Časopis Myslivost

Paradoxem však zůstává skutečnost, že pšenicí se zcela běžně přikrmuje např. zvěř bažantí a jak je z praxe dobře známo, srnčí zvěř bažantí zásypy, zejména v době nouze, velice ráda navštěvuje, pšenici konzumuje a v případě, že má adaptován zažívací trakt, z ní docela dobře profituje.
Jak to tedy s pšenicí ve skutečnosti je, se pokusím popsat v tomto obsáhlém článku. Zde uvedu všechna fakta a skutečnosti, doložené exaktními výzkumy a zejména množstvím vypovídajícího autentického materiálu. Pro pochopení všech souvislostí je ale nezbytně nutné vycházet z praktických zkušeností, zejména získaných údajů a fyziologických skutečností.
 

Je pšenice pro srnčí zvěř nebezpečná či nikoliv?
Mnoho myslivců vyvedla z míry skutečnost, že základem mé krmné dávky pro srnčí zvěř, a to ve volnosti, tak i v experimentálním výzkumu, je pšenice. Někteří se pozastavují nad tím, jak je možné pšenici úspěšně zkrmovat a na její bázi produkovat kapitální trofeje, přestože každá odborná literatura, věnující se výživě, tento jadrný produkt nedoporučuje či dokonce explicitně zamítá.
Všeobecně se píše, že pšenice obsahuje lepek a je pro spárkatou zvěř nevhodná, nebezpečná a dokonce zdraví škodlivá. Kde je tedy pravda? Je pšenice skutečně tím pomyslným „zabijákem“ a měla by se stát postrachem myslivců v oblasti péče o zvěř, zejména v době přikrmování?
Pravda je jako obvykle, někde uprostřed. Pšenice má v oblasti výživy svá nezastupitelná pozitiva, ale samozřejmě, a to zejména při špatně koncipovaném přikrmování, svá výrazná negativa, která mohou při nedodržení správných zásad a principů vést k úhynu potenciálního konzumenta.
Nejprve je nutno si uvědomit, že pšenice je přirozeným krmivem, které v omezeném časovém vegetačním období poskytuje srnčí zvěři krytinu a současně i vydatnou přirozenou obživu. Na základě praktických pozorování je neoddiskutovatelnou skutečností, že srnčí zvěř pšenici velice ráda vyhledává a konzumuje ji už ve fázi samotného vzrůstu, tedy její časné regenerace, stejně tak ji ráda konzumuje ve fázi mléčné a nakonec i voskové zralosti. Přijímá ji tedy po celou dobu biologického vývoje, až do doby samotné sklizně.
Může někdo exaktně říci, zda má srnčí zvěř z příjmu pšenice v letním období nějaké zdravotní problémy? Samozřejmě že nemůže! Proč? Protože tomu tak není! Srnčí zvěř totiž kromě pšenice, na kterou má dokonale adaptován zažívací trakt, instinktivně přijímá i jinou přirozenou rostlinou vegetaci, na jejíž bázi si dokonale stabilizuje bachorovou mikroflóru.
Krmivářské experimenty, které jsem v oblasti výživy prováděl, jasně ukázaly, že pokud si srnčí zvěř může sama vybrat mezi políčky pšenice, ječmene, ovsa či žita, tak na 99 % se bude pastvit právě v pšenici, kterou před ostatními druhy jadrné píce preferuje nejvíce. Nikdo jí k tomu nenutí, nikdo ji nepřesvědčuje ani neláká, políčko s pšenicí si vybere sama, a to zcela dobrovolně. Patrné nejsou žádné zdravotní problémy v podobě acidóz, ani žádné úhyny. Jedná se o zcela přirozenou adaptaci zažívacího traktu včetně spontánního rozvoje mikrobiální populace, schopné pšeničný produkt fyziologickou cestou zpracovat.
Také je nutno zdůraznit, že srnčí zvěř má pšenici ve vegetačním období k dispozici v neomezeném množství, formou adlibitum, tudíž si vezme jen dávku, kterou fyziologicky potřebuje a zbytečně se nepřežírá. Mimo neomezený příjem tohoto krmiva si srnčí zvěř stabilizuje bachorovou mikroflóru i příjmem jiných druhů přirozené vegetace, s vyšším obsahem hrubé vlákniny, čímž si eliminuje případné dietetické potíže a nenarušuje fyziologický proces přežvykování.
Z výše uvedeného tedy jasně vyplývá, že pšenice sama o sobě není tím primárním a stále častěji deklarovaným „zabijákem“. Tím stěžejním problémem a úskalím je neznalost správných zásad a principů v oblasti přikrmování a zejména pak špatně koncipované, mnohdy nárazové přikrmování, při kterém si srnčí zvěř nedokáže stabilizovat bachorovou mikroflóru zažívacího traktu. Tato skutečnost pak hraje klíčovou roli v tom, zda bude srnčí zvěř z přijímaného krmiva úspěšně profitovat anebo zda nastanou zdravotní problémy.
