ePrivacy and GPDR Cookie Consent by TermsFeed Generator

Časopis Myslivost

Listopad / 2015

Myslivecká mluva v praxi

Myslivost 11/2015, str. 94  Koloman Ferjentsik
Obdobně jako česká myslivost i myslivecká mluva se postupně utvářely již v dávných dobách a mají bohatou a slavnou tradici. Původ myslivecké mluvy sahá až do 14. století, přičemž vývojem od původního lovectví až k dnešnímu pojetí české myslivosti se také měnila a přizpůsobovala měnícím se poměrům a podmínkám, v nichž se myslivost provozovala. Doznala také mnoha změn z důvodu jejího očištění od výrazů necitlivě převzatých nebo nevhodně přeložených z jiných jazyků, nejčastěji z němčiny a francouzštiny. Byla také doplňována novými a vhodnějšími výrazy, které lépe odpovídaly potřebám myslivosti v jednotlivých etapách jejího vývoje, ale i jazykovým pravidlům češtiny. Proto je také v české myslivecké mluvě zachována celá řada ryze českých a krásných výrazů.
Porovnáme-li českou mysliveckou mluvu s mysliveckou mluvou jiných zemí, nelze si nevšimnout jejího typického rysu, kterým je jednoznačné vyjádření kladného citového vztahu myslivce ke zvěři a k přírodě, což není v takové míře, hloubce a bohatosti vyjádřeno v žádné jiné myslivecké mluvě na světě.
V české myslivecké mluvě se zračí především výsledek myslivcova pozorování, přemýšlení a konání, vyplývající z jeho trvalého styku s přírodou a zvěří, což vedlo k utvoření tohoto kladného citového vztahu. Velmi výstižnými výrazy jsou pojmenovány například různé části těla různých druhů zvěře, je rozlišeno i pohlaví a věk, jsou popsány životní projevy zvěře, své výrazy mají nejrozmanitější činnosti spojené s chovem a péčí o zvěř, nejrůznější zařízení využívaná v myslivosti, způsoby lovu, myslivecká kynologie atd.
 
Používání myslivecké mluvy
Mysliveckou mluvou hovoří myslivci při všech činnostech spojených s myslivostí. Je neodmyslitelnou součástí jakékoliv komunikace mezi myslivci a je používána i ve všech mysliveckých publikacích a odborných časopisech. Správné používání myslivecké mluvy je výrazem odborné úrovně, a je proto povinností každého myslivce tuto ovládat a neustále se v ní zdokonalovat.
Po tomto úvodu do problematiky by se mohlo zdát, že v oblasti myslivecké mluvy nemáme žádné problémy, máme přece dostatek odborné literatury, z níž lze čerpat a dále si utvrzovat jednotlivé odborné termíny, v kurzech pro adepty a myslivecké hospodáře se věnuje této problematice mimořádná pozornost, takže bychom měli být spokojeni. Opak je však pravdou.
 
Jaká je tedy skutečnost, pokud jde o používání myslivecké mluvy, v dnešní době?
S politováním musím konstatovat, že dosti neuspokojivá, a to jejím mnohdy nesprávným, či zkresleným používáním v mysliveckých spolcích při nejrůznějších činnostech, a bohužel i staršími myslivci, kteří „již něco pamatují“ a vědí, jak to vždy bylo a od nichž je jen krůček k mladým mysliveckým adeptům a myslivcům, kteří si tyto nešvary velice dobře zapamatují, vždyť je vyslovil zkušený myslivec - a ten to přece musí vědět nejlépe!
Nejsmutnější na celé věci přitom je, že nikdo (i kdyby to přesně věděl - třeba čerstvý absolvent kurzu) neopraví staršího kolegu, že to tak není, a to jednak z ostychu, a jednak proto, že by dostal „jako zelenáč“ co proto. Touto cestou se potom dostáváme do jakéhosi „začarovaného kruhu“, z něhož není úniku.
I přes tato úskalí by však mělo platit, že bychom se neměli bát vyslovit svůj názor na správné používání výrazů myslivecké mluvy, pokud je správný, a nekompromisně trvat na tom, že to musí být v souladu po staletí se utvořivší a přijatou odbornou terminologií odpovídající duchu českého jazyka.
Obzvlášť velký důraz musí být kladen na tuto problematiku v kurzech pro myslivecké hospodáře. Kdo jiný by měl jít příkladem a být vzorem pro ostatní členy mysliveckého spolku při správném používání myslivecké mluvy, když ne myslivecký hospodář, jakožto významný funkcionář základního stupně řízení myslivosti!
Správné používání myslivecké mluvy je alfou a omegou veškerého našeho počínání v oblasti myslivosti. Kdybychom tuto oblast měli podcenit, přistupovat k ní povrchně, neuváženě ji odbýt a nedej Bůh ignorovat s tím, že ono to už nějak dopadne, dopustili bychom se znevážení tohoto nejvzácnějšího odkazu našich předků, jakož i naší odborné úrovně a zdatnosti.
 
