Přikrmování zvěře v zimním období je z podstatné části založeno na jadrných krmivech v podobě obilovin různých druhů a kvality. V krmelcích se sice vedle obilí objevují na jedné straně i vysoce kvalitní krmné směsi a na druhé straně různé zbytky a odpady s potravinářských provozů, ale základem výživy zvěře jsou obiloviny pěstované na polích v okolí honitby.
Bohužel pravděpodobně nevratně pryč jsou doby, kdy myslivci sami získávali kvalitní krmiva v lese v podobě letniny a sami sušili výborné seno z mladých porostů květnatých luk.
Zejména u srnčí a černé zvěře se vzhledem k jejich trávení bez větších zásob jadrných krmiv neobejdeme, přičemž pokud v honitbě provozujeme několik větších vnadišť, tak množství ročně spotřebovaných jadrných krmiv často počítáme v tunách. Při takovém objemu krmiv je již třeba řešit skladovací prostory a optimalizovat náklady na krmení.
Nejpříznivější ceny krmiv jsou logicky v období sklizně přímo u zemědělců. Pro přikrmování vystačíme i s krmivem, které neprošlo posklizňovou úpravou a jediným významným problémem je jeho bezpečné skladování.
Rozhodně ale není vhodné příliš využívat zbytky z čištění obilovin, které mohou svými nežádoucími příměsmi způsobit zvěři dietetické poruchy (zejména je třeba dávat pozor na obsah nežádoucích semen, podíl plev a výskyt plísní). Čerstvé zrno je náchylné na záhřev a jeho vysoká vlhkost neumožňuje dlouhodobé skladování a také je magnetem pro hlodavce, kteří se na našich zásobách budou rádi přiživovat a snižovat jejich kvalitu.
Nejjednodušší způsob přípravy vlhkého zrna pro jeho dlouhodobé skladování je sušením snížit vlhkost na 14 % a méně. V letních měsících je možné zrno dosušit rozložením v tenké vrstvě a pravidelně jej přehazovat a po dosušení zabezpečit proti hlodavcům a vlhkosti.
Poněkud jiná situace je u kukuřice, která je pro svoji chutnost velmi oblíbená zejména pro vnadění černé zvěře. Plochy pěstované kukuřice v posledních letech vzrůstají a v době sklizně se čerstvé kukuřičné zrno dá sehnat za relativně velmi příznivou cenu. Zbývá tak vyřešit jedinou otázku: Kam s ním?
Hlavním problémem, který brání většímu využití kukuřice, je vysoký obsah vody v zrnu a pozdní sklizeň. Zatímco jiné obiloviny se sklízejí v létě při vlhkosti 13 - 14 % a v teplých letních dnech samovolně proschnou kdekoliv na hromadě, či v pytlích, kukuřice se sklízí až na podzim, kdy se již na pomoc počasí nedá spoléhat. Navíc má zrno kukuřice relativně vysoký obsah vody (kolem 30 %) a bez aktivního sušení hrozí znehodnocení plísněmi. V domácích podmínkách lze sušit celé zavěšené palice či zrno ve velmi tenké vrstvě, což lze využít jen pro malé množství a neřeší problém s využitím kukuřice ve větším měřítku. Sušení na půdách či v kůlnách navíc láká spousty myší.
Naštěstí má tento problém řešení, které se jmenuje technologie sklizně vlhkého zrna. Ta byla vyvinuta na konci šedesátých let ve Finsku a postupně se stala významným způsobem zajištění krmiv pro dobytek. Technologie je využitelná pro všechny obiloviny, ovšem u kukuřice je její použití nejvýhodnější a díky tomuto pokroku patří kukuřice mezi nejefektivnější plodiny.
V principu se jedná o to, že sklizeň probíhá při vyšší vlhkosti než při klasické sklizni na zrno. Nejoptimálnější sklizňová zralost je při vlhkosti zrna 35 – 40 %. Sklizené zrno je možné dále konzervovat v neupraveném stavu pomocí oxidu uhličitého, ošetřovat chemicky, šrotovat a silážovat, případně tyto možnosti kombinovat.
Pro mysliveckou praxi je potenciálně využitelné silážování šrotovaného zrna a konzervace celého zrna pomocí CO2.
Principy a zásady konzervace vlhkého zrna kukuřice
Obecně platí, že zrno před konzervací musí být povrchově suché, bez volné vody (rosa, déšť). Volná voda na povrchu zrn způsobuje snížení kvality konzervovaného krmiva. Pro uchování kukuřice jsou kritické první 1 - 2 měsíce, do doby, než venkovní teplota klesne pod 5 °C. Tím se utlumí činnost nežádoucích organismů způsobujících znehodnocení krmiva. V zimním období již nebývají velké problémy s uskladněním vlhkého zrna. Zrno takto konzervované je stabilní do porušení obalů, v nichž je uloženo. Je třeba dbát na to, aby v průběhu skladování nedocházelo k jejich poškození a také aby se otevřené zásoby rychle spotřebovaly. Při menším odběru je proto vhodné udělat více menších samostatných dávek.
