Výživa srnčí zvěře a její význam pro mysliveckou praxi (XIV).
Myslivost 12/2015, str. 56 Pavel Scherer
Bukvice
Buk lesní (Fagus sylvatica) je opadavý listnatý strom patřící do čeledi bukovitých, vyznačující se štíhlým hladkým kmenem a pravidelnou vejčitou korunou. Statný buk může dorůstat výšky i přes 45 metrů. Buky rostou v mírných až subtropických pásmech severní polokoule. Jejich přirozený areál zahrnuje většinu Evropy, od jižní Itálie po Švédsko a od Portugalska po Turecko. V ČR roste téměř na celém území, nejvíce od pahorkatin po podhorské oblasti v pásmu od 400 do 800 m n.m., maximálně však do výšky 1250 m n.m.. Velice vzácně se vyskytují v nejteplejších oblastech.
Buk se vyskytuje přibližně v deseti druzích, z nichž některé vytváří významná společenstva – bučiny. Pěstuje se i v několika kultivarech i jako okrasné dřeviny, které se liší obvykle barvou nebo tvary listů (např. listy tmavě červené, laločnaté apod.). Velice oblíbené jsou zejména převislé (smuteční) buky s větvemi visícími mnohdy až k zemi. Vzhledem k vysoké variabilitě, zejména ve tvaru listů je značná nejednotnost v taxonomii infraspecifických jednotek, jako jsou zejména podruhy, variety a formy. Buk lesní se dožívá až 400 let a plodit začíná ve věku přibližně 50 až 80 let.
Bukové dřevo je velmi kvalitní a z toho důvodu se používá zejména v nábytkářském průmyslu. Využívá se jeho dobrých mechanických vlastností, zejména ohebnosti při paření. Je též vhodný na výrobu parket nebo kuchyňského či pracovního nářadí. Bukové dřevo je velmi výhřevné, a proto se v mnoha domácnostech používá jako dřevo palivové.
Plody buku - bukvice, jsou trojboké nažky uzavřené po dvojicích v zdřevnatělé osinaté číšce, která se v době biologické zralosti rozevře čtyřmi chlopněmi. Plody jsou leskle hnědé, přibližně 2 cm dlouhé, ostře trojhranné. Po otevření nažky se objeví jedlé, nutričně významné jadérko.
Plody buku jsou jedlé i pro člověka, avšak ve větším množství jsou díky vyšší koncentraci taninů (obsahu tříslovin) mírně toxické. Ve větším množství mohou způsobit značné zažívací potíže. Tepelnou úpravou však jejich toxicita výrazně klesá, stanou se stravitelným a navíc se zvýrazní jejich chuť. Pražené bukvice svojí chutí připomínají jedlé kaštany, případně něco mezi jedlým kaštanem a dýňovým semínkem.
Při konzumaci většího množství syrových semen může dojít k zažívacím potížím (nevolnost, průjem, zvracení), svalovým křečím, celkové otupělosti a případně i známkám ochrnutí. V této souvislosti však významně záleží na velmi kolísajícím obsahu toxických látek (saponinových glykosidů) a zejména individuální vnímavosti konkrétního jedince. Praxe ukazuje, že mnohá zvěř (ale i lidé), konzumují syrové bukvice bez jakýchkoliv zdravotních následků.
Stejně tak jako žaludy, tak i bukvice byly v minulosti běžnou součástí jídelníčku našich předků. Existuje mnoho způsobů na jejich kulinářské zpracování. Mohou se jednoduše opražit na pánvičce, nebo je možné je semlít na mouku, s které se následně připraví placky. Bukvice se mohou i usušit. Sušené jsou mnohem chutnější a křupavější než čerstvé. Je možné se dopátrat i kreativních receptů na přípravu koláčů či jiných kulinářských pochutin. Co se týká zdraví prospěšných látek obsažených v bukvicích, tak to jsou zejména rostlinné tuky (více než 50 %), dále vitamin B6, riboflavin, thiamin, železo, mangan apod.