 V době, kdy jsem ještě aktivně jezdil na koni, jsem na jedné z vyjížděk narazil v lese na myslivce, který poprvé (bylo to na Mikuláše) hrdě nesl ke krmelci pytel pšenice. Na otázku, zda již není pozdě v této době přikrmovat, mi sdělil, že právě teď nastala ta pravá chvíle.
Myslím, že na tuto odpověď nebylo co říci. Případný scénář si každý rozumný a problematiku chápající myslivec může domyslet sám. Vyhladověná srnčí zvěř se pšenicí doslova přežere, a jelikož na příjem tohoto krmiva nemá adaptován zažívací trakt, rozvine se u ní acidóza, se všemi negativními důsledky pro její zdravotní stav. Problematiky neznalý myslivec pak nabyde dojmu, že pro srnčí zvěř udělal to nejlepší, co mohl a tento „dobrý skutek“ příští rok opět zopakuje. Že srnčí zvěř odsoudil k velkým zdravotním problémům končící obvykle úhynem, ho ani nenapadne.
V podstatě se dá říci, že kdyby do krmítka nepřinesl nic, udělal by rozhodně lépe. Na tomto místě si troufnu tvrdit, že minimálně 70 % myslivců nezná správné principy přikrmování a zvěři ve volných honitbách spíše ubližuje, než pomáhá. Bohužel za tímto tvrzením si musím stát! Zejména při současných odborných znalostech některých myslivců a současně i některých lektorů myslivosti, si pravděpodobně ještě dlouho stát budu! Je doslova hanbou, že myslivost mnohdy vyučují lidé tzv. „lektoři myslivosti“, kteří tyto krmivářské chyby sami dělají!
 
Krmivářský experiment
Abych myslivecké veřejnosti dokázal, jak nebezpečné je krmit pšenicí při nedodržení správných zásad a principů, zejména při nárazovém přikrmování, udělal jsem ve svém experimentálním chovu jeden velice významný a vypovídající experiment. Tento experiment měl za úkol exaktně zachytit patologické změny zažívacího traktu v důsledku dieteticky nevhodné potravy podané nárazově, tedy podané bez předchozího fyziologického navykání. Doufám, že tento experiment otevře oči všem myslivcům, kteří tyto krmivářské chyby a přehmaty v honitbách dělají opakovaně a neberou si z nich žádná ponaučení. Experiment jsem cíleně provedl v zimním období, tedy v době, kdy se srnčí zvěř ve volných honitbách běžně přikrmuje.
Experiment spočíval v tom, že jsem srně, která byla dlouhodobě zvyklá konzumovat oves s ječmenem v poměru 50:50, nárazově, tedy bez předchozího fyziologického navykání, předložil čistou pšenici jako jediné a hlavní jadrné krmivo. Pšenici jsem srně předložil formou ad libitum do samospádového krmítka, takže si periodicky mohla odebírat jen dávku, na kterou byla u předchozího krmiva zvyklá a nemusela se tzv. „přecpávat“.
Tento experiment měl v podstatě za úkol nasimulovat reálnou situaci v honitbě, kdy myslivcům v zimním období dojde zásoba jadrného krmiva, například v podobě dieteticky vhodného ovsa či ječmene, a toto krmivo nárazově nahradí běžně dostupnou pšenicí.
Výsledky experimentu jsou velmi zajímavé a v oblasti výživy přinesly přímo až alarmující zjištění. První dva dny po aplikaci pšenice jsem u srny pozoroval žádné potenciální symptomy zažívacích potíží. Třetí a čtvrtý den již bylo opticky patrné, že se v jejím složitém zažívacím traktu něco podezřelého děje. O tom svědčila skutečnost, že exkrementy srny progresivně měnily vzhled, zejména se výrazně měnila jejich konzistence. Obvyklý trus srny, který se při dopadu na zem zcela spontánně rozpadal na malé kuličky, se postupně utvářel do podoby kompaktního homogenního slepence. Následující dny se trus srny čím dál tím více přetvářel v řidší hmotu, až nakonec dosáhl konzistence vodnaté zapáchající tekutiny.
V celém průběhu experimentu, při kterém srna cíleně konzumovala čistou pšenici (k dispozici měla i kvalitní vojtěškové seno), se u ní začaly projevovat typické symptomy zažívacích potíží. Srna stále častěji průjmila a tato skutečnost vedla k dynamické ztrátě tělesné hmotnosti. O tom svědčila skutečnost, že se u ní začala výrazně propadat bedra, vystupovat žebra a současně i kohoutek. Tyto patologické symptomy byly patrné i navzdory dlouhé zimní srsti, která v zimním období dokáže dokonale skrýt všechny regresivní znaky anatomické části těla.
