Zajíc pět minut po jedné aneb Třeba ještě není pozdě
Myslivost 3/2015, str. 14 Jan Škarka
Dovolil jsem si svůj článek uvést parafrází na názvy prací uveřejněných v minulých ročnících časopisu Myslivost. Vzhledem ke stavu zajíců ve velké části našich honiteb jsem se domníval, že se na základě těchto zajímavých úvah rozproudí odborná diskuze, která konečně pomůže zjistit příčiny prudkého úbytku zaječí zvěře v přírodě, a povede k hledání možných řešení tohoto tragického stavu.
Bohužel se tak nestalo, a proto bych se pokusil z pozice řadového myslivce znovu upozornit na stav, který zatím všechna kompetentní místa ignorují. Oficiální statistiky sice zatím vykazují pouze vytrvalý, nikoliv však dramatický pokles zaječí populace, ale všichni víme, čím jsou tato čísla ovlivněna a jak malou vypovídací hodnotu o skutečném stavu zvěře mají.
Nejprve bychom se tedy měli vrátit k tomu, co hrozivému úbytku zajíců předcházelo. Budu se zde zabývat pouze honitbou Kořenice, ve které mám tu čest již 27 let vykonávat právo myslivosti a pro kterou mám k dispozici alespoň částečné přehledy jarních sčítaných stavů. Domnívám se, že naše honitba o rozloze 1674 ha může představovat průměrný vzorek polní nížinné honitby s vysokou úživností, kde byl vždy zajíc dominantní zvěří a že se s podobnými problémy se potýká drtivá většina uživatelů honiteb v tradičních zaječích oblastech.
Podle neúplných statistik a vzpomínek pamětníků populace zajíce polního rostla a opět se zmenšovala ve zhruba sedmiletých cyklech, které zřejmě nejvíce ovlivňovaly výkyvy klimatu a od počátku sedmdesátých let také intenzita zemědělské činnosti. Stavy zaječí zvěře se ale až do počátku devadesátých let stále pohybovaly vysoko nad normovanými počty a bylo možné nejen intenzivně lovit, ale také zajíce odchytávat. Ještě v polovině osmdesátých let bylo u nás opakovaně nasčítáno více než 400 zajíců.
Obrat nastal až v letech 1991 - 1995, kdy došlo poprvé k vážnému ohrožení populace zajíce polního. V naší honitbě poklesly stavy zvěře pod normovaný stav a bylo nutné v následujících šesti letech zajíce šetřit a neplánovat lov. O příčinách úbytku zajíce se tehdy soudilo, že se na něm podílí kromě vlivů klimatických, rostoucího predačního tlaku a zvýšené hustoty provozu na komunikacích, především chemizace zemědělství.
K obratu začalo postupně docházet od roku 2000, kdy nepochybně i pod vlivem toho, že do honitby byli vypuštěni odchytaní zajíci zakoupení na jižní Moravě, začaly stavy zajíců utěšeně narůstat. Tento vývoj kulminoval v roce 2008, kdy počty zajíců dosáhly téměř stavu na konci osmdesátých let.
V roce 2009 však nastal prudký propad, který se bohužel nepodařilo zastavit, a v naší honitbě dosáhl kritického momentu, kdy se počty zajíců blíží minimálnímu stavu.
Tolik stručně k historii vývoje zaječí populace v posledních letech. Položme si otázku, co se vlastně v přírodě děje?
Nezpochybnitelným činitelem významně ovlivňujícím stav zaječí zvěře je krátkodobá změna klimatu. Ta se ale pravděpodobně projevovala vždy a zaječí populace se s ním úspěšně dokázala vyrovnat. V posledních letech však k němu přibyly další faktory, které se nám daří jenom obtížně ovlivnit.
V první řadě je to působení predátorů. O přemnožení lišek a jezevců se není třeba zmiňovat, ale u těchto dvou šelem máme alespoň omezenou možnost jejich tlumení. V několika uplynulých letech se k nim bohužel přidává i černá zvěř, která se pravidelně v letních a podzimních měsících stěhuje do lánů kukuřic i v honitbách, kde se dříve nevyskytovala a její lov v tomto prostředí je nanejvýš obtížný.
Nejnebezpečnějším nepřítelem zajíců jsou ale dravci. Zastavil bych se především u motáků, kteří se v posledních letech stávají doslova pohromou pro naše honitby. Tento dravý pták v pravém smyslu toho slova, se díky neuvážené ochraně jednoho zvířecího druhu na úkor druhů ohrožených neúnosně přemnožil a působí v polních honitbách obrovské škody. Podle našich zkušeností má jediný hnízdící pár na svědomí mnoho desítek malých zajíců, bažantíků a koroptví, protože se na lov drobné zvěře specializuje, a ta je jeho nejsnadnější kořistí. Dravci byli intenzivně loveni odjakživa a redukovaný odstřel motáků by mohl významně pomoci přežití zajíců.