V této souvislosti bych uvedl jeden příklad možného utvrzování, resp. vzbuzení zájmu o mysliveckou mluvu, kterým je jakási terminologická „rozcvička“ použitelná při nejrůznějších společných posezeních nebo společných činnostech myslivců v honitbě.
Před lety jsem se zúčastnil myslivecké akce - naháňky na černou zvěř - v jižních Čechách. Na poslední leči jeden z účastníků místního mysliveckého spolku popsal nález uhynulého mladého rysa, z něhož nezbylo, podle jeho slov, nic jiného než část zadního běhu a „prut“. Načež jsem se ho zeptal, jestli by nepoopravil svůj výrok o „prutu“ rysa. Zarazil se a opravil to na „proutek“, protože je krátký.
Když jsem řekl, že ani tento termín není v duchu myslivecké mluvy správný, tak přemýšlel, co by to mohlo být. Kelku i pírko správně vyloučil a po nápovědě dalšího člena mysliveckého spolku vyřkl chvost. Abych pravdu řekl, ani tento výraz se mně osobně nelíbí, ale řada autorů jej ve svých publikacích uvádí (konkrétně například Sekera, Kovařík, Hromas) a tuto skutečnost jsem musel říci.
Co tedy, když ani chvost není ten pravý výraz? Uvedl jsem oháňku, kterou uvádějí autoři Šiman a Zásměta, a která je i logicky opodstatněná a vztahuje se na šelmy (vlk, rys, liška, kočka, kuny, tchoři), kromě medvěda (kelka), vydry (prut), jezevce (štětec) a lasic (proutek). Chvost mají veverka a svišť. Takže oháňka u rysa, jakožto šelmy, je výstižnější a sedí lépe než chvost, který je přiléhavější u veverkovitých.
Nic na tom nemění ani jakási mnemotechnická pomůcka, že když má rys konečky slechů zakončené chvostkami, tak musí být název podle myslivecké mluvy pro ocas chvost.
Pro úplnost uvádím ještě jakýsi „alibistický“ výraz použitý C. Rakušanem – krátká oháňka zvaná chvost! Nemusím ani nijak zvlášť zdůrazňovat, že tato nenápadná diskuze dala účastníkům více, než by se sami dočetli v odborných publikacích, o zapamatování příslušného výrazu ani nemluvě. Na základě uvedeného chci jen dokumentovat, že možností jak a o čem zahájit terminologickou „rozcvičku“ máme v myslivosti opravdu spoustu, jen je vhodně využít a zapojit co nejširší okruh myslivců.
 
