Vypouštění tetřevů je běžným nástrojem druhové ochrany, který napomáhá zastavit dramatický pokles početnosti populace, anebo umožňuje vytvořit populaci novou. V zásadě existují tři různé metody (IUCN 1998).
V autochtonní neboli původní populaci, která stále existuje, se uplatňuje posílení populace. Jinak dochází k reintrodukci (zpětnému vypouštění) do oblastí, kde se tetřev dříve vyskytoval. Pro přemístění se využije divokých ptáků, kteří jsou přestěhováni z jedné oblasti jejich výskytu do druhé.
Aby se předešlo nefungujícím pokusům o vypouštění, vydala IUCN (International Union for Conservation of Nature - Mezinárodní unie pro ochranu přírody) směrnice pro reintrodukci, určila tedy základní pravidla a předpoklady, jako např. aktivity, které mají předcházet a následovat po vypouštění tetřevů, a také základní měření v průběhu projektu.
Podle směrnice o reintrodukci hrabavých ptáků se úspěšným projektem stává pouze ten, který pomůže založit populaci, která je schopna udržet se sama při životě, její početnost je v dlouhodobém měřítku stálá, nebo dokonce narůstající, a která je odolná proti genetickému inbreedingu (příbuzenské plemenitbě). Navíc směrnice ukládá, že vypouštění se smí povolit jen v případě, kdy jsou jasné příčiny poklesu početnosti původní populace a tyto příčiny jsou eliminovány a k dispozici jsou vhodné přírodní podmínky.
Vypouštění tetřevů v Německu – historie a současnost
Oblast rozšíření tetřevů ve střední Evropě je značně fragmentována. Snížení početnosti tetřeví populace je většinou způsobeno ničením původních stanovišť a nárůstem predačního tlaku. Aby se tento negativní proces zastavil, bylo zahájeno mnoho záchranných projektů.
Niethammer, který v roce 1963 prezentoval poznatky o vypouštění tetřevů, uvedl, že první vypuštění tetřevů v Německu proběhlo již v 17. století v Meklenbursku – západním Pomořansku. Další pokusy následovaly v různých oblastech Německa, zejména v 19. a 20. století. Bohužel je známo jen velmi málo o jejich průběhu a výsledcích. V nedávné minulosti, od roku 1950, bylo v Německu realizováno 11 projektů. Konkrétně to bylo v pohoří Harz, Dolní Lužici, Durynsku, Salzforstu (Rhoen, Bavorsko) a Odenwaldu, dva projekty se uskutečnily v Sauerlandu, Bavorském lese a Černém lese.
V současné době pokračují pouze tři projekty – v Durynsku, jeden v Sauerlandu a experiment s přemístěním jedinců, který byl zahájen v Dolní Lužici v roce 2012. Celkově bylo až do roku 2012 vypuštěno přibližně 4800 jedinců. Až na dvě výjimky byli vypouštěni uměle odchovaní jedinci.
Většina odchoven se snaží o přirozený odchov mladých jedinců. To znamená, že se snaží o vytvoření přirozeného prostředí (přítomnost živých i odumřelých stromů, přízemní vegetace atd.), chov slepic (socializace, vyhýbáni se predátorům – varovné volání samic), omezený kontakt s člověkem a výuku krmení přirozenou potravou.
Jen dva německé projekty se zaměřily na přemístění 145 divokých jedinců z Ruska do Durynska a 28 divokých jedinců ze Švédska do Dolní Lužice.
Vysoké úhyny tetřevů z odchoven po vypuštění
Příčinou extrémních úhynů ptáků odchovaných v zajetí po vypuštění jsou psychologické a etologické aspekty. Výsledky telemetrické studie z pohoří Harz ukázaly, že většina ptáků uhyne během prvního měsíce po vypuštění. Je to způsobeno zejména predačním tlakem, protože ptáci nemají vyvinutou dostatečnou odletovou reakci v přítomnosti predátora.
