S CZ 527 do lovecké pohádky
Myslivost 11/2015, str. 64 Karel Bařinka
Existuje mnoho možností, jak charakterizovat lov. Z určitého pohledu jej lze dělit na lov, který zažíváme v našich luzích a hájích a lov z kategorie nezapomenutelných. V jednom zářijovém víkendu jsem jeden takový poznal i já ve společnosti přátel z Mezinárodního klubu výměnných lovů provozujícího webový portál Exchangehunt.com, jehož hlavním partnerem je Česká zbrojovka Uherský Brod.
Vše začalo nezávazným mailem s pozvánkou na lov sviště v Rakousku. Hory jsou pro mě vždycky lákadlem. A když se navíc jednalo o Alpy, nebylo nad čím přemýšlet. Po týdnech občasného si připomenutí termínu jsme vyrazili vstříc novým loveckým zážitkům.
Bezprostřední přípravy byly pro všechny účastníky docela hektické díky minimu informací. Jediné, co jsme se na poslední chvíli dozvěděli, bylo místo setkání s našimi loveckými průvodci a dnes už skvělými přáteli Bernhardem a Franzem. A také jsme věděli to, že se máme připravit na dvouhodinový pěší výlet k lovištím.
Cesta, až na hodně časný budíček a odjezd ve dvě ráno, proběhla velmi klidně. V předstihu jsme auto odstavili na parkovišti pod lanovkou, která, jak jsme doufali, nám měla ušetřit mnoho výškových metrů s plným vybavením na dva dny v horách. Naše skupina se skládala z pěti lovců a jedné atraktivní lovkyně.
Pro pochopení následujících řádků musím upřesnit, že žádný z nás není rodilý horal nebo profesionální sportovec a kondici si udržujeme v domovských honitbách nebo občasným sportem. Krátké a vstřícné přivítání s našimi hostiteli bylo to poslední, co se shodovalo s naším očekáváním pro následující dny.
Parkoviště pod lanovkou jsme záhy opustili a k upřímné radosti všech přítomných jsme brzo sjeli i z hlavní cesty. Naše fantazie při průjezdu nádherným alpským údolím vykouzlila představu nezapomenutelných zážitků. A ty opravdu přišly.
Pod koly nám po pár kilometrech zmizel asfalt a v okamžiku, kdy zmizela i nezpevněná cesta, auta našich průvodců zaparkovala u menšího dřevěného domku. Byla to „základní stanice“ místní lanovky, která měla místo kabinek pouze dvě otevřené plošiny připomínající zastřešený přívěsný vozík za auto a uzpůsobené k přepravě snad všeho, co na horách mohou lidé potřebovat.
Transport k lovecké chatě do nadmořské výšky kolem 1800 m proběhl zdárně a výhled, který se nám naskytl, nás všechny doslova uchvátil. Zde jsme poprvé vybalili z vaků dvě nádherně upravené kulovnice CZ 527, které nám pro lov zapůjčil Bernhard.
Několik fotek z tohoto kouzelného místa a začaly rychlé přípravy na cestu do druhé lovecké chaty, která se nám pro následující hodiny stala základnou pro lovecké výpravy.
Franz, druhý z našich loveckých průvodců, nás nabádal, abychom většinu našeho oblečení schovali do batohů s tím, že ho budeme potřebovat až později. Po prvních krocích jsme pochopili. Poté, co příčně překročil několik slibně vypadajících místních stezek, to zamířil rovnou do nejpříkřejšího svahu. Úvodních 100 výškových metrů „na rozehřátí“ bohatě stačilo, protože hned za prvním hřebenem se terén prudce zvedl. A v tomto duchu cesta plynule pokračovala.
Rychle nám došlo, že se nejedná o zlý sen a to, čeho se nám zoufale nedostává, je vzduch. Přestávky začaly být častější než okamžiky chůze a naše kancelářské plíce marně volaly po kyslíku. Asi po hodině tohoto pěšího hororu přišlo od Franze uklidnění, že nejhorší máme za sebou.
