ePrivacy and GPDR Cookie Consent by TermsFeed Generator

Časopis Myslivost

Březen / 2015

Nádor šíje ondatry pižmové

Myslivost 3/2015, str. 58  Karel Bukovjan, Roman Kodet
Ondatra pižmová u nás patřila mezi velmi hojnou zvěř. Až do 80. let minulého století měla relativně velký hospodářský význam. Byla ceněna především pro kůži, resp. pro kožešinu, která se vyskytovala v nevyzrálé formě (zelená) u jedinců odlovených na podzim a v nejhodnotnějším načervenalém zbarvení (bizam), z lovu v jarním období. Lov léto zvěře byl v minulosti prováděn odchytem do vrší, šlehaček, či vypichováním z nor. Tyto způsoby patří v současnosti mezi zakázané způsoby lovu. Dnes lze z povolených způsobů lovu využít například odchyt do sklopce. (Připomenutí v článku J. Drmoty Myslivost 2/2006).
V posledních letech však sledujeme rapidní úbytek této zvěře, který není způsoben lovem. Pokles stavů ondatry je dáván do souvislosti s výskytem zdivočelých domácích koček a promořením koček tasemnicí kočičí (Taenia taeniaeformis). Kočka je definitivním hostitelem tasemnice s uvolňováním vajíček parazita v trusu. Ondatra je pak ohrožena touto nákazou.
U ondater, obdobně jako i u jiných druhů hlodavců, se z této infekce vyvinou larvální stadia, boubele (Cysticercus fasciolaris), které jsou součástí vývoje této tasemnice. Hlodavci jsou mezihostitelé. Boubele jsou mnohdy velkých rozměrů a bývají nejčastěji lokalizovány v játrech.
Další z vnějších faktorů, které mají vliv na pokles početnosti ondater v našich honitbách je i kvalita přírodního prostředí a výskyt nepůvodních predátorů v blízkosti vod (norek americký - mink).
 
Přes úbytek ondater jsme měli příležitost pozorovat neobvyklý nádor měkkých tkání u ondatry a o této afekci je následující krátké pojednání. Novotvar o velikosti 2,1 x 0,9 x 0,7 cm byl nalezen u uhynulého dospělého samce ondatry pižmové, dodaného na veterinární pracoviště s podezřením na tularemii. Jedinec byl v dobrém výživném stavu a jeho hmotnost činila 1,2 kg.
Nádor byl lokalizován na přechodu týlní a krční krajiny. Měl středně tuhou konzistenci a byl opouzdřen jen částečně vyvinutým a tenkým vazivovým pouzdrem. Barva nádoru na řezu byla žlutošedá. Podezření na tularemii se nepotvrdilo.
V dutině břišní jsme na játrech zaznamenali dva kulovité útvary vyplněné tekutinou o velikosti 6,5 cm a 3,8 cm. Šlo o parazitární cysty při infekci cysticerkózou. Vztah k úhynu ondatry jasný úplně nebyl, ale je pravděpodobné, že objemné cysty mohly způsobovat lokální komplikace v dutině břišní.
 
Histopatologický nález útvaru v šíjní krajině ukázal na nádorovou povahu afekce. Nádor tvořily velké cípaté a polygonální buňky charakteru fibroblastů, resp. myofibroblastů. Jedná se o buňky, o kterých jsme již psali v souvislosti s myofibromy u srnčí zvěře. Jak složený název označující tyto buňky napovídá, jde o buňky vaziva produkující vlákna – „fibro“ fibrosus z lat. vazivový, „myo“ myogenes z lat. svalového původu, a blast – aktivně rostoucí nezralá buňka. Tyto buňky produkují tzv. mezibuněčnou hmotu tkání, kolagen a základní substance vaziva. Tím jsou částečně podobné buňkám hladké svaloviny. Nemají však jiné proteiny typické pro svalové buňky. Myofibroblasty mají díky kontraktilním proteinům schopnost migrace ve tkáni. Fyziologicky se uplatňují například při hojení ran jako součást tzv. granulační tkáně, kterou mnozí čtenáři znají z vlastní zkušenosti z hojení ran na kůži i jinde v těle.
 
