ePrivacy and GPDR Cookie Consent by TermsFeed Generator

Časopis Myslivost

Říjen / 2015

ETICKÉ V BRAŠNÁCH MYSLIVECKÝCH

Myslivost 10/2015, str. 8  Oldřich Koudelka
Nezastírejme si, že česká myslivost v současnosti prodělává jedno z nejsložitějších období ve své novodobé historii. Rozhoduje se nejenom o aktuálním dění v bezmála stoleté stavovské organizaci, o nových stanovách, názorové rezonanci, legislativě, regionálním zpodobnění či složení vrcholového managementu na všech úrovních, ale také o blízké i vzdálenější budoucnosti české myslivosti, která stále ještě patří k tomu nejlepšímu a nejtradičnějšímu nazírání na lov, chov a ochranu zvěře, ochranu přírody, zejména v evropském a středoevropském kontextu.
Samozřejmě nikdo, nikdy se nemůže vyhnout chybám a nesprávným krokům při hledání nové, modernější podoby jakékoliv lidské činnosti, zvláště změní-li se politické, společenské, ekonomické a kulturní klima tak převratně, jako tomu bylo u nás koncem osmdesátých a počátkem devadesátých let minulého století. I když od této doby uběhlo zdánlivě dlouhé čtvrtstoletí, nová společnost, ať si to připouštíme či nikoliv, stále ještě nemá pevně zakořeněné hodnoty, řád, což platí nejen o orgánech a organizacích státních, ale také občanských a zájmových. Stále se ještě nevypořádala sama se sebou. Mnozí toho velkoryse zneužívají, jiní, z neznalosti, tápou v nerozhodnosti. Vedle toho také byla a je řada tradičních hodnot zpochybňována a zatracována. Strohý kult peněz proměnil a proměňuje mnohé, agresívně mění mezilidské vztahy a na rozcestí kulturních hodnot nedává vždy ty správné směrovky. V mysliveckém světě to platí rovněž. I když se mnou mnozí, samozřejmě, nemusejí souhlasit.
V lidském životě je tomu poněkud jinak, než v životě zvířecím. Silnější šelma vítězí nad slabší a nemocnou kořistí, ale jen proto, aby nasytila sebe a své potomstvo. Aby dala šanci svému druhu. Člověk je v těchto mezích více kořistnický, sobecký, arogantní, bezohledný. Snad právě proto se jen velice těžko hledají cesty k porozumění, kříží se názory konkrétních osob, uskupení, politických stran, náboženství i filozofických témat. Zapomíná se přitom na prapůvod tak často vzpomínaných demokratických hodnot, na kulturu, která je ve svém moderním významu chápána jako stav nebo podmínka určité úrovně života člověka a společnosti, tkví v idejích a hodnotách a uskutečňuje se v rovině racionálního, etického a estetického poznávání.
Myslivost je z výše uvedeného úhlu pohledu kulturní součástí coby výchova k lidskosti, tvořivému životu, je specifickým lidským způsobem nazírání na přírodu. Profesor Ing. Antonín Dyk v roce 1934 napsal ve své něžné knížečce Malá myslivost zásadní myšlenku: „Prameny myslivosti prýští z přírody a k ní také se vracejí, sklon k mysliveckému uplatňování pak tkví v pudovém založení zdravého lidstva. Jeho mravné ukájení je potřebou kulturního člověka. Myslivost upravuje přirozený poměr mezi člověkem a volně žijícím tvorstvem a je proto důležitým činitelem ochrany a zachování přírody. Myslivost chrání a tvoří hodnoty hmotné, vedle toho však její provoz tají v sobě také hodnoty duševní a prvky výchovy těla, svalů, povahy a rozumu. Proto přísluší myslivosti trvalé místo v souboru lidské činnosti a v hospodářství národů i států.“
Správně chápaná a provozovaná myslivost má tedy mimo jiné nezanedbatelný význam etický, tj. působí výchovně na morálku a charakter myslivce. Má samozřejmě také význam estetický, zušlechťuje myslivce, učí ho poznávat krásy přírody a života v ní. Největší osobnosti české a československé myslivosti vždy hovořily v tom duchu, že kdo rozhoduje o životě a smrti, musí stát mravně vysoko. Je-li myslivec oprávněn zvěř usmrcovat, pak z tohoto práva plynou též povinnosti. Nesmí zvěř trýznit a je povinen o ni pečovat a chránit ji. Myslivec totiž nechová zvěř proto, aby ji usmrcoval, ale usmrcuje ji právě proto, aby ji choval.
