ePrivacy and GPDR Cookie Consent by TermsFeed Generator

Časopis Myslivost

Říjen / 2015

Nebojme se vábení IV.

Myslivost 10/2015, str. 41  Josef Drmota
V červencovém čísle časopisu Myslivost jsem čtenářům nastínil záměr, jehož primárním cílem bylo představit a zpropagovat lov zvěře vábením pro nejširší mysliveckou veřejnost. Podobných článků vzniklo v minulosti více a tento nápad proto není ničím výjimečným. Danou problematiku jsem se však pokusil zpracovat z pozice řadového myslivce, který v žádném případě nepatří mezi excelentní vábiče, nemá žádný recept na ten nejsprávnější postup, nicméně se může při uvedeném způsobu lovu pochlubit občasnými úspěchy. K napsání mne přivedla zejména skutečnost, že zážitky získané během vábení zvěře patří k těm nejlepším, které jsem měl možnost během téměř třiceti let aktivní myslivosti získat.
V dnešním čtvrtém pokračování si vám dovoluji nabídnout závěr série věnovaný naší nejběžnější šelmě - lišce. Pro správné pochopení následujícího textu a v něm obsažených informací odkazuji čtenáře na výše zmíněný úvod celého seriálu.
 
Vábení lišek
Tuto specifickou část lovu zvěře vábením si osobně dovoluji považovat za skutečný vrchol vábičského umění. Hlavním důvodem pro podobné tvrzení je nezpochybnitelná chytrost, učenlivost a opatrnost naší nejběžnější psovité šelmy. Na straně opačné ji však její hojnost i dobrá reakce na nejrůznější zvuky k podobnému způsobu lovu přímo předurčují. Vábení lišek bývá založeno na imitaci hlasu oblíbené kořisti. Méně známé je využití sociálních vazeb v liščí populaci a zapojení se do jejich vzájemné komunikace v období rozmnožování.
 
Oblíbená kořist
Přestože se pro vábení lišek hlasem oblíbené kořisti nejčastěji používá známé myškování a zaječí vřeštění, je paleta dostupných zvuků mnohem pestřejší. Za všechny můžeme jmenovat například pištění divokého králíka, pískání srnčete nebo v poslední době populární nářek raněného ptáčka.
Mezi vábničkami Devana pak nalezneme i výrobek laděný atypicky na jemné provokativní pískání lasičky, které je, coby hlas mnohem menšího potravního konkurenta, pro lišku údajně velmi atraktivní.
Jak jsem již předeslal, obtížnost vábení lišek je dána zejména jejich schopnostmi. Musíme při něm proto dodržet beze zbytku všechny obecné, dříve zmíněné zásady týkající se volby místa, směru větru, dobrého krytu i maskování myslivce. Obličej a ruce svítící na pozadí tmavé smrkové stěny odsouvají naše šance do úrovně náhody, stejně jako špatně vanoucí vítr a nemožnost kontroly prostoru po jeho směru.
Liška si s námi umí zahrát nerovnou hru a je ověřeno, že chytří jedinci si pod vítr přicházejí i ve vzdálenosti přes dvě stě metrů. Stejně tak ovlivní jejich chování dřívější negativní zkušenost.
Se synem jsme se v létě snažili marně přelstít lišku, která po senoseči pravidelně myškovala na protáhlém pruhu louky. Při prvním kontaktu s vřeštidlem reagovala velmi dobře, nicméně nás navětřila ve vzdálenosti přes sto metrů a vhodný okamžik k výstřelu jsme promarnili. Při dalších pokusech (při stejných i zaměněných vřeštidlech, při stejném i jiném modelu vábení) reagovala okamžitým únikem. Spíš by se slušelo říct že „elegantním vyklizením pole“. Nikdy z louky nezmizela panicky, z chování bylo zřejmé, že dobře ví, co zvuky znamenají, odkud přicházejí, a že je rozumnější zavčas zmizet. Lišku jsme přitom jednoznačně identifikovali podle velikosti i atypicky nesené oháňky.
V souvislosti se špatnou volbou místa, a zejména s podceněním převažujícího směrem větru, se mi vybavují dvě typické situace, které skončily nezdarem. První mne potkala v zimě na poli během úplňku.
