Časopis Myslivost

Hned na začátku jsem ho přece jenom požádal, zda bych mohl vidět některou lokalitu, která se už z kůrovce vzpamatovává. Lokalitu, o kterou už ochranáři nemají obav, která už je zajištěna - podle nich - novým porostem.
„To uvidíš na Pramenech Vltavy“, se zatrpklým úsměvem mi sděluje Jarda.
Co jsem viděl, mi doslova vyrazilo dech. Viděli jsme hřbitovy velikánů.
Šok. Bylo mi do pláče. Snad proto, že jsem jen obyčejný lesník. Nemám slov, jak to nazvat. Především, že se to mohlo stát zcela beztrestně lidskou ješitností, neprozíravostí, nechci vyslovit silnější slova, neboť to obhajují údajně i některé vzdělané osobnosti.
Ano, viděl jsem pod uschlými dosud stojícími velikány vyrůstat nové jedince. To ještě starý matečný porost vysypal svá poslední semínka. To je naděje! Jenže, až padnou uschlí velikáni k zemi, bude dílo zkázy dokonáno. Nicméně mohu říct, že jsem viděl v praxi přeměnu krásného matečného a hospodářského lesa v jakýsi „budoucí prales“ chráněný ekologickými aktivisty, jehož skutečný původ upadne po desítkách let v zapomnění času. Za jak dlouho tam bude moci vstoupit lidská noha, nemám potuchy.
Projížděli jsme také lokalitami dosud čistými a nezasaženými, se zeleným mechem a smrky zavětvenými skoro až k zemi. Viděli jsme také snahu bojovat s kůrovcem. Zdá se, že zdravý rozum bude mít navrch.
Těšili jsme se na Knížecí pláně. Na návrší jsme nemohli minout původní hřbitov, který obnovili na vlastní náklady potomci vysídlenců. Vrátili mu alespoň z části původní podobu. Je zde také instalována poloha obcí Knížecí pláně a Bučiny v době před vysídlením. Krásné tiché místo, kde se snoubí křivda s odpuštěním a bolest se zapomněním. A takových míst je na Šumavě hodně.
 
Po několika desítkách metrů se před námi rozprostřely Knížecí pláně.
„Tady jsem ulovil svého prvního a také posledního tetřívka.“ Sděluje mi Jarda.
„A od té doby už uplynulo skoro 55 let.“
Sedli jsme na okraj cesty.
„Tak to byl můj lesnický úsek. Na Šumavu jsem se dostal na základě umístěnky. V tom roce nás bylo ze Severní Moravy šest. Dva zůstali takříkajíc „doma“, dva nastoupili někam do Krušných Hor a dva jsme se dostali na Šumavu. Od samého počátku mi učarovala a dodnes ji miluji. Stále nacházím nová její kouzla. I když počátky byly těžké. Vždyť se psal rok 1961. Měl jsem zde svoji životní družku a plně jsem se zapojil do hospodářského i politického života, pokud zde něco takového bylo.
Knížecí pláně byla vyhlášená tetřívčí lokalita. Netrpělivě jsem očekával jaro. Tetřívky jsem viděl občas hned koncem podzimu. Zvedl jsem tu a tam hejnko na pokraji lesa. Hlučně odtáhlo a zasedlo na některém za starých javorů či jeřábů. Viděl jsem je také hřadovat na těchto stromech, když jsme na rozednívce obeznávali vysokou. I ona přetahovala mezi lesem a náhorními pláněmi. Vyjímali se oproti obloze jako černé kuličky na těch bezlistých stromech a namnoze už mrazem ojíněné, nekosené trávě. Sporadicky jsem zaslechl i něco jako tok. To mladí kohoutci zkoušeli, „jak jim to půjde na jaře“.
I ptal jsem se fořta, jak to při toku chodí. Zda je třeba postavit nějakou boudu, jak je psáno v literatuře.
„Co blbneš s boudou. Ještě za tmy se postav za nějaký keř nebo strom a čekej. Když se ozve skřivan, začne tok.“
„Během některého předchozího dne jsem si na pokraji vytipoval místo k čekání. Bylo to pod starým jeřábem ve spleti nízkých výmladků. Podle slov fořta nemusím nic zvláštního hledat. Tetřívci tam údajně tokají na každém kousku Plání. Zřejmě to byla pravda, neboť na suché stařině jsem viděl různá pírka, která zřejmě patřila bojujícím kohoutkům.
Z hájenky v Borové Ladě to bylo kus cesty. Měl jsem k dispozici motorku. Musel jsem se dobře obléknout, neboť byl počátek dubna. Některé úseky cesty byly zledovatělé, jak přes ně ve dne tekla voda, která v noci přimrzla.
