Časopis Myslivost

Šlechtitelská a chovatelská práce formovala tato plemena do podoby dnešní doby a stala se tak národním a kulturním bohatstvím. Jejich vývoj a genetika se předávala a byla zaštítěna vzniknuvšími chovatelskými organizacemi, které by měly zaručit, že vývoj a „filozofie chovu“ jednotlivých plemen se bude rozvíjet a předávat dál po další generace.
Velice významnou roli zde hrají především ti, kterým se chov a radost při práci s určitým plemenem stal celoživotním koníčkem, našli v něm část smyslu svého života a volnočasových aktivit. Bez těchto kynologů by chov a rozvoj plemene byl jenom vzpomínkou na jeho bývalou existenci. Rozvoj a udržení standardu daného plemene může doznat během času různých změn, ale ne zásadních, vždy by měl směřovat k té filozofii, pro kterou byl po generace šlechtěn.
Vývoj loveckých plemen se v současné době dostává do proudu různých názorových střetů, což jsme mohli sledovat při tvorbě dnes již platného nového zkušebního řádu pro zkoušky loveckých psů. Vývoj zkušebního řádu měl směřovat k jeho drobným úpravám, především jej dostat do souladu s právními normami, což se zdařilo.
Zde je nutné zmínit, že zkušební řád se vyvíjel po desetiletí a je jenom dobře, že vývoj „někdo neshodil“ tvorbou jiných zkušebních řádů, které ve většině návrhů především u ohařů opomíjely tradiční českou mysliveckou kynologii a lov, nutnou pro vývoj tohoto plemene.
Pravda je, že současná doba ohařům moc nepřeje. Snížení stavu drobné zvěře zapříčiňuje, že o plemena ohařů není takový zájem z řad myslivecké veřejnosti vzhledem k tomu, že nenacházejí v honitbách s absencí drobné zvěře uplatnění. Naopak své opodstatnění získávají ostatní lovecká plemena, jejichž využití při lovu spárkaté zvěře a jejího dosledu má větší význam díky vyšším stavům spárkaté zvěře než při lovu s ohaři na drobnou zvěř.
Vývoj ohaře, ať již se jedná o kontinentálního či anglického, by však neměl vstupovat do fáze bezradnosti těch, kteří neustále opakují, že je nutné změnit filozofii výcviku vzhledem k nedostatku drobné zvěře. Setkávám se dnes často s extrémními názory, že je nutné docílit stavu, zvláště u anglických ohařů, kdy „angličan“ přestane předvádět svoji ušlechtilou práci v poli (na kterou jiný ohař v podání „angličana“ nemá), a mělo by se jít cestou především exteriéru a zdraví. Tyto názory, ač na ně má každý právo, však jdou proti léty budovaným loveckým vlastnostem anglických ohařů a neměli by být vyslyšeny.
Současné stavy drobné zvěře těmto názorům nahrávají, ale kde je budoucnost tohoto plemene? Bohužel, nebo možná bohudík, patří „angličani“ k líbivým plemenům, a aniž bych se chtěl dotknout kontinentálních ohařů, až na pár výjimek je to jedna z příčin, že se stávají „módními“, což je pro nárůst kvantity velmi dobré. Ale jak potom z této kvantity vybrat kvalitu bez již avízovaných vrozených vlastností, to mi s těmito názory trochu uniká. Historie ukazuje, co se stalo s plemenem kokršpanělů, welshteriérů apod., je opravdu nutné dostat „angličany“ do stavu, kdy by se mohli předvádět na výstavách společně s yorkshire teriérem, pražským krysaříkem a ostatními společenskými plemeny?
Nedostatek populace drobné zvěře, zvláště pak pernaté, nemůže mít přece vliv na kvalitu chovu anglických ohařů, kterému jsme z historického ale i současného hlediska povinováni. Vždyť zkoušky vrozených vlastností ohařů prověřovaných na zkouškách vloh vždy byly a jsou na vypuštěné pernaté zvěři, na které má „angličan“ pracovat. Ne na divoké populaci, která je v polích v ranních a posléze ve večerních hodinách, jinak se ukrývá přes den po remízech a křovinách a při vstupu vůdce do prohledávaného prostoru uniká, aniž má ohař možnost na ni narazit.
Nedostatek divoké populace pernaté zvěře není důvodem k neprověřování vlastností ohařů, ale spíše z důvodů nedostatku drobné zvěře a nárůstu stavů zvěře spárkaté přichází nezájem myslivců o pořízení ohaře. Při chovu ohaře je i přes tyto skutečnosti nadále nutné dbát o kvalitu a ne kvantitu.
Práce anglického ohaře je práce vyvíjející se, jeho pracovní růst a potenciál roste s věkem a kdo jej zná a pracuje s ním, ví, že jeho dominantní práce - práce v poli, nemusí být tím konečným, co tento anglický ohař zvládne. Po prověření jeho vlohových vlastností v prvním roce života, ať již na soutěžích field trail, nebo na klubových zkouškách vloh, je plně schopen konkurovat kontinentálním ohařům na všestranných zkouškách nebo memoriálech. S nadsázkou lze říci, že tam, kde kontinentální ohař končí, anglický ohař začíná. I přes to soutěžní „angličan“, chápejme soutěžní práce v poli, je přehlídkou kvalit a práce plnokrevníka předávající vrozené vlastnosti dalšímu potomstvu.
Bohužel, ne každý má možnost ve své honitbě nebo v honitbách propůjčených svého anglického „miláčka“ cvičit, nemůže však proto chtít zařadit jej mezi společenská plemena. Jedná se o to, a to se netýká jenom anglický ohařů, ale i ostatních loveckých plemen, aby jejich vlastnosti byly dědičné, aby k jejich projevení stačila příležitost k práci, aby sloužila k jejich rozvoji. Půjde především o cílevědomou chovatelskou práci, kde exteriér nebude cílem, ale nutným prostředkem.
Na závěr krátké zamyšlení ke stavu drobné zvěře, kterou jsme se ve světě vždy chlubili. Je schopna ČMMJ v čele s Mysliveckou radou a novým jednatelem něco změnit? Nebo pracovat ve prospěch tradiční české myslivosti? Mám na mysli té základní myslivosti, která tvoří celou základnu ČMMJ a bez které by se celá organizace mohla rozpadnout a ne té rádoby propagandisticko-společenské myslivosti. Jaký je cíl nového jednatele, kde je očekávaná pomoc základním zájmovým spolkům, právní cesta, jak pracovat s novými zemědělskými postupy, co s nárůstem volnočasových aktivit občanů v honitbách? A co ochrana životního prostředí pro zvěř a následně poskytnutí hnízdních možností a míst pro kladení mláďat? Kde je ochrana pestrosti naší přírody a jejího bohatství před developerskými aktivitami? Je toho vedení naší organizace ještě vůbec schopno?
Radim DUDA