Zamyšlení nad jednou mysliveckou slavností
Myslivost 11/2015, str. 84 Jiří Mezenský
Jedna, na prahu hlavní myslivecké sezóny, pořádaná akce mne vyprovokovala k zamyšlení se nad myslivostí z trochu jiného úhlu pohledu, než bývá nejčastěji zvykem. Místo úvah nad přemnožením či nepřemnožením určitého druhu zvěře, nad škodami, střety zvěří s auty či smyslem a přínosem třeba mysliveckého plánování, se mé myšlenky stočily k určité duchovní nadstavbě, kterou myslivost rozhodně má, ale která nebývá příliš zdůrazňována. K nadstavbě, ze které by měly vyrůstat a čerpat pojmy a hlavně činy, jako je třeba myslivecké etika nebo myslivecká pokora.
Evoluce trvající u rodu Homo minimálně 2,5 milionů let způsobila, že se z tohoto, původně nijak zvlášť obdařeného, živočicha stal tvor, honosně se nazývající pán tvorstva. Velmi pravděpodobně lze předpokládat, že antropologické vědy nebudou nikdy schopny určit přesnější okamžik, kdy si jeden z našich praprapředků uvědomil, že ač není vybaven ani nejobjemnější svalovou hmotou, ani nejlepšími smysly či nejdokonalejší útočnou nebo obrannou strategií, má nad okolní nepřátelskou přírodou jednu podstatnou, a jak další vývoj potvrdil, rozhodující výhodu. Místo mocných drápů, ostrých tesáků či neprostupného pancíře disponuje mozkem vybaveným schopností abstraktního myšlení. Jistě nepoměrně pravděpodobněji však můžeme tvrdit, že událost, při které se to stalo, byla nějakým způsobem svázána s obstaráváním si potravy, s lovem.
Ke dvěma stěžejním, leč okrajovým a jednorázovým, jevům jeho života, k okamžikům zrození a smrti, přibyl další, průběžný. Dennodenní boj o přežití a obstarání potravy pro sebe i svoji tlupu. Bezesporu musel náš praprapředek začít uvažovat, mimo jiné, i v duchovní rovině. Jak si zajistit zítřejší úspěch na lovu? Jak vysvětlit, že včerejší úspěch se dnes neopakuje? Proč lovecké štěstí, které doprovází sousedy, se nám vyhýbá?
Již o něco časově i kulturně bližší prapředek, vzdálený jen nějakých 20 tisíc let, nám třeba v severním Španělsku, v Kantábrii, v jeskyni Altamira zanechal překrásný a působivý doklad svého přístupu. Tento unikátní soubor jeskynních maleb, právem zapsaný na seznam světového dědictví UNESCO, není jen dokladem jeho kulturní a výtvarné vyspělosti, ale i zřejmým svědectvím o jeho duchovním světě a vzepětí.
O přístupu k duchovnímu rozměru lovu nám ještě bližších předků, z použitého časového měřítka skoro našich dědů, žijících ve starověkých kulturách máme již podstatně podrobnější informace. Je nasnadě, že v žádném z panteonu bohů těchto kultur nechyběla nadpozemská bytost mající lov „ve svém referátu“.
S postupující a zvětšující se mírou vyspělosti společnosti pak logicky spadalo do působnosti těchto patronů nejen prosté zajištění loveckého štěstí, ale i dohled nad dodržováním všech zavedených postupů a zvyků. Je zajímavé, že časově vzdálenější kultury skoro vždy pověřovaly tímto úkolem osoby ženského pohlaví. Nejen notoricky známá římská Diana, ale i její předchůdkyně řecká Artemis či chetitská Rutaš jsou ženské protějšky o něco pozdějších severských Ódinů, galských Esusů či slovanských Velesů nebo Perunů.
