ePrivacy and GPDR Cookie Consent by TermsFeed Generator

Časopis Myslivost

Prosinec / 2015

Fenomén parforsního honu ve spojení s osobností Františka Antonína hraběte Sporcka

Myslivost 12/2015, str. 24  Eliška Povolná
Tradice parforsního honu pochází z Francie, konkrétně ze dvora Ludvíka XIV. řečeného „Král Slunce“. Implementátorem tohoto pojetí honu v Českých zemích ve druhé polovině 17. století byl náruživý myslivec František Antonín hrabě Sporck (později uváděn též jako Špork).
Parforsní hon, jinak také zvaný „francouzská štvanice“ přináší jasně daná pravidla strategie a taktiky lovu, což vlastně znamená: kdo je loven a jak! Součástí nově zakládané tradice bylo též dodržování pravidel mysliveckých zvyků spojené s okázalostí a uměním jízdy na koni. Samotný název „parforsní“ je odvozen od francouzského „par force“, což bychom mohli vyložit jako „silou“.
Základem taktiky parforsního honu byl lov vysoké zvěře, připomínající technikou a způsobem lovu středověkou štvanici. „Parfors“ se odlišoval zejména jasně danými pravidly lovu. Předmětem zájmu se stal vždy jen jeden, předem vybraný jelen „cerf de meute“ z oborního chovu.
Lov probíhal tak, že zvěř byla vypuštěna do obory, kde následně nastalo její pronásledování – štvaní. Lovci na koních byli provázeni smečkou parforsních psů a pikérů. Výhodou lovu jelena na území obory byl bezesporu jasně ohraničený prostor konání honu. Důkazem toho může být i skutečnost, že daňčí lov ve volné přírodě nedosáhl zdaleka takové oblíbenosti jako prvně zmiňovaný lov jelení v oboře.
Lovená zvěř byla štvána pečlivě vybranou trasou v oboře s množstvím průseků tak, aby byl divákům usazeným na tribunách umožněn pohled na celý děj lovu. Uštvané zvěři byly za přítomnosti všech lovců přetnuty šlachy na zadních bězích, aby neporanila psy. Následně pak některému z vážených hostů bylo uděleno čestné právo provést zvěři záraz. Ukončení honu „currée“ bylo oznámeno zatroubením „Halali“. Fanfárou „La mort“ byla vzdána pocta padlé zvěři, jenž dokázala dlouho odolávat únavě a přesile. Lovci složili hold svléknutím pravé rukavice z ruky, povytáhnutím tesáku z pochvy při zvolání „Halalí“. Za jásavého troubení na lesnice pak lovci odcházeli na místo zahájení honu.
Při currée byl jelen vyvržen, stažen a nehodnotné části zvířete byly dány na hromadu, přikryty kůží zvířete a doplněné vystavenou trofejí. Tehdy přišel moment, kdy pán myslivosti vydal pokyn k provedení oficiálního ukončení honu. Jeden z předních běhů jelena byl večer při hostině slavnostně vystaven na tác, pod který hosté vkládali peněžité dary, které byly následně rozdělené mezi služebnictvo.
Zajímavým atributem v tradici tohoto druhu lovu byl způsob chovu lovné zvěře. Speciálně pro parforsní hony byli v oborách chováni jeleni a k honu využíváni až čtvrtým rokem, za předpokladu, že nasadili alespoň osm výsad paroží a tím dosáhli tzv. „první lovné hlavy“. Každým rokem se status jelena měnil z „první lovné hlavy“ na „druhou lovnou hlavu“, tímto způsobem počítání pokračovalo až do jelenova ulovení. Je třeba zmínit i způsob evidence jednotlivé vysoké zvěře v oboře – každý kus měl svůj spis s přesným popisem paroží.
K pravidlům parforsního honu se historicky váže řada obřadů, ke kterým patří i ustanovené hudební signály, uvítací fanfáry na počest přivítání významných účastníků honu, fanfáry ohlašující zahájení honu, jeho průběh a samozřejmě i jeho ukončení.
Typický pro parforsní hon byl i specifický vývoj historických nástrojů a vznik vinutých kovových rohů. Významnou osobností ve vývoji hudebního okruhu lovu se stal markýz Marc Antoin de Dampierre, jenž působil na dvoře krále Ludvíka XIV. jako vrchní lovčí. V rámci titulu svého úřadu skládal a obnovoval i lovecké fanfáry.
Je zajímavé si uvědomit, kam až sahají tradice v myslivosti, s kterými se setkáváme na naháňkách či honech současnosti – byť jde například „jen“ o trubačský rituál. Prostředí francouzského dvora ve Fontainbleau a Ermenonville, které zažil hrabě Sporck při své kavalírské cestě (takzvané „cesty na zkušenou“ – cesty mladých šlechticů po dvorech a univerzitách v cizině za účelem získávání kontaktů a celkového rozhledu) po Evropě vedlo k tomu, že hrabě přivedl způsob parforsního honu do české kotliny. Díky tomuto jeho činu vznikla tradice porovnatelná s tradicí lovu v Anglii či Francii.
Hraběte Sporcka k zavedení parforsního lovu tedy vedla nejen snaha o inovování a zkulturnění způsobu lovu, ale také se projevila i jedna z jeho největších životních vášní, a to lov. Jako důkaz Sporckovi výjimečné obliby v lovu nám poslouží vzpomínky samotného hraběte.
Prý první, na co se po probuzení ptával sluhy a manželky, bylo počasí, zda-li je, či není vhodné k lovu. Pakliže bylo počasí hraběti nepříznivé, obával se sluha pánovi rozmrzelé nálady a diplomaticky hraběti sdělil, že „vůbec žádné počasí není“. Obdobně na tom byla i Sporckova choť, která se v takovém případě od otázky na počasí distancovala větou typu: „já vůbec nic nepovídám“.
Parforsní hon byl záležitostí velmi luxusní, konanou při zcela výjimečných situacích, svou roli zde sehrála i finanční náročnost akce. Vyhlášení honu se stalo vskutku společenskou událostí.
František Antonín hrabě Sporck na začátku své hraběcí kariéry pořádal velké francouzské štvanice bez jakýchkoliv obav z nedostatku financí. Po otci válečníkovi zdědil ohromného jmění a nemaje mužského dědice, utrácel zcela bez zábran. Během Sporckova života nastal moment, ve kterém se rozhodl prodat panství Lysá svému příteli Františku Josefu hraběti Czernínovi z Chudenic. Zorganizoval pro něj a jeho choť Isabelu, rozenou Piccolomini parforsní hon na daňka, a to 24. 4. 1722. Hrabě Czernín natolik propadl vášni k tomuto způsobu lovu, že za dvanáct let utratil za pořádání parforsních honů dva miliony zlatých (pro představu - přibližně za 163 zlatých se dal v téže době zakoupit dům, za 7 zlatých kráva). Hrabě byl nucen vyhlásit bankrot a zemřel v chudobě.
Zvyk a obliba provozování parforsního honu je na našem území ve velké oblibě až do roku 1914. Mohlo by se zdát, že s ukončením monarchie skončila i tradice lovu, braného též jako ušlechtilý sport pro vyšší třídy. Po vzniku Československé republiky se tento druh lovu začal považovat za příliš feudální, spojený s monarchií, a tudíž nehodící se do moderní nové republiky. Ozvy tradice doznívaly nadále již pouze v parforsním honu lišek, černé zvěře a zajíců.
Bc. Eliška POVOLNÁ
Katolická teologická fakulta
University Karlovy v Praze
Zpracování dat...