Leica Camera GmbH sto let dokonalého obrazu pro každého
Myslivost 3/2015, str. 42 Martin Helebrant
Fotografie je úžasné umění. Není snad kouska lidského života, který by nebyl někdy někým fotografován. Není emoce, kterou by fotografie nezaznamenala. Není mezi námi asi nikdo, kdo by si alespoň jednou nezkusil stisknout spoušť fotoaparátu a zachytit něco, co by jinak zmizelo v čase. Buď pro oživení vzpomínky až jednou paměť zeslábne, nebo jen tak, ve snaze zachytit něco, co je prostě krásné.
Přesto byla doba, kdy fotografie byla výsadním hájemstvím znalých nadšenců, složitý proces a náročná činnost pomocí rozměrného přístroje. Ta doba skončila před 100 lety, kdy v německém městě Wetzlar (asi 50 km severně od Frankfurtu nad Mohanem) konstruktér Leitzova optického závodu pan Oskar Barnack dokončil práci na fotoaparátu nazvaném Liliput. Liliput, kompaktní přístroj, který se dal schovat do kapsy u saka, znamenal převrat ve fotografii.
Ještě v roce 1914 se s Liliputem v kapse vydal majitel závodu Ernst Leitz do New Yorku. Ačkoliv nebyl fotograf, fotografoval. Osvobozen od rozměrného přístroje snímal záběry z běžného života na ulicích. Zrodila se reportážní fotografie. A pokud se na Leitzovy snímky z roku 1914 podíváme dnes, jedná se pořád ještě o velice vyvážené, vydařené fotografie.
Liliput byl první z dlouhé řady fotoaparátů, které později prosluly pod jménem Leica (správně německy se to čte „lajka“, jako ten slavný pes). S Leicou do fotografie vstoupil i 35mm film s perforací na okrajích, s rozměrem políčka 22 x 36 mm, který do té doby používali filmaři. Proto se mu říká (v Česku) kinofilm. Pro korektnost přiznávám, že film do kazety ho dal až Kodak, ale Leica 35 mm film použila jako první. Na jeden svitek bylo možné vyfotit 36 snímků. Pokud jste měli pocit, že se vám záběr nepovedl, na svitku jste měli možnost mnohonásobných pokusů. Kompaktní formát přístroje umožňoval mít fotoaparát stále při sobě.
Leica II z roku 1932 již měla spřažené převíjení filmu s natahováním závěrky a ovládání bylo v podstatě identické s tím, jak se ovládají dnešní fotoaparáty.
Leica přišla jako první s konceptem výměnných objektivů. To je další prvek, bez kterého bychom si asi dnešní fotoaparát vyšší třídy nedovedli představit. Kompaktnost ocenili zejména reportéři, novináři. Snímky na kinofilmu svojí kvalitou bohatě vyhovovaly běžnému formátu novinového snímku (sotvakdy větší než 6 x 9 cm) a ve formátu 9 x 13 cm se staly standardem rodinných alb. Teprve s Leicou se obyčejný občan zmocnil fotografie. O geniálnosti původního Barnackova konceptu svědčí i fakt, že formát vlastního přístroje s mírně asymetrickým umístěním výměnného objektivu zůstal prakticky nezměněný až do dnešních dnů.
Leica dominovala reportážní fotografii 2. světové války, používala ji zdrcující většina slavných fotoreportérů všech stran konfliktu. Němečtí zpravodajové je dostávali přímo z továrny, ostatní buď čerpali ze zásob dodaných ještě před válkou, nebo své Leicy získávali jako kořist. Slavný snímek Evgenije Chladeje Vlajka vítězství (vojáci vztyčující byl rudou vlajku nad troskami Říšského kancléřství) byl sejmut kořistní Leicou, stejně jako snímek námořníka líbajícího dívku na Times Square v den vítězství nad Japonskem. Leicy používali reportéři za války v Koreji i Vietnamu. A mnozí ji používají dodnes.
Leica je kultovní záležitost, ale nelze jí upřít opravdu vynikající optickou kvalitu a průkopnické nápady. Ty jí provázely od počátků až do dnešního dne. Spojení fotoaparátu s dálkoměrem (Leica II) a průhledovým hledáčkem pronikavě zlepšilo uživatelský komfort a hlavně jistotou nad výsledkem snímku.
Další průlom byla integrace expozimetru. Jako jeden z prvních tradičních výrobců vstoupila Leica i do digitální fotografie - zavedla výměnné zadní stěny, čímž ze svého kinofilmového přístroje udělala digitální; vytvořila první bez-zrcátkový jednooký fotoaparát – výčet důkazů kreativity konstruktérů Leicy je dlouhý a vesměs se jedná o významné počiny. K 100. výročí vzniku svého kompaktního fotoaparátu si firma dala novou výrobní a správní budovu ve Wetzlaru. Budova sama (a vlastně celý přilehlý Leitz Park) je fascinující architektonický počin, který asi jednou bude zdobit učebnice architektury. Ale vy se asi ptáte, proč plácám cosi o fotoaparátech v časopise o myslivosti.