Ještě za hluboké tmy jsem odložil motorku, svlékl teplý svetr, který jsem měl pod hubertusem. S brokovnicí přes rameno jsem opatrně zaujal vytipované místo. Bez občasného posvícení baterkou se to neobešlo. Zpod matečných porostů táhl chlad a pod nohama mi místy ještě křupal sníh. Z Plání však už bylo cítit jaro.
Když jsem se ujistil, že jsem na vytipovaném místě, nabil jsem brokovnici a čekal. Tipoval jsem, ve kterém místě na obzoru se začne rozednívat, a kde pak vyjde slunce. Bylo jasno, svítily hvězdy a od nich se matně leskla stará tráva ojíněná mrazem.
Z myšlenek mě vyrušil lehký šum a přistání v trávě. Pak klid a zase šum a přistání. To se ještě opakovalo několikrát. Zřetelně jsem slyšel jak zazpíval skřivan. Jeho charakteristická píseň začne, když se vznese k obloze. Chvíli se třepotá, zpívá a snáší se k zemi, aby za chvíli svůj zpěv zopakoval a probudil tak všechno živé na Pláních.
Náhle jsem rozeznával pohyb. Ozvalo se zapšoukání a rázem bylo přede mnou plno bílých tatrčků. Pšoukání a nárazy letek. Ani jsem nepostřehl, jak se rázem rozednilo. Přede mnou vyskakovali proti sobě kohoutci po celé louce. Měl jsem dojem, že jich je minimálně sto. Hleděl jsem na ten mumraj „jak Anička v říši divů.“
Sotva třicet metrů přede mnou vyskakovali proti sobě dva kohoutci. Kousek od nich se choulily dvě slepičky, v té suché trávě zcela zanikaly a připadaly mi oproti těm kohoutkům značně malé. Jeden z nich byl o poznání slabší. Trochu prohrával. Urputně se však nevzdával a po malé odmlce se znovu pustil se silnějším sokem do souboje. Když některého, tak toho a sáhl jsem po pušce. Když už to vypadalo, že to vzdá, padla rána. Kohoutek mi zmizel.
Rázem ten celý mumraj zmlknul. Kohoutci i slepičky odtáhli a posedali na okolní javory. Najednou jsem uviděl, jak se z trávy zvedá kohoutek a táhne přímo na mě. Že by to byl ten můj?
Instinktivně jsem zamířil, předsadil a vystřelil z druhé hlavně. Zřetelně jsem viděl, jak kohoutek sklopil hlavu s krkem a padal k zemi. Zůstal ležet na ještě zmrzlé trávě s roztaženým tatíčkem. Opřel jsem pušku o strom a zašel pro něho. Byl krásný. Tmavě červené poušky se vyjímaly na černé hlavičce a kovově lesklém krku. Světlejší letky s odstínem hnědé s bílou skvrnou těsně u krku a několika bílými pírky uprostřed. Pak tatrček zakončený lyrou a prokvetlý bílým peřím, které bylo i nad stojáčky.
Vzal jsem ho do rukou a vrátil se na stanoviště. K mému překvapení byla plocha přede mnou za chvíli zase plná tetřívků, kteří, „jakoby se nechumelilo“, pokračovali v toku. Viděl jsem je také na dobrých 150 metrů. Ti po mých ranách ani nevzlétli. Rozhodl jsem se čekat tak dlouhou, dokud tok zcela neskončí. Pak najednou vyšlo slunce. Celé Knížecí Planě se prosvětlily. Vynikl každý terénní zlom, zazářily zasněžené prohlubně a závětrná místa. Mráz na suché trávě roztával a její stébla ještě chvíli zazářily v paprscích vycházejícího slunce. Nad Knížecími Pláněmi se rozezpívali kosi, drozdi, červenky a dál zpívali skřivani.
Z Pláni se jeden po druhém vytráceli tetřívci a odtahovali do okrajů lesa. Napadlo mě, že bych měl také jít. Táhlo mě to podívat se, jak dopadl můj první výstřel. Vždyť jsem měl dojem, že jsem tetřívka zasáhl. Hned po několika krocích jsem ho uviděl. Ležel za suchým trsem trávy. Když jsem ho zvednul, trochu jsem se zastyděl. Nepředstavoval jsem si, že to takhle dopadne. Nechal jsem ho ležet v trávě a prošel se po tokaništi. Bylo plné tetřívčích pírek různé velikosti, chmýřím počínaje a malými tmavými pírky konče.
Od té doby jsem už jenom na tokaniště chodil pouze jako divák. Časem začalo tetřívků ubývat, až zmizeli téměř docela. Knížecí Pláně osiřely a nikdo neví proč. Zdá se, jakoby to souviselo s vysídlením lidské populace z těchto lokalit, zejména absence zemědělské činnosti a zarůstáním lesními dřevinami. Zřejmě to, co jsme vzali na polích našim koroptvičkám.“
 
Zvedli jsme se z okraje cesty a ještě pohledem se rozloučili z kouzelnými Knížecími Pláněmi.
