V červenci se významného kulatého jubilea dožívá malíř zvěře a přírody Václav Nasvětil. K jeho narozeninám mu pomyslně posílám kytici. Není to žádná pompézní kytice ze skleníku, ale obyčejná polní. Právě květinová zátiší a hlavně polní kytice, kterým malíř říká „kytice ze škarpy“, jsou totiž jeho velkou láskou. Okolo cest a silnic roste plno polního kvítí a plevele, které většinou mineme bez povšimnutí. Z obyčejného plevele jako je ohnice v kombinaci se zvonky, vlčími máky a kopretinami dokáže na plátně vytvořit nádhernou kytici, plnou nefalšované krásy přírody. Nejen v prostých květinách nachází Václav opravdovou krásu, dokáže ji najít i v prostých „obyčejných“ lidech, kterým také většinu své tvorby věnuje.
Myslivci znají obrazy Václava Nasvětila z četných výstav, ilustrací knih, ale také z autorského kalendáře z nakladatelství Rembrandt, který v letošním roce vychází již po deváté. Jeho obrazy jsou v pozadí jeviště a spoluvytváří sváteční náladu koncertu České myslivecké vánoce ve Dvořákově síni pražského Rudolfina.
Kdybych si měl osobně vybrat jen jeden z obrazů Václava Nasvětila, který mi je nejbližší, zvolil bych obraz „Přestávka na honu“. Možná právě proto, že to není obvyklé téma a Václav Nasvětil je jedním z mála současných malířů, který dokáže mysliveckou scénu včetně postav velmi působivě a pravdivě přenést na malířské plátno. On myslivost nejen maluje, ale mysliveckým životem skutečně žije. A právě v těchto námětech, kde jsou zobrazováni myslivci a nezřídka jeho přátelé, je vidět jeho současný, poeticky malířský pohled na zvěř, myslivost a přírodu ve všech jejích podobách.
Ale i portréty jsou nedílnou součástí tvorby Václava Nasvětila. Základ portrétní tvorby získal u jednoho z našich nejlepších portrétistů, akad. malíře Oskara Brázdy. Portrétoval například naší nejlepší houslovou virtuózku Gabrielu Demeterovou, na jednom z obrazů je zase třeba virtuóz chutí, nadšený myslivec a přítel Jaroslav Sapík, prezident Československého svazu kuchařů.
Inspiraci pro své přírodní náměty hledá Václav nejen v okolí Žatce, kde v současné době žije, ale po celé České republice. Miluje drsné prostředí severozápadních Čech i kouzlo Moravy. Čtvrtinu roku stráví Václav Nasvětil v okolí Uherského Hradiště, především v Míkovicích, Stupavě pod Buchlovem a Hluku. Je to jeho srdeční záležitost spjatá s předky. Jak sám říká, „Su moravák narozený v Čechách“. Na jeho obrazech jsou Míkovice, slovácká dědina, kde se pořád něco děje, na moravském Slovácku jej prostě okouzlil slovácký venkov a jeho lid v krojích, jízda králů ve Vlčnově a Hluku. Na jednom z obrazů je třeba také „malý Pepa z Hluku."
Jak šel čas
V malém městečku Postoloprty, obklopeném chmelnicemi, se 19. 7. 1948 narodil v rodině vojáka ze západní fronty a české matky pocházející z Holandska jako prvorozený syn Václav Nasvětil. Otec bojoval za 2. světové války v Africe pod velením gen. Klapálka a spolu s ním v anglické armádě osvobozoval západní Evropu. Tam na své válečné pouti poznal dívku, jejíž rodina se v roce 1927 odstěhovala z Čech za prací do Holandska.
Po ukončení války se otec Václava Nasvětila pro jeho budoucí maminku vrátil a odvedl si ji zpět do Československa, které s rodiči opustila, když jí bylo půl roku. Toto manželství a angažmá otce v západním odboji určovaly na dlouhá léta osud Václava.
Již jako malý brával do ruky tužku a kreslil broučky, květiny a zvířata. S kamarády stopovali zvěř a s myslivci chodili chytat zajíce, bažanty i koroptve. Doma měli malé hospodářství, otec choval včely, maminka chodila pracovat na statek, a když malý Vašek začal chodit do školy, učila se s ním po večerech pravopis své nové mateřštiny.
Ve škole se malý Vašek zúčastňoval všech možných výtvarných soutěží, které často vyhrával. Jeho záliba v malování nezůstala bez povšimnutí. A tak otec, který se živil jako řidič pojízdné dílny, využil své známosti s lidmi ze západní fronty a přívrženců Masaryka a přivedl jej v jedenácti letech k významnému českému malíři, Oskaru Brázdovi, aby jej učil malířskému řemeslu a připravil na středoškolská studia uměleckého směru. Václav za ním pilně na kole dojížděl 15 kilometrů z Postoloprt do Ličkova.
Bohužel doba, kdy se rozhodovalo o jeho dalším životním směřování, nebyla nakloněna ani lidem ze západní fronty, ani přistěhovalcům z Holandska, a tak, ačkoliv měl na vysvědčení vyznamenání, bylo Václavovi doporučeno stát se traktoristou. Až na přímluvu ředitele školy, pana Václava Kubínka st., se mohl Václav vyučit alespoň na opraváře zemědělských strojů.