Dalším závažným problémem jsou výživové nedostatky tetřevů odchovaných v zajetí v porovnání s divokými. Mikroorganismy slepého střeva odpovědné za efektivní trávení zimní potravy (jehličí obsahujícího celulózu) jsou u uměle odchovaných ptáků zničeny, což má za následek méně účinné trávení a ztrátu hmotnosti.
Odchov ptáků v prostorově omezených voliérách způsobuje snížené letové schopnosti, a to činí ptáky více zranitelnými vůči predátorům. Různé orgány jako svaly, srdce atd. jsou méně vyvinuté v porovnání s divokými jedinci.
Navíc vykazují uměle odchovaní tetřevi, zejména samci, abnormální chování (agresivita vůči člověku a nebojácné chování). Někdy zavítají až k lidským obydlím, což zvyšuje možnost, že budou usmrceni predátory, nebo dokonce člověkem. Není jasné, jestli se tito jedinci účastní reprodukčního procesu.
Podle nejnovějších zjištění je nutné, aby byl uměle odchovávaným ptákům zajištěn takový krmný režim, který uspokojí výživové požadavky ptáků pro úspěšnou přípravu na vypuštění do volnosti. Mělo by se předejít medicínskému (antibiotickému) ovlivnění, nebo dokonce zničení střevních mikroorganismů. Navíc by se měly vyvinout programy na podporu schopnosti ptáků uniknout predátorů.
Přemístění – nadějná alternativa
Když vezmeme v úvahu všechny překážky při vypouštění uměle odchovaných ptáků, zdá se být přemístění divokých jedinců jako lepší alternativa. Jak se ukázalo v duryňském projektu, šance na přežití přemístěných jedinců byla v průměru dvanáctkrát vyšší než u uměle odchovaných a ve střednědobém horizontu byl pozorován nárůst populace. Navíc měli ptáci vyvinuté únikové chování před predátory a vybírali si vhodná stanoviště podobně jako jedinci z původní populace.
Negativní výsledek tohoto přemístění byl zřejmě způsoben nouzí o kvalitní biotopy a nedostatečnou kontrolou predátorů v oblasti, kde se tetřevi vypouštěli. Dvouletý experiment s přemístěním tetřevů byl zahájen v roce 2012 v Dolní Lužici (Brandenbursko). Vypuštěni zde byli tetřevi ze Švédska. Po jednom roce je příliš brzy dohadovat se o výsledku, ale i zde se ukázalo lepší přežívání přemístěných jedinců v porovnání s jedinci odchovávanými. Úspěšná přemístění tetřevů z dlouhodobého hlediska jsou známa pouze z Ruska.
Předpoklady, doporučení a podmínky pro úspěšné vypuštění
Stanoviště
Ve střední Evropě je tetřeví stanoviště často velmi fragmentované. Kvalita a kvantita stanovišť hraje při vypouštění tetřevů klíčovou úlohu. Vylepšení stanoviště na krajinné úrovni (50 000 – 100 000 ha) je nutným základem pro jakýkoliv pokus o reintrodukci nebo posílení populace, jestliže jsou kvalita a rozsah vhodných stanovišť nedostatečné. To vyžaduje soustavnou přípravu. Přípravě stanoviště by mělo předcházet mapování. To umožňuje najít množství a rozsah vhodných stanovišť a jejich rozmístění v rámci zájmové oblasti. Důležité je také odhalit rozsáhlá nevhodná stanoviště, která omezují šíření jedinců.
Kontrola predátorů
Obecně řečeno, vliv středně velkých predátorů (jako je liška nebo kuna) na tetřevy může být nižší v zemích, kde jsou přítomny velké šelmy jako vlk, medvěd a rys (např. na Slovensku). To však není případ Německa ani západní části České republiky. Velký predační tlak, zejména od lišky, je velmi častým problémem ve střední Evropě, který vede k velkým ztrátám vypouštěných i přemístěných jedinců.