„Teď uvidíš Bučinu. Tam jsem ulovil své nejlepší jeleny. Mezi nimi svého životního.“
A projížděli jsme Bučinou. Musela to být krásná obec. Náhorní poloha. Zde bylo bývalé osídlení znát nejvíc. Do řad srovnané kamení, jako hranice pozemků. Muselo ho tu být požehnaně. Jako v Beskydách, napadlo mě na první pohled. I zde jej starousedlíci každoročně vybírali v potu tváře a ukládali do řad. Vidíme zde pasoucí se dobytek. A ten rozhled! Na obzoru Alpy. Pak sjíždíme z kopce. Cesta vede lesem. Po naší pravé straně se rýsuje něco jako druhá cesta, místy zarůstající náletem.
To je bývalá „železná opona“. Byly tu dvojité dráty. Pod proudem. Za nimi byl pás s pečlivě udržovaným povrchem. Tady končila legrace. Za touto oponou byl ještě kus našeho území, zejména lesa. Na dohled stálo něco jako rozhledny. Z jedné na druhou bylo vidět. Pak bylo ještě směrem na hranici kus našeho území. I tam jsem občas musel, když bylo třeba vyznačit těžbu, zpracovat nahodilou hmotu, provést příjem dřeva nebo jeho odvoz. Zvěř, která zde žila, byla „statutem nikoho“. Zde lovili „na co přišli“ důstojní Pohraniční stráže, někteří prominenti i my lesáci. Co přešlo hranici, na to vystřelili němečtí myslivci.
Zde jsem právě jedno ráno uviděl silného jelena. Zajímavá byla jeho pravá lodyha. Bylo na ní nějak více výsad, než na té levé. Zvláštní byl na té pravé očník. Jakoby mu místo jednoho vyrostly tři.
Povolenku jsem dostal i tento rok. V té době jsem už měl uloveno několik slabších jelenů. Něco mi říkalo, že bych se měl pokusit ulovit nějakého silnějšího. Okamžitě mě napadlo, že by to mohl být tento. Zatím jsem si jeho obeznání nechal pro sebe.
Byla však teprve polovina srpna. Nebylo vůbec jisté, zda tu jelen do říje vydrží. Určitě o něm věděli také němečtí myslivci, vždyť ke státní hranici bylo necelý kilometr. Dostat se do této lokality nebylo také vždy jednoduché. Svoji potřebu jsem musel na posádce nahlásit 24 hodin předem. Záleželo také, jaká byla momentálně situace na hranici. Někdy nebylo možné se tam dostat týden, někdy i déle.
Nicméně na konci srpna jsem svoji potřebu zdůvodněnou přípravou dřeva na odvoz nahlásil. Zmínil jsem při té příležitosti také případný lov. Povolení jsem dostal skoro na celý týden s tím, že svoji přítomnost denně ohlásím.
Ten den od rána pršelo. Dozorčí důstojník zakroutil pochybovačně hlavou. Když se rozednilo, začal jsem šoulat od Bučiny dolů směrem ke Žluté boudě. Postupně jsem obeznával holá místa. Ani jsem nezaregistroval, že přestalo pršet. Pomalu jsem se dostal do míst, kde jsem obeznal před časem „svého“ jelena. Zde jsem se rozhodl nějakou dobu počkat. Shodou okolností tu byla skládka dřeva. Přede mnou byl hrubý les s nízkým náletem převážně plevelných dřevin, ale i vzrostlých smrkových jedinců.
Do volného prostoru se vylomili dva slabí jeleni. Oba byli odstřeloví. Něco mi říkalo, abych počkal. Uvažoval jsem, že jeleni mohou být ještě v „panské společnosti“, a pokud tu ten silný jelen je, mohl poslat napřed ony dva slabé jeleny, jak je u nich zvykem. A ti dva se také stále za sebe ohlíželi. Připravil jsem si pušku a zalehl na klády dřeva.
A skutečně. Z náletu vykoukla napřed hlava s parožím, které jsem okamžitě poznal. Po chvíli se vylomil celý a pomalu postupoval náletem. Místy mu bylo vidět jenom hlavu, někdy krk a kousek trupu. Před ním byla malá holinka, kterou prošli také oba jeleni. Tam jsem zamířil puškohled. Jakmile se tam objevila hlava s krkem, odmáčknul jsem spoušť.