Za stanoviště jsem si zvolil kmen plané třešně na konci zarostlé meze, který se nacházel asi dvě stě metrů od okraje lesa. Vítr byl sice ostřejší, nicméně zdánlivě ideálního směru. Vanul mi směrem na levou tvář, šikmo podél meze, přímo do otevřeného prostoru. Mez se směrem k lesu vytrácela a pokračovala rozhraním mezi dvěma kulturami s pouhým náznakem pruhu loňské suché trávy. Byl maximálně půl metru široký, značně prořídlý, a nad sníh trčel pouhou polovinou původní výšky.
Vábení vřeštidlem Nordik Pre-tuned jsem opakoval asi ve třech intenzívních sériích. Při prohlížení prostoru dalekohledem mne napadlo, že přijde-li liška od lesa, využije právě sporou krytinu travnaté linky. A skutečně jsem ji zde po chvíli uviděl.
Přibližovala se v částečném stínu s typicky svěšenou hlavou i oháňkou. Nachystal jsem si kulovnici a čekal. Liška už byla snad sto metrů daleko. Bohužel, táhla pořád naostro, pro výstřel při měsíčním světle zcela nevhodně.
Snažil jsem se ji pozastavit krátkým zamyškováním, na které však vůbec nereagovala. Najednou se však prudce otočila o devadesát stupňů a třemi rychlými skoky si s naprosto jasným cílem došla pro vítr. Následovalo pouhé zamávání oháňky a úprk přes zasněženou pláň.
Druhý, opět téměř ukázkový příklad, se mi stal začátkem léta u čerstvě sklizené louky.
Usedl jsem ráno na nízký posed, který byl umístěný ve špici lesa. Vybíhala vpřed do otevřeného prostoru a přibližovala se na asi padesát metrů k porostu odkvetlé řepky. Vítr mi táhl zleva, vhodně do výrazného ohybu, který po mé pravé ruce okraj lesa vytvářel. Borderteriéra Dara, jenž mi dělal společnost, jsem uvázal ke stojce žebříku.
S východem slunce jsem začal vábit a s připravenou kulovnicí sledoval především okraj pole, od kterého jsem očekával příchod šelmy. Jen občas jsem zašilhal po protějším lemu lesa.
Náhle mne překvapilo trhnutí za žebřík a krátké Darovo vyštěknutí. Ohlédl jsem se po psovi a strnul. Asi pět metrů před ním stál ve vyšší trávě vroubící příkop mezi lesem a loukou statný lišák a překvapeně psa pozoroval. To, že tahle idylka vydržela asi půl vteřiny, nemusím určitě dodávat.
Liška si z lesa přišla ukázkově pro vítr, do volného prostoru však nechtěla a sveřepě se držela okraje krytiny. Podcenil jsem, že by se mohla dostavit až na samotný kontakt k našemu stanovišti.
Nejen na základě předchozích případů se na tomto místě otevřeně přiznám, že z hlediska úspěšnosti při vábení lišek u mne nebývá až tak zásadním problémem samotné přivábení lišky, jako spíš potvrzení úspěchu výstřelem. Nepřehledný terén lesní honitby nám podobné aktivity příliš neulehčuje.
To, že liška přichází na vábení poměrně často, nicméně nerada opouští krytinu, jsem si několikrát ověřil podle reakce drobného ptactva i na sněhové pokrývce podle stop, které jsem následně nacházel od stanoviště po směru větru.
Při volbě místa pro vábení je tedy nejdůležitější možnost sledovat odpovídající prostor. Liška se nám s největší pravděpodobností objeví právě ze závětrné strany. Jak již bylo naznačeno, bude se jen velmi nerada pouštět do přehledného prostoru bez porostu. Je proto dobře, táhne-li vítr například do řidší trávy, buřeně, přehledného vzrostlého lesa, kolem liniového porostu, zarostlého lesního pláště nebo pod řidší křoviny. Tedy do míst, do nichž alespoň částečně vidíme. V lese pak můžeme využít vyvýšené místo poblíž přehledné paseky.
Podle mých zkušeností nevadí při vábení ani nepříliš vysoký posed, samozřejmě za předpokladu, že zvukové projevy zastavíme v okamžiku, kdy je zřejmé, že se liška vydala tím správným směrem. Celá problematika je pravděpodobně nejlépe objasněna na DVD s názvem „Vábení lišek ve Švédsku“, pod kterým je podepsán známý severský autor Mikael Tham. Jiným produktem je i DVD „Liška obecná“ z dílny Petra Joo zařazené do autorovy série „S vábničkou na cestách“.