Z důvodu stále intenzivnějšího průjmového onemocnění měla srna brzy pokálený celý obřitek a celé bederní končetiny. Srna postupně ztrácela energii v podobě podkožní běli a útrobního tuku, byla fyzicky vysílená a z důvodu výrazné dehydratace přijímala obrovské množství tekutiny v množství až čtyř litrů denně.
Celý průběh experimentu jsem periodicky monitoroval a zaznamenával. V době, kdy jsem měl dostatek cenných informací a údajů, zejména dostačující množství vypovídajícího autentického materiálu, jsem experiment ukončil.
Z rigorózně získaných materiálů bylo nyní zcela jasné, že náhlá změna jadrného krmiva způsobila rozvoj patologické formy acidózy. Srně jsem začal opět předkládat krmivo, na které byla předtím zvyklá, tedy krmivo s vyšším obsahem strukturální vlákniny v podobě ovsa a ječmene. V té době jsem však ještě netušil, že vše bude mnohem složitější, a že reaktivace bachorové mikroflóry do standardní podoby, bude mnohem komplikovanější.
Navzdory skutečnosti, že srna již více než dva týdny přijímala dieteticky vhodné krmivo v podobě ovsa a ječmene a také senzoricky dobře vyhodnocené vojtěškové seno s velkým zastoupením preferovaných lístků, nedařilo se její zažívací potíže eliminovat a vrátit do původního stavu.
Patologické onemocnění zažívacího traktu se postupem týdnů začalo přeformovávat do chronické podoby. Srna stále častěji a intenzivněji průjmila a mohu otevřeně říci, že pohled na srnu nebyl vůbec příjemný. Průjmové onemocnění nebralo konce a já měl obavy, že se mi srnu již nepodaří zachránit. Nevěděl jsem co dělat a začal litovat, že jsem se do tohoto experimentu, který měl otevřít oči široké myslivecké veřejnosti, vůbec pouštěl.
Následné konzultace a rady veterinárních lékařů, stejně tak i aplikace medikamentů v podobě různých probiotik, nebyly vůbec účinné a míjely se účinkem. Týdny utíkaly jako voda a žádné zlepšení nadosah. Srna přijímala obrovská kvanta potravy, čímž si fyziologicky nahrazovala deficit tělesné hmotnosti. Podle mého odhadu šla s hmotností minimálně o 7 kg dolů, což vzhledem k její hmotnosti dělalo úbytek více než jednu čtvrtinu její celkové hmotnosti.
Když onemocnění nebralo konce a z rekta srny stále častěji a intenzivněji vytékala (mnohdy i doslova stříkala) tmavě zelená tekutina zcela vodnaté konzistence, jsem si vzpomněl, že na půdě mi z loňského roku zůstala zásoba sušených jeřabin. Z praxe mám ověřeno, že malvice jeřábu sladkoplodého, plané či ušlechtilé formy, působí na zažívací trakt velice dieteticky příznivě a v mnoha případech jsou schopny eliminovat zažívací potíže v podobě specifických forem acidóz. Srně jsem ihned odebral veškeré krmivo, které dosud přijímala, a jeřabiny začal předkládat jako jediné a hlavní krmivo. Srna senzoricky dobře vyhodnocenými jeřabinami nepohrdla a začala je okamžitě s velkou chutí přijímat.
Přibližně třetí den jsem pozoroval, že se stav srny začíná zlepšovat a zažívací potíže, jakoby mávnutím kouzelného proutku odeznívat. O tom svědčila skutečnost, že se exkrementy srny začaly formovat do typičtější podoby.
V následujícím týdnu srna defekovala již standardní trus, který se při dopadu na zem rozpadal na jednotlivé kuličky. Asi nemusím popisovat, jak jsem si oddechl. Bylo vyhráno. Nemít však doma zásobu sušených jeřabin, které srně významně pomohly k reaktivaci a fyziologické stabilizaci bachorové mikroflóry, těžko domyslet, jak by vše dopadlo.
Z provedeného experimentu tedy jasně vyplývá zásadní ponaučení. Nikdy nekrmte pšenicí, pokud srnčí zvěř nemá na příjem tohoto krmiva přizpůsoben zažívací trakt! Raději zůstaňte u dieteticky vhodnějšího ovsa či ječmene! Tím rozhodně nic nezkazíte.
Na druhé straně, a zejména pro obhajobu tohoto krmiva, musím konstatovat, že znám několik honiteb, kde se pšenicí úspěšně přikrmuje formou ad libitum, a to od časného podzimu až do jara. Možná to bude znít jako utopie, ale v těchto honitbách se každoročně loví medailový srnci. Jak je to možné?
