Černá zvěř – co s ní?
Myslivost b3/2015, str. 8 Luděk Králíček
Sejde-li se dva a více myslivců, řeč se po nějaké době téměř vždy stočí k černé zvěři. Je to zvěř, která vzbuzuje vášně, protože ulovit divočáka je vždy zážitek. Velkým zážitkem ale je i to, když přijde zemědělec vymáhat škody vzniklé právě touto zvěří. A kde jsou zážitky, tam jsou také emoce a ty ne vždy musí být kladné.
Fascinujícím jevem je, že vlastně všichni ví, jak situaci s černou zvěří řešit. Skalní ochranáři dávají myslivcům za vinu, že vyhubili velké šelmy a dnes je ilegálně loví. Příroda by si přece poradila sama, stačí jí stejně jako na Šumavě ve smrkových porostech dát dostatek prostoru. Navíc myslivci černou zvěř stimulují k rozmnožování přikrmováním, takže nedochází k žádoucímu samovolnému ozdravnému úhynu slabých kusů.
Určitá skupinka zemědělců zase ví, že za všechno můžou příliš rozsáhlé honitby, které si sami nemohou spravovat.
Myslivci zase vinnými shledávají zemědělce za to, že pěstují lány kukuřice a řepky od obzoru k obzoru, takže nejen že zmasakrují a otráví všechny drobné živočichy motýlem počínaje a srnčím konče, ale ještě navíc připravují pro černou zvěř kryt, klid a krmivo od května do prosince.
Existuje také nemalá skupina osvícených odborníků a novinářů, jejímž receptem je soustavná změna legislativy a slovo přemnožený používají pro všechny druhy, jejichž počet převýšil počet dva na 100 ha a nemají to štěstí, že byly zařazeny mezi druhy ohrožené.
Téměř všichni se však shodnou na jednom. Černé zvěře je hodně a způsobuje nám problémy.
V roce 2013 se ve statistice v kolonce skutečný odlov objevilo číslo 152 250 kusů, v roce 2012 číslo 184 141 kusů. Rozdíl tedy činí 31 891 kusů. Otázkou zůstává, co tento pokles skutečně zapříčinilo.
Možností je několik. Je možné, že stavy černé skutečně poklesly. Je také možné, že u honiteb, kde v roce 2013 došlo ke změně nájemců, noví nájemci neulovili stejný počet černé zvěře jako nájemci dosavadní, protože se teprve seznamovali s podmínkami v nově získaných honitbách. Navíc existovala několikaměsíční prodleva, kdy LČR řadu honiteb spravovaly ve vlastní režii a v období od dubna do konce června zaměstnanci u černé zvěře nevykázali téměř žádný odlov.
Problémem je pravděpodobně také nízký lovecký tlak v honitbách, na které uplatňují restituční nároky církve a jsou tzv. „zablokované“. Tento problém zde ještě nějakou dobu potrvá. Jistě by bylo zajímavé, jak tyto honitby kontroluje státní správa, tedy pokud se jedná nejen o odlov černé zvěře, ale i veškeré ostatní druhy zvěře spárkaté. Ale to by byl asi námět na jiný článek.
Zcela bez debat je ale další faktor - nástup mírných zim, při kterých je odlov černé zvěře do značné míry ztížen.
Dalším faktorem, aby jich nebylo málo, jsou za sebou jdoucí semenné roky, které množstvím semen stimulují černou zvěř k reprodukci a jsou příčinou, proč zvěř v daleko menší míře navštěvuje vnadiště.
Příčin proč se nedaří eliminovat černou zvěř je tedy mnoho a já se pokusím na některé z nich poukázat. Osobně si nemyslím, že problém je v legislativě, ale jako téměř ve většině případů a i při jiných činnostech je problém v lidech, tedy především v nás myslivcích.