Nejčastěji doporučovanou dobou pro vábení lišek je samozřejmě zima, kdy je v přírodě nedostatek potravy. Nejlepší jsou v tomto směru noci kolem úplňku. V lese je situace obtížnější, protože i za plného měsíčního svitu vytváří porosty mnoho stínů a terén je málo přehledný. Chybí-li spojitá sněhová pokrývka, snadno lišku mezi vegetací přehlédneme.
Poněkud lépe jsou na tom myslivci z polních částí honiteb, kde je čárující liška na zasněžených, nebo alespoň jinovatkou pokrytých pláních, dobře vidět i na větší vzdálenost. Na vábení hlasem kořisti nereagují lišky moc dobře během kaňkování, kdy mají jiné starosti. Naproti tomu se jejich aktivita zvyšuje v okamžiku, kdy si svoje námluvy již odbyly.
Osobně jsem nejvíce lišek každoročně viděl na samém konci zimy, zejména po ránu. Jak se prodlužuje den, zkracuje se liškám rychle čas na zisk stále vzácnější potravy a jsou proto nuceny zdržovat se mimo krytinu i za světla.
Druhou zajímavou dobou pro lov lišek je začátek léta po senosečích. Zejména v blízkosti rozlehlých lánů obilovin, porostů řepky a kukuřice, se dají na pokosených loukách spatřit a vábit lišky myškující často i za slunečního svitu. Velkou část z nich představují odrostlá liščata, která sem staré lišky odvádějí z rodinných nor, a která jsou málo opatrná. Liščata jsou však váhavá při reakci na „drsnější“ hlas zaječího vřeštidla. Napadený zajíc může být v okamžiku úzkostlivého nářku obětí vitálnějšího predátora a liščata se do sporu ještě nehodlají přimotat. Nezaškodí proto zvolit na podobných místech některý typ zvukově méně nápadné vábničky.
Z hlediska imitace hlasu oblíbené kořisti reaguje liška dobře na myškovačku. Jedná se o drobnou píšťalku, na které lze vyluzovat vysoké pískavé tóny. Kvalitní myškovačky nalezneme v nabídce Helen Baud, Devana, Turvab, Hubertus aj.
Při vábení vyluzujeme různě dlouhé tóny kolísavé intenzity, které připomínají nenápadné vrzání. Seskupujeme je do slok o celkové délce kolem dvaceti vteřin. Mezi ně vkládáme několik minut ticha. Celé série můžeme na stanovišti několikrát opakovat.
Myškovat lze ovšem velmi věrně také na rty, přičemž se nejedná o žádný náročný úkon. Horní zuby při něm přitiskneme na střed dolního rtu a překryjeme je z přední strany rtem horním. Následně se snažíme přes mezeru mezi rty a zuby silně nasát vzduch. Mírným pootevřením a opětovným přivřením mezery dosáhneme požadovaného efektu. Zvládnutí této dovednosti nám mnohdy pomůže v situaci, kdy potřebujeme postupující lišku pouze přizastavit nebo jí dát poslední impuls a díky zbrani nemáme volné ruce. Uvedený způsob má jediné omezení - špatně se provádí za mrazu a při suchých rtech.
Myškování je velmi nenápadné a v přírodě nepůsobí rušivě. Můžeme se jím proto zabavit i během běžné čekané na spárkatou zvěř. Má nicméně jeden zásadní nedostatek, kterým je relativně malý dosah.
Středně hlasitými vábničkami jsou nástroje imitující nářek poraněného ptáčka. Ve své nabídce je mají například značky Helen Baud nebo Nordik, který jej nabízí pod příhodným označením Crying Bird.
Imitace zvuků je přitom poměrně jednoduchá a provádí se buď různě silným foukáním do nástroje, eventuálně souběžným rozkmitáním jazyka o patro, při kterém do náústku vyšleme sérii drnčivých zvuků připomínajících „trrrrr-trrrrr-trrrrr“. Nácvik je relativně snadný a rychlý. Jednotlivá seskupení zvuků spojujeme do souvislých slok, které mají trvat opět zhruba dvacet vteřin, po nichž následují asi dvě minuty klidu. Celou sérii na jednom stanovišti následně opakujeme.
