvaru. Seřizování záměrného bodu při nastřelování se provádí dvěma šroubky zapuštěnými na vršku a pravém boku přístroje, spínání osvětlení záměrného bodu se děje (stejně jako regulace jasu) pomocí malého tlačítka na přední straně kolimátoru. Dlouhý stisk zapne či vypne osvětlení, krátkými stisky se přepíná mezi jednotlivými stupni jasu. Jas napřed narůstá a po dosažení maxima opět postupně klesá. Při vypnutí si přístroj pamatuje poslední nastavený jas a po opětovném zapnutí se rozsvítí posledním nastaveným jasem. Jas je regulovatelný v 5 stupních. Baterie jsou skryté pod víčkem na spodní straně přístroje.

Oba přístroje jsou dodávány s potřebnými klíči, kterými se seřizuje záměrný bod, v případě Aimpointu je to jeden klíč s úchopovou plochou z odolného červeného plastu, v případě Meopty jsou to dva imbusové šestihrany a jeden malý klasický šroubováček.

První seznámení s oběma kolimátory bylo poměrně hladké a bezproblémové, a protože oba výrobci indikují vodotěsnost přístrojů, podrobil jsem je svému standardnímu sprchovému testu (přístroj pověsím na stěnu ve sprchovém koutě a osprchuji se, voda může volně odstřikovat na přístroj) následovanému pobytem v mrazničce. Výsledek byl, že oba zaměřovače fungovaly, zorná pole se nezamžila, baterie se nevyzkratovaly.

Následně jsem zkoumal, jak moc kolimátory „kradou světlo“. Použil jsem zkušební obrazec ISO 12233, určený původně pro testování fotoaparátů a zkoumal, kdy mi začnou obrazce splývat. Rozdíl mezi oběma kolimátory je zcela zanedbatelný a lze říci, že přes kolimátor vidíte opravdu stejně jako holýma očima. Můj předpoklad, že by mohl být nějaký mezi zaměřovači rozdíl daný antireflexními vrstvami se nepotvrdil.

Protože kolimátory jsou ideálními naháňkovými zaměřovači, rozhodl jsem se oba kolimátory vyzkoušet na svém kulobroku ZH 324 v ráži 7 x 57R / 16 x 70. A tady jsem narazil na první problém. Aimpoint byl osazený montáží pro standardní vojenskou lištu MilStd 1913 (tzv. picatinny rail), Meopta neměla žádný montážní kámen, a to je docela problém. Takže jsem hledal, až jsem našel - montážní destičky pro Meosight II pro lišty MilStd 1913 vyrábí firma Kozap. Ale „ZHáčko“ má montážní drážku brněnskou, svojí. Takže jsem zase hledal, až jsem našel šikovný mezikus – na jedné straně brněnský, na druhé straně „pikašína“ – v nabídce firmy Řehák & Řehák z České Třebové. Celý test se tím hledáním poněkud zpozdil, ale nakonec jsem měl všechny komponenty doma a kolimátory jsem úspěšně naistaloval.

Díky mezikusu je záměrný bod docela dost vysoko nad osou hlavně nad otevřenými mířidly, ale v obou případech je umístění kolimátorů zcela přijatelné, jen přilícení je více vzpřímené, blízké spíš zaměřovacímu dalekohledu. Aimpoint má seřizování při nastřelování „cvakací“ s kroky ½ palce (asi 13 mm) na 100 metrů, Meopta má seřizování plynulé. Při nastřelování Meopty pozor – mechanismus je pro nastřelení (seřízení) potřeba napřed odemknout povolením speciálních šroubů a po nastřelení je zjevně vhodné mechanismus utažením šroubů opět uzamknout.

Nastřelil jsem svoje ZH s oběma kolimátory a z nastřelení mi vyšlo, že přesnost je na 50 metrů o něco lepší než s otevřenými mířidly, ale horší než se zaměřovacím dalekohledem. Nastřeloval jsem s vlastní laborovanou municí, s dalekohledem se čtyřnásobným zvětšením je rozptyl tří ran na 100 metrů asi 3,5 cm, s otevřenými mířidly jsou tři rány na 50 metrů asi 4 cm (tedy asi 8 cm na 100 metrů), s oběma kolimátory jsem dosáhl shodně rozptylu asi 3 - 3,5 cm na 50 metrů (tj. 6 - 7 cm na 100 metrů). Pro běžnou loveckou praxi to stačí, do nějakých 120 - 150 metrů jsem spolehlivě ve vitální zóně zvěře, tedy v komoře.