Konzervace pomocí CO2
Pomocí oxidu uhličitého se konzervuje vlhké zrno naskladněné do hermeticky uzavřených skladů, chráněné oxidem uhličitým. Ten sice plísně a nežádoucí mikroorganismy způsobující znehodnocení krmiva nezničí, ale utlumí jejich činnost. Úspěch konzervace je závislý na dokonalé těsnosti skladu, který musí zabránit úniku CO2 a vnikání vzduchu. Jako skladovací zařízení lze použít sila, sudy, kádě a PE pytle.
Dalším důležitým vybavením je zařízení pro aplikaci CO2 do skladovacího zařízení. Zrno se do sudů a kádí naskladňuje 20 - 30 cm pod okraj zařízení, pytle naskladňujeme zrnem do dvou třetin. Po naskladnění zrna se zařízení naplní oxidem uhličitým. CO2 je bezbarvý plyn, bez zápachu a je padesátkrát těžší než vzduch. Při aplikaci proto klesá na dno a vytlačuje vzduch. Proto je vhodné použít sondu a CO2 napouštět odspodu a vytlačovat jím vzduch.
Po naplnění důkladně hermeticky uzavřeme skladovací zařízení. Pro větší bezpečnost by bylo vhodné zajistit neustálý přetlak CO2 dopouštěním ze zásobníku. Takto uskladněné krmivo je možné uskladnit po sklizni až do zimního období a v jeho průběhu používat k přikrmování nebo vnadění zvěře.
Je nutné si uvědomit, že při otevření obalu dochází k vnikání vzduchu do zařízení a plísně a jiné organismy začnou pracovat. Konzervací zrna pomocí CO2 nedochází k chuťovým, pachovým nebo jiným změnám skladovaného krmiva a zrno vypadá jako čerstvé.
Silážování šrotovaného zrna
Silážování je založeno na vytěsnění vzduchu z rozmělněné hmoty a vytvoření podmínek pro mléčné bakterie. Konzervace je zajištěna kombinací chybějícího kyslíku, jehož zbytky rostliny prodýchají na CO2, a z části vzniklou kyselinou mléčnou. Kyselost těchto siláží je ovšem jen mírná, protože nízká vlhkost omezuje aktivitu bakterií. Konzervační proces je velmi závislý na dokonalé těsnosti zařízení a po porušení obalu dojde k postupnému kažení siláže. Limitujícím faktorem je vlhkost, která má být 30 - 45 %.
Před silážováním je nutné zrno mechanicky upravit mačkáním nebo šrotováním, aby se z hmoty dal vytěsnit vzduch. Šrotované zrno se naskladňuje do skladovacích zařízení po vrstvách 10 - 15 centimetrů a současně se hutní. Přítomnost vzduchu v naskladněné hmotě negativně ovlivňuje výslednou kvalitu krmiva. Proto je hutnění a dokonalé uzavření naskladněné hmoty velmi důležité a je mu nutné věnovat zvýšenou pozornost.
Jako skladovacích zařízení lze použít sudů, kádí, pytlů a vaků. Nejmenší množství zrna lze zasilážovat do PE pytlů. Pytle musí být vyrobeny z dostatečně silné fólie umožňující hutnění, i tak je lze plnit maximálně do poloviny jejich objemu a to také z důvodu snadnější manipulace. Pytle se musí ochránit proti poškození hlodavci.
Úspěšně lze silážovat šrotované zrno v sudech a kádích a podobných nádobách, které se dle potřeby zevnitř vyloží PE fólií. Naskladněná hmota musí dosahovat v případě uložení venku nad okraj sudu nebo kádě a umožňovat odtok dešťové vody. Vrchní část se zakryje fólií a zatíží. Obdobně se mohou využít betonové skruže, BIG BAG vaky vyložené fólií apod.
Nezáleží na velikosti nádoby, ale na tom, aby byla zachována neporušenost obalu. Odběr krmiva provádíme po vrstvách, tak abychom zabránili provzdušnění zbývající uložené hmoty, kterou zakrýváme fólií proti přístupu vzduchu.
Šrotování vlhkého zrna je časově náročné a nákladné. Pro úsporu času a energií je možné vytvořit směs šrotu a celého zrna. Pro podporu konzervačního procesu je vhodné ke hmotě přidat inokulant (mléčné bakterie pro podporu nastartování kvašení), případně je možné využít i kyseliny a jiné chemické konzervanty.
Většina biologických inokulantů se aplikuje ve vodném roztoku postřikovačem v průběhu naskladnění a v každém případě je třeba se řídit návodem pro daný přípravek. To je už ale spíše pro profesionály. Kvalitní výsledné silážované krmivo se vyznačuje příjemnou aromatickou vůní a barvou po původní hmotě. Zvěř silážované krmivo dobře přijímá.
