Čekaná v kazatelně s blízkou hromadou objemového krmiva patří v posledních desetiletích k jednomu ze způsobů lovu černé zvěře. Jak úspěšný lov bude, záleží především na předloženém krmivu jako správném vnadění. Je známo, že prasata se od jara do podzimu zdržují v polních kulturách, koncem léta až do sklizně téměř výlučně v kukuřici. Kukuřičné jádro patří mezi energeticky nejbohatší zdroje krmiv. Proto mívá úspěch ten, kdo poblíž kazatelny či posedu pohodí několik kukuřičných palic.
Aby kukuřici nebrala i jiná zvěř, ale pouze prasata, je ekonomičtější jádrem naplnit buben (kanystr) s otvory. Prase větří potravu a při dloubnutí do bubnu několik zrn vypadne. Zvěř se tak zdržuje na krmelišti mnohém déle, než při braní volně nasypaného jádra nebo šrotu. Navíc hluk bubnu uvázaného řetězem snižuje možnost zrazení zvěře při neopatrném pohybu lovce v kazatelně.
Vedle tohoto efektivnějšího způsobu lovu však stále přetrvává čekaná u hromady kukuřičné siláže. Ta je pro prasata atraktivní do chvíle, dokud je v ní přítomno jádro. Zbytek rozsekaných rostlin je velmi špatně stravitelný, jelikož siláž je objemové krmivo určené pro přežvýkavce. Prase se již potom o hromadu rozházené siláže nezajímá a lovec čeká často zbytečně. Spoléhá na to, že pokud zde byla prasata před týdnem a hromadu celou rozryla a rozházela, musí přece přijít zase, když tady toho tolik zůstalo! Možná přijdou, ale je to spíše ze zvědavosti, než ze zájmu o balast.
Ještě větší bláhovost je vnadění tzv. „GPS-kou“ (z německého Ganzpflanzensilage), tj. obilní siláží. Ta je určena rovněž pro přežvýkavce a prase z ní nevyužije téměř nic! Přesto se i tato siláž objevuje na vnadištích, někdy v neuvěřitelném množství, kdy už lze hovořit o haldě. Že k ní prasata přijdou jen ze zvědavosti, asi netřeba rozepisovat. Přesto jsou lovci, kteří u ní doufají v úspěch při noční čekané. A proč taky ne? Vždyť se říká „čučí jak sviňa ve rži“- tak jim do lesa navezu hned celou Tatru!
Po mnoha neúspěšných pokusech takoví „lovci“ čekanou vzdají a spoléhají na naháňku. Hromada však žije svým životem dál a slouží jiné spárkaté zvěři jako zimní krmivo. Je-li mírná zima, nebývá téměř navštěvována. Na jaře ji nikdo neuklidí a příští zimu se na ni, nebo vedle ní, navalí další halda. K čemu takový způsob vnadění, resp. přikrmování, vede?
Účinky plísní zblízka
Kondici volně žijící zvěře určuje v první řadě přijímaná potrava. A to jak z objemového, tj. kvantitativního, tak i kvalitativního hlediska. Od jara do podzimu je zvěř většinou schopna nalézt dostatek přirozené potravy ve svém teritoriu. Výjimkou jsou období po žních, kdy se tzv. kulturní step změní v měsíční krajinu bez vody a kousku zeleně. Proto je nutno doplňovat napáječky a přikrmovat šťavnatými krmivy, zejména řepou.
Nejhorším obdobím roku pro zvěř je zima s vysokou sněhovou pokrývku. Pohyb v něm je namáhavý, navíc sníh zakryje zvěři přístup k potravě. Právě v tomto období je zvěř často odkázána na pomoc člověka, resp. péči myslivce.
Každý hospodář ví, že seno nesmí příliš zmoknout, pokud možno vůbec, aby ho bylo možno zkrmovat zvěři. Kvalitní seno je dozajista nejlepším krmivem pro vysokou. Vedle tohoto tradičního krmiva se přidává jádro, z něhož nejméně problémovým, z hlediska možného předávkování, je oves. Jiné druhy jadrného krmiva je lépe dávat ve směsích s ovsem, samostatně raději méně, aby nehrozily metabolické problémy (acidózy) a zbytečné ztučnění.