Veškerý výkon práva myslivosti učí uvědomělému plnění povinností, kázni, sebezapření a sebeovládání, čestnosti a poctivosti. Ve styku se zvěří si myslivec osvojuje humánnost, kulturnost, zdrženlivost, šlechetnost. Ve styku se svými mysliveckými druhy potlačuje sobeckost, závist a pocit nadřazenosti. Pěstuje si družnost, přátelství, úctu člověka k člověku, starším a ženám, tříbí si společenské chování a takt. Ne nadarmo se říká, že ten, kdo se naučí lásce k přírodě, kázni a poctivosti, k tradicím a kulturním hodnotám při provozování myslivosti, neztrácí tyto a další morální hodnoty ani ve svém občanském životě.
 
Jak vlastně charakterizujeme etiku a morálku?
Etika je věda o morálce, učení o mravnosti, soustava mravních norem, mravní kodex. Učení o původu a vývoji morálního vědomí, svědomí a jednání. Morálka je mrav, obyčej, zvyk. Ideový základ pro hodnotové a normativní systémy. Souhrn morálních zásad, norem, schopnost člověka vnímat a řídit se svým svědomím, posuzovat lidské činy z hlediska dobra a zla a platných společenských i jiných principů. Forma kolektivního vědomí lidí, společenskými poměry a vztahy podmíněný způsob chování a mravní zásady jednotlivců a společenských skupin.
 
Součást kulturního bohatství
Česká myslivost je souhrnem sedmi oborů. Jsou to myslivecké zákonodárství, myslivecká zoologie, myslivecká péče o zvěř, lovecká kynologie, lovecké střelectví, lovectví a myslivecká osvěta. A právě poslední obor zahrnující mysliveckou etiku, historii, zvyky, tradice a mysliveckou kulturu a umění je kulturně společenským, duchovním a filozofickým oborem, který se nejvíce přičinil, že byla myslivost zapsána jako nedílná součást Seznamu nemateriálních statků tradiční a lidové kultury České republiky. Stalo se tak dle příkazu ministra kultury České republiky č.41/2008 a dle Metodického pokynu Ministerstva kultury ČR č. 3161 /2009 a dle rozhodnutí ministryně kultury České republiky spisové značky MK-S 18 278 ze dne 23. prosince 2011. Žádný jiný národ či stát dosud nemá v lovectví či v myslivosti tak zakořeněnou mysliveckou etiku, zvyky, tradice a kulturu, jako česká myslivost – právě tím je povýšena na národní kulturní statek. A co víc – aktuálně usiluje o zápis na Seznam nehmotného kulturního dědictví UNESCO!
 
Desatero české myslivosti
Již v roce 1993 tehdejší předseda Českomoravské myslivecké jednoty, lesník, pedagog, publicista a světově uznávaný myslivecký odborník profesor Ing. et Ing. Josef Hromas, CSc. definoval Desatero české myslivosti, závazné pro příští generace českých myslivců a v mnohém inspirující mysliveckou veřejnost i v dalších evropských zemích.
Jeho základ se opírá právě o vnímání, respektování a rozvíjení všech etických, tradičních a kulturních hodnot národní myslivosti.
Zejména se jedná o to vidět myslivost jako součást přírodo-ochranářského dění.