S nastupujícím obdobím Pražského jara docházelo k postupnému uvolnění společenské šikany a Václav mohl studovat na střední škole v Roudnici, kde v roce 1968 odmaturoval. Po celou dobu na své malování nezanevřel a usilovně se připravoval na Vysokou školu uměleckoprůmyslovou v Praze, kam byl po maturitě přijat.
A opět karty jeho osudu zamíchal někdo jiný. V nastupujícím období normalizace se matka vrátila s mladším bratrem do Holandska a Václavovi tehdejší představitelé státní moci sdělili,že „...na čmárala studovat nebude“.
Pevné válečné přátelství otce s gen. Klapálkem a generálova přímluva sice umožnily Václavovi pokračovat ve studiích na uměleckoprůmyslové škole, ale zároveň se musel živit jako svářeč a soustružník v ČSAD.
Na škole nejprve studoval u profesora Františka Muziky a poté v ateliéru monumentální malby u profesora Fišárka. V roce 1975 ukončil studia.
Jeho další životní pouť byla spjatá s firmou Armabeton, kde se vypracoval na závodě AB 03 - Kadaň na hlavního mechanizátora závodu. Stále se pokoušel prosadit i jako malíř. Jeho obraz IN DUBIO PRO REO (v pochybnosti ve prospěch obžalovaného) vzbudil takový zájem kulturních dohlížitelů, že jej pro jistotu bez zaplacení ukryli do trezoru a Václavovi opět zakázali malovat a obrazy prodávat. V jeho tvorbě převládal vliv imaginativní malby Františka Muziky a realismus Oskara Brázdy. Západní kritici nazvali tento styl imaginárním realismem.
Po sametové revoluci konečně po dvaceti letech navštívil svoji matku a bratra v jižním Holandsku, se kterými udržoval po jejich odchodu pouze písemný styk. U svého bratra našel útočiště, kde se plně soustředil na vlastní tvorbu. Obrazy malované imaginárním realismem se dostávaly přes galeristy v holandském Heerlenu do západní Evropy i do Kanady. V této době získal III. cenu v soutěži s tématem životního prostředí při příležitosti mezinárodní konference o životním prostředí v Amsterodamu.
Cestování mezi Holandskem a Českem, tvůrčí vzepjetí a stres si vybraly svou daň. Šestileté období svobodné tvorby ukončila v říjnu 1995 těžká plicní nemoc trvající jeden rok.
Cesta k myslivosti
Během roční přestávky, kdy namaloval pouze vlastní nedokončený autoportrét z Bukova, přehodnotil Václav Nasvětil priority svého života. Po mnoha letech našel cestu ke své první životní lásce, Vlaďce, s níž založil druhý rodinný svazek.
Vlaďka ukotvila jeho rozervanou duši malíře v pokojném přístavu klidného domova a pozitivně usměrňuje koráb jejich společné cesty na rozbouřeném moři života. Václav se rozhodl pouze pro uměleckou dráhu a ukončil své podnikatelské aktivity v oblasti stavebnictví, vrátil se k přírodě a k myslivosti, kde čerpá energii a inspiraci pro svoji další malířskou tvorbu.
Perokresby zvěře, náměty volné krajiny a polního kvítí, lovecké obrazy a ilustrace mu přinesly novou náplň tvorby i smysl života. Obrazy v okruhu tohoto zájmu zůstávají vystavěny ve smyslu realistického pojetí při zachování rytmizace úhrnných linií a brilantních ploch, náměty jsou plné děje v proměnách ročních časů a změn denního osvětlení. Sám jako dlouholetý myslivec má k těmto tématům a jejich tradičnímu pojetí ve výtvarném umění blízko.
V roce 2000 mu byla udělena Umělecká cena ČMMJ. Jeho realistické obrazy zdobí lovecké sály bavorské šlechty, stejně jako světnice holandských sedláků, hájenky a lovecké místnosti našich myslivců.
Setkání s Václavem Nasvětilem je vždy setkání s upřímným člověkem s velkým srdcem. Někdy vám do očí řekne i nepříjemnou pravdu, jak ji sám vidí, nehledá kličky ani výmluvy. Co má na srdci, to na jazyku. Možná to někomu není po chuti, ale kdo jej zná, dobře ví, že se za někdy drsnou upřímností skrývá citlivá duše člověka, který je vždy připraven pomoci, který stále věří v lidskou dobrotu a který přeje všem to nejlepší.
Václav Nasvětil svými obrazy rozdává radost nejen myslivcům, ale i ostatním přátelům přírody. V letošním roce obdržel cenu Zlatý kokršpaněl Jaroslava Bézy, která se uděluje nejlepšímu výtvarnému dílu ve stejnojmenné soutěži.
Téměř každý má rád přírodu, jen někteří jí skutečně rozumějí a je jen málo vyvolených, kteří kouzlo přírody dokáží zachytit ve výtvarném projevu, hudbě nebo písmu. Važme si jejich práce. Přeji Václavu Nasvětilovi k jeho životnímu jubileu pevné zdraví, hodně tvůrčích nápadů a spoustu sil do další práce.
Petr ŠEPLAVÝ