Došlo k mému sluchu, že kdesi na jižní Moravě, a možné je že i jinde, vznikl rozpor týkající se jedné otázky letošní Velké čtenářské soutěže, kdy vzdát poctu ulovené zvěři. Některá starší myslivecká literatura prý uvádí, že až po vyvržení a já ve své nejnovější knize o tradicích (Tradice a zvyky české myslivosti) píši, že to máme učinit dříve, než si začneme úlovek prohlížet, ihned jak jsme k ulovené zvěři přistoupili. Kdo má pravdu?
Je tedy na mě, abych zdůvodnil svoji verzi. Nelíbí se mi hned po dosledování vrhnout se na zvěř, obracet ji, prohlížet trofej, perlení, růže, výsady. Chápu, že lovec se chce ujistit, že lovil správně, že je to průběrný, nikoliv chovný kus, a nebo že má v tu chvíli potěšení z právě ulovené kapitální tro¬feje. Ale tu chvíli se může ještě ovládnout. Stejně již nic nezmění.
Vždyť tento zvyk má velký etický a morální význam, je to pocta zvěři, přírodě, zamyšlení nad koloběhem života a k tomu je vhodné, aby ulovená zvěř měla ještě srdce... A ne stát později nad „vykuchaným“ kusem, odpleceným, zakolíkovaným s roztaženým hrudníkem.
Podle mne literatura o tradicích Kovařík — Vach z roku 1973 byla vynikající a není tam nic uváděno o vyvržení před stráží, ale jen, že „jde o pozdržení se u střelené zvěře a zamyšlení se“. A to podle mne je vhodnější ihned po příchodu. Až v brožuře Tradice v myslivosti Jaromíra Kovaříka z roku 1993 v této záležitosti autor píše, že „kus může vychladnout“, ale není psáno doslova o stráži po vyvržení. Vždyť kus postupně vychládá již před vývrhem. Připusťme, že po delším dosledováni pomocí psa, může být zvěř již zcela vychladlá a není potřebí s rekviem v lese čekat až na dobu po vyvržení. Rozhodně v tomto případě je vhodnější doba hned po přístupu ke zvěři. Tezi o jakémsi strážení uloveného kusu až do doby odvozu pak následně převzali ve svých novějších dílech i někteří další autoři.
Často jsem si dopisoval s Jaromírem, s vynikající osobností na tradice. Mám archivováno mnoho dopisů od něho, vždyť jej považuji za svého učitele. Vzpomínám si moc dobře, že i na tento problém jsme se dostali v době, kdy jsem připravoval moji knihu. Musím přiznat, že zpočátku se přikláněl k variantě stráže až po vývrhu. Ale po mojí argumentaci mi začal dávat za pravdu, že by to logicky mělo být hned. Bohužel mi to již potvrdit nemůže, stejně tak se nedopátráme toho, proč v knize z roku 1993 přibyla oproti knize z roku 1973 jedna věta navíc, která podle mne způsobila onu polemiku.
Ještě je otázkou, kdy dávat poslední hryz, před postáním nebo po. Obojí je možné, ale podle mne lépe před stráží u zhaslého kusu, protože je to také hezký akt úcty ke zvěři, akt myslivecké etiky. Jelikož je ale většinou v takovém okamžiku lovec u uloveného kusu zcela sám, záleží především na jeho morálce a citu, na tom, jak silně si uvědomuje pouto s přírodou, úctu ke zvěři a jak sám dokáže emočně prožít okamžik završení úspěšného lovu. Z toho logicky vyvozuji i závěr, že chceme-li se chovat eticky a morálně, nebudeme přece hned trofej osahávat, kus zpracovávat a vyvrhovat, ale necháme v klidu a osamění doběhnout všechny emoce, projdeme jakýmsi uklidněním, kdy si znova promítneme všechny okolnosti lovu, kdy v tichu postojíme a necháme si projít vše, co jsme bezprostředně zažili. A až poté nastane čas na pragmatické starosti spojené s posouzením a ošetřením uloveného kusu
Já jsem ale poslední dobou v této záležitosti dost pesimistický, zvláště když vidím, jak dochází opět k opačnému jevu, k přechodu od myslivosti k pouhému lovectví. Jak mnozí noví nájemci honiteb jsou především lovci a cílený chov zvěře a podstatu poctivé myslivosti málo chápou. Hlavně rychle a snadno ulovit, získat co nejsilnější trofej nebo co nejvíce zvěřiny, zažít spíše sportovní výkon a adrenalin pouhého lovu. Je mi z toho někdy hodně smutno.
Ze Slovníku myslivecké mluvy Jaromíra Kovaříka by se dalo dokonce odvozovat, že stráž u zhaslého kusu náleží je trofejové zvěři (= poslední pocta ulovené trofejové zvěři). Dovolím si polemizovat, že úctu si zaslouží veškerá zvěř, i netrofejová (poslední hryz či zob přece také dáváme „netrofejové“ zvěři).
Takže mi dovolte malé resume na závěr. Asi není až tak důležité KDY, ale ZDA vůbec! Je asi jedno, kdy budeme stát stráž u zhaslého kusu, zda hned, nebo až po vyvržení. Hlavně, že na tuto krásnou tradici nikdy nezapomeneme.
Oldřich TRIPES