V rámci našeho putování za členy Klubu autorů při Českomoravské myslivecké jednotě jsme mohli již několikrát konstatovat, že se tato společnost neustále úspěšně rozrůstá o osobnosti s nejrůznějším uměleckým zaměřením, které tvoří a publikují témata blízká přírodě, lesu a myslivosti. Schází se v něm nejen typičtí spisovatelé, ale také novináři, scénáristé, fotografové přírody, rytci, řezbáři i výtvarníci se zaměřením na různě pojaté techniky tvorby. Mnozí z nich pak dokáží díky vzájemným kontaktům svoji činnost koordinovat a propojit, čímž vznikají velmi zajímavé výsledné výstupy. Právě posledně jmenovaná skupina myslivecky zaměřených umělců je již dnes, i přes jisté počáteční ostychy, v řadách Klubu autorů poměrně početná a nadále se zvětšuje.
Toto tvrzení podtrhuje také nedávný příchod Michaely Píchové, výtvarnice žijící a tvořící v malé vesničce Konopiště u Vlachova Březí.
Michaela Píchová vystudovala nejdříve Rodinnou školu v Březnici, aby pokračovala ve vzdělávání na Soukromé střední umělecko-průmyslové škole v Písku. Jejím původním zaměřením bylo textilní návrhářství. V rámci tohoto oboru se učila malovat pod vedením akademického malíře Řeřichy. Výtvarné potřeby jí nakonec učarovaly natolik, že se jim začala pravidelně věnovat. A jak už se to u šťastnějších lidí stává, z životního koníčka se pozvolna zrodilo nádherné povolání.
Původními prostředníky pro výtvarné ztvárnění představ Michaely Píchové byla tužka, uhel a tempery. Postupně však přešla na malbu olejovými barvami, které jí zůstaly dosud. Hlavními zobrazovanými tématy jsou u ní výjevy z přírody, zvěř a lovečtí psi. Oblíbeným námětem je i krajina Šumavy. Mnoho děl vzniká v jejím ateliéru jako zakázkové tvorba, většinou se jedná o portréty lidí nebo zvířat. Zajímavostí je pak, alespoň z mého pohledu, část tvorby věnovaná spárkaté zvěři nosící raritní trofeje. Podle samotné autorky patří mezi její nejzajímavější zakázky práce na ilustraci srnce provedené na závěsné „rezervě“ terénního automobilu.
Podobně silná inspirace musí u autorky nutně vycházet z hlubokého vztahu k přírodě. Ten si začala budovat již v dětství, kdy vyrůstala na hájence poblíž Újezdce na Blatensku. Oba její rodiče pracovali v lese a tehdy i ona trávila mnoho času pod korunami stromů či v lesních pasekách, kde často brigádničila při výsadbě a ošetřování mladých porostů. Muži v zeleném se jí nakonec přimíchali do života natolik, že s jedním z nich spojila svoje další kroky. Její manžel pracuje rovněž v lesnické výrobě. Věnuje se těžbě dřeva a jeho přibližování za pomocí koňského spřežení. I autorka tuto zajímavou, nicméně náročnou, práci zvládá a můžeme ji proto občas zahlédnout, jak v zápřahu vede svoji kobylku Lindu.
Přestože ona sama ani její manžel aktivními myslivci nejsou, má na ni pobyt v lese a vztah vůči ostatním myslivcům inspirativní vliv. Jak sama přiznává, čím déle je s nimi v kontaktu, tím víc si váží jejich práce při ochraně zvěře. Těsněji spolupracuje zejména s prachatickou mysliveckou organizací, pro kterou maluje obrázky a vystavuje svoje díla na jí pořádaných akcích.
Jako výtvarnice má za sebou Michaela Píchová celou řadu výstav a prezentací. S její prací se mohou seznámit návštěvníci přehlídek trofejí, mysliveckých dnů, poutí aj. V uplynulých měsících jsme ji mohli potkat například během Svatohubertských kulinářských slavností na Klokočné, během víkendu Myslivecká Třeboň nebo na Národních mysliveckých slavnostech na Ohradě.
Okamžik, kdy jsem se se sympatickou a věčně usměvavou výtvarnicí poprvé osobně setkal uprostřed třeboňského náměstí, pochopitelně na stánku mezi jejími obrazy, mne měl znovu přesvědčit, jak je svět, zejména ten náš myslivecký, ve skutečnosti malý. A navíc, řečeno slovy klasika… „a o náhody v něm není nouze“. Jen snad pouhé dva dny před naším neplánovaným kontaktem na mne totiž z poštovní obálky vypadla mimo připojených ukázek tvorby i přihláška Michaely Píchové do Klubu autorů při ČMMJ.
Stejně sympaticky, jako samotná autorka a její obrazy, působí také oblíbené životní motto, které mi pro potřeby tohoto medailonku ochotně prozradila: „Co mne nezabije, to mne posílí. A bez přátel a rodiny by všechno šlo velmi těžko. Proto je důležité vědět, co člověk v životě chce. Stejně tak jako to, co nechce.“
Na závěr tedy nezbývá, než popřát Michaele Píchové hbité štětce, dostatek inspirace a také aby se mezi ostatními kolegy z Klubu autorů cítila co nejlépe.
Mgr. Josef Drmota