Časopis Myslivost

Jaromír Kovařík se narodil 24. září 1926 v hanácké Olomouci. Pokřtěn byl jako Jaromír František Emanuel. První kontakty s přírodou a zvířaty získával na dědečkově statku v Bystrovačicích. Byl jedináček, což však nikterak nepoznamenalo jeho klukovský a jinošský život. V roce 1934 se stal členem Junáka - Skauta, což ještě více prohloubilo jeho pozitivní vztah k lesu a přírodě. Ještě před studiem na gymnáziu se vážně zajímal o četbu hodnotné literatury, dějepis, ale také vážnou hudbu. Chodil do hodin klavíru a navštěvoval koncerty Moravské filharmonie.

Slovanské reálné gymnázium v Olomouci absolvoval v letech 1938 - 1945. Poté vážně onemocněl a jen penicilin mu zachránil život. Pobyt na nemocničním lůžku významně poznamenal jeho další životní osudy. Po uzdravení započal v roce 1946 studium medicíny v Brně, ale po roce přešel na Lékařskou fakultu Palackého univerzity v Olomouci. Již jako medik pracoval coby pomocná vědecká síla.

Po vojně v Terezíně nastoupil v roce 1954 na neurologickou kliniku Fakultní nemocnice v Hradci Králové, kde nepřetržitě působil do roku 2010. Ostatně neurologie se mu profesně stala vášní. Zabýval se neurologií pracovního prostředí - průmyslovou neurologií, především ve vazbě na postižení nervů při výkonu sklářských profesí. V roce 1958 zahájil dráhu pedagogickou a na Katedře neurologie Lékařské fakulty Karlovy Univerzity v Hradci Králové a neurologické klinice zdejší fakultní nemocnice připravil pro budoucí povolání více než šest tisíc příštích lékařů. Medicínsky také aktivně publikoval a byl autorem více než čtyř stovek vědeckých publikací a pojednání.

Lásku k přírodě převtělil Jaromír Kovařík do myslivosti. Základní zkoušku složil již jako medik v roce 1950 u Okresního mysliveckého spolku v Olomouci. O osm let později absolvoval v Hradci Králové zkoušku pro myslivecké hospodáře a v roce 1966 i vyšší odbornou mysliveckou zkoušku, a to na Střední lesnické škole v Trutnově. Prakticky celý myslivecký a lovecký život strávil v honitbě Kinských v okolí Chlumce nad Cidlinou, i když rád jezdil třeba do Jeseníků a na Slovensko. Po odchodu na „myslivecký odpočinek“ všechny svoje lovecké trofeje proto věnoval právě na zdejší zámek Karlova Koruna, kde je i s částí jeho myslivecké knihovny mohou návštěvníci spatřit v Loveckém salonku Jaromíra Kovaříka.

Jeho nebývalý zájem o historii a kulturu, o tradice a život osobností lovu a myslivosti jej záhy po získání prvního loveckého lístku přivedly k bohaté publicistické a spisovatelské činnosti v této oblasti. Stal se aktivním spolupracovníkem časopisu Myslivost, později i členem jeho redakční rady. Působil v Kulturně propagační komisi Českomoravské myslivecké jednoty a nějaký čas zastupoval Českou republiku v Komisi pro myslivecké umění, kulturu, historii a myslivecká muzea Mezinárodní rady pro lov a ochranu zvěře - C.I.C.

Jeho životní biografie je nesmírně bohatá. Novinové a časopisecké články, kterých během života napsal více než devět set, stejně jako početné publikace, položily základ moderní nauky o myslivecké historii, umění a tradicích. Kdo jiný, než Jaromír Kovařík, se proto stal hlavním tvůrcem náplně prvního předmětu pro zkoušky z myslivosti, který, často znevažovaný a opomíjený, vytváří základní pilíř k poznání vazeb a souvislostí nezbytných pro praktický výkon práva myslivosti. Některé z jeho knih patří do zlatého fondu české myslivecké literatury a jsou ozdobou každé myslivecké knihovničky. Tradice v myslivosti (1993, 1994, 1996, 1999), Myslivost na starých pohlednicích (1997), Biografický slovník významných osobností se vztahem k české myslivosti (2001), Zvěř, lov a myslivost v české lidové slovesné kultuře (2006), Myslivecká čítanka (2006), Myslivecké ceremoniály (2007), Myslivecký Slavín (2001, 2007), Kniha české myslivecké poezie (2007), Etika v myslivosti (2008), Zvěř, lov, myslivost v naší heraldice a filatelii (2008), Myslivost v zrcadle pověr (2009), Česká myslivecká bibliografie (2010), O patronech myslivosti a jiných světcích (2011), Z dějin mysliveckého písemnictví (2011), Myslivecké fejetony (2012) a Myslivost a tradice (2012). Dále byl spoluauotorem monografií Myslivecké zvyky a tradice (1973), Poľovnícky náučny slovník (1988), Myslivecký slovník naučný (1992), Myslivecké mluva (1994, 1999, 2007), Vyprávění o životě jeho Excelence F. A. hraběte Sporcka (1995, 1996), František Antonín hrabě Sporck a jeho Řád svatého Huberta (1998), Penzum znalostí z myslivosti (1999 a další vydání), Myslivost (2000, 2008), Myslivecká vyznání (2001) ad.