Kontrola predátorů je tedy nezbytnou podmínkou, pokud chceme podpořit šanci vypuštěných ptáků na přežití. Hlavním cílem by mělo být snížení poštu lišek a divokých prasat způsobujících ničení hnízd a ztráty mladých i dospělých jedinců. Doporučuje se proto využít profesionálního lovce jako součást vypouštěcího projektu.
Metody vypouštění
Většinou byli vypouštěni mladí jedinci. Využívalo se přitom aklimatizačních voliér a důraz byl kladen na prostorové propojení s okolím a adaptaci jedinců. Jak se však ukázalo v pohoří Harz, použití aklimatizační ohrádky (tzv. měkké vypouštění) přilákalo predátory. Následovaly velké ztráty vypuštěných jedinců a celkově to vedlo k neúspěchu této metody.
Lepší alternativou se ukázalo tzv. tvrdé vypouštění, kdy byli ptáci vypuštěni přímo z transportních beden. Tento způsob umožňuje flexibilnější výběr stanoviště a také šetří náklady. Avšak nedávné polské projekty ukázaly úspěch při využití nového způsobu měkkého vypuštění, tzv. „born to be free” (narozen ke svobodě). Základem této metody je, že kuřata žijí volně v jejich přirozeném biotopu a mají vizuální a sluchový kontakt se slepicemi, které jsou v klecích.
Minimální životaschopná populace
Hlavním cílem reintrodukce by mělo být úspěšné založení minimální životaschopné populace. Abychom toho dosáhli, musí být stanovištní podmínky vyhovující v dostatečně velké oblasti, která udrží minimální životaschopnou populaci. Je to velmi důležité zejména u izolovaných populací. Grimm a Storch vytvořili v roce 2000 model, podle kterého je velikost minimální životaschopné populace 470 ptáků, což odpovídá oblasti 250 km² v bavorských Alpách. Při této velikosti populace je velká pravděpodobnost zachování populace po dobu delší než 100 let.
Zároveň je nutné zdůraznit, že izolované tetřeví populace, které se vyskytují na stanovišti, kde je schopno přežít méně než 100 jedinců, nejsou životaschopné.
Informace jsou základ
Vypouštění ptáků je běžným postupem pro jejich záchranu na celém světě, a to nejen u tetřevů, ale také u dalších druhů hrabavých ptáků. Je například známo, že v České republice byli odchovaní tetřevi vypouštěni od přelomu 80. a 90. let na sedmi různých místech. Bohužel ani v jednom případě nejsou známy detaily projektu jako například stanovištní podmínky, metoda vypouštění, počet vypouštěných ptáků, další související výzkum atd.
A protože dáváme tato data dohromady, budeme vděční za jakoukoli informaci o uskutečněných projektech v České republice. Jsme přesvědčeni o tom, že poznatky z jednotlivých projektů mohou pomoci optimalizovat vypouštěcí metodu, a zejména umožní vyhnout se (opakujícím se) chybám a tím maximalizují pravděpodobnost úspěch projektu.
Vyslyš zprávu svého domova!
Pokusy o vypouštění jsou extrémně drahé. Konečné výsledky pokusů o vypouštění tetřevů v Německu s téměř 5000 jedinci byly z dlouhodobého hlediska neúspěšné. A jaké z toho plyne ponaučení? Udělejte všechno, abyste ochránili vaši původní tetřeví populaci tím, že budete chránit a nebo vylepšovat vhodné biotopy a také snižovat tlak predátorů, místo toho, abyste začínali s vypouštěním.
Pokud je plánováno posílení populace či reintrodukce, je nutné začít nejdříve se studií, která objasní, zda jsou splněny základní podmínky nutné k uskutečnění projektu. Podle průvodce IUCN je stádium před, během a po vypuštění ptáků klíčové pro úspěch celého projektu.
Dr. Ralf SIANO, Drážďany, Německo
ralf_siano@yahoo.de
Dr. Siegfried KLAUS, Jena, Německo
siegi.klaus@gmx.de
Přeložila Martina Nentvichová