Optický závod Ernsta Leitze vyráběl od svých počátků i velice kvalitní dalekohledy a rodina Leitzových měly vždy velice úzký vztah k myslivosti, jak zakladatel Ernst Leitz I, tak i jeho syn a vnuk byli vášniví myslivci a v okolí Wetzlaru měli svoji pronajatou honitbu. Své úlovky pak velmi často věnovali „na přilepšenou“ závodní jídelně své továrny.
První Leitzův úspěšný produkt byl binokulár a datuje se již do roku 1907, tedy ještě 7 let před slavný fotoaparát. Nikdo asi také nespočítá, kolik lovců a trofejí zachytily čočky Leitzových fotoaparátů. Dovolte mi jmenovat za všechny alespoň jednoho z uživatelů: Ernesta Hemingwaye.
Špičkovu kvalitu své optiky přenášel Leitz i do výroby všech svých optických přístrojů. První zaměřovací dalekohled, v periskopickém provedení, začal Leitz vyrábět v roce 1914. Byl to dalekohled ZF 12 k zaměřování kulometů MG18.
Tak jak byla firma inovativní a průkopnická na fotografickém poli, tak byla kreativní i na poli dalekohledů. Velký průlom znamenal v roce 1956 dalekohled Amplivid – první binokulár se širokým zorným úhlem (se zorným polem 21,2 metru na 100 metrech si nijak nezadá ani dnes), v roce 1958 přišel na svět první Trinovid (štíhlý, s pravým vnitřním ostřením a špičkovou optickou kvalitou, opět převzatou z fotoaparátů). Tyto kompaktní dalekohledy, resp. jejich nástupce pod stejným obchodním jménem, vyrábí Leica dodnes.
Název Duovid je vyhrazen pro řadu univerzálních dalekohledů s objektivem 42 nebo 50 mm, Ultravid pak označuje dalekohledy řady o průměru 32, 42 a 50 mm. Ultravid HD již má čočky z fluorizovaného skla.
K výrobě zaměřovacích dalekohledů se Leica vrátila v 50. letech. Od roku 2009 se nabízí řada ER a následně, od roku 2011 prémiová řada Magnus. ER znamená Extended Ee Relief – zvětšený oční odstup – a nabízí s objektivem 42 mm zvětšení 2,5 – 10x nebo 3,5 – 14x (4násobný zoom). Magnus má mírně větší než 6násobný rozsah zoomu a zahrnuje naháňkový 1-6,3 x 24, univerzální 1,5-10 x 42 a „noční“ 2,4-16 x 56. K tomu pak Leica nabízí i samostatné laserové dálkoměry Rangemaster.
Pozorovací monokuláry Leica nabízí také, pod označením APO – Televid. Ačkoliv dalekohledy a zaměřovače Leica nejsou v ČR tak proslulé jako třeba Zeiss nebo Swarovski, svojí kvalitou se řadí k tomu nejlepšímu, co Evropa na optickém poli nabízí.
V roce 1992 firma podnikla další průkopnický krok – jako první na světě spojila binokulár s laserovým dálkoměrem. Geovid vyvolal senzaci, ukázal cestu a našel mnoho následovníků. Dnes řada Geovid obsahuje dalekohledy s okuláry 42 a 56 mm a umožňuje měření až na vzdálenost 1300 metrů. Vrcholem řady je Geovid HD-BN 42, další průkopnický přístroj, který integruje laserový dálkoměr s balistickým počítačem a zcela novou hranolovou optickou soustavou Perger Porro.
Leica má co lovci nabídnout. Odjakživa do lovecké optiky přenášela to nejlepší, co si mohla vzít ze své zkušenosti s výrobou fotografických objektivů (a že to jsou „nějaké OBJEKTIVY“), mimo jiné i používání asférických čoček. Výsledkem je vynikající barevná I tvarová věrnost a kontrast přenášeného obrazu a z toho plynoucí perfektní čitelnost obrazu.
Další silnou stránkou je optických přístrojů Leica je jejich spolehlivost v co nejširším rozpětí klimatických podmínek – další prvek, který přinesla jejich fotoaparátová zkušenost. Myslím si tedy, že ačkoliv není sportovní a lovecká optika Leica v ČR tak známá, jak by podle mě zasloužila, zmínka o nedávno proběhlé výročí 100 let Leicy je v našem časopise plně na místě.
Pokud někdy pojedete kolem Wetzlaru, nenechte si ujít návštěvu Leitz parku a nové budovy Leica. Jejich architektura stojí za vidění, navíc součástí nové budovy je v pracovní době volně přístupná expozice historie firmy a také zde Leica shop, lze zde koupit všechny produkty firmy a spoustu fotografických publikací.
Martin HELEBRANT