Jeho neúnavná, mravenčí a láskyplná práce pro českou myslivost byla nejednou oceněna. Docent MUDr. Jaromír Kovařík, CSc. se stal v roce 1994 nositelem Čestného mysliveckého řádu Českomoravské myslivecké jednoty, nositelem Věrnostní medaile ČMMJ (2000), Pamětní medaile Ministerstva zemědělství České republiky Za celoživotní zásluhy o myslivost (2002) a konečně v roce 2012 Uznání ministra zemědělství České republiky Za zásluhy o významný přínos české myslivosti s pamětním tesákem - Superum signat honore. V letech 1994, 1998, 2007, 2008 a 2011 se stal držitelem Umělecké ceny Českomoravské myslivecké jednoty.

S Jaromírem Kovaříkem odešla jedna z nejvýraznějších osobností novodobé české myslivosti, jedna ze skutečných legend našeho mysliveckého písemnictví. Odešel rovněž přímý a veselý člověk, kamarád, přítel, učitel, rádce, oponent, bard. Bude se nám moc stýskat.

Pane docente, čest Vaší památce!

Redakce a Redakční rada časopisu Myslivosti

Za Jaromírem Kovaříkem

(Již mi nepřijde žádný dopis od Vápna)

Poslední dopis, který jsem dostal v prosinci 2012 od přítele Jaromíra Kovaříka končí slovy „… a stonám čím dál víc, Jaro­mír ". To jsem již tušil, že to postěžování nevěstí nic dobrého, protože všechny dopisy od něho, a poslední tři, čtyři roky jich bylo hodně, byly vždy spíše žertovné, pochvalné, optimistické.

Asi po měsíci jsem dostal velmi smutnou zásilku, a zase mne zaujala poslední věta: „Snažil jsem se působit radost, proto prosím vzpomeňte na mne s úsměvem.“

Ano, Jaromíre, působil jsi radost. Nevím jak kolegům lékařům, sestřičkám, neurologům, kolegům docentům a vědcům, ale nám myslivcům hodně. Svým celoživotním dílem jsi udělal pořádek v dodržování našich mysliveckých tradic. Ve svých publikacích jsi myslivce usměrnil, co je správné a co je chybné v udržování zvyků českých myslivců, a to na základě historických pramenů.

V uplynulém roce jsme oba vydali podobná publikace, Ty s názvem Myslivost a její tradice a já Tradice a zvyky české mysli­vosti. Trochu mne to znejistilo, ale Tvojí reakce na moji knihu si velmi vážím, i mně si udělal radost, když jsi ji zhodnotil Tvým typickým stručným „Oldo, děkuji, je to tuze pěkné!"

A tak mi nezbývá, než znovu zdůraznit, jak jsem to již něko­likrát učinil, že Ty jsi byl mým učitelem, já jsem vše jen více uváděl do praxe.

Vřelé byly dopisy od přítele Jaromíra Kovaříka, moc si jich vážím. Že se mi ta celoživotně dodržovaná „kovaříkovská linie“ v tradicích ukázala správná, potvrdily dva seriály v časo­pise Myslivost (2007, 2010). V četných odezvách čtenářů nebyla nikdy vznesena žádná nesouhlasná námitka. Vždy jen postěžování, že nejsou zvyky vždy a všude dodržovány tak, jak by měly. Tehdy jsme se spolu shodli, že musíme oba ve svém úsilí pokračovat, protože těžko se přesvědčují i hospodáři, aby za úspěšný lov nepředávali zálomky, ale úlomky, aby neříkali parukář, vařečkář, ale správně parukáč, vařečkáč.

Jak jsem psal ve své knize Zelená poznání a vyznání, když jsme nesli ze schránky u silnice k naší samotě poštu, říkali jsme s manželkou, že nám přišel „dopis od Vápna“. Vesnička Újezd, kde docent Kovařík bydlel, měla totiž dodávací poštu Vápno u Přelouče.

Jaromíre, dík za Tvoji přízeň, dík za Tvoje milé dopisy od Vápna. Jsem smutný z toho, že mi již žádný pošta nedoručí.

