Netradiční myslivecký rekordman
Myslivost 5/2015, str. 84 Oldřich Koudelka
Předposledního březnového dne tohoto roku byl zapsán do České databanky rekordů pelhřimovské Agentury Dobrý den v rámci tiskové konference probíhající v místní expozici Zlaté české ručičky nový rekord. Při slavnostním aktu získal certifikát o vytvoření českého rekordu člen Klubu autorů při Českomoravské myslivecké jednotě, dlouholetý myslivec Miroslav Třmínek z Mariánských Lázní, a to za vlastnoruční vytvoření unikátní kolekce devadesáti sedmi druhů zvěře a živočichů evropské i světové fauny vyřezaných z parohu a zvířecích kostí.
Kolekce čítá téměř třináct set uměleckých artefaktů a Mirek Třmínek na ní nepřetržitě pracuje od roku 2003. Součástí jedné z řezeb v růži jeleního parohu, kterou autor věnoval do expozice Muzea rekordů a kuriozit v pelhřimovské Dolní bráně, je zobrazení nejmenšího tetřeva o rozměru od tří do pěti milimetrů.
Jak vlastně taková kniha rekordů vznikla a co je jejím posláním? Když se dvaadvacátého září devadesátého roku dokoulelo třináct nadšenců z klubu Dobrý den tzv. kotrmelcovým ruským kolem z Křemešníka do Pelhřimova, což obnášelo více než deset tisíc kotrmelců, nikdo z aktérů netušil, že za tímto extrémně náročným, ale poněkud bláznivým počinem budou následovat kroky další, ještě nepochopitelnější a bláznivější, ale také založení České databanky rekordů, otevření Muzea rekordů v pelhřimovské Dolní bráně, založení Agentury Dobrý den a už téměř čtvrt století trvající tradice festivalů s příznačným názvem Pelhřimov – město rekordů.
Pelhřimovské náměstí se postupně stalo magickým místem, kde za třiadvacet let padlo už více než tisíc neobvyklých rekordů. Další tisíce rekordních výkonů zaregistrovali komisaři Agentury Dobrý den na stovkách míst po celé České republice. Dvěma již zapsanými rekordy je i největší počet účastníků vábících společně jeleny, a také největší počet účastníků vábících společně divočáky – oba tyto rekordy zorganizovala redakce časopisu Myslivost a vytvořili je návštěvníci Národních mysliveckých slavností na Ohradě v minulých letech. O mnohých dalších se můžete dočíst právě v České knize rekordů.
Leckdy se jedná o recesi, ale kolikrát o vpravdě obdivuhodné počiny, mezi něž bezesporu patří i rozsah řemeslné tvorby myslivce Mirka Třmínka. Vězte, že rekordmani nám ostatním mohou být inspirací a často i vzorem. Mají totiž vůli, vytrvalost, touhu vyniknout nebo alespoň schopnost udělat radost a pobavit své okolí. Jsou to lidé, pro které platí, že malý čin je lepší než velká nečinnost, a kteří ze svého slovníku škrtli slovo „nemohu“ a nahradili je slovem „chci“.
Česká kniha rekordů přináší zprávu o tom, že není na místě onen poměrně častý obdiv k cizímu a malá úcta k tomu, co je české. I u nás máme co a koho uznávat a obdivovat. A to v řadě oborů, nově i v oblasti umělecko-řemeslného zpracovávání parohoviny jelena lesního, jelena siky, daňka, losa i srnce, rohoviny muflona, buvola či kozorožce, jeleních, hovězích, antilopích a žirafích kostí, zubů a zbraní divočáka, prasete bradavičnatého, jeleních kelců, liščích a kuních trháků, medvědích drápů, ale i mamutoviny, slonoviny, želvoviny či exotických i domácích dřevin. To všechno jsou totiž materiály, které již více než dvanáct let oživuje mariánskolázeňský Miroslav Třmínek a zdánlivě mrtvému materiálu vdechuje svým umem duši.
