ePrivacy and GPDR Cookie Consent by TermsFeed Generator

Časopis Myslivost

Prosinec / 2015

Myslivecká mluva - praxe a kompromisy?

Myslivost 12/2015, str. 64  Josef Drmota
Nedávno jsme se s několika kolegy dostali do filosofické debaty týkající se mnohokrát diskutovaného tématu vývoje myslivecké mluvy v současnosti. Hlavním námětem byly novotvary, změny a záměny, které se do běžně používaných výrazů dostávají, a které se stávají, ať již chceme nebo ne, součástí běžného mysliveckého života.

Vím, že za některé následující řádky budu mnohými skalními myslivci pranýřován a dopředu se tímto omlouvám zejména příteli Oldřichu Tripesovi, který je velkým obhájcem a bravurním vykladačem vytříbené myslivecké mluvy.
Výrazy české myslivecké mluvy nehodlám nijak znevažovat, ani nikoho nenabádám k tomu, aby je přestal používat. Právě naopak. V následujících řádcích bych pouze rád vyslovil svůj osobní názor na trend, který nelze zastavit. Vývoj je naprosto přirozený a postihuje všechna odvětví lidské činnosti, včetně jejich jednotlivých „subodvětví“. Nejinak je tomu proto s českou mysliveckou mluvou. Snad jen pro doplnění si dovolím na tomto místě poznamenat, že jako přehled přesného vymezení správných výrazů se nejčastěji cituje oborová norma 48 00 16 - Myslivost, názvy a definice z roku 1988.

V rámci své úvahy bych se rád zaměřil na několik okruhů, v rámci nichž dochází k chybám, záměnám výrazů a vývoji tvarů nových. Znovu opakuji, že uvedené hodnocení je toliko mým osobním pocitem, závěry nikomu nepodsouvám a názor nechť si učiní každý sám. Domnívám se, že nebude na škodu, uvědomíme-li si navíc, že mnoho zvyklostí a výrazů nemusí být sice zcela v souladu s učebnicovými příklady, nicméně se v rámci jednotlivých regionů v odlišné podobě používají a nemusí tudíž vždy působit nepřístojně. Vše má ale své meze dané mírou tolerance dané skupiny uživatelů. Koneckonců právě podle mluvy nejlépe a ihned poznáme úroveň každého jednotlivého myslivce.
 
Ulovit – odlovit - slovit
První skupina problémových výrazů má jako základ slovo „lov“. Zřejmě bez diskusí označíme všichni jako správné výrazy „ulovit“, „ulovení“. Používají se běžně a nenapadá mne žádné slovní spojení, v němž by se vysloveně nehodily.
Poněkud jiná situace už ale nastává v případě slov „odlov“, resp. „odlovit“. Přestože skalní odpůrci je označí rovnou jako nesprávné, představují typický příklad dnes již zavedených, zažitých a běžně používaných pojmů. Osobně si je dovoluji považovat za hraniční, nicméně vesměs přijatelné. Záleží totiž na spojení, v němž se použijí. Domnívám se, že respektovatelné jsou například v podobě: „Odlov ve výši…“, „Odlovili jsme roční přírůstek“, „Vzhledem k odlovu…“ apod.
Zcela nepřijatelné je však pro mne spojení: „Odlovil jsem jelena“. Jelena mohu „ulovit“, „složit“, ev. „střelit“. Nikdy „odlovit“. Jedná se zde také o jistou množstevní vazbu k předmětu zájmu. „Odlov“ hromadný je téměř vždy možný, při individuálním již musíme přemýšlet.
Ještě horší je pak spojení: „Slovil jsem jelena“. Zde jsme podle mého názoru úplně mimo mísu myslivecké mluvy. „Slovit“ lze rybník. Vnitřně opět respektuji množstevní „slovení 70 % ročního přírůstku“, lépe asi „slovitelnost 70 % přírůstku“. „Slovit“ jeden kus spárkaté zvěře postě nelze.
 
Střelit - odstřelit
Slovo „střelba“, resp. „střelit“ je z hlediska mysliveckého slovníku zcela v pořádku a domnívám se, že je akceptovatelné ve všech spojeních. „Odstřel“ je ve smyslu podstatného jména také správný. „Odstřelit jelena“ se mi už ale naprosto příčí. Maximálně a v krajním případě je možné „odstřelit“ zvíře škodící myslivosti, zvěř nikdy.
 
Lovu zdar - Lovu dík
Na toto téma již bylo popsáno mnoho stránek. „Lovu dík!“ je výraz nesprávný, i když v poslední době stejně hojný jako „odlov“. Nelíbí se mi. Nepoužívám jej a rve mi uši. „Lovudíků“ se u nás vyrojilo tolik, že si marně lámu hlavu, kde se vzaly a odkud se tenhle obrat vyklubal. Nešvar už je na světě a nevím, jak jej zatlačit zpět.
Na „Lovu zdar!“ existuje jediná přijatelná odpověď: „Zdar!“. Jsem člověk slušný. Proto většinou po kratičké odmlce přidávám: „A děkuji“. Není to nic proti ničemu. „Lovu dík!“, „Lovcův dík!“ apod. mi prostě nesedí a trvám na tom, že mezi myslivecké výrazy nepatří. Některé ojedinělé zdroje dnes již připouštějí poděkování: „Lovčí dík!“. Je to otázka diskuse. Já se držím tradičního pojetí doc. Kovaříka. V původním díle jednoznačně cituje poslední uvedenou variantu jako nesprávnou.
 