Jelen se zlomil „v ohni“. Měl jsem jistotu, že rána sedí na krku. Ulevilo se mi, neboť dohledávka v této lokalitě by nemusela dopadnout úspěšně. Vzdálenost nebyla také větší, než 80 metrů. Když jsem k němu přistoupil, abych mu dal „poslední hryz“. Ohmatal jsem jeho pravý očník. Ukázalo se, že má dokonce očníky čtyři.“ Jeho trofej byla ohodnocena téměř 180 body CIC.“
 
Cestou do Borové Lady jsme projížděli lokalitou Františkov.
„Tak tady jsem ulovil svého prvního jelena.“ Před námi je krásně zapojený asi padesátiletý smrkový porost.
„No tehdy to tady vypadalo trochu jinak. Pracovali jsme s fořtem na uzávěrce, když zazvonil telefon. Fořt ho zvednul, a když odložil, podíval se na mě a sdělil mi, že mám vystavenou povolenku na odstřelového jelena bez omezení věku. V té době mi tyto termíny ještě tolik neříkaly, a tak jsem se ho zeptal, jak asi takový jelen vypadá.
„Moc to neřeš, hlavně, ať to nemá na obou stranách koruny. To snad poznáš.“
Na otázku kde bych měl jít, mi řekl: „Běž na Františkov. Tam je říje jako blázen.“
„Okamžitě jsem sbalil papíry do šuplíku, skočil na motorku a upaloval na hájenku pro kulovnici. Před Mokřinskou cestou jsem odložil motorku a kousek se po ní prošel. Přede mnou nedaleko troubili jeleni. Říje byla na vrcholu, a tak se troubení ozývalo po obou stranách cesty. Po levé straně tekla Teplá Vltava. V té době tu byl jen sporadický provoz. Vysoké bylo hodně, a tak říje měla celkem nerušený průběh. Jeleni troubili celý den.
Jeden problém zde však přece jenom byl. Po obou stranách byly kalamitní plochy zarostlé břízou, jívami, olšemi se zbytky po nahodilých těžbách s nezpracovanými vršáky a neuklizenými větvemi.
A právě v tom „haraburdí“ byl neustálý pohyb. Troubení, lámání, výzvy k boji. Představa, že bych právě tady měl ulovit svého prvního jelena, se mi zdála absurdní.
Vtom se několik desítek metrů přede mnou ozvalo silné zalámání nějaké suché větve. Zřetelně jsem viděl, jak se naklánějí nízké olše a jívy. Pak silné zatroubení, další hlučný pohyb a lámání. Něco jakoby mě postrčilo. Vzal jsem do ruky kulovnici a vlezl do té džungle. I pod mýma nohama to zapraskalo. Hned nato jsem narazil na nezpracovaný vršák zarostlý v trávě. Při pokusu ho přelézt jsem zlomil jeho suchou větev. Křuplo to, jako výstřel. Čekal jsem úprk zvěře.
Reakce však byla opačná. Zřetelně se ke mně přibližoval nějaký jelen. Střídavě jsem viděl trup, někdy krk, přední běhy, hlavu. Jen to paroží jsem nemohl přečíst. Měl jsem pocit, že bych měl uhnout trochu doprava. Po dvou krocích mi zase křupla pod nohama nějaká slabší větev. Jelen se pohnul ještě více na mě. Najednou jsem zřetelně zahlédl silné paroží zakončené širokými vidlemi. Úplně jsem zdřevěněl.
Přede mnou stál „naostro“ jelen. Viděl jsem parohy, krk, přední běhy a širokou hruď s tmavou hřívou. Na tu jsem zamířil a padla rána.
Jelen se zvednul, jakoby chtěl udělat salto vzad a zůstal ležet. Ta džungle ho zcela pohltila. Nevěřil jsem svým očím a neodvažoval jsem se pohnout z místa. Nevím, jak dlouho jsem tak stál. Přede mnou se stále ozývali jeleni.
Vykročil jsem do místa, kde jsem jelena spíše tušil, než viděl. Nebylo to víc než 25 metrů. Z buřeně vyčníval jeden paroh zakončený vidlí. Uchopil jsem ho za ni a vytáhl druhý. I tam byla široká vidle. Srovnal jsem celou hlavu. Široká rozloha, dlouhé očníky. Desaterák. Nádherná trofej! Měl jsem dojem, že tak krásnou trofej jsem dosud neviděl. Nečekal jsem, že hned takový bude můj první jelen. S kloboukem v ruce jsem ho obdivoval. Pak jsem mu do svíráku zasunul větvičku jívy a sobě za klobouk větvičku horské olše zelené.
S vývrhem byl trochu problém. Musel jsem loveckým nožem odřezat několik jív a olší.
Ještě nebylo 16 hodin, když jsem fořtovi hlásil, že na Františkově leží můj první jelen.
Ještě téhož večera jsme ho přitáhli k cestě. Na polesí jsme jeho duši poslali s hltem Staré myslivecké do “věčných lovišť.“
Vladislav KROP