Praxe ukazuje, že buk neprodukuje každý rok plné a zdravé bukvice. Po většinu let v bučinách nacházíme nevýznamné množství bukvic, případně jen prázdné číšky bez nutričně a biologicky významných jadýrek. Pravé semenné roky se totiž opakují v pěti až desetiletých intervalech, v závislosti na areálu, nadmořské výšce a přírodních podmínkách. V semenném roce bývají bučiny doslova poseté bukvicemi. Zda bude semenný rok, se dá poznat už v průběhu léta, podle odkvetlých bukových květů, které v semenném roce, po opadu, vytvoří na zemi charakteristický žlutohnědý koberec.
Jak odhalit stav a kvalitu bukvic, napomáhá jednoduchý trik. Prázdné bukvice, přestože opticky vypadají jako zdravé a plné, poznáme pouhým pohmatem. Stlačením mezi prsty hned zjistíme, zda je uvnitř jadérko či nikoliv. Prázdná bukvice pukne a okamžitě splaskne, zatímco plná je tvrdá a mechanicky odolná.
Navzdory skutečnosti, že i bukvice mají svého parazita, který v některých letech dokáže nutriční hodnotu plodu výrazně degradovat, jsou u srnčí zvěře mezi všemi druhy přirozených krmiv nejoblíbenější. V oblasti preference si drží bukvice přední příčky, a to i před žaludy a kaštany.
Plody buku lesního jsou přirozeným produktem, který srnčí zvěř velice ráda vyhledává a významně z nich profituje. Jak nám ukazuje myslivecká praxe, bukvice jsou významnou potravní složkou i pro zvěř černou, která (zejména v semenném roce) za ní migruje na veliké vzdálenosti.
Bukvice dozrávají v září a říjnu a zvěř je může pod listím nalézt v průběhu celého podzimního a zimního období. Sběru bukvic, za účelem smysluplného přikrmování, se v dnešní době prakticky nikdo nevěnuje. Vzhledem k velikosti tohoto přirozeného produktu a času stráveného při jeho sběru, na rozdíl od kaštanů, resp. žaludů, nemá tato činnost příliš velký ekonomický význam. Z pohledu výživy se jedná o velmi nevýznamné množství nasbíraných plodů. Čas strávený sběrem bukvic se dá v oblasti péče o zvěř využít mnohem smysluplněji. Například sklizní jeřabin či silážováním jablečných výlisků.
V souvislosti s přirozenou potravou je nutno se zmínit o potenciálním úskalí, které může srnčí zvěř v některých letech zastihnout. Velké nebezpečí představuje zimní období s vysokou sněhovou pokrývkou, kdy v důsledku výrazné oblevy přijdou citelné mrazy, a na povrchu se vytvoří silná ledová krusta, znemožňující zvěři přirozený pohyb a současně přístup k potravě. Čím vyšší je sněhová pokrývka a silnější ledová krusta, tím větší nebezpečí pro zvěř představuje. Srnčí zvěř svými úzkými spárky ledovou krustu lehce prošlápne a při fyziologickém pohybu, nuceném útěku resp. pokusech dostat se k přirozené potravě, si může běhy vážně poranit. V těchto extrémně nepříznivých zimních podmínkách je nezbytně nutné omezit vycházky, zvláště pak volný pohyb psů (včetně loveckých) po honitbě. Na fotografii pořízené v lednu 2010 jsem zachytil pobarvenou stopu od poraněných běhů srnčí zvěře, v důsledku výše popisovaných skutečností. Ledová krusta byla v tomto exponovaném období silná až 13 mm a pod ní ležela čtyřiceticentimetrová vrstva sněhu! Dokončení v dalším čísle
Text a snímky Pavel SCHERER
Tel. 724 218 513
www.scherer.cz