Upřednostňovat zájmy přírody, zvěře a myslivosti před mnohdy sobeckými zájmy lidských jednotlivců.
Usilovat o dosažení druhové, početní a kvalitativní harmonie rostlinných a živočišných společenstev na celém území naší vlasti.
Rozvíjet všechny „nevýrobní“ formy myslivecké činnosti, tj. kynologii, střelectví, zájmové činnosti apod.
Usilovat o maximální vzdělanost a odbornost myslivců.
Využívat při této a další činnosti všech dostupných výsledků naší i zahraniční vědy a výzkumu včetně odborného mysliveckého školství.
Seznamovat s mysliveckými záměry všemi způsoby nemysliveckou veřejnost a zejména mládež. Usilovat o spolupráci při plnění těchto našich cílů se všemi vrstvami našeho obyvatelstva, opírajíce se především o osvědčenou spolupráci s lesníky, zemědělci, rybáři, včelaři a ochránci přírody.
Spolupracovat s mezinárodními mysliveckými, kynologickými a dalšími organizacemi včetně shodně zaměřených jednotlivých organizací zejména na Slovensku a v dalších sousedních státech.
A konečně usilovat o přijetí takových legislativních norem, které budou mít pokrokovou perspektivu zejména z hlediska potřeb naší přírody, zvěře a myslivosti vědomi si toho, že cokoliv dobrého děláme pro zvěř, děláme i pro člověka.
 
Ohlédnutí do minulosti
Už slavný řecký spisovatel Xenofón (430-354 př. n. l) ve spisku O lovu uvedl, že kdyby lovci přičiněním, rozvahou a opatrností nevynikali, zvěř by neulovili. Podle autorů barokních monografií především německých autorů, by měl být dokonalý myslivec především bohabojným křesťanem, člověkem výborného zraku, sluchu, dechu, vyznačující se houževnatostí, ostražitostí, vytrvalostí, věrností a zdravým úsudkem, statečností a láskou ke psům. Měl by být mlčenlivý, nesmí trpět závistí a dobře udržovat svoji zbraň. Neměl by holdovat alkoholu. Podobné charakteristiky najdeme například v knihách H. F. Göschhausena Notabilia venatoris, H. N. Döbela Eröffnete Jäger – Practica či H. F. Flemminga Der vollkommene Teutsche Jäger. Karel Eilers ve své monografii Philosophie des Weidwerks z roku 1904 rovněž uvádí, že základ pravé myslivosti spočívá v mysliveckém smýšlení. „To je podstata, poněvadž smýšlení je podkladem našeho praktického jednání. Myslivost provozuje myslivost z přirozeného, vrozeného pudu, z nepřekonatelné lásky k myslivosti samotné. Vykonává myslivost se všemi jejími půvaby a radostmi, se zdravou námahou, posílením těla a ducha, nadějemi, úspěchy a zklamáními. Ta úplná, velká myslivost to je, kterou milujeme, kouzlo přírody a lesa, pozorování zvěře a jejích zvyklostí, radost na jejím prospívání, na ochraně a péči, a nikoliv jen myslivecká rána se složením toho kusu zvěře, který již splnil zdejší úkol, stojí na vrcholu svých sil nebo je již na sestupu, jakož i odstranění všech neduživců, přespočetných, kteří škodí slibnému rozvoji celého stavu zvěře…“
K otázkám etiky v myslivosti se vyjadřovali i četní velikáni české a slovenské myslivosti. Již v roce 1931 napsal jeden ze zakladatelů Československé myslivecké jednoty a kynolog František Houska v časopise Stráž myslivosti, že u myslivce již dávno vyprchal původní motiv jeho lovecké vášně, totiž snaha zmocnit se kořisti, a byl nahrazen pohnutkami etickými do té míry, že kořist sama o sobě ustoupila úplně do pozadí. „Její uchvácení jest jen podřadným úkonem, často dosti disharmonicky vyznívajícím v celé řadě zážitků předcházejících, jež jsou tím čistší, čím jsou odlehlejší od pudových sklonů obyčejného lovce. Jsem dokonce nakloněn k domněnce, že pravý myslivec často pociťuje po dosažení svého cíle určitou lítost, že rozteskní se nad svou kořistí, když pomine první nával radosti z dosaženého úspěchu. To vysvětluji láskou ke zvěři, jež nastoupila na místo touhy po ní jako kořisti u všech, kdo jsou myslivci čistého zrna…“