Výhodou uvedeného vábení je dobrá reakce prakticky všech predátorů, a to jak savců, tak i ptáků. Máme například vyzkoušenou i velmi pozitivní reakci ze strany zvěře černé. Vábničku lze používat bez omezení během celého roku, na vhodném místě i během denních hodin. Zvuky jsou také relativně přijatelné pro ostatní zvěř. Opakovaně jsem si například vyzkoušel, že srnčí zvěř reaguje na první sérii vábením pouhým zvednutím hlavy a kratším jištěním. Teprve při opakovaných sériích z blízkosti stanoviště v klidu odtahuje.
Pomocí vábničky Crying Bird jsem měl možnost ulovit několik lišek i jezevce. Vybraným případům jsem se podrobněji věnoval v Myslivosti č.11/2011 a zájemce o danou problematiku si proto dovoluji na tento příspěvek odkázat.
Samostatnou kategorií je při vábení lišek zaječí vřeštění. Jedná se o velmi provokativní a daleko slyšitelný zvuk, který se vyluzuje pomocí vřeštidel. Ta se opět vyskytují v nabídce všech výše uvedených výrobců.
Právě v kategorii vřeštidel ale existují mezi jednotlivými vábničkami zřejmě ty největší rozdíly. Týkají se jak zabarvení zvuku, tak zejména jeho intenzity. Nezaškodí proto být vybaven několika typy a používat je podle momentální situace, terénu, porostu, vzdálenosti zvěře apod.
Jak jsem již několikrát předeslal, nemají pro mne vzhledem k dispozicím příliš velký smysl vřeštidla, u kterých je potřeba zvuky „ladit“. Z tohoto důvodu preferuji značku Nordik Pre-tuned, která má zvuk pevně zafixovaný. Podobné vlastnosti ale mají všechny výrobky s uzavřeným a nepřístupným jazýčkem, tedy Devana, Turvab, Hubertus i Helen Baud.
V případě použití některých vřeštidel se u myslivců po vyzkoušení objevují prvotní rozpaky. Týkají se zejména hlasitosti vábniček a někdy i věrnosti zabarvení hlasu. Podle zkušeností, které zkušení vábiči běžně prezentují, i podle několika případů, které jsem měl možnost sám prožít, se ale domnívám, že v obecné rovině drobné odchylky hlasu příliš nevadí. Stejně tak nevadí ani hlasitější zvukový projev.
Typickým příkladem budiž dvojice vábniček Nordik Predator a již zmíněný Nordik Pre-tuned. Ten, kdo se měl možnost s těmito produkty v praxi setkat, mi dá zapravdu, že intenzita reprodukovaných zvuků je skutečně vysoká. Při podobném typu vábení se jedná ale především o na první pohled patrný stres imitovaného zvířete, o jeho úzkost a bolest, která musí predátora maximálně dráždit.
Při samotném vábení lišky musíme mít skutečnou trpělivost a šelmě musíme „servírovat“ co nejpřitažlivější sérii zvuků. Jen tehdy, můžeme-li její reakce sledovat po celou dobu v otevřeném prostoru, pochopíme, jak opatrnou šelmu máme před sebou a jak jsou pro ni zvuky na jedné straně lákavé, zatímco na druhé straně jí vrozená opatrnost velí s příchodem otálet. Liška jakoby potřebovala „přemlouvat“, aby se za zvukem kořisti vydala. Existují samozřejmě i učebnicové případy, kdy nám vyrazí vstříc ihned po prvním zavábení. Ty jsou však víceméně výjimkou. Některé zkušenosti s reakcí lišky jsem publikoval v článku věnovaném vábničkám Devana, uveřejněném v Myslivosti 10/2013.
Vábení vřeštidlem sestává z přibližně dvacetisekundových naříkavých sekvencí, které lze interpretovat zhruba jako: „uáááá-uááááá-uá-uááááááaa-….-uaa-uaaaaaa…“, během nichž tón kolísá s různou intenzitou nahoru a dolů.
Modulaci zvuků zajistíme sevřením vábničky v dlani, přičemž prsty během vábení rozevíráme a znovu svíráme. Ke konci může zvuk pozvolna odumírat a ztrácet na intenzitě, jako když zajíci docházejí síly.
Po jednom vábení nastává zhruba čtyřminutová pauza, během které s připravenou zbraní bedlivě sledujeme okolí. Na jednom vábícím místě můžeme klidně tento postup zopakovat i pětkrát. Dodržet bychom také měli jinde doporučovanou dobu klidu před a zejména po vábení. Liška se totiž často objeví teprve po určité době, až si celé okolí problémového místa prověří.