S myslivostí, která ho dnes pro uměleckou práci nejvíce inspiruje, si Mirek Třmínek „začal“ ve dvaceti letech, kdy získal lovecký lístek. Před několika lety složil na České zemědělské univerzitě v Praze vyšší odbornou zkoušku z myslivosti. Od roku 1976 je členem Mysliveckého sdružení Hubertus Trstěnice na Chebsku, které je však v posledních letech bez vlastní honitby. Proto, jak sám říká, je dnes nejvíce „myslivcem na pozvání“, třeba u kamaráda, který má privátní honitbu, myslivcem, který si občas koupí i zahraniční lov, například v Rusku, Jihoafrické republice či na Slovensku.
Spoluzakladatelem mateřského sdružení byl jeho děda a otec, jeho strýc zde více než tři desítky let vykonával funkci mysliveckého hospodáře, Mirek dlouho vedl kroniku a býval věhlasným prokurátorem při soudech na tradičních Posledních lečích. O to více ho mrzí, že se z myslivosti vytrácí kamarádský duch, přestávající se ctít tradiční hodnoty a zapomíná se na etiku.
Miroslav Třmínek se nikdy nechlubil počtem loveckých trofejí, hodnoty myslivosti spatřuje úplně jinde, zejména v bytostném vztahu k přírodě, lesu, zvěři, umění, ale také již několikáté generaci milovaných hrubosrstých jezevčíků. Je rozvážný, trpělivý člověk s vyhraněným smyslem pro humor, ale také spravedlnost, čestnost, pracovitost, korektnost. Problémy řeší bez emocí a respektuje názory druhých. Je člověkem, ke kterému přátelé rádi chodí pro radu i jen si tak popovídat.
Již od mládí Mirek pošilhával vedle své lásky k přírodě také k jejímu uměleckému zpodobnění, zejména pak v oblasti práce se dřevem a později pak rytinách do paroží a kostí. Nesmírnou inspirací mu byla návštěva loveckého muzea na jihočeské Ohradě, kde na vlastní oči poprvé spatřil parohový, bohatě zdobený nábytek. Brzy tedy začal se sběrem a úpravami samorostů a jednoduchými řezbářskými pokusy.
Postupně se propracovával ke stále složitějším motivům, pro svou vlastní potřebu začal vyrábět zdobné štítky pod trofeje a na střední škole začal rovněž koketovat s intarziemi. V roce 2000 se mu podařilo sehnat gravírovací frézku a pár nástrojů od stomatologů – vrtáčky a frézky. Jelikož nikdy nikoho při podobné práci neviděl, první řezby do parohu, stejně jako předtím do dřeva, musel odzkoušet sám, tedy jako samouk „na plný úvazek“.
Jeho „prvotiny“ brzy zaujaly jeho blízké a myslivecké přátele. To mu samozřejmě bylo nebývalým povzbuzením, proto se v roce 2003 začal umělecko-řemeslné tvorbě s mysliveckou tématikou věnovat s plným nasazením, ale vždy jako koníčkem. „Tak postupně vzniklo přes třináct set výrobků, mezi něž patří například reliéfy v daňčích a losích lopatách, bola neboli stahovačky, těžítka, brože, závěsné šperky, prsteny, náušnice, spony do vlasů, nože na dopisy, řezbované střenky a rukojeti nožů, svícny, stojánky na tužky a pera, náramky, hodiny, repliky parohových prachovnic, knoflíky, odznaky a šperky na klobouky, stylizované poháry pro vítěze kynologických, střeleckých či trubačských soutěží, přívěsky na klíče a podobně,“ říká Mirek Třmínek.
Časem vytvořil i docela raritní artefakty, například prachovnici z želvího krunýře znázorňující celou želvu, kde končetiny, hlava a ocásek byly vyřezány z parohu, ale třeba také růženec ze špalíčků ze srnčích parůžků. „Hrdý jsem i na stojánek na tužky z jeleního obratle ve tvaru myslivce s divočákem na zádech, řezbované dýmky z brieru ve tvaru konkrétních zvířat či zdobnou rukojeť parforsního bičíku z parohu,“ doplnil ke svým raritám mariánskolázeňský řezbář.