Významný lesník a organizátor lesnického a mysliveckého vzdělávání Karel Šiman napsal k monografii Česká mluva myslivecké z roku 1948, že slovo myslivost se prokazuje od roku 1370 a slovo myslivec již od roku 1464. Pochází od slova „mysliti“ – člověk myslící, přemýšlející při pozorování a lovu zvěře. „Myslivec je člověk, který nejen správným způsobem zvěř loví, nýbrž vždy a všude si ukázněně počíná, zvěř a její život dokonale zná, všemožně o ni pečuje a chrání ji, šetrně s ní zachází, dbá citu, slušnosti, mysliveckých mravů, jakož i práva a legislativních předpisů, považuje zvěř za součást přírody a národního bohatství, jež jsme povinni pro budoucnost nejen zachovat, nýbrž i zvelebit. Myslivec musí být čestný, má mít přímý a šlechetný charakter, nemá znát sobeckost a závist, musí být trpělivý a skromný, má vždy a všude hojně pomáhat. Žádá-li toho pak právo a spravedlnost, musí být pevný a je-li třeba i neúprosný. Neohroženost, klidná rozvaha a chladnokrevnost jsou nezbytnými vlastnostmi pro myslivce při různých nebezpečných příležitostech, v nichž se někdy ocitne. Nesmí zapomínat náležité opatrnosti při používání palných zbraní.“
Ve svých Základech myslivosti z roku 1949 se k etickým otázkám myslivosti vyjádřil i zakladatel československé stavovské organizace Josef Žalman, když napsal, že titul myslivec má odbornou i kulturní váhu. „Myslivectví je charakterová ušlechtilost a láska k přírodě, spojená s odbornými znalostmi a ochotou přinášet této ideologii v případě potřeby i oběti. Myslivectví předpokládá zvláště znalost způsobu života zvěře, jejího chovu a ochrany a znalost myslivecké mluvy, tradic, zvyklostí a kultury. Povinnost plnit honební zákony a dbáti ustanovení a řádů myslivecké organizace.“
Nestor slovenských mysliveckých odborníků Pavol Hell charakterizoval v Poľovníctve v roce 1964 Mysliveckou etiku jako utužování myslivecké morálky i disciplíny v dobrém mysliveckém sdružení prostřednictvím kolektivně chápaného respektování povahových rysů, jako je společenský takt, altruismus, sebeovládání, úcta ke starším, trpělivost, pohotovost, bystrost, vytrvalost, houževnatost, odříkání, smělost, vytváření smyslu pro krásu a dobrý vkus. „Nutnost dodržování mysliveckých zvyků a tradic je základním předpokladem výchovy myslivců k uvedeným povahovým rysům…“
 
Kodex myslivosti C.I.C.
V roce 1998 se konalo v hlavním městě České republiky Praze 45. Valné shromáždění Conseil International de la Chasse et de la Conservation du Gibier (C.I.C.) – Mezinárodní rady pro lov a ochranu zvěře. Na tomto přelomovém zasedání byl mimo jiné schválen tzv. Etický kodex myslivosti a organizace doporučila všem myslivcům respektovat v něm uvedené principy a přijmout tento morální kodex chování s cílem přizpůsobit myslivost vývoji naší společnosti na počátku jednadvacátého století a umožnit budoucím generacím pokračovat v této činnosti.