Samotná přesnost je ale jenom jednou stránkou kolimátoru, navíc ani zdaleka ne tou hlavní. Podstatná je rychlost zamíření. Tu jsme testovali (z cenových důvodů) pomocí samonabíjecí malorážky a timeru (zvukem aktivovaných stopek), používaného při soutěžích v praktické střelbě. Testovali jsme pomocí klasického terče stojící figury, na 10 metrů a 50 metrů. Výchozí postavení bylo s nabitou odjištěnou zbraní v ponosu. Po zaznění zvukového znamení střelec nahodil zbraň do ramene, zamířil na vitální zónu figury a vystřelil dvě rány. Měřili jsme čas do prvního výstřelu a čas do druhého výstřelu. Pro porovnání jsme celý test udělali i s otevřenými mířidly a se zaměřovacím dalekohledem se zvětšením 4x. Výsledky tohoto testování jsou přehledně ukázány v tabulce č. 1.

Kromě toho jsme udělali další test, kdy střelec střílel první ránu na terč vzdálený 10 metrů a druhou ránu na druhý terč vzdálený 25 metrů. Rozdíl oproti předchozím byl v tom, že střelec musel mezi oběma výstřely přenést zamíření na další cíl, stranově i dálkově vzdálený od prvního terče. Výsledky z pohledu času ukazuje tabulka č. 2.

Celkem se na testech podíleli tři různí střelci, každý střílel každou úlohu dvakrát a v tabulkách uvedené výsledky jsou průměr dosažených výsledků (tedy vždy ze 6 pokusů od každé úlohy). Považuji za potřebné zmínit, že všichni byli zvyklí na použitou samonabíjecí malorážku i na mířidla s dioptrickým průhledíkem.

Pokusím se nyní dosažené výsledky srozumitelně interpretovat. Především se ukazuje, že sice jsou klasická mířidla považována za mechanicky nejodolnější, jsou ale nejméně přesná. Jejich přesnost při dynamické střelbě z rychlého nahození (23 cm na 50 metrů) stačí jen tak tak na vzdálenost asi 70 - 80 metrů. Všimněte si, jak ošklivě se rozptyl zvětšil v porovnání s daty z nastřelování kulovnice, kde jsem byl schopen dosáhnout rozptyl ani ne poloviční, navíc se zbraní v plnovýkonné lovecké kulové ráži. A na větší dálky jsou mířidla také nejpomalejší.

Na blízko je nejpomalejší zaměřovací dalekohled, zvětšení prostě brání rychlému nalezení cíle a zamíření. Pevná mířidla jsou nejpomalejší i při opakování rány, prostě to instinktivní ujištění, že zbraň sedí správně v záměrné je u otevřených mířidel pomalé, kontrolujete hodně prvků najednou. Takže pokud máte samonabíjecí kulovnici, tak klasická mířidla nejsou ta ideální volba ani na naháňky.

Zaměřovací dalekohled s pevným zvětšením je jasným vítězem z hlediska přesnosti, dynamický způsob střelby na tom nic nezměnil. Dokud jsme stříleli na jeden cíl, byl dokonce porovnatelně rychlý vůči kolimátorům i z pohledu opakovaného výstřelu.

Ale jakmile se dostaneme ke střelbě s přenášením záměrného bodu mezi více cíli, je pomalý. Přitom zvětšení 4x je v literatuře běžně udáváno jako maximální zvětšení, které ještě umožňuje střelbu na pohybující se cíle a existuje malá skupina střelců, která dokonce i tímto zvětšením je ještě schopná střílet s oběma očima otevřenýma. A na naháňkách nebo v podobných situacích (třeba unikající tlupa černé zvěře) není nijak výjimečné, že střelec potřebuje pružně přenášet zamíření z jednoho kusu na druhý.

Kolimátory jsou králi z hlediska pohotovosti. V rozumném rozsahu vzdáleností jsou nejrychlejší z hlediska doby potřebné pro zamíření první rány, čím dál, tím je jejich rychlostní výhoda menší, asi někde kolem 80 metrů se začnou rychlostí zamíření vyrovnávat kolimátorům zaměřovací dalekohledy. Přitom kolimátory nabízí přiměřenou přesnost – na již zmíněnou vzdálenost 80 metrů pořád ještě přesnost umožňuje vcelku spolehlivé zasažení vitální zóny zvěře. Přesnost je přinejhorším porovnatelná s pevnými mířidly, ale spíš je lepší.