Všechny zpracovávané materiály se vyznačují poměrně vysokou tvrdostí, proto Miroslav Třmínek k opracovávání dnes používá především vysokoobrátkový mikromotor, běžně používaný v zubních laboratořích, malou elektrickou pásovou pilu a brusku, ale také klasickou lupenkovou pilku. „Z pomocných materiálů se neobejdu bez dvousložkového lepidla, vteřinového lepidla, peroxidu vodíku, nerezového dentálního drátu, leštícího vosku, hypermanganu, lihových mořidel, šlakových politur a různého drobného ručního nářadí – kladíveček, kleštiček,“ prozrazuje mistr.
Všechny Třmínkovy výrobky jsou v zásadě originály, které je nutno nejprve navrhnout, rozkreslit a posléze řemeslně zpracovat. „Náročnost času se odvíjí od složitosti jednotlivých výjevů. Na bolech pracuji tři až dvacet hodin, na velkých reliéfech a exkluzivních námětech pak někdy až desítky hodin. Vždy se snažím, bez ohledu na čas, o co nejvěrnější vypodobnění zvěře tak, aby i na miniaturních výjevech bylo možné spatřit srst, peří, perlení…Vytvářím také portréty konkrétních druhů, třeba ulovené rarity, milovanou zvěř – vše podle přání zákazníka. Jako podklady mi slouží především fotografie, kresby, ale i časopisecké a knižní snímky,“ říká Miroslav Třmínek.
Byť jsou jeho výrobky zastoupeny v mnoha zemích, vedle České republiky například ve Švédsku, Německu, Norsku, Grónsku, Jihoafrické republice, Spojených státech amerických, Kanadě, Rusku, Tádžikistánu, Slovensku, Francii, Španělsku, Itálii, Slovensku, Slovinsku, Polsku, Švýcarsku či Maďarsku, nebo se jimi pyšní mnohé významné osobnosti, jako třeba manželky prezidentů Slovenska, Chorvatska, Srbska, velvyslankyně Jihoafrické republiky v České republice, paní Lívie Klausová, ministři, poslanci, senátoři, herci a malíři, jejich autor rozhodně nezpychnul. „Všechny moje výrobky jsou signovány mými iniciálami, označením země původu a rokem, ve kterém jsem je vyrobil. Považuji se spíše za zručného řemeslníka než za umělce, vše, co dělám, dělám od počátku coby samouk,“ vysvětluje Miroslav Třmínek. „Za umělce považuji takové, kteří svůj umělecký obor vystudovali pod vedením zkušenějších mistrů, kteří je navedli na tu správnou cestu a ukázali jim, kde se dopouštějí chyb. U mne to vždy bylo pracné hledání a zkoušení. Práce mne moc baví a pokud ji někdo ocení, je to pro mne další inspirace. Proto i zápis do České knihy rekordů má pro mne velký a nezanedbatelný význam.“
Miroslav Třmínek se během svého mysliveckého i řemeslného života zařadil do početné rodiny umělců, ztvárňujících téma lovu, zvěře, přírody a myslivosti. Patří ke špičkovým mistrům svého oboru. A co mu dokáže udělat největší radost? „Nejedná se o to, co dělá radost a už vůbec ne, zda je to radost velká nebo menší. Radost je radost, bez ohledu na velikosti. Mně radost dělá především rodina, dcery a vnoučata. Radost mám samozřejmě i z loveckého úspěchu a nejvíce z toho, když se líbí moje řezbářské práce. Je to kus mého života, prosvětluje ho to, zvláště, když těch let nějak přibývá…“
Mirek Třmínek si zápis do České knihy rekordů bezesporu zasloužil. Nejen pro kvalitativní a kvantitativní počty svých uměleckých prací, svůj vztah k myslivosti a jejím hodnotám, ale rovněž jako dárek. Pátého září totiž oslaví šedesátku. K obojímu blahopřejeme!
Oldřich KOUDELKA
Ilustrační snímky archív Miroslava Třmínka