Kodex zahrnuje několik základních principů.
Prvním je Respektování divoké přírody jakožto základního přírodního zdroje. Cílí k tomu, že je nutné myslivost chápat jako racionální využívání divoké přírody, jako sklizeň obnovitelných přírodních zdrojů, což znamená, že absolutně nelze lovit nebezpečně mizející druhy zvěře, ani druhy silně ohrožené. To rovněž znamená, že myslivci se musí starat o ochranu druhů a biotopů, aby každá zvěř zůstala i nadále obnovitelným zdrojem. Myslivci nesoucí zodpovědnost za obhospodařování určitých území musí zabránit přílišné hustotě zvěře, která by si sama zničila své přírodní zdroje potravy nebo by způsobovala škody na floře nebo na jiných ekologických faktorech jejich biotopů. To předpokládá, že myslivci si budou plně vědomi ekonomické hodnoty divoké přírody a budou ji respektovat jakožto zdroj příjmu, zejména pro místní lidské populace.
Druhým principem je respektování zvěře. Myslivec se musí vyhnout jakémukoliv zranění nebo utrpení zvěře v průběhu lovu. To znamená, že při lovu musí být zvěř usmrcena rychle a humánně. Zejména musí být použito přiměřené munice, nestřílet na velkou vzdálenost, dohledat zvěř zhaslou nebo raněnou. Respektovat lovnou zvěř živou či mrtvou, jakožto součást přírody a ne bezvýznamný objekt nebo pouhý předmět lovecké kratochvíle. Cílem umělého chovu by vždy mělo být zlepšení divoce žijící populace a ne pouze produkce živých terčů. Pro myslivce by zvěř neměla být jen honbou za rekordy, ať již pro silnou trofej nebo velký výřad. Je nutno mít stále na paměti, že lov patří k přírodě, k životu i ke smrti, a že množství není v myslivosti to nejdůležitější. V neposlední řadě bere tento pojem v úvahu i techniku lovu, výzbroj a výstroj. Nejde o skutečný myslivecký zážitek, pokud není rovnováha mezi schopnostmi zvěře a technikou používanou myslivcem. Myslivci by neměli střílet z vozu, vrtulníku, za pomoci infračervených svítilen nebo za pomoci techniky usnadňující vyhledávání a pronásledování zvěře neadekvátním způsobem.
Respektování jiných osob využívajících a užívajících přírody. Tak zní třetí princip. V tomto směru je důležité pro myslivce dohlížet na výchovu nových adeptů, a to zejména z hlediska bezpečnosti při používání střelných zbraní. To vyžaduje bezchybné jednání při lovu, brát v úvahu i přítomné nemyslivce. Myslivci by neměli být neslušní nebo nervozní, potkají-li se s osobami na procházce v přírodě. Musí se snažit najít způsob, jak vycházet s ostatními uživateli přírody v honitbách. Obecně platí, že by se měli prezentovat jako obhájci zvěře a ne jich samotných, zejména při diskusích s jinými uživateli divoké přírody.
Čtvrtým principem je respektování přírody jako celku. V důsledku lovu zvěře by nemělo docházet ke škodám na jiných částech přírody. V tomto směru budou muset myslivci respektovat všechny předpisy chránící životní prostředí. Budou muset vzít v úvahu i estetickou hodnotu přírody a krajiny, zejména při realizaci plánů na chov zvěře. Lov v nejrůznějších podobách musí být chápán jako nástroj obezřetného chovu, který respektuje biologické cykly divoké fauny. To vede k lepšímu poznání dynamiky zvěře a z toho vyplývající vývoj nejen uvnitř každé země, ale také po celé „migrační trase“.
