Časopis Myslivost

Sibiřský los bývá označován podle místa výskytu různými jmény, nejčastěji jako kamčatský, penžinský, kolymský nebo čukotský. V každém místě výskytu mají losi poněkud odlišnou architekturu paroží. Nejmohutnější trofeje pocházejí z povodí řek Penžina (severní Kamčatka), pak následují losi čukotští, kolymští a v závěsu jakutští, kteří mají úzké a dlouhé lopaty.

Nejzajímavějším obdobím je v průběhu roku v rámci losího života určitě říje. Ta probíhá podle místních podmínek od konce srpna do poloviny října. Losí býci stojící na říjišti si prostor označují hraby, otloukáním vegetace, močí a spermatem. Zvuky vydávají v říji obě pohlaví a nejvíc mi připomínaly táhlé sténání. Kolem říjiště ovládaného nejsilnějším býkem se pohybují slabší jedinci, kteří se dominantnímu samci vyhýbají, nicméně mezi sebou mohou svádět šarvátky. Většinou se jedná o rituální projevy a ke skutečnému střetu dochází jen výjimečně. Pak ovšem hrozí i smrt jednoho ze soků.

Dalším výrazným charakterem je během roku vertikální losí migrace kolem toků řek. Během léta se losi pohybují v pramenných oblastech řek a v podhůřích, kde je hodně listnatých dřevin a vysokých bylin. Oblíbenou složkou potravy je pro ně vrbovka úzkolistá. Los miluje místa s bažinami, pomalu tekoucími řekami, potůčky a jezery, kde se může živit vodními rostlinami. Losice doprovázejí mláďata a mladí samci nevodící losice. Staří býci jsou samotáři. Telata se obvykle vracejí do místa svého zrození.

V zimě vyhledávají losi spíše smíšené a jehličnaté lesy s hustým podrostem, především borovicemi, osikami, břízami a jeřáby. V tuto roční dobu žijí usedle ve větších stádech a příliš se nepřemisťují.

Impozantnost losů je dána jejich tělesnými proporcemi – býk dosahuje hmotnosti až kolem jedné tuny, losice jsou obvykle poloviční. Výška dospělého jedince může v kohoutku přesáhnout 230 centimetrů. Průměrný věk losa se pohybuje kolem 15 let, obvykle udávaný maximální věk je asi o 5 let vyšší.

Naše výprava za losí trofejí začala jako obvykle konzultací a objednávkou loveckého pobytu u Radka a Ivy, majitelů firmy Franc R&I. Dne 1. září 2012 se pak mohl začít naplňovat další z mysliveckých snů.

Jeho skutečný začátek byl ve městě Magadan, kam jsme se z vídeňského letiště po překonání deseti časových pásem, přestupů v Moskvě a Chabarovsku, i nekonečné ruské byrokracii konečně přesunuli. Nebýt místního profesionálního loveckého průvodce Alexe, který naši výpravu převzal již v Moskvě, byla by naše anabáze výrazně složitější.

Další den ráno, to již bylo 3. září 2012, nás mikrobus odvezl asi 50 kilometrů na letiště, kde na nás čekal vrtulník MI8, do kterého jsme naskládali všechny naše věci, včetně tří gumových člunů s motory a veškerý proviant potřebný pro dobu trávenou mimo civilizaci. Po 2,5 hodinách letu přistál vrtulník dotankovat palivo. Špatné počasí nás však udrželo na zemi do dalšího dne. Byla to první z mrazivých nocí, kterou jsme museli strávit ve stanu.

Počasí se naštěstí ráno umoudřilo a vrchovatě naložený vrtulník se odlepil po adrenalinovém startu, připomínajícím spíše rozjezd letadla, od země. Po dalších třech hodinách celkem klidného letu nad podzimně vybarvenou krajinou, protkanou velkým množství řek a říček, jsme konečně dorazili do základního tábora, vzdáleného od Magadanu vzdušnou čarou neuvěřitelných 850 kilometrů. Tábor se rozložil na břehu říčky Kegali, jejíž pstruzi a lipani nám svojí výtečnou chutí zpestřili nejeden jídelníček.

Po večeři nás majitel honitby Igor seznámil s plánem lovu, průvodci a rozdělil nás do tří dvojic, které měly v následujících dnech lovit samostatně.

V úterý 5. září 2012 začal samotný lov. Do jednotlivých loveckých míst, vzdálených od tábora další desítky kilometrů, nás musel po skupinách transportovat opět vrtulník. Ocitli jsme se náhle uprostřed divoké přírody, kam podle Igora nevstoupila minimálně 15 let lidská noha. První zvěř jsme pod sebou viděli již z okének letícího vrtulníku.