Oldřich TRIPES

S panem docentem Jaromírem Kovaříkem jsem se potkal několikrát a vždy na setkáních členů Klubu autorů. Ať v Klokočce, na Valašku nebo u nás, v Karlově Studánce, pokaždé mě tahle obrovská persóna známá nejenom ze jmenovitých popisů osobností české myslivosti, jakýmsi zvláštním způsobem přitahovala.

Docent Kovařík působící navenek přísně, byl člověk velmi inteligentní, sečtělý k nevídaným znalostem, v hovoru příjemný a milý. Věkový rozdíl mezi námi byl pětadvacet let, a přesto mně pan docent v Karlově Studánce nabídl tykání. Nejsem puritán, ale vnitřní hlas zakázal překročit nesmírnou a přirozenou úctu k němu a já s díky odmítl. Když jsem panu Kovaříkovi posílal nějaké historické materiály, pokaždé se poděkoval pohledem a pár slovy psanými charakteristickým písmem. Jak jinak, však mně kdysi s pýchou sdělil, že jeho archiv je pouze a jenom ruční práce a žádný počítač v baráku nechce.

Obrovsky jsem pana docenta uznával nejenom jako „vědce“ specifického odvětví myslivosti, ale především jako skvělého člověka. Příjemný starý pán se totiž uměl krásně pobavit, ale když mu něco nesedělo, dokázal se také, a to zcela neokázale rozčílit. Jako tenkrát, když jsem ho přemlouval na nedělní vycházku po jesenických kopcích … Je prý unavený, stačí mu projít se parkem. Hotovo, proti téhle přirozené autoritě se nedalo nic namítnout.

Jistě byl velmi pracovitý, a pokud zdraví drželo, držela ho „nahoře“ i tahle činnost. Jeho knihy i formátem a konkrétním námětem zajímavé brožury zůstanou svědectvím o člověku, myslivci a především badateli, co pravidelně nabízel k přečtení a ke vzdělání nám, odběratelům Myslivosti. Jsem rád, že předal svůj archiv a dal svolení k pokračování bloku Myslivecká výročí právě spisovateli a novináři Oldovi Koudelkovi. Jemu přeji, aby se pokračování v díle pana docenta Kovaříka dařilo.

Vám, vážený pane docente Jaromíre Kovaříku, musím popřát lehké myslivecké nebe a pokud se tam někdy sejdeme, rád si přečtu o historii nebeského loveckého revíru. Že ne? Ale ano, jak vás znám, určitě se chopíte ručního vedení tamní kroniky...

Čest Vaší památce!

Ota BOUZEK

spisovatel, Karlova Studánka

Posledný list od priateľa Jaromíra, ktorý mi aj s jeho najnovšou knihou poslal je datovaný 26. 11. 2012. V letě v roku 1999 ma prekvapil list, ktorý mi poslal docent Jaromír Kovařík, ktorý ma v ňom požiadal o spoluprácu pri doplňovaní jeho bibliografie o osobnostiach slovenského poľovníctva. Túto spoluprácu som s radosťou prijal. Bol to práve on, ktorý ma inšpiroval uverejňovaním rubriky Myslivecká výročí v časopise Myslivost, aby som začal aj ja spracovávať údaje o poľovníkoch, ktorí sa zaslúžili o rozvoj slovenského poľovníctva. V roku 1997 som spolu priateľom Jozefom Serdelom vydal knižku pod názvom Zaslúžili sa o rozvoj slovenského poľovníctva.

Najskôr to bola medzi nami iba korešpondencia. Prvé naše osobné stretnutie sa uskutočnilo v roku 2005 na výstave v Lysej nad Labem. O tom, že ho tak môžem oslovovať krstným menom, mi ponúkol už pri tomto stretnutí. Naše stretnutia začali byť častejšie, keď som sa stal stálym redakčným spolupracovníkom časopisu Myslivost. Mal som to šťastie, že som mohol byť prítomný na otvorení jeho poľovníckej izby na zámku Karlova Koruna v Chlumci nad Cidlinou v apríly 2008.

Napriek stretnutiam, neustala ani naša korešpondencia. Jeho listy boli písané zásadne rukou. Ako aj ten posledný, v ktorom mi píše, že nášho stretnutia na redakčnej rade sa nemohol zúčastniť. Som vďačný za to, že som mohol osobne poznať takého človeka akým bol Jaromír, ktorý takmer celý svoj život okrem svojej práce lekára sa venoval zaznamenávaniu histórie nielen českej myslivosti a jej osobností, ale osobností v poľovníctve Európe.