 
Myslivecký řád
Myslivost je v České republice vykonávána podle zákona č. 449/2001 Sb., o myslivosti, ve znění pozdějších předpisů a dle vyhlášek vydaných k jeho provedení. K myslivosti se rovněž vztahují některé právní předpisy o zbraních a střelivu, o ochraně přírody a krajiny, veterinární právní předpisy a předpisy o ochraně zvířat proti týrání. Z hlediska myslivecké etiky jsou stěžejní § 1, v němž se praví: Tento zákon upravuje státní podporu udržení historické a kulturní úrovně a tradic české myslivosti. V § 2 zákona ve vyjmenování druhů zvěře, které nelze lovit, či kterou lze obhospodařovat lovem se plně uplatňuje ochranářské hledisko. Paragrafy 3-7 jsou věnovány chovu a zušlechťování zvěře, paragrafy 8-16 jsou věnovány ochraně myslivosti a zlepšování životních podmínek zvěře. V § 62 se uvádí, že finanční prostředky mohou být poskytnuty zejména na chovatelské přehlídky a myslivecké výstavy, propagaci a osvětu myslivosti.
Pro členy Českomoravské myslivecké jednoty je zákonným předpisem Myslivecký řád z roku 2000. V jeho preambuli se praví: „Českomoravská myslivecká jednota vydává tento Myslivecký řád, který vychází z právních předpisů o myslivosti, předpisů o zbraních a střelivu, o ochraně přírody a o veterinární péči, pokud se vztahují k myslivosti, a ze Stanov ČMMJ a ostatních jejích vnitřních prováděcích předpisů. Dodržováním Mysliveckého řádu se sleduje správný a bezpečný výkon práva myslivosti v souladu s tradicemi. Znalost a dodržování Mysliveckého řádu je jednou z povinností každého člena ČMMJ ve smyslu jejích Stanov.“
Myslivecký řád má pět kapitol – Péče o zvěř, Lov zvěře, Bezpečnostní předpisy a zásady při zacházení s loveckou zbraní, Myslivecká morálka, zvyky a tradice, Závěrečná ustanovení.
Z hlediska myslivecké etiky je pochopitelně nejvýznamnější čtvrtá kapitola, ve které si mimo jiné praví: Myslivec se při výkonu práva myslivosti řídí zásadami myslivecké morálky a dodržuje tradiční myslivecké zvyky a tradice. Zná a poznává život zvěře a její přírodní prostředí. Je aktivním ochráncem přírody. Prohlubuje své odborné myslivecké znalosti a předává své zkušenosti začínajícím myslivcům. Při mysliveckých příležitostech se užívá myslivecká mluva. Obdrží-li myslivec pozvánku k lovu a nemůže-li se lovu zúčastnit, včas se omluví. Myslivec se po příchodu na místo srazu před lovem ohlásí vedoucímu a pozdraví se s ostatními účastníky. Žádat o účast na lovu bez platného pozvání je hrubým společenským přestupkem. Myslivec nekritizuje vedení honu, honitbu nebo stav zvěře. Hrubé závady ohlásí pouze vedoucímu honu. Vždy se musí dbát na dodržování mysliveckých způsobů lovu, ostatní jsou nepřípustné, tedy nestřílet na zvěř v loži, pernatou zvěř plující na vodě, nestřílí se na příliš velké (nemyslivecké) ani malé vzdálenosti, ctí se pravidlo „první kule, poslední brok“, s ulovenou zvěří se zachází šetrně, pokorně a s úctou, zvěř na výřadu nebo výloži se nepřekračuje atd. Na výřadu se zvěř ukládá jako u výlože, napřed srstnatá, potom pernatá atd. Při honech se používají odpovídající tradiční myslivecké signály a fanfáry borlicí. Při střelbě jednotnou střelou se k označení nástřelu, stanoviště lovce a směru odskočení zvěře používají různé typy zálomků. Dodržuje se zvyk dávat úspěšnému lovci za ulovení veškeré spárkaté zvěře a některých dalších druhů úlomek – smočený ve vstřelové barvě, který se nosí na pravé straně klobouku. Úlomek se rovněž vkládá ulovené zvěři do svíráku jako poslední hryz, resp. poslední zob. Úlomek se nosí do konce dne, kdy byla zvěř ulovena. Lovec obdrží tzv. lovecké právo. Uživatel honitby podle tradice přenechává lovci trofej, která je považována za součást loveckého práva. Trofeje spárkaté zvěře a některých dalších druhů mají chovatelský význam, správný myslivec je uchovává po celý život a nedovolí jejich znehodnocení. Myslivec pečuje o svého lovecky upotřebitelného psa či dravce, udržuje je v dobrém tělesném a zdravotním stavu. Myslivec pečuje o loveckou zbraň a udržuje ji v dobrém technickém stavu. Myslivecké oblečení je jednoduché a účelné v souladu se zvyky a tradicemi. Při slavnostních příležitostech se doporučuje nosit stejnokroj s nejvyšším dosaženým vyznamenáním na pravé straně prsou. Pro myslivce by mělo být nepsanou povinností zúčastňovat se všech místních, případně regionálních i celostátních společenských akcí pořádaných mysliveckou organizací.