Čekalo nás pět dnů pobytu v blízkosti řeky a 85 kilometrů, které jsme během nich měli urazit po proudu na stanovené místo setkání. Jediným spojením s civilizací pro nás zůstal satelitní telefon pro případ nouze a pro pravidelná večerní hlášení o průběhu lovu. Důležitým společníkem nám byl i mladý pes, jehož základním úkolem bylo ohlásit případný příchod medvěda, kterých se v těchto končinách pohybuje velké množství. Základním způsobem lovu byla šoulačka na vybraných místech v blízkosti říčního toku.

Hned během prvního lovu se mi podařilo najít losí shoz, našoulat a na kameru natočit losici ze vzdálenosti pouhých 20 metrů. Další zvěří, se kterou jsem se měl setkat, byl raritní los s jednou malou lopatou a druhou výsadou stočenou směrem dolů, čímž poněkud připomínal jelence. K výstřelu jsem se ovšem nedostal. Nakonec se ale tato skutečnost ukázala jako pozitivní, protože na mne již za pár minut čekal opravdu dobrý úlovek.

Kus jsem spatřil v hustém lese na vzdálenost kolem 50 metrů, jak vytahuje na volný prostor na břehu, který byl asi 60 metrů široký. Vzdálenost na jeho okraj jsem překonal rychlým během, ke kterému jsem sebral síly bůhvíkde. Los již v ten okamžik mizel na protější straně ve vegetaci. První rána z CZ 550 v ráži .30-06 šla na lopatku, mírně zešikma. Po zásahu se los stočil souběžně s řečištěm. Tím mi odkryl celý bok a dovolil zopakovat výstřel. Teprve po celkově pátém zásahu se složil. Zážitek to byl skutečně adrenalinový. Teprve nyní jsem si uvědomil, jak obrovskou zvěř jsem ulovil. Pro focení jsme se snažili losa obrátit v duchu mysliveckých tradic na pravý bok, ale ve dvou se nám to skutečně nemohlo podařit.

Dalším úkolem bylo oddělit trofej s kůží krku pro následující preparaci. I tento zdánlivě běžný úkol byla pro dva chlapy pořádná „makačka“. O trofej a kůži jsem se následně musel postarat sám, Sergej měl na starosti zvěřinu, kterou jsme chtěli vzít s sebou. Zpracovat jsme však zvládli pouze plece, kýty, kotletu a lízák. Část zvěřiny jsme i tak museli nechat na místě ponořené opodál do vody a naložili jsme ji teprve druhý den, po příjezdu člunu. Hlavu s kůží jsme poponesli asi 100 m od trupu a doufali, že si noční šelmy pohodují na nejméně hodnotném trupu ponechaném na místě. Do tábora jsme to kolem říčního toku měli asi 5 km. Kamarád Michal byl již na místě a podle úsměvu bylo jasné, že i on dnes uspěl.

Se svým doprovodem vyrazil ráno na opačnou stranu od tábora a po ujití asi 3 km zasedli na vyvýšené místo. Andrej si vychutnával svou oblíbenou cigaretku a v tu chvílí zaregistroval pohyb ve vzdálenosti asi 1 km. Po delším přemýšlení se oba lovci rozhodli jít blíž k onomu místu. Plán to byl dobrý, protože zde na 400 m spatřili starého a velice dobrého losa, který si obrovskými lopatami značil svoje teritorium strouháním keřů. Mírným obloukem proti větru se k němu přiblížili a ze vzdálenosti asi 180 m Michal vystřelil. Po celkem třech ranách los zalehl a následovala práce psa. Po jeho vypuštění běhal kolem zvěře a štěkotem označoval místo, na němž šťastný lovec zvěř nakonec i dostřelil. K řece to lovci bohužel měli minimálně kilometr. Podařilo se jim proto odnést pouze trofej a zbytek úlovku museli ponechat na místě pro medvědy.

S velkou chutí jsme povečeřeli vařenou losí kotletu nakrájenou na malé kostky, a i když zvěřina byla tuhá, nám šťastným lovcům chutnala znamenitě. Slunce již dávno zapadlo a my se pomalu ukládali ke spánku do našeho stanu vytopeného plechovými kamínky. Tento vynález fungoval parádně, stačilo rozdělat oheň a za deset minut bylo ve stanu teplo. Bohužel pouze po dobu, po kterou se přikládalo. Jakmile oheň opadl, nastala ukrutná zima. Ve spacácích se ale dalo vydržet. Velmi jsme ocenili také nafukovací karimatky, které tlumily říční valouny, na nichž jsme leželi. Teplota v noci klesla na minus pět stupňů a foukal celkem silný vítr.

Ranní vstávání do 6. září 2012 proběhlo již tradičně, vyšperkované snídaní a šálkem teplého čaje, který jsme si uvařili nad otevřeným ohněm v plechovém čajníku zavěšeném na klacku. Po naložení celého tábora na člun jsme vyrazili po řece do míst, kde ležely naše trofeje. Studený vítr nepřestal foukat, jízda na člunu nebyla vůbec příjemná a byla dost velká zima.