I z hlediska dnešní myslivosti nejsou některé problémy, které tehdejší patroni lovu museli řešit, tak úplně odtažité. Snad mi laskavý čtenář promine malý exkurz třeba do řecké mytologie. Král města Kalydón zapomněl při poděkování bohům za obzvláště dobrou úrodu na Artemis. Bohyně se přirozeně spravedlivě rozhněvala a poslala do oblasti města trochu přerostlého lončáka. Podle bájí dosahoval velikosti býka, štětiny měl jako oštěpy a zbraně jako sloní kly. Jistě si dovedete představit, jaké nadělení tenhle drobeček způsobil při návštěvě pole nebo vinice. Avšak i když se jednalo o přímo boží zazvěřování, nebyl kanec, vyjma své velikosti, nijak nadpozemský. Dokonce ho na naháňce, uspořádané králem, ulovila bájná lovkyně (zase žena) Atalanta. Tedy on ho musel nakonec ještě jakýsi Melagros probodnout, ale protože kůži z úlovku věnoval Atalantě, tak jaksi mimochodem uznal právo „první kule“, tedy šípu. Bohyně se ustrnula až při pohledu na krveprolití, které během lovu (jednoho lovce zabil kanec, druhého další lovec) a zvláště pak po něm následovalo. Nezdá se Vám, že příběh je skoro vhodný do rubriky „Co všechno se může stát“?
Snad trochu rozsáhlejším výletem do historie jsem chtěl dokumentovat svoji myšlenku, že jen málokterá lidská činnost je tak spjatá s určitou duchovní nadstavbou, jako lov, potažmo dnešní myslivost. Přirozeně, že během christianizace naší země byli původní pohanští bohové nahrazeni monoteistickou filozofií. Ani křesťanství se však neobejde bez svatých a patronů, takže dnes máme svého svatého Huberta a tradice, jejichž historie sahá možná až k přelomu tisíciletí, rozhodně však do 17. století.
Někteří mohou zastávat názor, že tato tradice byla v nedávné době přerušena. Já si to však nemyslím. Samozřejmě, přímo podporována nebyla, ale i v cenzurované totalitní televizi zaznělo „příslušníci cechu Hubertova“, v mysliveckých ročenkách mého otce byl svatý Hubert pravidelným návštěvníkem a připomínání tradic a historie bylo pravidlem. Tak, jako se monoteistický přístup k duchovní nadstavbě musel smířit a vlastně absorbovat a přetvořit původní pohanské zvyky, i ryze ateistický přístup musel zčásti respektovat historicky a vlastně i evolučně determinovaný duchovní rozměr.
Je-li naše myslivost, jako jediný celorepublikově působící element, zapsána na seznamu nehmotného kulturního dědictví ČR, je to rozhodně i doklad jejího kontinuálního vývoje a kulturně-společenského přínosu a významu. Jako dlouholetý myslivec si uvědomuji, že obraz myslivosti není v současné době u většinové populace příliš pozitivní. Přirozeně, že mne tento stav mrzí a mnohokrát jsem si kladl otázku: Čím je to způsobeno?
Nad působením medií, byť právě ony převážně negativní konotace vytváří, zde nechci polemizovat. Co bych však chtěl zdůraznit, je určitý nedostatek právě onoho duchovního rozměru. Absence tisíciletími utvářené duchovní nadstavby determinované činností, při které je odjímám život jinému živému tvoru.
Členové a příznivci mysliveckého sdružení Vrch Šebířov pořádali v sobotu 5. 9. 2015 mysliveckou slavnost u příležitosti mše a vysvěcení nově zbudované (resp. obnovené) kapličky a křížku sv. Huberta. Jako člověku stojícímu mimo duchovní, či přesněji řečeno náboženský, život mi není přesně známa situace v této oblasti. Snad právě proto si dovolím konstatovat, že by se ve většinovém společenském vnímání náboženské problematiky a myslivosti dala najít řadu paralel či styčných bodů. Uvědomil jsem si to, když jsem v kázání Mgr. Jaroslava Karase slyšel, společně skoro s dvěmi sty shromážděnými lidmi, modlitbu od hraběte Šporka ze 17. století: „…prosím já i my všichni ctitelé Tvého služebníka svatého Huberta, věnuj nám milostivě skrze jeho svatou přímluvu, svoji Božskou přízeň a dopřej nám množství zvěře v našich honitbách a propůjči potřebné štěstí při lovu, opatruj nás před všelikým nebezpečenstvím, před úrazy koňmo i na voze a naše psy pak ochraňuj před vzteklinou, abychom Ti zde na zemi mohli vzdávat nezměrný dík…“.
Naprostá většina naší společnosti nepatří mezi myslivce a stejně tak se drtivé drtivá většina nehlásí k žádné církvi. Není důvod předpokládat, že by u shromážděných lidí byl příliš odlišný poměr. Samozřejmě, že se akce zúčastnili i kamarádi myslivci z okolí a na mši přišli praktikující věřící, ale statistika společnosti je o velkých číslech, takže mé tvrzení snad s povolenou odchylkou platí. Navíc ono to vůbec není podstatné.