Tento výčet z ustanovení odstavců 53-86, tj. kapitoly Myslivecká morálka, zvyky a tradice, je pouze orientační a neúplný.
 
Stavební kameny myslivecké etiky
Za stavební kameny myslivecké etiky můžeme považovat zejména osobnost myslivce, myslivecké zvyky a tradice, kam patří myslivecká mluva, myslivecké odívání, troubení při lovech, honech a jiných mysliveckých akcích, zvyky při lovech a honech a samotné myslivecké tradice, myslivecká kultura a umění včetně kultu mysliveckých patronů.
V dřívějších dobách bylo různými stavy a cechy přísně dbáno při různých příležitostech a určitých výkonech na zachovávání různých starých zvyků, obyčejů. Pečlivě byly dodržovány též rázovité zvyky národní a regionální. Jejich používání a značný význam potvrzuje skutečnost, že některé z nich se udržely dodnes. Stejně tomu tak bylo se zvyky, které byly spjaty s lovectvím a myslivostí. Myslivecké zvyky, zvyklosti, obyčeje, mravy jsou souborem loveckých ceremoniálů a jiných mysliveckých obřadů a dalších norem jednání včetně myslivecké etiky a předávaných tradic. Mají morálně výchovný i praktický význam. Jsou pokládány za závazné z vnitřního přesvědčení myslivce. Některé jsou zakotveny v nařízeních a směrnicích, další jsou uváděny v písemnictví, nebo přejímány při výkonu myslivecké praxe.
Mysliveckou mluvou hovoří myslivci při lovech, při různých mysliveckých pracích i při jiných mysliveckých konáních, je používána v mysliveckých publikacích a médiích. Výstižnými termíny jsou pojmenovány různé části těla různých druhů zvěře, rozlišeno pohlaví i věk, popsány životní projevy. Své názory má myslivecký výzbroj a výstroj, potřeby k lovu, k chovu a další zařízení, způsoby lovu, lovecký kynologie, sokolnictví apod. Při porovnání české myslivecké mluvy s mysliveckou mluvou jiných národů je zcela zřejmý její typický rys, kterým je jednoznačné vyjádření kladného citového vztahu myslivce ke zvěři a k přírodě, který v žádné jiné evropské mluvě není tak výrazný. Výrazy a pojmy myslivecké mluvy mají oficiální charakter a je povinností každého myslivce, aby tuto mluvu ovládal a stále se v ní zdokonaloval.