Náš vlastní pokus
Vzhledem k potenciálním výhodám takového uchování kukuřice jsme se rozhodli několik variant vyzkoušet v primitivních domácích podmínkách s minimálními požadavky na prostor a technologie. Konzervovali jsme kukuřici o relativně vyšší vlhkosti kolem 30 % pomocí CO2 a silážováním pěti způsoby:
Varianta 1 - celé zrno pomocí CO2
Varianta 2 - šrot
Varianta 3 - šrot se zrnem 2:1
Varianta 4 - šrot se zrnem 1:1
Varianta 5 - šrot se zrnem 2:1 + inokulant
Použitá technologie
Využili jsme primitivní technologie, které jsou vhodné pro běžné honitby. Pro uchování celého i šrotovaného zrna jsme použili tenké PE pytle na odpadky o objemu 120 l. Ty jsou sice velmi náchylné na protržení, ale zato jsou velmi levné. Plnili jsme je proto jen do jedné třetiny a po naplnění s nimi manipulovali s nejvyšší opatrností. Jako zdroj CO2 jsme využili vyřazený hasicí přístroj, ke kterému jsme přidělali hadici s kovovou trubkou jako sondu, abychom CO2 aplikovali ode dna pytle. Pro šrotování jsme sehnali starý šrotovník s mlecími kameny a pak už stačilo jen zajistit kukuřici.
Zkušenosti s výrobou
Nejjednodušší a nejrychlejší konzervace je pomocí CO2. Kukuřici stačilo nasypat do pytle a jen napustit CO2 z tlakové nádoby. Při využití starého hasicího přístroje byly náklady téměř nulové. Při práci se objevily menší komplikace se zamrzáním hadice a trysek a práce je také trochu nebezpečná pro riziko omrzlin. Při použití rukavic a přiměřené opatrnosti však lze vše zvládnout bez větších problémů. Pytle jsme napustili tak, aby veškerý vzduch byl vytlačen, pak je pevně zavázali a šetrně uložili.
Šrotování je náročnější v tom, že vyžaduje mít k dispozici šrotovník a zdroj elektřiny. Jinak má ale řadu výhod. My jsme měli štěstí, že se nám podařilo sehnat starý šrotovník s mlecími kameny za cenu šrotu (500 Kč).
Použití kladívkových šrotovníků je rizikové, protože vlhké zrno je houževnaté, netříští se, ale naopak lepí, takže hrozí spálení motoru. Do takových je třeba zrno sypat opatrně a neustále kontrolovat otáčky a čistit. Výhodou je, že zrno stačí jen mírně rozdrtit, aby šlo stlačit a když některé projde neporušené, nic se neděje.
Výkon našeho šrotovníku byl zcela dostatečný, pytel (50 kg) zrna zvládl za 8 minut. Šrot jsme jednoduše nasypali do PE pytle a rukou opatrně zhutnili, případně promíchali šrot s celým zrnem a udusali tuto směs. Do jedné varianty jsme zahradním postřikovačem aplikovali inokulant pro podporu konzervačního procesu.
Naplněné PE pytle jsme umístili na kovovou konstrukci s dřevěnými podlážkami (Haky lešení) do výšky asi 2 metry a zakryli pevnou folií. Tento jednoduchý způsob uskladnění zabránil poničení PE pytlů hlodavci nebo ptactvem.
Výsledky
PE pytle s uskladněným krmivem jsme začali otevírat po uplynutí asi 2 měsíců od plnění v průběhu měsíce prosince a ledna. Výsledek nás velmi příjemně překvapil.
Všechny vyzkoušené varianty přinesly dobré výsledky. Zrno chráněné CO2 vypadalo tak, jak jsme jej do pytlů dávali, bez známek jakýchkoliv změn. Silážované drtě měly barvu rovněž nezměněnou, jen vůně byla jemně příjemně nakyslá. Pouze u varianty, kde byla směs zrna a šrotu v poměru 1:1 byla v místě úvazku pytlů na ložiska plísně – přece jen větší podíl zrna neumožnil úplné vytěsnění vzduchu. Poškozeno bylo ovšem vždy kolem jednoho kilogramu hmoty a zbytek pytle byl v pořádku. Přídavek inokulantu neměl na výslednou kvalitu vliv.
Krmiva jsme také vyzkoušeli pro vnadění divokých prasat tak, aby měla možnost výběru. Při tom se ukázalo, že prasata jednoznačně dávají přednost vlhkému zrnu před suchým a šrotovaná siláž u nich jednoznačně zvítězila.
Na základě našich zkušeností můžeme konzervaci vlhkého zrna kukuřice rozhodně doporučit jako zajímavou možnost na zajištění jadrných krmiv. Investice do zařízení jsou nízké, kvalita získaného krmiva je vysoká a při správném postupu při uskladnění nehrozí žádné znehodnocení.
Jiří KAMLER, Jan HRBEK, Radim PLHAL
Autoři působí na Lesnické a dřevařské fakultě Mendelovy univerzity v Brně.