Jozef HERZ

člen redakčnej rady časopisu Myslivosť

Milý Jaromíre, ctihodný myslivecký kmete,

uplynulo již mnoho loveckých sezón, co jsme se poprvé setkali. Tuším, že to bylo na semináři Tradice v myslivosti na Zvičině. Díky Tvé osobnosti a Tvému širokému rozhledu a znalostem měly tyto semináře vysokou úroveň a troufám si říci, že přispěly k obohacení a poučení všech zúčastněných. Nepřísluší mi hodnotit Tvé celoživotní dílo, ale ráda bych Ti touto cestou ze srdce za ně poděkovala, především dík za mnohaletou činnost na poli myslivosti a jejích tradic.

Odešel jsi do lesů nebeských, k našemu patronovi, svatému Hubertovi, a já Ti na tu cestu přináším tradiční symbolický úlomek a přeji Ti v zelených nebeských hájích upřímné Lovu zdar!

Gaudeamus igitur… jak těžké bude vyplnit toto Tvé poslední přání se vzpomínkou a s úsměvem…

MUDr. Ludmila VONDRÁČKOVÁ

Klub mysliveckých kmetů

Když jsem byl před nějakým časem osloven přispět maličko snímkem do publikace o docentu Jaromírovi Kovaříkovi, cítil jsem se v pokoře mimořádně poctěn. Dokonce nevím, zda jsem se tehdy nestyděl, zda si to autorství vůbec zasloužím. Když jsme podobu knihy konzultovali, tak se na mne obrátil, a vyjádřil stroze, jak to dělával, že jsou ty fotečky fajn. Uděláš mi moje narozeniny, řekl tenkrát, a já byl ještě více v rozpacích. Pětaosmdesátiny jsem mu na Karlově Koruně nafotil a potom mne pozval k sobě. Prý fotit umím, prý chce další obrázky. Třeba z Kněžiček, obory, kterou miloval. Také mi s hrabětem Kinským vybavil povolení, abych tam kdykoliv snímat mohl. Finální výsledek z mého objektivu již mu není dopřán.

Naposledy jsem se s ním setkal, když jsem mu v jeho domečku rozšlápnul, pochopitelně nechtíc, pytlík mlíka. Chtěl jsem ten svinčík pochopitelně uklidit, ale poslal mne, mlaďocha, někam. Prý si to udělá sám. Že bych to neuměl...

Vždy budu mít na paměti jeho milá slova, úsměv, zemitý humor. I to neuklizené mlíko. Ještě jednou jsem pak za ním byl, i s manželkou. To jeho překrásné husté obočí nad šibalskýma očima se s námi loučilo. Já netušil, že naposledy. Vážím si krátkých chvil, které jsem s ním kdy prožil. Vždy si jich vážit budu.

Jan HLAVÁČ

fotograf přírody a zvěře, Praha

S docentem MUDr. Jaromírem Kovaříkem, CSc. jsme se znali dlouhá léta. Na našem vztahu bylo krásné to, že jsme si jaksi hned od prvního setkání velice lidsky rozuměli. Říká se tomu padnutí do oka. Jestli v tom byla nějaká chemie či co, nevím. Ale on vždy říkával, že je to nejspíše tím, že oba nosíme v srdci vztah k historii a umění, a že tato láska, nezatížená nikterak lesnickou profesí, se v naší publicistické a spisovatelské činnosti, lékaře a novináře, přetavuje ve výsostný zájem o myslivost, její kulturní a umělecké kořeny, tradice.

Docent se brzy z mého vzácného přítele stal mým učitelem, rádcem a nejspíše i důvěrníkem. Konzultoval jsem s ním své knižní projekty, přednášky i kulturně společenské a historické materiály, které jsem měl rozepsány a připraveny k zveřejnění v různých médiích. Mluvil jsem s ním otevřeně o svých úspěších i nezdarech, plánech i nadějích. Na rozdíl ode mne, člověka emotivně založeného, se na svět díval pragmaticky, bez příkras. Začal jsem ho pravidelně navštěvovat v jeho venkovském sídle a vždy jsme si měli o čem povídat. Jednou, je to asi dva roky, se mi vyznal z toho, že jsem pro něj něco jako vlastní syn. Byl jsem nejen překvapený, poněkud zaskočený, ale především upřímně dojatý. Jako k synovi se ke mně i choval. Podporoval mne v mém literárním snažení, vedl k následovnictví v oblasti mysliveckého umění a historie, odkázal mi svůj bohatý archív, ale také mne náležitě peskoval, když jsem si v něčem postavil hlavu či mé kroky směřovaly jinam, než považoval za rozumné. Jen pohlavek jsem od něj nikdy nedostal...