Zaměřovací dalekohled - puškohled
Možná tímhle zjištěním někoho překvapím, ale mezi výrazy mysliveckého slovníku slovo „puškohled“ nenalezneme. Správný je pouze „zaměřovací dalekohled“. „Puškohled“ ale nikomu nevadí, všichni jej znají a běžně se používá. Jak v hovorové řeči, tak i v literatuře. Je to výraz, který si logicky vynutila v praktickém používání stručnost a zjednodušení. Nevadí ani mě a používám jej rovněž.
 
Parukář - parukáč
Tato dvojice pojmů je opět často diskutována a zaměňována. Správný výraz je jednoznačně „parukáč“, protože „parukář“ je výrobce paruk. V odborném kontaktu, literatuře apod. se snažím používat označení „parukáč“, zatímco v běžné hovorové řeči bez problémů použiji koncovku „ř“. Nemyslím si, že by to nějakým závažným způsobem snižovalo úroveň myslivecké mluvy a poškozovalo naši myslivost. Stejně se koneckonců vyjadřuje 99 % našich myslivců. Stejný problém a stejný přístup se týká také například výrazů „paličkář“ vs. „paličkáč“. Vzdělaný myslivec ctící tradice, mezi něž mluva neodmyslitelně patří, by měl ale vždy upřednostnit výraz správný.
 
Dohledávka - dosled
Jedná se o jednu z nejkontroverznějších záměn, která se běžně děje. Přestože není správná, nedomnívám se, že by způsobila větší újmu než záměna zmíněná v předchozím odstavci a stejně se k ní i v praxi stavím. Spárkatá zvěř se dnes v hovorové myslivecké mluvě běžně „dohledává“, přestože tento pojem je podle pravidel vyhrazen pro zvěř drobnou a spárkatou podle správného „dosledujeme“. Na toto téma jsme koneckonců s výše zmíněnými kolegy nejbouřlivěji diskutovali. Neshodli jsme se například na tom, zda lišku postřelenou kulovnicí na individuálním lovu „dohledáme“ za pomoci psa nebo „dosledujeme“ po pobarvené dráze.
Osobně se domnívám, že pomyslný zakopaný pes je v tomto případě k nalezení někde úplně jinde, než ve velikosti zvěře. K rozdělení pojmů původně nedošlo z hlediska zvěře samotné, ale z hlediska způsobu provedení úkonu jejího nalezení. „Dohledávkou“ totiž rozumíme mimo jiné akci následující po honu na drobnou zvěř, kdy myslivci s pomocí psů znovu prohledávají krytiny, v níž mohla zhasnout zvěř postřelená předchozí den. Tedy logicky zvěř drobná, která byla následně „dohledána“ loveckým psem, vesměs pracujícím s vysokým nosem. O tomto pojmu nikdo nediskutuje. Jakmile ale zvěř poraněná kulí barví, „sleduje“ myslivec její stopní dráhu, často za pomoci psa jdoucího po stopě s nosem nízkým. Zvěř tedy logicky „dosleduje“. Takže zmíněnou lišku bych z hlediska provedení spíš „dosledoval“ než „dohledal“.
O tom, že pojem „dohledávka“ je ovšem hovorové češtině bližší, svědčí nejlépe skutečnost, že si jej myslivci vypůjčili i pro nalezení poraněné zvěře spárkaté. Nemyslím si, že by se jednalo o prohřešek z kategorie smrtelných mysliveckých hříchů.
 
Zálomek - úlomek
Jedná se dvojici pojmů, kterou bychom snad ani komentovat nemuseli. Protože se ovšem více než často zaměňují, nemohu si je dovolit opomenout. Jejich záměna totiž není o drobných nuancích myslivecké mluvy, ale o zcela základní neznalosti jedné z nejdůležitějších oblastí mysliveckých tradic.
Zálomek je větev nebo její větší část používaná k dorozumívání myslivců, němá myslivecká mluva, zatímco úlomek je slavnostní označení úspěšného lovce a rozloučení zvěře s honitbou. Kdo to plete, ten by se měl vrátit do kurzu myslivosti. A učí-li někteří lektoři často slýchaný nesmysl coby mnemotechnickou pomůcku, že: „ZÁlomek se dává ZA klobouk“, měli by s okamžitou platností ukončit svoji lektorskou kariéru!
 
Tolik můj názor na některé výrazy myslivecké mluvy a jejich praktické použití. Problémových oblastí bychom zajisté nalezli mnohem více a bude dobře, bude-li se o nich diskutovat. Pro žádný obor neexistuje nic horšího, než když z něj jeho nositelé učiní neotevíratelnou konzervu, kterou odříznou od každodenního života.
Co se týká správných a nesprávných výrazů, česká myslivost má dnes spoustu jiných problémů, než dbát na absolutní čistotu hovorové myslivecké řeči. Vše má ale své meze a zrůdností, patvarů a zkomolenin bychom se měli vyvarovat všichni. A to i v běžné komunikaci. Jiná situace ovšem nastává v myslivecké literatuře a při oficiálních vystoupeních. Zde musí bez výjimky zaznívat výrazy správné.
Mgr. Josef DRMOTA
Zpracování dat...