Lapací zařízení
Začnu s jedním z nových fenoménů, kterým je používání lapacích zařízení. Jejich výhodou je, že mohou lapat vlastně neustále a když se instalují správně, jsou opravdu účinné. Mají však i mnoho negativ. Není asi mnoho myslivců, kteří by se dmuli pýchou, když jsou nuceni chycené kusy usmrtit, spíše naopak. Na tento způsob lovu se negativně dívá i nemyslivecká veřejnost, která si myslí asi něco ve smyslu Co je to dnes za myslivce, kteří tento neférový způsob lovu používají?
Samostatnou kapitolou jsou potom sousedské vztahy, kde myslivecké subjekty, které tato zařízení nepoužívají, koukají na sousedy, kteří je používají, skrz prsty jako na újedníky, a to ještě v lepším případě. Bohužel stávají se i případy, že dochází k poškozování, zavětřování nebo i krádežím těchto zařízení. Řešením by asi byla povinnost uživatele honitby instalace alespoň jednoho tohoto zařízení na každých 500 ha.
Střelba
Starým fenoménem je velice nízká účinnost střelby na společných lovech. Většina z nás to již zažila. Padesát ran a výloži jeden nebo dva kusy černé zvěře a liška. Toto má několik příčin.
Pro většinu myslivců není problém ulovit zvěř na čekané. Pěkně v klidu, vybrat, zamířit a vystřelit. Zcela jiná situace je ale střelba na běžící sele nebo lončáka, které řada myslivců hodlá ulovit úplně stejnou zbraní a se stejnou optikou jako na čekané. Tomu, že se výsledek nedostavuje, se nelze divit.
Povinné střelby jsou dnes zavedeny pouze v osvícených mysliveckých subjektech, ve kterých statutární zástupce a myslivecký hospodář nevydají povolenku k lovu dříve, dokud nejsou prověřeny střelecké kvality člena. Otázka zní, zda má cenu vydávat povolenku k lovu někomu, kdo neumí střílet, nebo někomu, kdo bude nenastřelenou zbraní zvěř v honitbě zraňovat a mrzačit? Myslím, že odpověď je jednoznačná – ne!
Výcvik střelby na běžící cíl je problematický. Střelnice, na kterých jde tato střelecká disciplína trénovat, je jenom několik. Celkem dobrou alternativou jsou laserové střelnice, kde se dá pohotová střelba na pohyblivý cíl celkem dobře nacvičit.
Řada států zavádí pro lovce certifikáty, které potvrzují jejich střeleckou zdatnost. Bez zkušební střelby vás nenechají lovit ve Švédsku, v Německu mají povinnou certifikaci všichni, kteří mají výkon práva myslivosti jako náplň práce. Na Slovensku je povinnost cvičných střeleb každý druhý rok. Dá se tedy očekávat, že něco podobného se časem objeví i u nás. Jak se k tomu postavíme, ukáže čas.
Arsenál zbraní některých našich myslivců je také tzv. morálně zastaralý. To je nejvíce vidět jestliže se na naháňce sejde skupina lovců z několika zemí. Rakušané a Němci používají na naháňkách zpravidla poloautomatické zbraně s kolimátory a na jejich výsledcích střelby je to také znát.
Nové zbraně a optické přístroje v podobě kolimátorů a různých typů zaměřovačů, umožňující noční vidění jsou nákladné, ale i zde je jedna z možností, na kterou se zaměřit. Je chvalitebné, že mladí muži začínající s myslivostí k těmto „novotám“ přistupují zcela bez předsudků a neváhají si pořídit co nejmodernější vybavení.
Lov
V anketách, které proběhly na našich mysliveckých webech již před řadou let jednoznačně „vyhrál“ individuální lov nad lovem společným, tedy co se obliby u myslivců týče. Má mnoho plusů, především ten, že skutečně můžeme provést průběrný odstřel a rána je jistější.