Nikdy jsem mu nemejloval, protože neměl počítač. Nikdy jsem mu neposlal jedinou esemesku, protože neměl mobil. Tak jsme si telefonovali. Klasicky, postaru, přes pevnou linku. Několikrát v týdnu, přesně ve tři čtvrtě na osm, když na jedničce končily zprávy. I když jsem u něj měl z tohoto přísně stanoveného času výjimku, snažil jsem se ho dodržovat. V posledních dnech se vždy večer dívám na hodinky a chce se mi zvednout sluchátko. Na jeho konci se však již nikdo neozývá a nikdy neozve.

Jaromíre, vybral sis mne za svého nástupce, který na stránkách Myslivosti dál ponese tebou předanou štafetu medailonů výrazných uměleckých i profesních osobností myslivosti, dějinných událostí a mezníků naší stavovské organizace. Slibuji ti, že se ze všech sil vynasnažím nezklamat tě. A kdybych k tomu snad někdy jen malinko směřoval, tak mi náležitě vyčiň a z toho svatohubertského nebe zavolej. Třeba ve tři čtvrti na osm večer...

Oldřich KOUDELKA

novinář a spisovatel, Úsobrno

Snad to byla smogová situace, která už několik dnů visela nad krajem pod Beskydami, a prognózy nebyly vůbec optimistické. Takový stav vyvolává vždy lehké nostalgie a nutí k zamýšlení se. Do toho všeho mi pošta doručila smuteční obálku. Rychle jsem ji ještě na schodišti otevřel. Stálo v ní, že nás navždy opustil docent Jaromír Kovařík. Přiznám se, že se mi trochu stáhlo hrdlo...

Zakládali jsme kdysi společně s dalšími přáteli Klub autorů při ČMMJ. Na této půdě jsme se také vždy setkali a vyměnili si několik vět. Také občas psaní, které mi pomáhal luštit místní lékárník. Neopomenul jsem mu to vždy podotknout. Oba jsme se tomu srdečně zasmáli. Vyměnili jsme si také vzájemně některé knihy. Tu poslední mi poslal poštou s vánočním přáním 2012 a dodal: „Tentokrát ne ode mne, ale o sobě.“ Je to knižní rozhovor, který s ním vedl Olda Koudelka – Rytíř historie a umění. Jsem za to oběma vděčný.

Jsem dalek toho, abych hodnotil jeho dílo. To budou dělat lidé, kterým to přísluší. Já mohu jen konstatovat, jaký význam má Kovaříkova práce pro mě samotného. Díky jeho publikaci Z dějin mysliveckého písemnictví jsem poznal některé autory, jejichž identita mi nebyla dosud známa, neboť nebyla k dispozici, aspoň ne pro mne. Mohl jsem se blíže seznámit s díly F. v. Raesfelda, jehož „bichle“ i brožované výtisky o zvěři jelení i srnčí mám doma a dávám je do souvislosti, neboť myslivost naše se tak trochu vždy odvíjela od myslivosti německé, hlavně po stránce zoologické a chovatelské. Poznal jsem také, kdo byl Henrich Wilhelm Döbel. Jako jeden z prvních propagoval chov psů schopných dohledávat postřelenou zvěř, což mělo co říct nám chovatelům barvářů. Kdykoliv narazím na mně neznámého autora, tam najdu odpověď v Kovaříkových knihách.

Potřeba znát minulost je posedlost, ale posedlost krásná. Všechno nějak začínalo a je dobré to vědět. Sám jsem popsal na devět set stran obecních kronik. Potřeba poznání minulosti stoupá s rychlostí, jakou se stále žije. Není to důkaz zvědavosti, ale inteligence. Důkazem toho jsou i nejnovější pořady v České televizi – Historie rodů. Stále častěji jsme nuceni si něco připomínat.

Je a bude to odkaz našim potomkům, a také důkaz, jací jsme v dané době byli my sami. Zaznamenávejte proto přátelé všechno, co si pamatujete. Nenechávejte „jen tak umřít“ staré myslivce. Období, kdy se už není koho zeptat, je smutné a tíživé. V člověku vyvolá pocit, že něco důležitého opomněl. Reakce ve formě uznání nepřichází hned. Ta přijde, až odejdou generace současné. Znám to! Setkávám se s pamětníky rodin mých Pytláků v Zadních horách, Zapovězených lovů i Černých myslivců. A také nevyhazujte starou literaturu, byť se vám zdá už překonaná. Když nemáte místo, dejte ji tomu, kdo ho má. Vaši potomci v ní jednou objeví zlatý poklad.

A to je myslím největší odkaz docenta Jaromíra Kovaříka. Kdyby to sám nedělal, upadlo by historické a tradiční v zapomnění času...

