Doktor Bolíto
Myslivost 3/2015, str. 73 Jaroslav Šprongl
MVDr. Jiří Dousek, Ph.D., dlouholetý pracovník Státní veterinární správy a mimo jiné dlouholetý člen Ústřední komise pro ochranu zvířat, oslavil na sklonku loňského roku životní jubileum – sedmdesát let. Nikdy se nestal myslivcem, ale jeho profese ho přivedla do častého kontaktu s myslivci a myslivostí. Protože není marné přečíst si na stránkách našeho časopisu občas i to, jaké názory na nás mají „nemyslivci“, využil jsem naší společné účasti na kulatém stolu „Dopad rekodifikace na myslivost“ v rámci Pražského právnického podzimu a položil jubilantovi několik otázek.
Známe se, Jirko, už desítky let a tak si budeme i v našem rozhovoru tykat, souhlasíš? Vidím, že ano. Takže, Doktore Bolíto, jak Ti naše děti říkaly podle představitele jednoho z dětských seriálů o zvířatech, jaký byl, jak se vzletně říká, běh Tvého života s veterinou?
Asi tomu nikdo nebude věřit, ale od malička jsem chtěl být zvěrolékařem nebo ředitelem zoo. Svědčí o tom například figurky zvířat, se kterými jsem si v dětství hrál a kterých ještě zbyla, jako suvenýr z mého mládí, více než desítka pro má vnoučata. Jako pražské dítě mne ve vztahu ke zvířatům podporoval můj děda, sedlák z Letňan. U něho, jako u mysliveckého hospodáře, jsem také získal první poznatky o myslivosti, výcvik loveckých psů a důslednou péči o zvěř. Vzpomínám si, že již tenkrát, kdy výřady honů na koroptve čítaly stovky kusů, se snažil sbírat vejce z opuštěných hnízd, líhnout je v umělé líhni a vysazovat je, mimo jiné, i s kapounovanými kohouty.
Při studiu na veterinární fakultě tehdejší Vysoké školy zemědělské v Brně jsem měl situaci zejména v praktických předmětech velmi usnadněnou, protože jsem před tím prošel odbornou přípravou s důrazem na praxi na veterinární „zetéešce“ v Hradci Králové. Tento obor tenkrát na této škole začínal, a tak nás učili veterinární lékaři, kteří přišli z obvodů, a střídavě jsme byli zapojování do provozů tehdy ne zrovna rozkvétajících JZD a později jsme měli pravidelnou praxi ve veterinární nemocnici, na jatkách, inseminačních stanicích apod. Za odměnu (!) jsme se pak mohli účastnit jako pomocníci například na kynologických akcích a jezdeckých dnech.
Na fakultě jsem se připravoval jako „pomocná vědecká síla“ na interní klinice na klinickou praxi na veterinární ošetřovně. V té době byl ještě umístěnky, a tak jsem měl nastoupit do Děčína. V den nástupu jsem předložil budoucím nadřízeným doporučující dopis s tím, že jdu na „tu ošetřovnu“. Ředitel mi však řekl: „Kolego, ta se ještě nezačala stavět, ale máme pro vás místo na sanitních jatkách.“
Postupně jsem tedy přešel na „normální jatky“, byl na „obvodě“, pracoval v laboratořích veterinárního ústavu ve Vratislavicích nad Nisou (ten se v té době specializoval na lovnou zvěř, a byla v něm Národní referenční laboratoř pro vzteklinu) a následně jsem se stal vedoucím „oddělení pro péči o pohodu zvířat a jejich ochranu“ na Státní veterinární správě a současně místopředsedou Ústřední komise pro ochranu zvířat. Z dnešního pohledu jsem vděčný za to, že jsem mohl získat zkušenosti z celého spektra veterinární praxe.
V rámci tvého postavení „rodinného veterináře“ u Špronglů nám radíš nejen při problémech psů nebo papoušků, ale často jsi dobrou radou pomohl také dětem i dospělým, a tak se naskýtá otázka: jaký je vztah mezi humánní a veterinární medicínou?
Většina lidí zná veterinární praxi jako léčbu různých druhů zvířat. Myslivci se však setkávají i s dalšími činnostmi. Například preventivní péče o ochranu zvěře před nákazami a parazity. Neopomenutelný podíl mají na tom, že se od roku 2002 u nás nevyskytuje vzteklina lišek, a tím je nepřímo chráněno zdraví lidí. Nejen s ochranou zdraví zvěře, ale i zdravím člověka souvisí prohlídka zvěřiny, která je obdobná jako prohlídka při porážení zvířat na jatkách. Při zahraničních setkáních jsem se setkal s jistou „závistí“, kdy odborníci uváděli, jakou mají naši myslivci přednost v tom, že na základě vzdělávání provádějí v této oblasti záslužnou činnost, Domnívám se, že veřejnost o tomto celospolečenském významu myslivosti není dostatečně informována a nedoceňuje jej. A obecně lze s jistou nadsázkou říci, že „lékaři léčí člověka a veterinární lékaři chrání lidstvo“.
Byl jsi dlouhá léta členem Ústřední komise na ochranu zvířat. Zabývala se tato komise také otázkami souvisejícími s myslivostí?
Domnívám se, že zejména v počáteční době tvorby oba soubory předpisů vzájemně respektovaly stanovené zásady ochrany zvířat proti týrání a myslivosti, byly vyvážené a prosazovala se v nich odbornost v zájmu zvířat. Později postupným „vylepšováním“ a vznikem nových předpisů, tak jak jsme mohli slyšet i u „kulatého stolu“, je řada věcí nepřehledná, nejasná a postrádá respekt k odbornosti.