Řeka, po které jsme pluli, byla naprosto průzračná a ryby byly pod námi vidět stále častěji. Z řeky se nebyl žádný problém kdykoliv napít. V místech, kde se tok rozléval do dalších ramen, hladina rapidně klesala a my jsme museli z člunu vystoupit a pomocí bočních lan ho táhnout. Když jsme se dostali do místa, kde ležela Michalova trofej, jsem byl i já překvapený její velikostí. Vše jsme naložili a pomalu se plavili k mému úlovku. Na místě jsme po porovnání shledali, že Michalův los byl poněkud starší a měl větší a prohnutější lopaty. Moje trofej byla zas pro změnu rozložitější a malinko těžší. Musím napsat, že oba máme velice dobré trofeje a jsme tomu moc rádi.

Po naložení druhé trofeje jsme zjistili, že člun je už naprosto přetížený, a proto jsme na místě museli nechat zbývající zvěřinu. Byla to velká škoda, ale nic jiného se v této situaci dělat nedalo. Do cíle nám zbývala spousta kilometrů a my nevěděli, jaká cesta nás ještě čeká. Toto rozhodnutí se mělo později ukázat jako správné.

Po proudu jsme urazili ještě pár kilometrů a založili tábor, který se měl stát východiskem pro další výpravu. Dohoda byla takové, že druhého losa ulovíme pouze tehdy, bude-li silnější, než ten předchozí. Nervozita byla v té chvíli již dávno pryč. Každý z nás už svoji trofej, kvůli které vážil dlouhou cestu, měl a nic nebránilo, abychom si zbývající čas skutečně užili.

Já se svým průvodcem urazil asi dva kilometry. Následně jsme vstoupili do hustého lesa, kde byly všude vidět pobytové znaky losí zvěře - stopy, zálehy a polámané větve. Prvního losa jsme zahlédli asi na 200 metrů a po dalších pár minutách se nám ukázal druhý. Vypadal ale poněkud slabší než původně ulovený, a proto mu byla dána milost. Během další hodiny nás svojí přítomností potěšily jen tři losí krávy. Tím bylo dobrodružství daného dne u konce. Pohodu završila v táboře losí polévka s rýží, brambory a mrkví. Ještě před setměním Sergej nasolil úlovky a my příjemně unaveni ulehli do stanu, abychom po chvíli spali jako zabití.

Ráno nás přivítal slunečný den, sice trochu mrazivý, ale s čistou oblohou bez jediného mráčku. Po snídani jsme znovu vše naložili do loďky a vydali se po proudu na další cestu. Tu zpestřovaly kratší lovecké výšlapy a rybolov. Michalovi se při něm opravdu dařilo a během pár minut nachytal více než deset ryb. Posloužily nám jako vydatný oběd. Vždyť jejich průměrná velikost bylo kolem 50 cm! Ryby vzhledem připomínaly lososy, ale bohužel jsem se nebyl se svými vědomostmi schopen dobrat jejich přesného jména.

Ten den jsem se Sergejem nachodil minimálně 20 kilometrů, ale kromě tří losic a jednoho telete jsme jinou zvěř nezahlédli. Při šoulání jsme několikrát brodili řeku, což by bez gumových bot, podobných našim broďákům, které nám předem nachystala Iva, vůbec nešlo. Hladina řek mnohdy sahala až po pás a jinak ji nebylo možné překonat. Na pohyb vodou byly tyto boty bezkonkurenční, nicméně na šoulání po lese naproti tomu opravdu za trest. Při lovu je ale nutné vydržet spoustu věcí.

Než jsme se večer vrátili do tábora, měl Michal nachytané další ryby, tentokrát ještě větší než ty předchozí. Tamní řeky jich byly doslova plné a Michal mohl prokázat své umění. Naštěstí je nejen dobrý rybář, ale také kuchař, což nám všem po chvíli předvedl. Spolu se Sergejem a jeho kaviárem nám připravili skutečnou hostinu. Kaviár nebyl vůbec cítit rybinou. Průvodci ho v podobě malých kuliček ponořili na 20 minut v moskytiéře do řeky a nechali propláchnout. Na dochucení pak použili pouze sůl a cibuli.

Během další cesty se řeka rozlila do čtyř ramen, kterými se nedalo projet. Bylo to nepříjemné, protože na smluvené místo přistání vrtulníku nám zbývalo ještě celých 60 kilometrů. Při průzkumu terénu ve směru dalšího přesunu jsme nalezli nejen četné stopy losů a medvědů, ale také 50 let staré pozůstatky po kočovných lovcích. Pohybovali se v těchto krajích na saních a lovili velkou i kožešinovou zvěř. Nacházeli jsme i zbytky jejich pastí, do kterých ji chytali. Tyto informace nám sdělil Andrej, sám potomek jiného kočovného kmene. Andrejovi bylo 46 let a ještě jeho otec se podobným způsobem živil.

