Mezi nejvýznamnější činnosti myslivce bezesporu patří zabezpečení dostatku vhodné potravy pro zvěř. Množství potravy, jejímž spotřebováním zvěř nezpůsobí škody zemědělské a lesní výrobě, definujeme jako úživnost honitby. Ta se odráží jak na škodách způsobených zvěří, tak na stavu zvěře v honitbě. Proto by prioritou každého mysliveckého sdružení měly být činnosti související se zvyšováním úživnosti, které spočívají především v tvorbě a udržování zvěřních luk a políček a tvorbě remízků a dočasných či trvalých krytů.
Myslivecká políčka pro zvěř mají velký význam v lesních honitbách, ale i smíšených a polních honitbách, a to především tam, kde dnes již převažují zemědělské monokultury. Ačkoliv má popularita zvěřních políček stále vzrůstající tendenci, setkáváme se často se situací, kdy se políčka minou účinkem. Políčka by měla tvořit 4 – 5 % honitby.
Je vhodné využít místa, která mají zůstat trvale odlesněna, jako například plochy pod elektrickým vedením. Svou činnost můžeme stejně tak zaměřit do míst, která jsou méně přístupná zemědělské technice, nebo se jejich obdělávání zemědělskému družstvu nevyplatí z hlediska využití malé plochy. V těchto případech bývá domluva s majiteli pozemků i zemědělským družstvem o poznání snadnější. Po překonání počátečních problému s pronájmem orných ploch do užívání pro potřeby mysliveckého sdružení, s kterým se ve většině případů musíme potýkat, nastává otázka osevního postupu.
Pro hospodaření na mysliveckých políčcích je zcela nezbytná zemědělská technika. Ideální symbiózou je členství soukromého zemědělce, nebo zaměstnance zemědělského družstva v mysliveckém sdružení. Přístupnost techniky a dalších prostředků, zkušenosti zemědělců a nadšení aktivních jedinců jsou počátečním impulsem a správnou cestou k úspěchu.
Většinou zakládáme políčko na dříve neobdělávaných plochách, a proto bychom neměli opomenout zúrodnění půdy v podobě hnojení, odstranění plevele a v neposlední řadě vysbírání kamení. Do prací na zvěřním políčku by se mělo zapojit celé sdružení. Vhodný osevní postup je třeba stanovit na několik roků dopředu. Nejvhodnější je střídat plodiny přibližně v tomto postupu: pícniny, ozimy, okopaniny a jařiny s podsevem.
Abychom poskytli dobrou pastvu srstnaté a pernaté zvěři, můžeme rozdělit políčko do několika pruhů různých rostlin. Na těchto pruzích dále separujeme jednotlivé druhy, čímž zamezíme ujmutí pouze dominantních plodin. Členění políčka nám také poskytuje možnost lépe kontrolovat, jaký slaví jednotlivé rostlinné druhy u zvěře úspěch a popřípadě zamezit předčasnému vypasení. Nepromyšleně vyseté směsky různorodých rostlin často působí zanedbaným dojmem a políčko pozbývá efekt.
Termín setí je poměrně variabilní. Vzhledem k tomu, že o sklizeň se stará zvěř, můžeme dokonce některé plodiny vysévat opakovaně a nebo mnohem později než je běžná praxe. Charakter políčka by měl být pro zvěř celoročně příhodný. Velkou chybou by bylo, kdyby políčka zůstala přes zimu holá. Rekultivaci provádíme proto až na jaře následujícího roku, kdy upravujeme plochy s víceletými rostlinami a opětovně vyséváme jednoletky, které se nám osvědčily.
Při tvorbě osevního plánu dbáme na různorodost a zkušenosti, nejčastějším kritériem ovšem často bývá dostupnost semen, a proto se nebráníme setí nových plodin, které se nám naskytnou. Struktura mysliveckého políčka by měla být plně organizovaná. Musíme si vždy dobře rozmyslet, na které plodiny se zaměříme a jak si rozplánujeme setí jednotlivých plodin, abychom dosáhli úrody v době, kdy na zemědělské půdě je už po žních
Z okopanin se stále více dostávají do podvědomí myslivců topinambury. Topinambur hlíznatý (Helianthus tuberosus) je trvalka s hlízovitým oddenkem, nazývaná někdy také „malá slunečnice“. Lodyha dorůstá obvykle kolem dvou metrů. Topinambur pochází ze Severní Ameriky a je pěstován jako krmivo, rychle se rozrůstá, množí se hlízami podobně jako brambory a tvoří dočasné remízky a kryty. Hlízy obsahují inulin, a proto jsou často konzumovány diabetiky.