Vladislav KROP,

spisovatel, Bystřice nad Ondřejnicí

Bylo mi velkou ctí, že jsem byl požádán předloni, abych napsal pár řádek do knihy -  rozhovoru s panem docentem Kovaříkem, kterou sestavoval Oldřich Koudelka. Znali jsme se s panem docentem až skoro neuvěřitelných sedmadvacet let, mnohokrát jsme diskutovali a probírali tématiku myslivecké historie, zvyků a tradic. Už si ani neumím představit obsah časopisu Myslivost, bez páně docentových medailonků, připomínek kulturních výročí a dalších příspěvků na kulturní či historické téma. Bohužel, seznam výročí na rok 2013, který pan docent odevzdal s typicky pedantským způsobem a s úctyhodným předstihem, je už seznamem posledním. Jsem ale moc rád, že našel pokračovatele a že odcházel jistě s pocitem, že jeho celoživotní dílo bude mít svědomitého správce. Vícekrát jsme spolu totiž v minulých letech diskutovali o tom, kdo by mohl být jeho následovníkem, já jsem se na to nikdy necítil, a nyní snad mohu už i říci, že pana docenta pocit nenaplnění tohoto úkolu tížil stále víc a víc.

Do redakce posílal příspěvky ještě dříve, než jsem v roce 1986 do redakce nastoupil, pravidelně ale začal pracovat v redakční radě a při jiných akcích až po roce 1990. Pan docent Kovařík záhy přišel s nápadem začít mapovat myslivecké památky, začali jsme s památkami se vztahem k patronu myslivců, sv. Hubertovi, bylo to hned v devadesátém roce. Rád vzpomínám na naše spanilé cesty v autě po krajích českých a moravských, kdy jsme probrali mnohá, i nemyslivecká témata. Postupně pak přibyly památky svatoeustašské, lovecké hrady a zámky, významná myslivecká místa, domovní znamení a jiné památky.  Jestliže neoficiální rubrika myslivecké medailonky je asi nejdéle nepřetržitě vycházející rubrikou v historii Myslivosti, pak pravidelná rubrika Naše myslivecké památky je druhou nejdéle vycházející rubrikou. Kdo před těmi lety tušil, že toto úsilí nastartuje doslova vlnu budování nových a obnovování starších kapliček a Božích muk a že bude připravována k tisku dokonce knižní publikace?!

Pana docenta jsem ale také poznal jakožto váženého člena Kulturně-propagační komise a našeho zástupce ve strukturách mezinárodní organizace CIC. Několikrát jsem měl možnost pozorovat jeho noblesu vystupování a respekt, kterého právem požíval.

Velmi si ale vážím také toho, že jsem za ta léta mohl proniknout do okruhu jeho ne sice asi nejbližších, ale snad blízkých přátel. Důkazem snad budiž, že jsem byl jedním z mála, kteří znali jeho soukromé telefonní číslo a mohli jej občas využívat. A to už byla od pana docenta nějaká pocta! Navštívil jsem jej mnohokrát, ať už dříve v jeho hradeckém bytě, nebo později v jeho „zahradním domku“ u Chlumce, vždy to byla nesmírně inspirativní návštěva. Pan docent žil velmi asketicky, choval se ke mně vždy ale nesmírně vstřícně a přátelsky, pokaždé byl pečlivě připraven. Jeho pedantská přísnost na obsah materiálů a volbu slov byla až chorobná.

Pan docent byl ale také velký svéráz, neznalý člověk, pokud by slyšel některá jeho vyjádření v soukromí, občas plná nepublikovatelných slov, by možná usuzoval na hrubiána a neomalence, ale opak byl pravdou! Z mnoha osobních kontaktů a chvil s panem docentem strávených mohu potvrdit, že se za touto občas používanou maskou či hrubší skořápkou skrývalo široké srdce ochotné vždy pomoci radou, doporučením, osobními kontakty. Budu mu za to do konce mých chvil vděčen.

Vím, že se o panu docentovi traduje více historek a pověstí. Tou asi nejznámější je jeho slabost pro hezké ženy. V soukromí jsme si o tom povídali vícekrát, nemohu ale sloužit, jsem vázán slibem mlčenlivosti. Jedno vím ale zcela jistě – jakmile jsem uviděl fotografie z dřívější doby, fotografie statného černého myslivce v bělostném lékařském plášti, bylo mi to hned jasné, mohu odpřísáhnout, že pacientky opravdu musely doslova toužebným očekáváním omdlévat.