Co však důležité je, je skutečnost, že se z nápadu kamaráda myslivce L. Ostřihanského, navázat na tradice a zároveň zanechat určitý odkaz budoucnosti, zrodil upravený a líbezný kout honitby. On sám našel v garáži jiného myslivce ležet zaprášený svatohubertský výjev. Za pomoci a přispění všech dalších členů a podporovatelů sdružení byl vybudován kříž zasvěcený patronu myslivosti svatému Hubertovi. Sluší se dodat, že kovářské prvky zhotovil umělecký kovář Roman Klouda z Prahy a truhlářské prvky Jan Holoubek z Vilémova. Slavnostní atmosféru pořádané mše doplnilo i vystoupení dechového kvintetu Strahovanky pod vedením jednoho z šebířovských myslivců F. Adámka. Fanfáry z opery Carla Marii von Webera Čarostřelec, ale i Korunovační fanfáry Ignáce Linka či další barokní nebo předklasicistní hudba velmi vhodně doplnily pomyslnou konstrukci spojující tradice a současnost.
Konstrukci, kterou svým dopředu připraveným projevem začal na slavnosti tvořit úvodním vystoupením i předseda MS Vrch Šebířov J. Kubec. Ve svém čteném projevu uvítal všechny přítomné a v jedné z pasáží vyjmenoval všechny členy sdružení, kteří se podíleli na myslivecké činnosti tohoto koutu naší země. Jeho zjevnou nervozitu při čtení projevu mu jistě všichni rádi odpustili, neboť jí jen podtrhl a zdůraznil slavnostní vyznění dané chvíle. Okamžikům, za jejichž uskutečnění patří dík i organizátorům duchovní části slavnosti, přirozeně mši sloužícímu knězi, ale i manželce dlouholetého myslivce, jehož jméno bohužel zaznělo při vzpomínce na bývalé členy místního sdružení, matce současného mysliveckého hospodáře a babičce dalšího z členů, M. Chomátové a dalším.
Trochu stranou pořádané slavnosti, rozhodně ne však významem, byl onoho dne vysvěcen i druhý křížek v honitbě. Ona když se jednou myšlenka zrodí, tak má mnohdy další inspirující pokračování. Pole, ve kterém byl obnoven druhý křížek, rozhodně není obrazem historické krajiny. Kilometrové lány rozhodně nejsou staletými součástmi krajiny Mladovožicka. Naopak historickým obrazem jsou malá políčka spojená polními cestami. Přirozenou součástí krajiny a přírody byly, a mnohde doposud jsou, kříže či boží muka. Obnovení jednoho takového místa uprostřed lánu kukuřice může působit, ve světě velkoplošného hospodaření, snad až tragikomicky. Může ovšem také být určitým příslibem nebo nadějí.
Myslivcům ze Šebířova se slavnost po všech stránkách povedla. Počasí, účasti, organizaci i režii by šlo máloco vytknout. Odpoledního posezení před mysliveckou klubovnou spojeného s pečením divokého prasete se zúčastnilo více návštěvníků než bývá zvykem třeba na pravidelných tanečních zábavách. Ona tedy i zde vyhrávala živá kapela, ale orosené půllitry jaksi lákaly více než asfalt jako taneční parket. Ne že by nikdo netančil, ale místy až na hranu odvážné „taneční“ kreace některých myslivců přišly na řadu až v pozdějším čase a předchozí lákání zlatavého moku bylo vesměs dobře patrné.
Ne každý si to možná uvědomuje, ale ukázat, že myslivost není jen lov, ale živý a významný společenský faktor, kulturní fenomén, udržovatel tradic, historického povědomí a v neposlední řadě, zvláště v mimoměstském prostředí, i významný článek komunitního života, je v současné době velmi důležité.
Je ovšem škoda, že mnohde jsou ochotní i aktivní myslivci, kteří se chtějí zapojit do oné komunity, odmítáni. Mnohé spolky jsou bigotně uzavřeny a místo spolupráce s podávanou rukou nastavují bodliny nepochopitelné vesnicko-městské zášti a odporu. Stejná škoda, že pro masmedia by tato i jí podobné akce byla zajímavá až, když slovy redaktora jednoho veřejnoprávního media: „Slíbíš, že tam bude i postřelený myslivec“.
Ing. Jiří MEZENSKÝ