Návštěva u zubaře nepatří k mým oblíbeným – a věřím, že nejsem sám, komu přináší nepříjemné zážitky. Ovšem návštěva u zubaře, o níž teď bude řeč, byla naopak velmi příjemná. Nekonala se totiž v zubní ordinaci, ale v kanceláři České stomatologické komory, a její prezident MUDr. Pavel Chrz se nade mnou neskláněl s vrtačkou, ale povídal si se mnou o svém velkém koníčku – myslivosti.
Pane doktore, mohl byste našim čtenářům nejdříve stručně přiblížit Českou stomatologickou komoru, jejímž jste prezidentem?
Opravdu stručně: Česká stomatologická komora je samosprávná nepolitická stavovská organizace sdružující všechny stomatology, tedy zubaře. Zdůrazňuji to všechny – členství je povinné, stejně jako v lékařské komoře pro lékaře a v lékárnické komoře pro lékárníky. Komora dbá na to, aby její členové vykonávali své povolání odborně, eticky a zákonným způsobem, na druhé straně hájí jejich práva a profesní zájmy.
Pokud se nemýlím, tak dál provozujete i svou zubařskou praxi.
Ano, dva dny v týdnu ve své ordinaci v Poděbradech.
A máte při takovém zatížení vůbec čas na myslivost?
Moc ho opravdu není, navíc mi různé akce, vyplývající z mé funkce, „užírají“ i víkendy, ale čas na návštěvu lesa si samozřejmě nakonec vždycky najdu …
Pojďme teď na Vaše myslivecké začátky – bylo to předurčeno již Vaší rodinou, jak se často stává, že se vztah k přírodě a ke zvěři dědí z otce na syna, nebo jste se k myslivosti dostal úplně jinou cestou?
U mne to bylo tak napůl. Přímo v rodině žádný myslivec nebyl, ale už jako kluk jsem jezdil na prázdniny na Šumavu k prastrýci, který k Hubertovu cechu patřil. On a jeho dva synové – také myslivci – mi dali poprvé „přičichnout“ k lesu, k přírodě, ke zvěři a k myslivosti. A mně se to moc zalíbilo! Tenkrát také byly takové volnější časy, ještě mi nebylo patnáct a už mne brali třeba na kachní hony. Takže jsem si logicky udělal zkoušky a od roku 1976 mám lovecký lístek.
To už do zmíněného Hubertova cechu patříte pěkně dlouho!
Patřím, však už také, nechci se tím nijak chlubit, nosím stříbrný odznak Za zásluhy o myslivost.
Ale abych dokončil tu svou cestu k myslivosti: po vysoké škole jsem nastoupil zubařskou praxi v Městci Králové, kde mne přijali do Mysliveckého sdružení Opočnice – a v něm jsem dodnes. Vedle toho pořád ještě jezdím na Šumavu za svými prabratranci a také jsem stálým hostem Mysliveckého sdružení „Jirkovská borovice“ v místě, kde máme chalupu, nedaleko Železného Brodu.
Máte nějaká oblíbená „myslivecká“ místa – ať již ve Vaší honitbě nebo někde, kam Vás zvou Vaši přátelé?
Těch by bylo docela dost. Jednak na už zmíněné Šumavě, ale výborné kamarády, kteří mě občas pozvou na lov, mám i na dalších krásných místech – třeba na jeleny jezdím na Boží Dar, na siky na Toužimsko, to jsou překrásné lokality. A díky dobře „umístěným“ kamarádům jsem mohl lovit i v zahraničí.
Ale kdybych měl jmenovat to nejoblíbenější místečko, tak je to les Holička tam u nás v Opočnici, asi 60 hektarů v jinak polní honitbě.
Mohl byste se s námi podělit o nějaký výjimečný zážitek z Vaší lovecké praxe?
Když si tak pouštím hlavou film o svých lovech, je tam srnec ze Šumavy i buvol z Jižní Afriky, ale asi nejsilnější zážitek mám z Kamčatky, kam jsme se s přáteli vypravili před třemi roky na lov medvědů.