Popisovaný nádor měl proměnlivou buněčnost od ložiska silné buněčnosti, kdy nádorové buňky byly nahromaděny téměř jedna vedle druhé, po většinové úseky nádoru s hojnější mezibuněčnou hmotou – produkovanou popsanými nádorovými myofibroblasty (obr. 1).
Podstatné bylo zjištění, že nádor rostl nejen v podkoží, ale pronikal a destruoval hluboko ležící kosterní svalovinu, a to přes relativně ohraničený makroskopický obraz, jak jsme uvedli výše (obr. 2).
Přestože nádor měl tento infiltrativní a ve vztahu ke svalovině také částečně destruktivní způsob růstu, nepozorovali jsme vyslovené buněčné atypie a mitotická aktivita byla nízká (dělení buněk). Nádorové buňky byly cípaté a různě vůči sobě orientované.
V cytoplazmě byla často okrouhlá tělíska, která se barvila červeně (obr. 3). Odborně se tato tělíska označují jako hyalinní inkluze a mohou mít různorodý původ. Zpravidla jde o nahromadění produktu metabolizmu buněk v organelách (lysozomech, či v endoplasmatickém retikulu), případně o nahromaděná vlákna buněčného skeletu. V cytoplazmě nádorových buněk jsme imunohistochemickým vyšetřením prokázali hojný svalově specifický aktin (obr. 4), ostatní vyšetřené svalové proteiny (např. desmin) byly negativní, což vyloučilo původ buněk v hladké svalovině.
S ohledem na charakteristiku nádorových buněk a produkci kolagenu jsme nádor zařadili podle WHO klasifikace nádorů do skupiny tzv. fibroblastických / myofibroblastických proliferací. To je obecné označení velké skupiny nádorových chorob z těchto buněk nezhoubného i zhoubného charakteru. Alespoň přibližně odpovídajícím protějškem v lidské patologii je jednotka známá pod názvem desmoplastický fibroblastom. Jedná se o afekci, která se může vyskytovat v oblasti hlavy a krku většinou u starších individuí a může u člověka dosahovat velikosti až 4 cm. Postihuje podkoží i svalovinu.
U ondatry jsme však zaznamenali velmi neobvyklý nález, a to již zmíněné hyalinní inkluze v cytoplazmě nádorových buněk. Podobají se nálezům známým u člověka v podobě tzv. fibromatózy prstů u dětí (v útlém věku, kojenců). Tím se nádor u popsané ondatry lišil od typického desmoplastického fibroblastomu u člověka a lišil se také svou ložiskově vyšší buněčností.
 
V rámci zvažování o správném zařazení nádoru u ondatry se nabízelo také srovnání s nádory u srnčí zvěře, které jsme popisovali v Myslivosti 12/2014, tedy s myofibromy / myofibromatózou. Současný nález u ondatry se však zásadně lišil tím, že postihoval hluboké měkké tkáně, zejména svalovinu a rostl destruktivně, zatímco u myofibromů u srnčí zvěře byla postižena kůže a podkoží. Rovněž buněčnost a tvar buněk byly rozdílné.
Proto se domníváme, že je nádor u ondatry odlišný a svérázný a pravděpodobně unikátní i při porovnání s patologií u člověka, kde jsou myofibroblastické a fibroblastické nádory velice dobře charakterizovány. U nádoru ondatry předpokládáme, že nádor měl spíše benigní – nezhoubné chování, i když umístěním v týlní krajině a na krku a pronikáním do hlubokých tkání by mohl při pokračujícím růstu způsobovat významné klinické obtíže.
 
Tímto pozorováním nádoru u ondatry pižmové jsme dokončili naše dvanáctidílné pojednání o nádorech jak v obecné definici, tak o konkrétních nádorech diagnostikovaných u některých druhů naší lovné zvěře.
Výčet nádorů, které jsme popsali, není konečný, ale pro ilustraci a upozornění na problematiku nádorových onemocnění jsme vybrali zajímavé případy, a nebo u myofibromatózy srnčí zvěře i soubory případů.
Prakticky jsme v této sérii příspěvků vynechali problematiku novotvarů u zaječí a částečně i u srnčí zvěře, kterou plánujeme zpracovat v budoucnu.
Je jasné, že se s nádorovým onemocněním u zvěře v praxi setkáme mnohem méně často než s traumaty, či s infekčními onemocněními včetně parazitóz. S těmito skupinami chorob je myslivecká veřejnost seznamována na různé úrovni, a to již v přednáškách pro adepty myslivosti a dále na kurzech mysliveckých hospodářů a v rámci vyšších odborných zkoušek.
Nádory tvoří samostatnou skupinu chorob u člověka i u zvířat a je patrné, že se vyskytují i u zvěře, a to jak v benigní, tak v maligní formě s rozsevem v těle (např. popsaný karcinom vaječníku jezevce – Myslivost 5/2014, či Hodgkinův lymfom srnce – Myslivost 2/2015).
Na tématiku novotvarů u zvěře upozorňujeme především ze dvou aspektů. Nádorových onemocnění přibývá v lidské populaci, u některých typů zhoubných novotvarů až alarmujícím tempem. Lze se oprávněně domnívat, že podobný trend, alespoň v některých oblastech onkologie existuje i u zvěře.
Druhým aspektem jsou důvody pro vznik nádorů. U zvěře to může být buď nahodilý výskyt, nebo též zatížení ekosystémů, které zvěř obývá. Řada rizikových chemických sloučenin, anorganických i organických cizorodých látek v přírodním prostředí a též mykotoxinů má teratogenní, mutagenní či cytotoxický účinek.
Proto je vhodné zaznamenat každý patologický nález a při podezření na nádorové onemocnění nezanedbat možnost podrobnějšího vyšetření ve specializovaných laboratořích.
Protože se série článků setkala až s překvapivě aktivním ohlase a protože se poměrně často setkáváme s dotazy, jak postupovat při odběru a uchování tkání do doby specializovaného vyšetření, shrnujeme možnosti odběru a fixace tkání použitelné v myslivecké praxi.
 