Výraznou převahu mají kolimátory při přenášení záměrného bodu mezi různými cíli. Myslím si, že mohu klidně říci, že naměřená data jasně vypovídají, že kolimátor je pro naháňku ideální typ mířidel. Zejména třeba na kombinované zbrani, v kombinaci s jednotnou střelou do brokovnice.

Dovolte mi nyní zkusit porovnat oba dva kolimátory, které byly předmětem testu. Z hlediska hmotnosti a rozměrů mezi nimi není zásadní rozdíl, stejně tak jako jsem prostým okem nebyl schopen identifikovat nějaký průkazný rozdíl v optických vlastnostech obou přístrojů. Poněkud neuvěřitelný se mi zdá být údaj o výdrži baterie v Aimpointu, ale nedokázal jsem jej za dobu trvání testu popřít. Původně jsem se domníval, že 50 000 hodin uvedených v návodu je překlep, ale návod opravdu hovoří až o asi pěti letech trvalého svícení. Tak to tak asi bude. Ostatně, nepokořil jsem během testu ani 300 hodin udávaných Meoptou.

Zkoumání životnosti baterie komplikovala i jinak chvályhodná skutečnost, že Meosight má zabudovaný časovač, který v případě nečinnosti dlouhé asi 4 hodiny přístroj vypne. Z mého pohledu jsou životnosti baterií obou přístrojů dostatečné, a pokud jednou do roka vyměníte baterii za novou, můžete být v klidu, baterie vám vydrží na celou sezónu.

Zcela odlišné je ovládání jasu záměrného bodu. Ovládání tlačítkem na přední ploše Meosightu mi nijak nevadilo, tlačítko je ve snadném dosahu a 5 stupňů jasu mi dokázalo pokrýt moje potřeby. Přepínání cyklováním (tedy postupným zapínání od 1 do 5 a zase zpět k 1) mi při pěti stupních jasu tak moc nevadilo, pokud by bylo stupňů jasu víc, asi už by to nebylo tak komfortní.

Ovládání jasu u Aimpointu je jemnější, otočný volič je intuitivní a nastavení je celkem rychlé, můžete kdykoliv jas přidávat nebo ubírat (u Meopty musíte při přechodu z přidávání k ubírání musíte projít celý cyklus pěti stupňů), ale přece jenom bych dal přednost, kdyby na přístroji bylo nějaké tlačítko fungující jako prostý vypínač. Uznávám, že díky neskutečné udávané životnosti baterie není nutné škudlit každou minutu svitu, ale přece jenom bych uvítal možnost jedním stiskem přístroj vypnout / zapnout. Úplně dokonalé by pak bylo, kdyby se Aimpoint zase rozsvítil v posledním nastaveném jasu, tak jako Meosight.

Zatímco u Meopty se nastřelení seřizuje plynule, Aimpoint je „cvakací“. Obojí dvojí je funkční, díky bílým ryskám máte i u Meopty přehled, jak moc jste záměrným bodem pohnuli. Uzamčení seřizování u Meopty je zajímavý prvek, který zaručuje vysokou míru odolnosti proti nechtěnému posunu nástřelu. Pokud ale nečtete návod a rvete za šroubky bez odblokování, asi zaměřovači ublížíte. Mimochodem, zkusil jsem vystřelit tři rány z kulovnice následovaných pěti ranami jednotnou střelou do brokovnice ráže 16 x 70 při neuzamčených stavítkách – nástřel se nezměnil, ale spoléhat na to nedoporučuji.

Za nešikovné považuji způsob výměny baterií u Meopty. Kryt baterií je na spodní ploše přístroje, a abych se k němu dostal, musel jsem přístroj sundat z instalační destičky. Zkusil jsem to udělat opakovaně, nastřelení drželo, ale přesto jsem z toho neměl ten správně jistý pocit a osobně doporučuji po každém sejmutí kolimátoru a výměně baterie nastřelení zkontrolovat na střelnici.