Často napjaté vztahy panují mezi myslivci a ekology – ochránci přírody, i když obě strany se zabývají velice podobnou činností s prakticky totožným cílem. Ty, jako veterinář, potkáváš jedny i druhé. V čem ta „nespolupráce“ vězí?
Především rozlišuji „ekology“ – v řadě vědních disciplín erudované odborníky – a naproti tomu „ekologisty“ – aktivisty často zaujaté pouze jedním vybraným problémem, pro který mají jednoduché populární řešení, bez respektování znalostí o složitosti problémů a důsledků. K jednoduchým řešením se snadněji lidé přikloní a názor je pak předkládán jako převažující názor veřejnosti. Ze zkušenosti vím, že pokud dojde ke skutečné reálné diskuzi a srozumitelně podaným argumentům, nejen v diskuzi o myslivosti a ochraně zvířat, názorové hrany se otupí. Pokud se tento přístup nezdaří, dochází k vyhranění názoru a obě strany nehledají kompromis, ale v neprospěch věci se snaží prosadit pouze své řešení. Pro současná veřejná média se z komerčních důvodů stala významnou senzace a protiklad, podaný v redaktorově zkratce. Podrobný výklad souvislostí se nedaří prosazovat a není respektován. Podle mého názoru se proto řada slušných lidí takových poměrů začala stranit a obdobně jako v minulém režimu ustupují do soukromí.
Mám doma v knihovně publikaci „Pes v zrcadle předpisů“, kterou jsi sepsal se svým synem Jiřím, právníkem. Má také blízko k přírodě?
Ano. A právě z výše uvedených důvodů jsme se s Jirkou rozhodli v době, kdy byla šířena obava z „bojových plemen psů“, projevit náš vztah činem. S kolegy jsme prováděli sledování, které potvrdilo, že na vině rizik poranění nebo napadení psem není zvíře, ale člověk. Myslivce asi bude zajímat, že mezi psy, kteří v městech nejčastěji poraní člověka (ve více než 35 % do horní části těla), jsou jezevčíci a kokři, ale u „vesnických – myslivecky vedených psů“ těchto plemen se to prakticky nevyskytlo. Proč? Ve městě „panička“ je osm hodin mimo domov v práci, kam často hodinu jede a stejný čas se vrací. Při vstupu do bytu jí například rukavice nebo kapesník upadnou na zem. Pes, pudově zvyklý aportovat, okamžitě reaguje a mizí pod postel a přirozeně si kořist chrání a může dojít ke konfliktu. Pes, který umí poslechnout „pána“ a případně je po procházce v honitbě, si většinou rád odpočine a nevyvolá konflikt.
Když už jsme se dostali k těm psům – kolik jsi jich měl nebo ještě máš?
Naše Naty je třetím středním kníračem, kterého dlouhodobě máme. S několika ohaři a jezevčíky jsem si mohl užívat u dědy v Letňanech. Vnučky odrůstají, a tak na jejich přání do rodiny přibyde další pes.
Vzpomeneš si na nějaký opravdu nepříjemný zážitek, událost v souvislosti s Tvou veterinární praxí? A naopak na nějakou situaci vysloveně příjemnou, třeba i humornou?
Pracoval jsem v laboratoři při diagnostice vztekliny. Přestože jsme pečlivě dodržovali bezpečnostní opatření, občas přišel pocit obav, „zda jsem něco nechytl“, a to u nákazy, která je vždy se smrtelným koncem, není nic příjemného. Přesto i zde život přinášel příhody k zasmání. V popise situací, proč se zvíře má vyšetřit, bylo například uvedeno: „Pes kousl hosta, který na něj v hospodě spadl pod stůl.“ „Laskavě vyšetřete usmrcenou lišku, která útočila na tank.“ A podobně ...
Několikrát jsem mohl skrytě v Letňanech poslouchat příběhy myslivecké latiny a sledovat různé „fóry“ myslivecké společnosti. „Obřad přijímání nováčků“ do spolku prováděla dědova ohařka Ela, v mysliveckém klobouku, flintičkou, patrontaškou, brýlemi a fajfkou v mordě, která při odpovědi na položenou otázku, na pokyn dědovy pravice, buď souhlasně kývala, nebo nesouhlasně kroutila hlavou. Otázky z myslivecké latiny, na které nováčci reagovali, si jistě každý zkušený myslivec domyslí.
Dal by se nějak, myslím teď obecně, formulovat vztah veteriny a myslivosti?
Stručně, v civilizované společnosti se podle mne jedná v obou oblastech o pozitivní vztah k živým tvorům a soužití s nimi na naší planetě.
A jak to vidíš Ty osobně? To se ptám rád, protože tuším odpověď pro myslivce pozitivní ...
Asi jsem mírně konzervativní a možná si i vybírám, líbí se mi dobrá společnost, lidé, kteří něco znají, umí a dělají, a je mi sympatické, pokud si váží života a je možné se od nich něco naučit. Většina lidí, které zajímala zvířata, taková byla a často to byli právě myslivci
Na závěr obvyklá otázka – jak vidíš budoucnost Českomoravské myslivecké jednoty a vůbec české a moravské myslivosti?
Závisí na volbě hodnot. Ty podle mne česká a moravská myslivosti i v dobách, kdy nevypadalo vše pozitivně, přinášela a mnohdy dosáhla i mezinárodně ceněných výsledků. Přeji si, aby to tak bylo i nadále!
Připravil Jaroslav ŠPRONGL