Vysvětlení je nasnadě a je zcela triviální. Pšenice je totiž vysoce energetické jadrné krmivo a energie ve vztahu k látkové přeměně se transformuje v kvalitní a silnou trofej. Kdo tuto skutečnost nepochopí, je naprosto zbytečné něco vysvětlovat a dokola stále omílat…
Pokud je srnčí zvěř, zejména v polních honitbách, na pšenici zvyklá, nemusíme mít obavy s jejím úspěšným zkrmováním formou ad libitum. Zásadní podmínkou však je začít s přikrmováním včas, nejlépe hned po skončení žní, dokud je srnčí zvěř na příjem tohoto krmiva zvyklá a má dokonale adaptován zažívací trakt s fyziologickým rozvojem mikrobiální populace schopné toto krmivo dokonale zpracovat.
Upozorňuji však, že pšenici není vhodné předkládat jako jediné a hlavní krmivo! Pšenici je dobré smíchat, tedy naředit s jinými druhy jadrného krmiva, které obsahuje větší podíl strukturální vlákniny. Tím se předejde potenciálním zažívacím potížím spojeným s výše popisovaným průjmovým onemocněním. Velice dobře se mi osvědčilo pšenici smíchat například s ovem, ječmenem nebo třeba i kukuřicí. Takto sestavená směs je pro srnčí zvěř naprosto vyvážená a takřka ideální. Také se mi osvědčilo, smíchat pšenici s kvalitními pšeničnými plevami v poměru 50:50. Upozorňuji však, že plevy však musí být čisté, dobře vysušené bez příměsi prachu, zeminy či jiných biologických nečistot!
Terénní experimenty jasně ukázaly, že srnčí zvěř pšenici preferuje i před jinými druhy jadrných krmiv s vyšším obsahem vlákniny jako je například oves nebo ječmen.
Za účelem zjištění, kterému jadrnému krmivu dává srnčí zvěř přednost, jsem v minulosti provedl několik krmivářských experimentů. Poslední experiment, aplikovaný ve volné honitbě byl proveden v lednu letošního roku Františkem Sejtkem v honitbě Jeníkov (okr. Chrudim).
Na základě mého doporučení byla v této honitbě předložena pšenice, kukuřice, oves, ječmen, hrách a zcela nevšední, zato nutričně velice významné a vydatné - sezamové pokrutiny. Nutno upozornit, že všechny druhy krmiv byly senzoricky dobře vyhodnocené a prvotřídní kvality.
Jadrné produkty byly předloženy do účelově zkonstruovaného truhlíku se šesti objemově stejnými odděleními. Do každého oddělení bylo po okraj nasypáno stejné množství výše uvedených krmiv. Kromě preference byla sledována i frekvence a intenzita odebíraného krmiva. Pro autentičnost a vypovídající hodnotu byl celý experiment monitorován nainstalovanou fotopastí, což přineslo velice zajímavé a zásadní informace.
Nutno dodat, že exponované lesní krmeliště navštěvovala přibližně šestičlenná tlupa srnčí zvěře (tři srnci a tři srny). Výsledky experimentu byly velice zajímavé a přinesly naprosto rigorózní a cenná zjištění.
Troufnu si tvrdit, že každý myslivec by u srnčí zvěře očekával preferenci dieteticky nejvhodnějšího krmiva v podobě ovsa či ječmene. Opak však byl pravdou. Právě tyto dva obilné produkty byly tlupou srnčí zvěře preferovány ze všech nejméně a byly odebrány teprve tehdy, když v ostatních odděleních nezbylo jediné zrnko.
Pro mnohé myslivce překvapivě musím sdělit, že při tomto experimentu zvítězil hrách, společně s pšenicí. Tyto dva produkty byly tlupou srnčí zvěře odebrány vždy jako první. Na třetím místě se umístily sezamové pokrutiny, následovala kukuřice, ječmen a oves.
Pro objektivitu a vypovídající hodnotu byl tento krmivářský experiment proveden duplicitně s tím rozdílem, že exponované druhy krmiv byly v jednotlivých odděleních mezi sebou účelově přehazovány. Na výše uvedené pořadí preference to však nemělo žádný vliv.
Velice potěšující zjištění bylo, že podobné výsledky v oblasti preference jadrných krmiv aplikované ve volné honitbě, jsem osobně zjistil v roce 2011 na Blanensku. Snad s jediným rozdílem. Při stejném složení krmiv byla při tomto experimentu nejvíce preferována zlomková kukuřice společně s hrachem. Pšenice se umístila „až“ na třetím místě. Stejně tak jako v Jeníkově, na posledním místě se umístil dieteticky nejvhodnější ječmen a oves.
Pokračování v dalším čísle  
Pavel SCHERER
Tel. 724 218 513 www.scherer.cz