Za chvilku, která trvala další půl hodiny, jsme zahlédli místo, kde byl naplánován „výškový tábor“ a odpočinek. Mnozí z nás pomalu začali pomýšlet spíš na místo posledního odpočinku. Když však v tempu nepolevili naši stále dobře naladění průvodci, kteří byli z naší skupiny nejstarší, nevzdali jsme to ani my. Chvíle pro oddech a pohled na zatím nekonečně vzdálenou loveckou chatu nám dodaly sil a optimismus. Ten nám vydržel jen do prvních kroků, protože Franz neomylně zase zamířil do nejprudšího kopce v okolí. Cestou už bylo slyšet varovné pískání svišťů a pak jsme v dalekohledech jednoho našli.
Po další hodině chůze střídané lapáním po vzduchu nás uvítal cíl. Lovecká chata ve výšce kolem 2600 m. Malé občerstvení, rozdělení do skupin a... „To se mi snad zdá", pomyslel jsem si, sice už bez batohu, ale cesta za lovem vedla znovu prudce vzhůru. Tentokrát byl výstup okořeněn ještě kamennými poli a také nádhernými panoramaty, které téměř letní počasí vyčarovalo všude kolem.
Vystoupali jsme do nadmořské výšky přes 2800 m a zaujali pozici na čekanou. Dřina byla za námi a lovecký adrenalin stoupal. Jenže hory jsou nejen krásné, umí být i kruté. Dalekohledem jsme pozorovali pouze prázdná ústí svištích děr. Co naplat, že jich z téměř ideální pozorovatelny mezi velkými kameny bylo vidět stovky.
Brzo se nám ukázala příčina. Zpoza hřebene hor až téměř nad nás dokroužili dva orli skalní. A třetí plachtil majestátně ještě opodál.
Po dvou hodinách marného čekání jsme se druhým údolím, kde jsme při výstupu zaslechli sviští pískáni, vydali zpět k chatě. Franz mi chtěl ukázat své oblíbené místo s výhledem na jednu z nevyšších rakouských hor Großvenediger (3662 m).
Za hranou údolí se zase ozvalo pískání. Tentokrát docela blízko, zato v místech, kam jsme neviděli. Veškeré vybavení muselo dolů, 50 metrů k hraně údolí jsme lezli po kolenou a poslední metry velmi tiše a pomalu po břiše. Vyplatilo se. Opravdu tam byl. Ve vzdálenosti necelých 50 m.
Rána z CZ 527 byla přesná a lov toho dne úspěšný. Franz tento zásah vyhodnotil jako nejkratší loveckou vzdálenost na sviště, jakou pamatuje. „Waildmannsheil" z jeho úst znělo na tomto okouzlujícím místě až neskutečně. Poslední hryz a úlomek za klobouk. Byl završen jeden příběh jako vystřižený z knihy loveckých pohádek.
U chaty jsme popřáli k loveckému štěstí ještě Karlovi a Danielovi a rychle se připravili na noc, která v horách přichází rychle. Při svíčkách v této horské samotě zaznělo ještě pár loveckých příběhů a rychle spát, protože druhý den dobrodružství pokračovalo.
Ráno, když se sluníčko vyhouplo nad hřebeny Alp a začalo roztápět jinovatku, která pokryla celé okolí, vyrazilo několik loveckých skupin opět „do oblak“, tedy spíše vzhůru do kopců vstříc dalším loveckým příběhům.
Každý výstřel byl vykoupen velkým úsilím při výstupu do míst, odkud je možné sviště pozorovat a najít optimální střeleckou pozici. Ve výškách nad 2500 m dochází dech mnohem dříve. Veškerou námahu ale vynahrazuje nádherná divoká příroda. Místním obyvatelům, jak lidem, tak zvířatům, je však toto prostředí přirozené. Mám k nim hluboký obdiv. A k těmto velehorám i díky novému loveckému zážitku mám i velkou pokoru.
Moje rozjímání však přerušil krutý ortel. Balíme a odcházíme. V ten moment jsem si uvědomil, že cesta dolů je stejně dlouhá jako ta nahoru a jen o něco málo méně namáhavá. Předem se mi orosilo čelo a vyrazili jsme.
Text a snímky Karel BAŘINKA