Existuje řada lovců, pro které je noční čekaná tím nejlepším způsobem lovu a neváhají investovat svoje finanční prostředky a čas a výsledky se dostavují. Negativem je často nevhodné umístění vnadišť a také jejich skladba. Je ale na každém myslivci, aby vnadiště nebylo mrchoviště a předkládané vnadění nezpůsobilo trauma procházejícímu návštěvníkovi přírody.
Společné lovy jsou náročné na organizaci a je nutné především dodržovat všechna zásady bezpečnosti. Dá se předpokládat, že v přehledném terénu asi nebude problém postavit střelce tak, aby byly dodrženy zásady bezpečnosti a aby zároveň šance na úspěšný lov byla velká.
Problém nastává v okamžiku, kdy se má lovit v rozsáhlejších lesních komplexech. Zde velice záleží na místní znalosti terénu, využití přírodních nebo umělých překážek a eliminaci střeleckých pozic na průsecích a cestách, kde se dá střílet pouze mezi houštinami. Vedoucí lovu a závodčí by leče měli dopředu připravit a linie střelců postavit v přehledném terénu, nejlépe ve starších porostech, kde je možno zvěř obeznat a připravit se k bezpečné a účinné střelbě. Stále častěji se setkáváme s naháňkami se slíděním, společnou čekanou a také s výstavbou naháňkových stanovišť. To se dá jednoznačně kvitovat.
Také u lovu se setkáváme s řadou naschválů, zavětřování vnadišť, rušení klidu v honitbě, kde se má společně lovit a podobně. Jakoby nestačilo, že honitby jsou plné návštěvníků, kteří svojí aktivitou lov určitě neusnadňují.
Lovečtí psi
Kvalitní a zkušení lovečtí psi jsou pro úspěšný lov velice důležití. Kvalitní kontaktní výcvik nám legislativa zakazuje, takže řada psů se s černou zvěří setkává až v praxi a ne vždy toto první setkání dopadne pro nezkušeného psa dobře. Naštěstí existuje řada zodpovědných vůdců, kteří si pro podobnou zkušenost s ostrým nasazením psa na černou zvěř zajedou na Slovensko nebo se snaží „začátečníky“ cvičit společně se zkušenými psy. Osobně vidím vzestupnou kvalitu u vůdců a jejich psů.
Je ale jen na škodu, když například nemůžeme pro lov používat řadu honičských plemen, nebo omezujeme využití šikovných patterdale teriérů, protože nejsou uznaní FCI. Omezení účasti psů na naháňkách se již asi přežilo. Vždyť i český fousek se původně používal k lovu velké zvěře a jeho vzhled, zvláště drátosrsté osrstění je toho důkazem. Pro bezpečnost a ochranu psů, především jejich sluchu, ale i bezpečnost v bezprostředním kontaktu se zvěří, by bylo vhodné zlegalizovat tisíce let běžnou pomůcku, a tou je lovecký oštěp.
S čím se také můžeme setkat
Přestože se situace s černou zvěří jeví jako kritická, stále existuje řada honiteb, mysliveckých hospodářů, myslivců a úředníků státní správy, kterým je to zcela jedno. Oni škody od divočáků nemají, takže si je pěkně zašetřují. Bachyně – matka rodu je posvátná, běda tomu, kdo ji uloví. Různé nesmyslné sankce, nahlášení porušení zákona orgánu státní správy a následné správní řízení a další nepříjemnosti. Prostor pro udavačství, závist, zášť a další negativní jevy. To co se někdy děje, je opravdu k pláči.