Siláže a senáže, jak bylo uvedeno výše, nejsou vhodné pro přikrmování prasat pro jejich nízkou využitelnost živin. A jsou-li předkládány vysoké, je nutno vždy dbát na uměřené dávkování. V žádném případě by neměly zůstat na krmelišti do příští zimy, a co je horší, až do zimy napřesrok, některé i déle…
Tato objemová krmiva se konzervují za nepřítomnosti vzduchu, kdy se musejí řádně dusat a zakrýt plachtou. Pokud se s nimi manipuluje, ztrácí krmivo postupně svou nutriční hodnotu, navíc se v něm začnou rychle pomnožovat plísně. Každý určitě ví, proč se otevřená konzerva musí zkonzumovat zpravidla do tří dnů. A stejně jako se kazí špatně uložené potraviny, kazí se i ledabyle ošetřované krmivo pro zvěř. Tak proč se někteří myslivci podle toho nechovají?
Nejjednodušší a logická odpověď zní - kdyby to zvěři nechutnalo, tak to brát nebude! Bohužel, přítomnost plísní, o které víme my, lidé, díky vzdělání, neodradí zvěř, aby brala i očividně závadnou hmotu. Zkoušel jsem chvíli požvýkat bíle prokvetlou dvou a tříletou obilní siláž - žádný nepříjemný pocit mě nevaroval před přítomností plísní. Je to neutrální chuť připomínající smrkovou hrabanku, a i ta chutná aspoň mírně kysele. Proč tedy zvěř bere plesnivou siláž, je mi záhadou, nicméně se tak děje.
Ve vzdálenosti 100 m od hromad je krmelec na seno. Další nejbližší je o 400 m dál a oba jsou nepravidelně doplňovány senem. Zvěři tak nezbývá nic jiného, než brát to, co je, tj. i tuto plísněmi zamořenou siláž. Letošní zima je z hlediska množství sněhu průměrná, ale návštěvnost krmeliště oproti loňské tužší zimě o poznání větší. Černá zvěř tam nechodí vůbec, výhradně srnčí. Krmivo z povrchu bere méně, pravděpodobně kvůli promísení s trusem a zamokření.
Srnčí zvěř vykusuje do boku hromady i přes půl metru hluboké jámy. V jedné z těchto jam jsem 30. ledna našel čerstvě uhynulou srnu. Při kontrole o dva dny později byla srna netknutá na původním místě. To byl vedle absence stop širších spárků další důkaz o nechození černé zvěře k hromadám siláže.
Srnu jsem odtáhl asi 40 m od místa a položil do kráteru od prasat, který zde nedávno vytvořila při vyrývání myšic. A hned 3. února jsem byl velmi překvapen, když nenačatá padlina byla vytažena o dva metry dál a kolem stopy prasat. Domníval jsem se, že prasata vycítila nějakou nebezpečnou nemoc a raději kus nechala být. Jenže za další dva dny bylo všechno jinak, stopy už byly vzhledem k tání špatně vidět, ale na padlině evidentně hodovala prasata, liška a káně. Možná si prasata nechala zvěřinu více uležet, jak to dělá medvěd, nebo byla ráno sytá, protože asi kilometr od místa je velké strniště po kukuřici, kde prasata nacházejí dostatek potravy.
Podle mého názoru srna mohla uhynout v důsledku metabolických poruch způsobených plísněmi, tj. na selhání některých orgánů, určitě ne hladem. Úhyn věkem mohu s jistotou rovněž vyloučit, její konstituce a chrup odpovídaly věku 4 - 5 let. Je spíše vzácností, aby zvěř uhynula při braní závadné potravy, většinou k tomu dochází někde v blízkém okolí. Padlina je v krátké době nalezena a poslouží krkavcům, káním, liškám a prasatům. A z kosterních zbytků nalezených později bývá zpravidla nemožné určit příčinu úhynu, resp. možnou predaci.
Kromě úhynů po pastvě na řepkách mohou být plísní zamořené siláže další, zatím opomíjenou, příčinou lokálního úbytku srnčí zvěře. V prvním případě je preventivní zákrok myslivce v hypotetické rovině prostřednictvím odváděcího krmení, např. na pastevním políčku. Avšak zkrmování kvalitních krmiv v průběhu vegetačního klidu by měl zodpovědný myslivec ctít vždy jako jednu ze svých priorit. A navážet tolik, aby to zvěř odebrala do několika dnů, resp. týdnů. V žádném případě by to nemělo na místě zůstávat do dalšího roku! No a prasatům vnadit opravdu jen jádrem, protože čekání u siláží je spoléhání na náhodu.
Karel ZVÁŘAL