Jednou z historek je také to, že pan docent neovládal moderní techniku. Ano, je to pravda, nejenže mu nic neříkal mail či internet, španělská vesnice byl pro něj mobil a fax, ale dokonce opravdu neuměl ani na psacím stroji! Byl asi jediným lékařem u nás, který měl právo veškerou dokumentaci psát ručně! I já a moje kolegyně v redakci jsme si museli zvyknout na charakteristický rukopis, vše se v redakci přepisovalo, případně svoje elaboráty nechával pan docent občas přepisovat na stroji od sester a sekretářek.

Kapitolou samotnou byl pak jeho systém archivace! Kdeže jsou elektronické adresáře! Tajemství se skrývalo v podkroví chlumeckého domku, kam mnoho cizích lidí nikdy nenahlédlo. Nespočet kartotéčních beden a v nich podle specifického systému seřazených stovky a tisíce ručně psaných karet, stohy výpisků, poznámek, opsaných citací a pramenů. Výsledek tisíců hodin strávených ve vědeckých a regionálních knihovnách, archivech, ovoce neskutečného počtu hodin nad knihami.

O panu docentu Kovaříkovi by se dalo mluvit a psát asi dlouho, čím déle vzpomínám, tím více se mi vybavuje vážných i humorných zážitků. Vše ale spojuje jeden společný závěr – hřejivý pocit, že jsem měl to životní štěstí ho poznat a dlouhá léta s ním spolupracovat, vstřebat jeho moudrost poznání, načerpat inspiraci, snášet jeho stavy naštvanosti, pracovitosti, nadšení, veselosti i smutku, poznat pod skořápkou erudovaného suverénního a sebejistého znalce i tu jeho obyčejnou srdečnou lidskost a přátelství. Myslím, že i přes větší věkový rozdíl mezi námi jsme si dokázali mnohokrát říci i to, co se běžně mezi spolupracovníky neříká, probrat i to, co patří jen mezi opravdové přátele.

Poslední vzpomínkou je mi ta, kdy jsme s manželkou přijeli do Újezda nejen na přátelskou novoroční návštěvu, ale i domluvit podmínky vydání knihy o památkách, naše společné dlouhodobé dílo, které bohužel již pan docent do ruky nevezme. Navždy si budu vyčítat, že jsem nestihl knihu vydat a že nebudu moci ten symbolický první výtisk dát do rukou mého velkého učitele.

Pane docente, věřte, že dokud budu fungovat v redakci Myslivosti, ale i třeba někde jinde, budou mi stále znít v hlavě Vaše rady, připomínky, komentáře na záležitosti odborné, ale i čistě lidské. Nejlepší vzpomínkou na lidi, kterých si vážím, nejsou totiž sebepompéznější pomníky, ale to, že si stále a často v mysli vybavuji vše to, co jsem s Vámi prožil a konfrontuji tak Vaše myšlenky neustále se současným životem. Takoví lidé totiž žijí stále.

Byť jsem nikdy z úcty k Vám ani nepomyslel na možnost tykání, a asi bych se i styděl jej přijmout, dovolte mi na závěr říci „Děkuji za vše, příteli!“

Jiří KASINA

šéfredaktor časopisu Myslivost

Keď som sa dozvedel, že nás navždy opustil Jarko Kovařík, práve sme boli v Bratislave na výstave Poľovníctvo a oddych. Bolo nám tam smutno viacerým, ktorí sme ho poznali - Jožko Herz, Oldo Koudelka, Jirko Kasina - a tak sme si naňho zaspomínali. Ja si najradšej spomínam ne jeho prístup k členstvu v Komisii C.I.C. pre poľovníctvo vo výtvarnom prejave, históriu a poľovnícke múzeá. Keď mal v roku 1992 nejakú zlomeninu, šiel som miesto neho do Londýna predstaviť pražský program zasadnutia komisie na rok 1993. Po návrate som mu spomínal, že veru to zasadnutie ma dosť sklamalo - málo práce, viac parády a večierkov. Povedal mi: „Neboj se Mariáne, vždyť my jim předvedeme, jak se to dělá!“ A tak aj bolo. Na pražské zasadnutie s odbornou konferenciou v Ohrade, exkurziami na Konopiště, do Vlašimi, Hlubokej nad Vltavou, na koncert v Galerii u Zvona, prvú svätohubertovskú omšu v kostele sv. Jiljí, ... – dodnes radi spomínajú. Jarko s hodnotným príspevkom predstavil históriu poľovníctva v Čechách a doslova nastolil trend zmysluplných zasadnutí tejto komisie C.I.C. do budúcna.

Mal som to šťastie dopisovať si s ním i cestovať s ním do zahraničia. Učil ma venovať sa histórii poľovníctva a presvedčil ma, že u nás môžeme byť právom hrdí na našu poľovnícku kultúru.