Můžeme samozřejmě sázet i brambory, set mrkev a řepu. Přirozenou krytinu tvoří i porost kukuřice, kterou zvěři po dozrání vylamujeme, a slunečnice nebo lupina (bílá, žlutá, proměnlivá). Krmná kapusta je dvouletá rostlina, která v prvním roce vegetace poskytuje vysoké výnosy kvalitní, dobře stravitelné píce, a ve druhém roce sklizeň semen. Vysokým obsahem lehce stravitelných živin a vitamínů převyšuje krmná kapusta ostatní silážní plodiny, je odolná proti chladu a mrazu, dospělá rostlina snáší mrazy až do -15 oC. Zvěří je vyhledávána především v době strádání i pod sněhovou pokrývkou. Pro drobnou zvěř je celoročním krytem.
Svazenka vratičolistá je medonosná rostlina dorůstající se 80 cm, jejíž stonky dřevnatí. Stejně jako pohanka setá, která dorůstá výšky až 1,2 m a tvoří vhodný úkryt pernaté zvěři. Dočasný remíz nám může poskytnout i rákos nebo ostřice.
Víceleté pícniny a trávy může zvěř nejen spásat, ale můžeme je také sušit na seno. Jetelotrávy (jetel luční, bílý, červený, švédský; kostřava, lipnice, vojtěška setá) můžeme set od dubna až do konce srpna. Poskytují různorodou a chutnou pastvu od jara do podzimu a jsou relativně nenáročné.
Trsnaté žito zvané lesní žito, svatojánské žito, křibice, škřípice, jánské žito aj. je velmi nenáročná plodina dorůstající se dvou metrů. Z pěstitelského hlediska se jedná o velice skromný druh žita, rostoucí dobře i v půdně a klimaticky nepříznivých podmínkách. Jednou z jeho oceňovaných vlastností je dlouhá vegetační doba a bohaté odnožování.
Z obilovin bychom dále neměli zapomenout na oves setý, který můžeme podset jetelinou a z olejnin na řepku. Neopomeňme ani na luskoviny. V osevních postupech zlepšují luskoviny půdní úrodnost. K luskovinám patří například hrách, peluška, fazol, čočka, bob, sója, vlčí bob (lupina), vikev, hrachor a cizrna, z nichž pro políčka je nejvhodnější bob a lupina.
Přirozenou lékárnu pro zvěř by měly tvořit divoké byliny. Termín jejich setí je od května až do července a jsou víceleté. Zvěř je spásá během léta a jsou nejen zdravé, ale i magnetem pro černou. Poměrně nenáročné jsou například toten, petržel, kmín, divoké mrkve, šťovík, jitrocele, mateřídouška, smetánka, třezalka, měsíček, hvozdík, vičenec a mnoho dalších.
Velmi podstatnou roli hraje oplocení políčka, které nám umožňuje ponechat zvěři k dispozici vždy jen tu část políčka, která pro ně v dané době určena. Tím můžeme docílit nemalých výnosů a dostatku potravy pro zvěř i v zimním období. Ponecháme-li políčko po zasetí bezprostředně zvěři, jediným výsledkem často bývá předčasné spasení.
Prospěšné je vytvoření rybníčků, napajedel nebo studánek. V blízkosti políček vysazujeme plodonosné stromy jako dub letní, jírovec maďal, jeřáb ptačí, jabloň, třešeň ptačí a pro okus např. buk, habr, osiku, hloh, tavolník, bříza, bez černý, pámelník bílý, kalinu nebo střemchu. Ideální je, pokud by se podařilo postupně na nevyužitých mezích vysazovat a starat se o plodonosné stromy (dub letní, kaštan, jeřáb, jabloň nějaká stará krajová odrůda, třešeň ptačí).
Rostlinná skladba plíčka závisí jen na naší fantazii, snaživosti a času, který do něj investujeme. Správně udržované zvěřní políčko se stane domovem a útočištěm všech živočišných druhů. Finanční náročnost políček se přímo odvíjí od našich možností, a proto by důležitým faktorem při zakládání políčka mohla být možnost čerpání dotací. O ty může žádat myslivecké sdružení i soukromý zemědělec.
Pokud tedy vytvoříme zvěři místo kde má celoročně dostatek potravy a krytu je již otázkou osobní etiky, zda se zachováme jako lovci nebo jako myslivci a poskytneme zvěři v dané lokalitě klid. Zvěřní políčko by mělo být místem, kam se zvěř uchyluje před nebezpečím, nikoliv lovištěm.
Lenka SEDLÁKOVÁ