Řada našich i zahraničních prací a především praktické zkušenosti ukazují na populační explozi lišky a kun v posledních desetiletích. Jiné výzkumy prokázaly značný, mnohdy podstatný význam populační hustoty těchto predátorů pro vývoj stavů drobné zvěře, i ostatních obratlovců, kteří tvoří jejich potravní spektrum.
V České republice, ani v jiných zemích, se doposud nepodařilo stanovit normované, nebo spíše únosné stavy predátorů, jako je tomu například u spárkaté zvěře a dalších druhů. Potíž je především ve stanovení reálných počtů, nebo alespoň trendů početnosti této zvěře v oblasti. Z výše uvedeného vyplývá, že informace o stavu lišek a kun a jejich úspěšný management (v současnosti redukce) je jedním z nejzávažnějších problémů současné myslivosti.
Jediné informace o trendech početnosti výše jmenovaných predátorů přináší evidence úlovků. Tato originální data myslivecké statistiky jsou pak přebírána a různě interpretována většinou odborných pracovišť.
Vývoj lovu lišek a kun má rostoucí tendenci. Za upozornění snad stojí skutečnost, že u kuny skalní je nárůst početnosti o něco větší, než u kuny lesní. Souvisí to nejspíš s expanzí kuny skalní do lesního prostředí, která v posledních desetiletích probíhá.
O tom, že se v naší přírodě, pokud se týká predátorů, cosi změnilo, svědčí například záznamy profesora Komárka. Ten uvádí pro první polovinu třicátých let dvacátého století, že množství šelem je v našich zemích, vzhledem k počtu užitkové zvěře, velmi malé, právě tak jako počet jejich druhů a že škodlivá úloha, kterou jim myslivost přisuzuje, je zbytečně zveličována. V roce 1933 a 1935 bylo v Čechách a na Moravě v průměru loveno 8638 lišek, 1054 kun lesních a 813 kun skalních. To znamená, že lišek bylo oproti současnosti loveno téměř desetkrát méně, kun lesních asi šestkrát méně a kun skalních dvanáctkrát méně.
Přitom nesmíme zapomenout na to, že v dobách profesora Komárka byl lov predátorů výrazně intenzivnější a byly používány mnohé, dnes již opuštěné způsoby lovu jako železa, otrávené návnady, tlučky atd. Naopak množství potenciální kořisti představované kromě jiného drobnou zvěří bylo výrazně vyšší, než jaké skýtají současné zbytky populací koroptví, bažantů nebo i zajíců.
Podívejme se nyní blíže na problematiku predátora nejúspěšnějšího – lišku obecnou. O její schopnosti přizpůsobovat se různým prostředím svědčí obrovský areál jejího rozšíření, který sahá od pobřeží Severního ledového oceánu až po severní Afriku a střední Indii a dále je i v Severní Americe na jih do nového Mexika a na Floridě. Přes obrovskou ekologickou adaptabilitu se však liška v rámci areálu rozšíření vyhýbá centrální tundře, v horách vystupuje až ke hranici věčného ledu. V Evropě osidluje horské prostředí do 2700 m n.m., v Asii až do 4000 - 5000 m n.m.
Vlastní výběr a stabilizace domovského okrsku (home range) jednotlivých zvířat závisí především na vegetaci, konfiguraci terénu a potravních zdrojích. V rámci ČR se liška vyskytuje všude, osidluje lesní komplexy stejně jako otevřenou krajinu (v poslední době začíná kolonizovat periferie měst). Ideálním biotopem je ovšem krajina s různorodým prostředím, kterému odpovídá pestrost potravní nabídky.
V průměru tvoří potravu lišky 65 % malých savců, 20 % zajíci, 3 % srnčí, 5 % ptáci, 5 % hmyz a 2 % rostliny. To představuje v případě jedné lišky za rok 7115 malých savců, 52 zajíců, 1 - 2 kusy srnčí a asi 50 kusů různých druhů ptáků. V ČR je přitom lovena zhruba jedna liška na 100 ha honební plochy za rok.
Pokud si zvolíme jako modelový druh například koroptev (dále uváděné hodnoty jsou však mnohde reálné i pro zajíce) a budeme vycházet ze situace tisícihektarové honitby s JKS koroptví 70 ks a jejich reprodukčním koeficientem 4 (v době líhnutí), můžeme v hypotetickém, ideálním případě očekávat osídlení honitby (1000 ha), 350 koroptvemi (70 ks JKS + 280 ks přírůstek).
Goszczynski odhaduje podíl koroptví v potravě lišek na 1 %. Pokud budeme vycházet z tohoto údaje a výše uvedené úvahy, že v potravě lišek jsou ptáci zastoupeni 5 %, znamená to, že predační tlak lišek odčerpá 55,7 % z populace koroptví. Za předpokladu, že by měl být zachován výchozí stav 70 ks, zbývá po odečtení predačního tlaku lišek na pokrytí ztrát dalšími predátory, antropogenním tlakem a klimatickými vlivy jen 24,3 % populace.
Na základě celostátní analýzy bylo zjištěno, že nejrizikovější a destabilizující působení predačního tlaku na populace drobné zvěře lze předpokládat ve středních a vyšších nadmořských výškách. Především zde by tedy měly být stimulovány snahy o redukci populací lišek a kun (dotační politika, propagace, apod.), neboť se zde zřejmě projeví nejefektivněji v rozvoji populací druhů, které tvoří potravní spektrum lišek, domácích koček a kun.
Hodnocení početnosti predátorů
Jako nejefektivnější způsob ověření síly predačního tlaku se jeví vyložení umělých návnad (tuk smíchaný s masokostní nebo rybí moučkou) a kontrola jejich příjmu predátory. V rámci celé republiky může výše úlovků dobře popisovat trendy populace lišek, avšak již porovnání výše úlovků mezi jednotlivými honitbami, popřípadě okresy, může nést značnou chybu. Mezi jednotlivými honitbami, ale i oblastmi, totiž existují výrazné rozdíly v intenzitě lovu (lidský faktor), metodách lovu a charakteru prostředí. V okresech s intenzívním chovem drobné zvěře, především tam, kde se vypouští bažanti z voliérového chovu, jsou lišky a kuny hlavně v letním období redukovány intenzivněji než v oblastech, kde je prioritní lov spárkaté zvěře.
Naopak metoda vykládání návnad a kontrola jejich příjmu přináší výsledky vzájemně porovnatelné, přičemž je tato kontrola nezávislá na informacích majitele honitby, který může některé údaje z různých důvodů manipulovat. Únosné stavy predátorů, například z hlediska možného vypouštění bažantů signalizuje zmizení 50 % návnad za 21 dnů (současnosti běžně 75 – 90 % návnad). Při vyšších počtech zmizelých návnad nemá vypouštění bažantů smysl.
Ing. František HAVRÁNEK, CSc.,
Výzkumný ústav lesního hospodářství a myslivosti, v.v.i.