Dalšími neblahými vlivy na rozmnožování a přežití zajíců, které nedokážeme ovlivnit, je stále se zvyšující hustota provozu a znepokojování zvěře v honitbě. Desítky zajíců ročně končí pod koly automobilů a vlaků, protože tomu v naší krajině hustě protkané komunikacemi nelze účinně zabránit. Zajíci jsou i v polích nucení mnohokrát za den měnit lože kvůli volně pobíhajícím psům, skupinkám jezdců na koních a motorkářům křižujícím honitbu mimo veřejné cesty, což se neblaze projevuje na jejich reprodukčních schopnostech a kondici. Myslivecké stráže sice mají teoretickou možnost tomuto počínání bránit, ale zkuste někoho vykázat z honitby. ¨
To vše by zřejmě zajíc dokázal přežít a znovu se v příznivých letech rozmnožit na žádané stavy, ale v poslední době se na klesajících stavech zvěře v honitbách mnohem významněji podílí zemědělská činnost. Jedná se jednak o skladbu plodin, která je pro zaječí zvěř nevýhodná, ale především o nové způsoby obdělávání půdy a stále rostoucí chemizaci zemědělství. Naši krajinu zaplavují lány kukuřice a řepky na úkor obilovin. Neustále klesá i výměra cukrové řepy, která vždy byla pro zajíce tím nejvhodnějším prostředím. S tím souvisí i změna agrotechnických postupů při obdělávání půdy a nástup nových technologií.
Z mé zkušenosti je v posledních letech pro zajíce nezhoubnější nový způsob používaný po sklizni obilnin. Nadějně podrostlá podmítnutá strniště, která skýtají pro zajíce dostatek možností obživy, jsou v průběhu října desikována a na vzniklou poušť za několik dní nastoupí silný traktor s vysokou pojezdovou rychlostí, který takto umrtvené pole připraví pro setbu. Zajíci, kteří přežijí v průběhu roku několikanásobný postřik, hnojení a nakonec desikování, prováděné postřikovačem o záběru téměř čtyřicet metrů, se stanou obětí kultivátoru o šířce deseti metrů, kterému nedokáží uniknout. Je to zhoubné především pro zaječky, protože jim instinkt velí zůstat co nejdéle v loži.
Stejný problém vzniká při sklizni pícnin. Sekačka řítící se polem, často i v noci s rozsvícenou baterií světel, je pro zajíce obtížným soupeřem, kterému bohužel až příliš často podléhá. Zákon sice stanoví nutnost používat plašiče, ale zná někdo z vás účinný plašič?
Moderní stroje navíc těla usmrcené zvěře „zpracují“ tak, že se jen zřídka povede najít místo, kde zajíček prohrál svůj boj o život. Proto se nedaří najít kadavery zajíců, ani zajíce padlé a nelze tak dokázat, jaké ztráty má na svědomí zemědělská mechanizace. Z toho důvodu se již několik let opakuje situace, kdy se v září zajíci ukazují v počtech sice ne dostatečných, ale alespoň budících naději, do konce října však náhle zmizí. Podle mého názoru právě tento faktor dnes nejvíce ohrožuje zaječí zvěř.
Nerad bych aby se zdálo, že zatracuji zemědělce. Oni dělají pouze to, co jim zákony a nařízení umožňují a dovolují. V dnešní době, kdy peníze jsou až na prvním místě (ale kdy tomu bylo jinak?), se jim nikdo nemůže divit. Možnost, že bychom to dokázali ovlivnit na úrovni uživatelů honiteb je mizivá, protože nemáme žádný účinný nástroj k prosazení našich zájmů. V mnoha případech jsme na sedlácích a zemědělských společnostech, které obhospodařujících pole v našich honitbách i do jisté míry závislí (krmivo, zapůjčení mechanizace).
Co se tedy dá dělat? Nerad bych aby můj článek vyzněl zcela pesimisticky. Bojím se sice, že jsme svůj boj o zajíce jako lovnou zvěř již prohráli, ale vzdávat bychom se neměli. Pokud může někdo obnově stavu zajíců v přírodě pomoci, tak jsou to především orgány státní správy všech stupňů. Od ministerstva zemědělství přes Státní veterinární správu až po pověřené obce.
Úkolem nás všech myslivců by měla být především maximální snaha ochránit zbytky populace zajíce polního a hlavně důrazné a vytrvalé upozorňování kompetentních orgánů na vážnost situace. To by měl být také prvořadý úkol Českomoravské myslivecké jednoty. Pevně věřím, že při součinnosti všech, kteří mají, nebo by měli mít zájem na zachování zajíce jako cenné zvěře a důležité součásti naší přírody, by ještě nemuselo být pozdě.
Jan ŠKARKA