Je večer a zakládáme další tábor. Zítra nás čeká asi kilometrové tažení lodi i celého nákladu. Už třetí den nemáme žádné zprávy o ostatních skupinách.

Ráno 8. září 2012 nás probudil mráz minus deset stupňů, zatím největší, se kterým jsme se zde setkali. Po ranní hygieně a překonání nástrah v říčním korytě nasedáme do lodě a pokračujeme po proudu. Další postup brzdí peřeje, které překonáváme opět po souši, celý náklad na zádech. Kolem oběda narážíme na tábor skupiny číslo dvě.

Hostí nás teplým čajem. Při něm hltáme novinky. Luboš má už svého losa uloveného a Láďa se může pochlubit dokonce dvěma. Nyní čeká někde v kopcích na sněžného berana.

Pokračujeme v nepříliš úspěšné cestě. Narážíme na zbytky rozsáhlého požářiště, které je bez zvěře. Navíc se nám někde ztratil pes. Vracíme se pro něj s Andrejem proti proudu asi 15 kilometrů. Chytrá lajka leží na místě, kde nás opustila. Den je u konce, jsme rádi, že se zdárně dostáváme do tábora, který naši kamarádi mezitím založili.

Dne 9. září 2012 ráno opět mrzne. Ranní průzkum okolí tábora nepřinesl žádné pozitivní výsledky. Před obědem proto vyrážíme na cestu. Místy plujeme bez motoru a prozkoumáváme všechna místa vhodná k lovu losů. Bohužel bezúspěšně. Kolem 19. hodiny dorážíme na smluvené místo k vrtulníku. Chybí nám obě zbývající skupiny, a proto na ně musíme počkat do dalšího dne.

Táboříme ve stanu poblíž ocelového kolosu a bavíme se lovem ryb v řece. Trochu se strachujeme o třetí skupinu, kterou jsme na řece nepředvídaně minuli. Naštěstí se od pilota dovídáme, že odbočili na jeden z přítoků, kde předpokládali lepší lovecké příležitosti. Taktika to byla dobrá a Vašek i Franta mají již svého losa uloveného. Máme radost, že jsou naši přátelé v pořádku a jejich úspěch jim ze srdce přejeme.

Ráno 10. září 2012 je Andrej pryč. Zbyla nám po něm jen dobrá snídaně. Průvodce vyrazil na obeznání okolí. Vysílačkou nás pak bude instruovat, kterým směrem se máme vydat za zvěří. Se Sergejem se přepravujeme na druhou stranu řeky a plánujeme okruh asi 20 kilometrů dlouhý. Narážíme na četné stopy losů, medvědů i vyder. Přestože jsme na žádnou lovecky zajímavou zvěř nenarazili, měl jsem možnost strávit další úžasný den v člověkem nezasažené tajze.

Vrcholem pak bylo radostné setkání s přáteli, přelet do základního tábora, výměna zážitků, příjemné uvolnění v sauně i nezbytný žejdlík vodky na úspěšné: „Lovu zdar!“

Poslední den na místě byl věnován potulkám po okolí tábora, lovem ryb a jejich kuchyňské úpravě. Transport směrem k domovu začal 12. září 2012. Přelet přetíženým vrtulníkem znamenal další adrenalinový zážitek, po kterém se nám značně ulevilo teprve v letadle AM26, známým i u nás jako „Andula“. Přestože se nejedná o žádný luxusní stroj, oproti vrtulníku to byla pohoda a pocit bezpečí. Startovali jsme z vesnice Omolonu, ve které jsme měli chvíli času na návrat o sto roků nazpět časem. Pár domků kolem blátivé cesty plné výmolů a kaluží, polovina z nich roubených. Regály v místním krámku zely prázdnotou a výběr potravin byl více než skromný.

Po transferu do Magadanu jsme se vyspali v nám již známém hotelu a ve čtvrtek 13. září míříme po obvyklé trase směrem k Vídni a vstříc našim rodinám, po kterých se nám již opravdu stýská.

Při lovu losa, skutečného sibiřského obra, jsme si všichni prožili nezapomenutelné zážitky, na které budeme ještě mnoho let rádi vzpomínat. Připomínat nám je budou zejména naše trofeje, ale i zápisky z mého loveckého deníku, ze kterého jsem si dovolil to nejzajímavější zprostředkovat i pro vás, čtenáře časopisu Myslivost. Přeji všem myslivcům, aby se mohli podobného podniku alespoň jednou v životě také zúčastnit.

Bohuslav DOLNÍČEK, Tvořihráz