Shrnutí na závěr
Abychom do budoucna byli při redukci populace černé zvěře úspěšní, bylo by vhodné:
a) dočasně povolit odlov černé zvěře celoročně, bez omezení,
b) povolit chladné zbraně k usmrcení poraněné zvěře,
c) zrušit omezení pro lovecké psy,
d) průběžně kontrolovat kvalitu střelců, zavedením alespoň minimální kontroly,
e) zrušit všechna omezení na noční vidění a ostatní optické pomůcky,
f) zavést lapáky do všech honiteb,
g) omezit výsev energetických plodin ve vzdálenosti 50 metrů od lesního pozemku,
h) zavést povinnost sklizně kukuřice v agrotechnických lhůtách,
ch) povolit lov černé zvěře hrubým brokem (5 mm+) do odvolání,
i) synchronizovat naháňky na lokální úrovni,
j) stanovit vhodným způsoben maximální šíři jedné plodiny (bude-li šíře vyšší, proč ne, ale pak ať nemá zemědělec nárok na úhradu škod způsobených spárkatou zvěří),
k) stanovit cílové zóny výskytu černé zvěře jako u bobra (vhodná, přechodná, nevhodná),
l) zrušit zákaz lovu při sklizni zemědělských plodin,
m) zrušit všechny sankce za neplnění plánu lovu (pokuty, zrušení opce na honitbu), vykazovat skutečné výsledky lovu na základě předložených čelistí a přestat si vzájemně lhát.
Za úvahu by také stálo omezení vstupu do lesa pouze na vyznačené turistické stezky, například od 15. září do 15. ledna od 16.00 do 8.00 hodin. V zemích, kde to s redukcí spárkaté zvěře myslí vážně, to jde.
Pokud by se toto podařilo prosadit, nejednalo by se o mlácení prázdné slámy, ale o snahu skutečně něco s populací černé zvěře v naší republice řešit.
K bodu a), ch), m)
Rozhodně nejsem zastáncem lovu vysoce březích bachyní a bachyní vodících pruhovaná selátka, nebo kňourů celoročně. Je ale lepší, když se vyloučí veškeré záminky pro šikanování lovců. Je v zásadě na myslivci, jak si lov srovná se svým svědomím. K tomu nepotřebuje žádného úředníka, ani nikoho jiného. V praxi stále postačí, když na společných lovech myslivecký hospodář oznámí výši poplatkového odstřelu za kňoura a bachyni.
Lov brokem je v mnoha případech účinnější a bezpečnější (i když zase záleží na konkrétním lovci). Navíc divočáci se dnes vyskytují ve zcela nepravděpodobných lokalitách, zvláště tam, kde je již nechceme vůbec. Mám na mysli lokality, kde se ještě vyskytuje drobná zvěř.
Zákaz lovu při probíhající sklizni si každý vykládá po svém. Když stojí kombajn, je to technologická přestávka, nebo přerušení sklizně? Probíhá snad sklizeň od července do prosince? Logickým řešením je redukce problematické černé zvěře v průběhu sklizně ve spolupráci se zemědělci, kteří při sklizni černou zvěř obeznají a nahlásí.
K bodu g), h), j)
Pokud si neuvědomíme, a zvláště ti, kteří mají možnost něco ovlivnit v krajině a jejím obhospodařování, že ve stávajícím systému zemědělství černou zvěř nejde redukovat opravdu účinně, zmůžeme toho jako myslivci opravdu málo. Tato opatření by nemusela být povinná (zemědělští hospodáři mají již dnes povinností nad hlavu), ale ti, kteří by je neaplikovali, by ztratili nárok na náhradu škod způsobených zvěří.
Jelikož předpokládám, že ne všichni myslivci budou s výše uvedeným souhlasit, berte prosím tento článek jako můj soukromý názor a hlavně také jako námět či podnět na otevření diskuze k vyřčeným názorům. Redakce jistě ráda přijme k uveřejnění vaše poznatky a připomínky ve formě článků do dalších čísel Myslivosti.
Chtěl bych na úplný závěr zdůraznit, že inteligentní a lidské bezohlednosti a chtivosti čelící černá zvěř, má nadále můj plný respekt a obdiv.
Ing. Luděk KRÁLÍČEK
tajemník Myslivecké komise ČMMJ