Z hlediska volby intenzity vřeštění musíme použít zdravý rozum a dobře vyhodnotit momentální podmínky. Jedná se především o vzdálenost, na kterou chceme účinně „dosáhnout“. V otevřených polích se proto nemusíme bát opravdu masívního vábení, zatímco v partiiích uzavřenějších mezi vegetací musíme počítat s tím, že se nám liška může pohybovat realitně nablízku.
Jeden z nejzajímavějších zážitků, které jsem při vábení lišek získal, dokazuje, že skutečně velká intenzita vábení a jeho extrémní délka nemusí být někdy na škodu. Případ se mi stal v dost vzdálené době, kdy jsem si pořídil první zaječí vřeštidlo Turvab.
Ve starších ročnících Myslivosti jsem tehdy pečlivě pátral po jakékoliv informaci o vábení. Zdrojů bylo málo, zkušených myslivců ještě méně a o nějakých nahrávkách jsme si mohli nechat jenom zdát. Všechny zkušenosti se rodily doslova za pochodu v terénu. Zasedl jsem tehdy s manželkou na vyšší kazatelnu na okraji lesa s výhledem na pruh posečené louky a přilehlé pšeničné pole. Na sousední kazatelnu vzdálenou asi dvě stě metrů se usadil můj kamarád. V pozdním odpoledni jsem zpozoroval, jak se v okraji louky, na vzdálenější straně mého kolegy, objevil velký toulavý kocour. Stále jsem očekával výstřel, nicméně mi po chvíli došlo, že je to i pro něj na kulovou ránu daleko.
Vytáhnul jsem tedy vřeštidlo a pod dojmem teoretické přípravy, podle které by kočka na vřeštění mohla také reagovat, jsem zahájil vábení, které jsem neustále zintenzivňoval až na hranici možností vábničky. S přestávkami trvalo vystoupení dobré půl hodiny. Neustále jsem sledoval reakce kocoura, který však o zvuky velký zájem nejevil.
Náhle mne manželka dloubla do boku a s nevinným výrazem nahlas oznámila: „Jé, tamhle stojí taky kočička!“ Vytřeštil jsem oči na okraj pšeničného pole, kde v krajním řádku jistil statný lišák a díval se směrem k našemu okénku. Vše skončilo hozenou brokovou ránou z kulobroku za liščí oháňkou mávající mezi pšeničnými klasy.
 
Kaňkování
Velmi zajímavé se z mého pohledu jeví vábení lišek během kaňkování. Lišky se v té době ozývají různými hlasy, mezi které patří například známé skolení. Pro lišáky je navíc typické kratší štěkání. Feny se ozývají nenápadným kňouráním. Ve starší literatuře jsem před několika lety narazil na zajímavou zmínku o vábení lišek pomocí napodobeného štěkání lišáků. Opakovaně jsem je také vyzkoušel. A potvrdit mohu, že skutečně funguje. Dokonce se mi na mysl podsouvá myšlenka, že lišky v době námluv ztrácejí značnou část vlastní ostražitosti. I když samozřejmě nic není stoprocentní.
Vábení lišek (nebo lépe řečeno lišáků) během kaňkování vychází z imitace vyštěknutí, které můžeme za měsíčných zimních nocí často slýchat od lišáků hledajících kaňkující feny. Poměrně snadno se vyluzuje přímo na ústa a lišáci na ně rádi odpovídají. Po kratší konverzaci často přicházejí blíž.
Napodobení zvuku lze provést tím způsobem, že si nejdříve chytíme nos a poté vyrazíme krátké hrdelní výše posazené vyštěknutí připomínající zastřené „vau“. Tento zvuk opakujeme třikrát za sebou v rychlém sledu. Poté se odmlčíme a čekáme na reakci liščího protějšku. Následně mu odpovídáme a sledujeme jeho postup.
V okamžiku, kdy se začne přibližovat, ve vábení ustáváme a pouze případně tu a tam opravujeme jednoduchým štěknutím jeho směr. Naplno mu začneme odpovídat pouze v případě, že o naše stanoviště ztrácí zájem a viditelně se odchyluje jiným směrem. Podobným způsobem jsem si dokázal k zásedce umístěné přímo na zemi přilákat lišáka až na vzdálenost pět metrů. Jako již tolikrát mne ale v nočním lese zradila špatná viditelnost a samozřejmě vítr.