Po třinácti hodinách letu z Moskvy na Kamčatku a dalších třech vrtulníkem do loveckého tábora jsme utahaní zapadli do stanů, abychom si odpočinuli. Sotva jsem zalehl, objevili se místní lovečtí průvodci se zprávou, že našli čerstvé medvědí stopy a je třeba toho využít. Los padl na mne, jako na nejstaršího účastníka výpravy. Rychle jsem se tedy převlékl a vyrazil.
K tomu poznámka, jak se tam medvědi loví – oni se vlastně vyjezdí, žádná čekaná, žádná šoulačka. To by v těch metrových závějích ani nešlo … Sněžné skútry táhnoucí sáně jezdí krajem tak dlouho, až narazí na čerstvé stopy medvěda. Pak se ho snaží nějak nadjet – a dojde na vlastní lov.
Tak to bylo i v mém případě – najezdili jsme v tajze snad dvacet kilometrů, když jsme přijeli na kopec a viděli, že v protisvahu už stopa nepokračuje, takže medvěd je někde pod námi. Jeden z průvodců po čtyřech pokračoval (ve vysoké vrstvě sněhu to po dvou ani nešlo) a když překonal ten kousek k vrcholu, začal ukazovat pod sebe a volat: „Medvěd, medvěd!“ V loveckém vzrušení jsem seskočil se saní – a rázem jsem byl po pás ve sněhu! Brodil jsem se k průvodci a ten mi ukázal medvědí brloh snad patnáct metrů pod námi. Bylo rozhodnuto, že místní lovci medvěda z brlohu vypudí a dají mi tak šanci střílet. Věřte mi, že to byl ten správný adrenalin – vězet po pás ve sněhu, čekat, až se z nedalekého brlohu vyřítí obrovská šelma, a neudělat chybu, která by mohla být osudná, i když průvodci vše jistili. Vyhánění medvěda se dělo zapálenými kusy březové kůry, které místní házeli do brlohu. A skutečně netrvalo dlouho a ohromný medvěd (tři metry, 450 kilogramů) se vyřítil. No – dobře to dopadlo, trefil jsem a mám tak životní úlovek.
Ještě snad dodám, že úspěšní byli všichni z naší party, šest hostů ulovilo šest medvědů. Psalo se o tom dokonce i v loňské Myslivosti …
To muselo být opravdu vzrušující! Teď ale obligátní otázka – máte loveckého psa? Protože myslivec bez psa je jen poloviční myslivec …
Loveckého psa samozřejmě mám, dokonce dva. Ale ten starší, dlouhosrstý výmarský ohař, se na stará kolena stal agresivním, dokonce bych řekl zlým vůči ostatním psům, tak už ho nemohu nikam brát. Proto jsem si pořídil ještě fenku hrubosrstého německého ohaře. Ta je v pohodě.
Pane doktore, dokážete určit přesně věk ulovené zvěře podle chrupu? Když jste zubař …
Za ty desítky let zkušeností už to odhaduji dost přesně, ale samozřejmě člověk se může zmýlit. Lepší je v téhle disciplině jeden z mých synů, mimochodem v obou budu mít pokračovatele, který spolupracuje na projektech Mgr. Vladimíra Bádra, Ph.D., týkajících se přesného stanovení věku ulovené zvěře podle chrupu
Tak zase vážně. Hodně se teď mluví o zásadní novele zákona o myslivosti nebo dokonce novém zákonu. Myslíte si, že to opravdu potřebujeme? A jak vůbec vidíte budoucnost české a moravské myslivosti?
Tak za prvé si nemyslím, že potřebujeme nový zákon, stačila by malá novela řešící některé nejasnosti (podle zákona vlastně nelze připravit pořádně honitbu). Pokud jde o budoucnost, jsem trochu skeptický. A ani ne tak z důvodů třeba dramatického poklesu stavu drobné zvěře – vždyť v naší honitbě, kde byly výřady i šest set zajíců, jsme jich na posledním honu ulovili jedenáct! Problém je spíše v tom, že pomalu odchází poslední generace „opravdových“ myslivců, myslivců hlavou i srdcem, ctitelů krásných tradic české a moravské myslivosti, a na jejich úkor přibývá v našich řadách „bouchalů“, jejichž veškeré diskuse o myslivosti se točí jen kolem toho, kdo co kde a v jakém množství postřílel. Říkám to nerad, ale budoucnost naší tradiční myslivosti moc růžově nevidím …
Připravil Jaroslav ŠPRONGL