Doporučení k odběrům tkáně na histopatologické vyšetření
Popis odběru a fixace vzorků
Odběry vzorků lze provést prostým vyříznutím podezřelé tkáně. Nejlépe je tkáň do doby provedení specializovaného vyšetření uchovat ve fixačním roztoku v uzavíratelné nádobě. Do fixativa je možné tkáň vložit hned po odběru z těla, ale i po několika hodinách (pak je vhodné zabránit vysychání a přímému tepelnému vlivu slunečního záření).
Z praktického hlediska je možné také tkáň uchovat v lednici při 4 °C v nativním stavu a následně ji fixovat. Fixačních tekutin je celá řada, ale nejčastěji se používá tzv. formol (4% vodný roztok formaldehydu), který lze obstarat v lékárnách, v obchodech s chemikáliemi i jinde.
Alternativním fixačním roztokem je 70% etanol, ale stejně dobře poslouží i běžný 40% či 50% alkohol, který je k dispozici snad ve všech domácnostech myslivců. Pro histologické zpracování tkání je však fixace v etanolu méně vhodná než ve formolu, protože dochází k odvodnění tkáně, což vede k horšímu zachování detailů buněk při následném mikroskopickém vyšetření. Na druhé straně se však dobře uchovají nukleové kyseliny (DNA a RNA) pro případnou molekulární analýzu.
 
Poslední z možností, se kterou sice nemáme zkušenosti, ale byla využívána často v minulosti, je fixace tkání (i potravin) v medu. O tom se zmiňují i současní autoři odborných medicínských článků, zejména z Turecka. Zde se v minulosti fixovaly části těl v medu a tím se uchovaly i za horkého počasí.
Pro kvalitní uchování tkáně je vhodné materiál s patologickým nálezem (nádorem) vkládat do fixačního roztoku rozříznutý nebo přímo nařezaný ostrým nožem na plátky o tloušťce kolem 5 mm. Tím se urychlí profixování vlastní tkáně a zamezí se rozkladu, tzv. autolýze.
V případě použití formolu dochází postupně během hodin k zesíťování proteinů aldehydem a tím se předejde rozkladu tkáně. Takto konzervovaná tkáň vydrží do následného vyšetření i řadu týdnů.
Nádoba s fixační tekutinou a vzorkem by však v případě několikatýdenního skladování měla být chráněna před světlem a uložena v chladu.
Objem fixačního přípravku má být nejméně desetinásobný než je objem vložené tkáně.
 
Ač jsme se v sérii našich příspěvků snažili o co nejjednodušší popis diagnostikovaných nádorů, je nám jasné, že se i tak jednalo o dosti náročné téma. Věříme, že naše snaha bude oceněna nejen studenty odborných škol zabývajících se hlouběji problematikou chorob zvěře či veterinární onkologií, ale i myslivci, kteří se trvale ve své praxi chtějí vzdělávat, a kterým tato problematika pomůže obohatit praktické znalosti o zvěři a jejích onemocněních.
 
Prof. MUDr. Roman KODET, CSc.,
RNDr. Marcela MRHALOVÁ, Ph.D.,
Ústav patologie a molekulární medicíny,
2. lékařská fakulta UK a Fakultní nemocnice v Motole
roman.kodet@fnmotol.cz
marcela.mrhalova@fnmotol.cz
 
Doc. MVDr. Karel BUKOVJAN, CSc.,
Česká zemědělská univerzita v Praze,
Fakulta životního prostředí, Praha 6 – Suchdol
e-mail: bukovjan.karel@seznam.cz
 
Zpracování dat...