Přestože jsem několikrát uvedl, že mám s imitací tónů vzhledem k omezeným hudebním schopnostem jisté problémy, nepozoruji tento handicap poněkud paradoxně právě v tomto případě. Koneckonců i zmíněná literatura připouští značné odchylky zvukových projevů, které jsou pozorovány u jednotlivých lišáků. Mohu navíc potvrdit, že přestože se mi obvykle nepovede „nasadit“ zcela správný hlas hned napoprvé, nevadí to nijak odpovídajícím protějškům a dávají mi prostor, abych se v dalším seskupení v rámci svých možností co nejlépe „doladil“ na jejich hlas.
Nejlepší odezvu jsem vždy pozoroval v blízkosti nor. Ty největší komplexy jsou u nás umístěny v hustých tyčovinách, což poněkud stěžuje praktické použití vábení. Lišky se nicméně v jejich blízkosti ozývají velmi dobře, často již těsně po soumraku a zážitky s nimi jsou opravdu zajímavé. V otevřeném terénu a na dálku bývá reakce opatrnější.
Podobně jako u jiných druhů zvěře se podaří navázat mnohem lepší kontakt s lišákem, který je již v pohybu a je hlasitý. Rozštěkat „němou“ lišku se mi již sice také povedlo, nicméně podobné reakce mám ojedinělé. Úspěšná komunikace s lišáky se mi navíc daří pouze během krátkého období, kdy kaňkování vrcholí. Přestože v předchozích i dalších týdnech nacházíme společné stopy liščích párů, bývají jejich projevy tiché a reakce nulové. Zvláštností byl zejména začátek roku 2014. Kaňkování u nás probíhalo z neznámých důvodů velmi tiše a skrytě. Navázat hlasový kontakt se mi během několika večerních čekání vůbec nepodařilo a nejsem si ani jist, zda jsem vůbec hlasový projev lišky ten rok zaslechl.
Pro vábení lišek v období kaňkování je na našem trhu dostupných několik typů vábniček. Za všechny musím jmenovat například Fox Heat, která pochází z dílny švédské firmy Nordik a napodobuje několik typů hlasových projevů, z nichž některé budou našim myslivcům připadat možná poněkud zvláštní. Slovenská Devana nabízí jako novinku vábničku, pomocí které můžeme napodobit štěkání lišáků i kňourání fen. Jejich vzájemná kombinace má účinnost vábení ještě zvýšit. Praktické zkušenosti s těmito produkty, o které bych se mohl s čtenáři Myslivosti podělit, však prozatím bohužel nemám.
 
Tímto bych si dovolil celý seriál, jehož cílem bylo především ukázat, že lov vábením není dostupný toliko úzké skupině nadaných, ale může být zajímavým nástrojem každého řadového myslivce, ukončit. Snažil jsem se v něm shrnout dostupné teoretické poznatky, odkázat na běžné typy vábniček a podělit se o vybrané zážitky, které jsem považoval do určité míry za typické.
Možná, že se mnou někteří zkušení praktikové nebudou souhlasit a na publikované poznatky mají jiný názor. Neberu jim jej, mají na něj právo. Vábení je podle mne natolik obtížné a variabilní, že k finálnímu úspěchu nemůže vést jediná jasně vytyčená cesta.
Budu také rád, připojí-li se k mému snažení a podělí se o svoje postřehy či zkušenosti s ostatními čtenáři. Podobná diskuse bude zajisté ku prospěchu věci.
Poděkovat bych na tomto místě chtěl všem myslivcům, kteří mi o vábení zvěře cokoliv prozradili. Ať už přímo či nepřímo prostřednictvím publikací a veřejných vystoupení. Zejména bych pak chtěl poděkovat svému příteli, Pavlu Kumžákovi, zkušenému praktikovi, popularizátorovi vábení, členovi Klubu vábičů při Českomoravské myslivecké jednotě. Bez jeho pomoci, rad a průběžných odborných konzultací by předchozí texty nemohly nikdy vzniknout. A já bych koneckonců dnes zřejmě ani nevábil.
Doufám, že si zájemci dokáží z jednotlivých příspěvků vybrat to podstatné, co použijí při svých případných pokusech s přivábením první zvěře. Držím jim v tomto snažení všechny svoje palce. Pravděpodobně se jim to nepodaří napoprvé. Dost možná ani na popáté. Až se to ale povede, budou odměněni pocitem, který se jen těžko zprostředkovává. K tomu jim přeji opravdu upřímné: Lovu zdar!
Mgr. Josef DRMOTA
 
 
Zpracování dat...