V mojich spomienkach ostane Jarko ako sčítaný a zodpovedný človek, ktorý pracoval systematicky a precízne, no zároveň mu nechýbal zmysel pre humor.

S Jarkom Kovaříkom odišiel vzácny človek, dobrý priateľ, uznávaný znalec poľovníckej histórie a bojím sa, aby s ním neodišlo niečo, čo sa už dnes ťažšie nahrádza: úcta k osobnostiam, ktoré naše poľovníctvo budovali, dôvera v tradičné kultúrne hodnoty, vytrvalosť, pokora... Aj som šťastný, že som mohol spolupracovať s ním, aj mi je veľmi smutno, že sa už nestretneme.

Jarko - ďakujem za pomoc, dobré rady, spoluprácu a hlavne priateľstvo.

Marián ČÍŽ

riaditeľ Múzea poľovníctva vo Svätom Antone

Pana docenta MUDr. Jaromíra Kovaříka, CSc. jsem znal od roku 1999, kdy se svým vstřícným krokem ujal námi vydávané učebnice Penzum znalostí z myslivosti a stal se tak jeho garantem. Našemu nakladatelství neocenitelně pomáhal nejen svojí autorskou a lektorskou činností, ale především „otcovskou radou“.

Vzájemná spolupráce se během krátké chvilky značně rozšířila v oblasti autorské, byl zejména v edici Myslivost do kapsy naším stěžejním autorem a jedním z nejaktivnějších členů ediční rady vydavatelství. Kovaříkova díla, mnohdy malá svým rozsahem, jsou svým obsahem pevnými základními kameny mysliveckých dějin a současné myslivecké kultury, zvyků i tradic počátku jednadvacátého století. Tato díla jsou oproštěna, díky dlouholeté myslivecké praxi vysoce erudovaného autora, od zbytečného balastu a nadbytečných informací. U tradic a zvyků nechává autor v případě potřeby jejich rozšíření praktikujícím myslivcům vůli jejich nápaditosti v jím pevně stanovených mantinelech.

Při jedné z mnoha návštěv jsem měl možnost nahlédnout do jindy tak úzkostlivě střežené autorovi dílny, rozsáhlých, se vší důsledností řazených, kartoték a do knihovny plné literárních historických skvostů, ze kterých čerpal pro svoji rozsáhlou publicistickou činnost. Zajímavých příspěvků do myslivecký periodik napsal jistě tolik, že se svým počtem blíží tisícovce, pokud jí již nepřesáhly.

Není tajemstvím a pro Kovaříkovi příznivce jistě potěšující zpráva, že našemu, bohužel již nežijícímu autorovi, ještě tři nové knihy s potěšením vydáme, a tím rozšíříme řadu objevných a jedinečných knih, těšících se zájmu široké, nejen myslivecké, veřejnosti.

Již dnes mi chybí dosti časté docentovo pozvání na jeho, jak sám s úsměvem říká, „zámeček“ v Újezdě u Chlumce nad Cidlinou s erbem rodu Kinských a erbem docentovým (Aeskulapova hůl a paroží jelena čtrnácteráka) ve štítě, které bylo pro mne vždy ctí. Těšil jsem se z laskavého přivítání a příjemného posezení při hostitelově pověstném čaji, který s grácií sobě vlastní vždy vykouzlil. V tak příjemném prostředí bývaly věci, zdánlivě neřešitelné, bez problémů vyřešeny a čas vyhražený pro návštěvu rychle uběhl a už bylo slyšet: „Nezdržujte mě, zítra (pozítří) vám pošlu opravenou korekturu“. Na cestu jsem dostal několik termínovaných úkolů a rad, abych prý nezahálel. Opět se srdečně loučíme u vrátek...

Již se těším na příští setkání s nestorem české myslivosti, autorem a hlavně zářným člověkem s aurou ušlechtilosti, kterou jsem vždy v jeho přítomnosti fyzicky vnímal, ochotným vždy pomoci. Tentokrát však již jen na stránkách jeho knih.

Josef VOSÁTKA,

vydavatel a nakladatel Praha

Vždy jsem četl články a knížky pana docenta. Léta jsem je četl a vnímal, jako pozdrav myslivecké historie. Když jsem měl tu čest poznat jej osobně, při setkání mysliveckých spisovatelů v naší honitbě, tak jsem se cítil v mysliveckém nebi. Proč? Choval se k nám, obyčejným myslivcům lidsky, s úsměvem, láskou, báječně. Byl jeden z nás. Kamarádský, nijak se nepovyšoval. Mluvil o myslivosti, tradicích, o ženských, o všem, co život přináší v každodennosti. Na docenta Kovaříka není možné zapomenout.

Pavel SOURAL,

podnikatel, Jaroměřice u Jevíčka