K lovu a loveckému odívání patří odedávna zelená barva, barva přírody. Za tradiční myslivecké barvy však bývaly považovány též kombinace zelené a hnědé, při slavnostních příležitostech i zelené, černé a bílé. Střih mysliveckého oděvu se v běhu času měnil a majitelé různých panství zaváděli pro své lesníky a myslivce rozličné stejnokroje. Stejně tak i později zaměstnanci státního lesního hospodářství nosili jednotné úbory. O tom, zda by měli nosit jednotný oděv i členové dobrovolných mysliveckých organizací, se v České republice i bývalém Československu diskutovalo mnohokrát, nakonec se dospělo k rozhodnutí, aby byla spolková uniforma pouze doporučena. To ovšem v žádném případě neznamená, že by myslivci měli chodit na lovy a jiné myslivecké příležitosti v oděvu ledajakém.
Troubení při lovech, honech a jiných mysliveckých akcích dnes používáme z několika důvodů. Podstatně zlepšuje organizaci a bezpečnost při těchto akcích, působí na mysliveckou etiku a dodržujeme tak praktický a estetický odkaz našich mysliveckých předchůdců.
K mysliveckým zvykům patří dodržování organizačních zásad při uspořádání nástupních útvarů při zahájení a ukončení společných lovů (výřad), troubení, pořádání výloží, používání úlomků a zálomků, lovecké právo, pravidlo první kule-poslední brok, stráž u zhaslého kusu, zvyk po úspěšném osamělém lovu, zvyky praktikované při poslední leči, např. připíjení levicí, myslivecká latina, myslivecký soud, přijímání mezi myslivce a pasování na lovce.
K historickým, mysliveckým tradicím patří trestání provinění, lovecké pokřiky a myslivecké průpovídky, myslivecké pověry, myslivecké pověsti, lidová tvorba slovesná s mysliveckými náměty, lidová tvorba výtvarná s těmito náměty, připomínání si významných výročí největších osobností národní i regionální myslivosti, uctívání mysliveckých patronů, zejména pak kult sv. Huberta, Červen – měsíc myslivosti a ochrany přírody, patřící k živým tradicích od roku 1959, Vánoce zvěře, ale také myslivecká svatba, křtiny, oslava životního jubilea, rozloučení s myslivcem, případně křty nových knih s mysliveckou tematikou, vernisáže výstav mysliveckých obrazů a fotografií a další kulturně společenské akce pořádané či spolupořádané mysliveckými organizacemi.
Samozřejmě nejvýše ze všech uvedených stavebních kamenů myslivecké etiky stojí osobnost myslivce, jeho morální a charakterový profil. Jeden z největších znalců myslivecké etiky, tradic, historie a loveckého umění doc. MUDr. Jaromír Kovařík, CSc. na toto téma napsal, že myslivost je nejen prostředkem k poznání a pozorování přírody, nýbrž působí i na lidské srdce a rozum. „Etika myslivce se projeví tam, kde přestává platit směrnice a nastupuje cit! V myslivosti dvojnásobně platí potřeba zůstat ČLOVĚKEM…“
 
Slovo závěrem
Děkuji všem, kteří se prokousali až na závěr mojí úvahy. Děkuji těm, kteří mi dali šanci souhlasit s jejich názory v letech řekněme archaických. Děkuji těm, kteří si snad z těchto řádek něco pro „příští myslivecké“ vezmou.
Doufám, resp. jsem bytostně přesvědčen, že myslivecká etika ani na prahu jednadvacátého století v žádném případě není něčím zoufale přežitým. Právě v čase, kdy se mravnost v obecném pojetí z mezilidských vztahů z různých důvodů vytrácí, je třeba oživovat a posilovat všechny aspekty, které mohou připomínat její potřebu pro zdravý rozvoj lidské populace. A jsou to právě stavovské principy různých společenských a kulturních organizací, včetně mysliveckých, které v tomto ohledu mohou být příkladem, mohou náležitě inspirovat. Třeba i tento můj letmý náhled do historie a principů české a československé myslivecké etiky tomu může být nápomocný. Myslete si o mně, co chcete, ale já tomu věřím…
Oldřich KOUDELKA
Zpracování dat...