K oběma přístrojům výrobci dodávají ochranný kryt. U Aimpointu je vyřešen velice chytře, pokud krytky z objektivu a okuláru shodíte směrem dolů, zůstane viset pod zaměřovačem a nepřekáží, ani ho neztratíte. Na Meosightu je zase docela hezké jednoduché stínítko, které chrání sklo před deštěm. Aimpoint dělá dojem robustnějšího přístroje, asi i bude mechanicky odolnější, ale ani Meosight není žádná křehotinka a pro běžnou praxi zde zásadní rozdíl nebude.

Pro oba přístroje platí, že pokud bych je chtěl na svém ZH používat trvale, buď bych si nechal u puškaře vyrobit speciální mezikus, kterým by bylo možné upnout kolimátor přímo na původní drážky ZHáčka, nebo bych na ZHáčko nechal na trvalo nainstalovat kus montážní lišty MilStd 1913 (picatinny). Dostal bych tím kolimátor níž nad osu hlavně a subjektivně příjemnější polohu hlavy při střelbě na pohybující se cíl.

Pokud bych šel cestou trvalé instalace „pikašíny“, pak mám na zbrani montážní rozhraní, které je dnes asi nejrozšířenější, je to armádní standard, který se začíná výrazně prosazovat i na loveckých zbraních. Na lištu MilStd 1913 je dnes k mání nepřeberné množství montáží a mnohé optické přístroje a příslušenství již mají upínání na tuto lištu integrované přímo v sobě.

Ještě jedno zajímavé zjištění test přinesl – shodli jsme se na tom (a výsledky měření se zdají to potvrzovat, i když ne zcela průkazně), že máme navzdory o trochu menšímu rozměru průhledu a výrazně mohutnějšímu rámu Aimpointu pocit, že okrouhlý tvar okuláru je pro zamíření rychlejší, přirozenější než obdélníková „obrazovka“ Meosightu. Tohle je ale záležitost pro test, který výrazně přesahuje rozsah tohoto článku.

Z jedné věci mě ale čert mohl vzít. Obě uživatelské příručky jsou tištěné mrňavým písmem. Tenhle nešvar se šíří světem, mně stárnou oči a na blízko už vidím špatně, a když jsem na střelnici, je trošku šero a já musím číst ty mrňky, beru si na to už lupu (protože brýle na blízko jsem si nechal doma). Bez ní ta malá písmenka nepřečtu. Možná, že tady je příčina těch mrňavých písmen u Aimpointu i Meopty – oba jsou to výrobci optických zařízení a třeba chtějí si podpořit prodej svých lup. Ale proč tahle mrňavá písmenka používají i výrobci pušek? Vadí mi to a s nadcházejícími roky se to bude jen zhoršovat. Proto apeluji – páni marketingoví experti, odborníci na prodej, myslete i na nás, kteří máme starší oči. Rozdíl v ceně i rozměrech příručky by nebyl nijak strašný, pokud použijete písmenka aspoň jako v novinách, ale uživatelský komfort bude úplně někde jinde.

Pokud to tedy shrnu – z hlediska přesnosti není mezi přístroji podstatný rozdíl, rozdíl mezi záměrnými body o rozměru 2 MOA nebo 3 MOA jsme také nijak nevnímali.

Seřizování jasu je u obou přístrojů vyhovující, jemnější regulace Aimpointu je sice příjemná, ale i pět stupňů Meosightu je zcela dostatečných.

Rozdíl je v životnosti baterie a ve způsobu jejího měnění, tady má Aimpoint jednoznačně navrch.

Instalace Aimpointu je díky integrované liště MilStd 1913 jednodušší než u Meosightu, osobně bych se moc přimlouval, kdyby Meopta nabízela i k Meosightu rychloupínací destičku MilStd 1913, podobnou jakou dodává pro svoje vojenské kolimátory. Nebyla by identická, ale upravit by se dala a možná by se dala dělat i univerzální, společná pro civilní i vojenské určení. Dost zásadní rozdíl asi bude v ceně, neznám sice maloobchodní ceny Aimpointu Micro, ale je to novinka a levná asi nebude.

Test přesvědčivě ukázal, že kolimátor je ideálním druhem mířidla pro střelbu na krátké a střední vzdálenosti na pohybující cíle. Zejména na naháňky je to podle mě ideální druh mířidla. Ať již zvolíte jeden nebo druhý kolimátor, zvyšujete nezanedbatelnou měrou svoje šance na úspěšný lov. Přitom cena kolimátoru bývá nižší, než cena naháňkového zaměřovacího dalekohledu s nízkým zvětšením. Zkrátka kolimátor je doplněk, o kterém se vyplatí uvažovat.