V další části bych se rád zastavil u dalšího používaného termínu, souvisejícího s ošetřením ulovené spárkaté zvěře, kterým je vyvrhování zvěře. Velmi často se setkávám, a to i u zkušených myslivců, a řekněme otevřeně - ke škodě věci a zcela zbytečně - s používáním nesprávného termínu, a to „vyrušení“, „rozrušení“ někdy „rušení“ ulovené spárkaté zvěře.
Kladl jsem si také otázku, kdy, kde a jakým způsobem se tento nešvar dostal do povědomí myslivců natolik, že stále ještě přežívá, přestože v odborné literatuře, a to i staršího data, se s ním nesetkáváme, máme-li na mysli vyvrhování zvěře. Přitom je nabíledni, že když hovoříme o vývrhu, dospěli jsme k němu logicky vyvrhováním a nikoliv „vyrušením, rozrušením či rušením“ zvěře.
Jako jeden z mnoha příkladů, s nimiž jsem se setkal v našem odborném tisku, mohu uvést článek ze Stráže myslivosti (ročník 1949), přetištěný v Myslivosti č. 4/2015, s názvem: Pozor na zdánlivě chybené srnce!, kde na str. 79 pod obrázkem trofejového srnce je uveden následující text: „Srnec střelen 11. června 1949 v 21.20 hod. v honeb. okrsku města Volar na Šumavě. Měl 9 roků a vážil po vyrušení 18 kg.“ Je to příklad o tom, jak skutečně nevědomky a bezděčně můžeme „přispět“ terminologické nejednotnosti, a tím bohužel i k nesprávnému používání myslivecké mluvy.
Pravdou je, že výrazy „rušení“ nebo „rozrušení“ souvisejí s dalším zacházením s ulovenou zvěří po jejím vyvržení, to však neznamená, že je můžeme používat jako rovnocenné odborné výrazy myslivecké mluvy vztahující se k vyvrhování. V tomto směru je výraz vyvrhování jediným a správným termínem myslivecké mluvy, hovoříme-li o vynětí vývrhu z útrob (dutiny břišní) zvěře.
 „Rušením“ nebo „rozrušením“ úlovku rozumíme stažení větší, zejména spárkaté zvěře, z kůže a oddělení jednotlivých částí zvěřiny (hlava, krk, plecka, hřbet, žebra a kýty) od sebe. Pokud se jedná o výraz „vyrušení“, ten nemá absolutně žádnou spojitost s vyvrhováním zvěře a vztahuje se k nežádoucímu zneklidňování zvěře nejrůznějšími faktory.
V souvislosti s vyvrhováním zvěře nebude od věci připomenout si také pojem vývrh. I v tomto případě dochází u myslivecké veřejnosti k mnoha nejasnostem a nesprávným interpretacím. Předně si musíme uvědomit, že celý vývrh, tj. vnitřnosti zvěře, sestává z jedlých i nejedlých částí. Jedlá část vývrhu se nazývá drob a nejedlá část výhoz. Mezi jedlé části vývrhu, kde nejvíce dochází k větším či menším pochybením, patří: srdce, plíce, játra, slezina, ledviny, lizák (nikoliv „lízák“) a rukou oddělitelný vnitřní tuk, zejména u zvěře černé (sádlo, opona) a zvěře jelení (lůj). Mezi nejedlé části vývrhu patří: trávník, jícen a střeva s měchýřem.
Jedlá část vývrhu (drob) se označuje také jako lovecké právo (dříve lovčí právo) a náleží tomu, kdo zvěř vyvrhoval. Pokud tedy například lovce provází průvodce a lovcem ulovenou zvěř na jeho pokyn vyvrhne, náleží lovecké právo průvodci.
Do loveckého práva nepatří trofej a ani žádná jiná část úlovku. Trofej je majetkem uživatele honitby, který ji zpravidla postupuje, buď bezplatně nebo za úplatu, lovci, který trofejovou zvěř ulovil.
 
Protože myslivecká mluva je považována za nejvzácnější myslivecký odkaz našich předchůdců její znalost a správné používání by měly být pro každého myslivce dokladem jeho odborné vyspělosti. Musíme si uvědomit a také stále připomínat, že není nic smutnějšího, než když se myslivec, jakožto představitel jednoho z nejstarších oborů lidské činnosti, vyjadřuje nemyslivecky, a tudíž v rozporu s touto rázovitou terminologií, která velice výstižně a citlivě vyjadřuje jeho vztah a poměr ke zvěři a k přírodě a jejíž dokonalé zvládnutí by mělo být otázkou cti a hrdosti a současně také výrazem jeho odborné zdatnosti, tak jak tomu bylo vždy i v minulosti.
Proto i v dnešní době je třeba myslivecké mluvě, jakožto známce odborné úrovně, ale také úcty k našim předkům, věnovat mimořádnou pozornost, kterou si bezesporu zasluhuje, a neustále se v ní zdokonalovat.
Ing. Koloman FERJENTSIK,
správce Myslivecké nadace prof. Josefa Hromase
 
Zpracování dat...