Za laskavou spolupráci a zapůjčení kolimátorů děkuji paní S. Ericsson z firmy Aimpoint a M. Slanému z firmy Meopta.

Ing. Martin HELEBRANT

Rozdíl mezi kolimátorem a dalekohledem a proč se nemusí u kolimátoru dbát na vystředění záměrného bodu

Dalekohled pracuje se dvěma obrazy. Ten první obraz je obraz lovené zvěře, ten druhý je obraz záměrného obrazce – kříže. Každý ten obraz leží v jedné rovině, ve své rovině. Ty dvě neleží přesně na sobě, jejich vzdálenost se mění se vzdáleností cíle. Pro názornost si to lze představit tak, že mezi cílem a střelcem stojí skleněná stěna a na ní je namalovaný záměrný obrazec. Pokud střelec příčně pohne hlavou, zdánlivě se pohne i kříž po cíli. Správné zamíření je jen tehdy, hledí-li střelec přesně osou dalekohledu, tedy kolmou na tu naši myšlenou skleněnou stěnu. To platí s jednou výjimkou – pokud bude rovina obrazu cíle i rovina záměrného obrazce ležet těsně na sobě, pak může střelec hýbat hlavou jak chce, k posunu nedojde.

Polohu záměrného obrazce na obrazu cíle pozorujeme v dalekohledu okulárem jako lupou. Profesionální optici mi snad odpustí následující brutální zjednodušení, ale skutečnost že jde o dva obrazy se dvěma rovinami, které neleží těsně na sobě a jejich zdánlivý posun vůči sobě se nazývá paralaktický jev, zjednodušeně paralaxa.

U soudobých kvalitních zaměřovacích loveckých dalekohledů je paralaxa korigovaná na 100 metrech (nemluvím o laciné, podřadné produkci, které otázku korekce paralaxy většinou vůbec neřeší). Znamená to, že pokud je cíl 100 metrů vzdálený, pak leží rovina obrazu cíle i záměrného obrazce na sobě a k posunu obrazů nedochází. V praxi lze říci, že pokud bude cíl někde mezi 70 a 130 metry vzdálený, je správné zamíření prakticky zcela necitlivé na chyby vystředění záměrného bodu v zorném poli zaměřovacího dalekohledu.

Zaměřovače pro široký rozsah dálek vysoce přesné střelby, například určené pro vojenské odstřelovače nebo sportovní střelce, mají korekci paralaxy seřiditelnou samostatným točítkem, kterým se většinou současně zaostřuje obraz cíle. V takovém případě si střelec vlastně sám pohybuje rovinou obrazu cíle nebo záměrného obrazce tak, aby při dané vzdálenosti zamířeného cíle ležely obě roviny na sobě a vliv paralaxy byl odstraněn.

Jak jednoduše poznám, zda je paralaxa na mém zaměřovači korigovaná?

Upněte si zaměřovač a zamiřte na bod asi 100 metrů vzdálený. Pohněte hlavou příčně a sledujte, zda se záměrný obrazec pohybuje po cíli. Pokud ne, je na tuto vzdálenost paralaxa korigovaná. Pak zamiřte na cíl vzdálený třeba 300 metrů. Opět pohněte hlavou – uvidíte, že záměrný bod se po cíli bude pohybovat, na tuto vzdálenost již paralaxa korigována není a pro přesnou střelbu je třeba přísně dodržovat přesné vyrovnání oka s optickou osou dalekohledu, tj. mít záměrný obrazec vystředěný v zorném poli.

Kolimátor je optický přístroj, který promítá záměrný bod do roviny cíle. A nemá zvětšení. Výsledkem je, jako by ta myšlená skleněná stěna vždy byla přímo na cíli. Posun hlavy z osy přístroje tedy nevadí, kde vidím záměrný bod, tam střela dopadne. Kolimátor paralaxu nemá, pracuje s jediným obrazem.

Za pomoc při co nejjednodušším a přesto srozumitelném vysvětlení rozdílu mezi zaměřovacím dalekohledem a kolimátorem a vlivu paralaxy na přesné zamíření děkuji p. M. Slanému z Meopty Přerov.