Newfoundlandská zastavení, aneb něco o karibu a losech
Miroslav Sýkora Myslivost 2/2015, str. 547
Asi řada z nás, starších myslivců, pročítala v mládí knihu E. T. Setona „Dva divoši“, kterou autor uvádí slovy „Vyhloubil jsem studnu, aby i jiní z ní mohli pít“. Veden podobnou snahou, podělil bych se rád o zážitek z krásného lovu karibu a losů na kanadském Newfoundland z podzimu 2014.
Z vlastní zkušenosti vím, jaké riziko podstupuje český lovec puzen touhou po nějakém zvláštním úlovku, který však nenabízejí české lovecké kanceláře, a nebo jej nabízejí jen v omezeném výběru. Vystavuje se tak možnému velkému rozčarování a zklamání, ale může také samozřejmě prožitek očekávání předčít. Aby tedy podobně naladění čeští myslivci věděli „do čeho jdou“, je tady následující příběh.
Od nelovecké turistické návštěvy Aljašky před třemi lety mi nedal klidně usínat kanadský karibu, podstatně větší to obdoba evropského a asijského soba, kterou se na rozdíl třeba od Finska a Švédska a i Ruska nesnaží na severu amerického kontinentu nikdo domestikovat. Jak tedy na něj?
S partou léty prověřených loveckých kamarádů jsme počali zjišťovat možnosti. Ano, existuje varianta lovu na severu Ruska za Uralem po proudu velkých řek. Nějak jsme však tuto možnost upozadili, nechtělo se nám tam moc po předchozí zkušenosti s lovem losa, kdy nám, než jsme se po lovu nadáli, odsekali sekerou větší část lebky a bylo to.
Jinak proti Rusku nic nemáme a moc rádi tam lovit jezdíme, ale Kanada je přece jen Kanada, karibu je tam větší a krásně zbarvený. I zde však existují varianty dvě, jedna povětšině migrující ve velkých stádech na severu Quebecu a Northwest Territories má paroží delší, ale méně členité a loví se na zcela holých pláních tundry.
Druhá varianta je woodland caribou s parožím sice kratším, ale mnohem členitějším a je také z karibu největší. Býci mohou dosáhnout živé hmotnosti až 320 kg. Tento druh tolik nemigruje, je přizpůsoben životu v bažinatých oblastech kolem řek a v severském řídkém lese, přecházejícím v tundru. Živí se stromovými a zemními lišejníky a nízkou vegetací.
Jeho název je odvozen z původního indiánského „xalibu“, či „qualipu“, to je v nářečí indiánů „ten kdo má tlapky“. Vyskytuje se v Kanadě v několika nevelkých populacích na Aljašce, v Albertě a trochu více v Ontariu a Quebecu. Nejčastěji je však možno se s ním setkat v provincii Labrador / Newfoundland, kde jej lze omezeně licenčně lovit. Tak to bude ta správná volba pro nás, usoudili jsme počátkem minulého roku.
A protože se zdálo času dost, dali jsme se na internetu do prověřování nabídek místních „Outfitters“. Není to zas až tak jednoduché. U řady nabídek jsme nenabyli dojmu, že se na ně lze spolehnout a rovněž cenové rozdíly byly značné a kde vzít za investované peníze jistotu očekávaného zážitku.
Několik tipů na Newfoundlandu, Labradoru a severním Quebecu jsme nakonec vybrali a vykorespondovali, pořád to jaksi ale nebylo ono, a tak jsme v únoru 2013 vyrazili na výstavu Jagd&Hund do Dortmundu, kde jsme nakonec potkali to, co jsme hledali a mohli na místě osobně probrat s majitelkou Tuckamore lodge (www.tuckamorelodge.com).
Tento “lodge” na severním okraji Newfoundlandu nabízí lov woodland caribou, lov losa a černého medvěda a i možnosti rybaření, dost tedy pro naplnění našich představ. Protože je ale lov karibu v celé Kanadě přísně omezen na počet vydaných licencí, je nutno jej organizovat vpodstatě rok dopředu a samozřejmě s poskytnutím zálohy. Lovecká sezona 2013 byla již zadaná, a tak tedy volíme první turnus ze tří možných v roce dalším, na přelomu září a října.
Konec září roku 2014 nás, pět kamarádů, zastihl na ruzyňském letišti. V Praze je nutno zaplatit k letence jedno zavazadlo navíc, tedy kufr se zbraní, asi sto Euro. Cestujeme s Lufthansou přes Frankfurt do Toronta a dále s Air Canada do Deer Lake.
Při nástupu do letadla v Torontu již vidíme, že letíme správným směrem, polovina sedadel je obsazena lovci. Po přistání zbývá z noci již jen pár hodin na krátké zdřímnutí a jedeme auty čtyřista kilometrů na sever.
Po takřka čtyřiceti hodinách cestování z domova jsme konečně na ”logde”. Ale ne, ještě to není konec. Rychlá káva a lahev vína na přivítanou, nějaké instrukce, plomby a licence a jede se dál. Jsme bohužel k naší nelibosti rozděleni do dvou skupin, a to podle toho, co kdo chce lovit. Máme různé kombinace, karibu/los, karibu/černý medvěd a nebo trofejový los samostatně.
Jsem ve tříčlenné skupině, nakládáme bagáž na velký pickup. Již jen prašná cesta končí po asi čtyřiceti kilometrech a znovu se překládá, ani pick up už dál nemůže.
Pokračujeme divokým terénem na čtyř a šestikolkách dalších asi deset kilometrů k místu našeho budoucího týdenního domova. Je jím prostá chata u jezera obývaná pouze dva až tři týdny v roce v lovecké sezoně. Ne, povlečení tady nehledejme, na palandách jsou pro nás připraveny jen chlupaté houně. Ale to jsme přeci chtěli.
Stojíme v pohasínajícím dni se skleničkou slivovice před chatou a jsme jako v Jiříkově vidění. Je to možné pánové? Ne ne, nezdá se nám to, jsme opravdu v kanadské divočině. Zásahy člověka do krajiny kolem žádné, kromě přírodních zvuků, a těch je pomálu, žádný jiný hluk, v noci žádný světelný odpad nad obzorem, obloha plná hvězd až k horizontu, ale tma jako . . . . no víte kde. Vedle v podobné chatě spí ještě tři naši průvodci, pro každého jeden, no a také kuchař.
V očekávání věcí příštích sedíme u vydatné snídaně (jak jinak – slanina, vejce) a ptám se svého průvodce, jaký že to bude dnes přesný program. S úsměvem odpovídá jedním slovem “hunting”.
Do batohu ukládá každý dva velké sendviče, něco na převleční, bereme zbraň, náboje a vyrážíme ještě za tmy pěšky, každá dvojice jiným směrem.
Slunce stoupá až k horní úvrati a pořád putujeme překrásnou přírodou, chvíli nízkým, sněhy polámaným lesem plným lišejníků, chvíli tundrou, kolem jezer a jezírek, potoků. Chůze to není snadná, i když je tu vesměs jen samá rovina, jde se v nízkém porostu borůvčí, brusinek, mechů, lišejníků, zakrslých břízek, země se pod nohou houpe, občas se propadne do rašeliny. Není-li pod nohou zrovna kámen, vše je prosyceno vodou. Jak to kamarád vtipně vyjádřil: “Je to jako když jdeš v medu”.
Cestou vidíme hodně pobytových znaků zvěře - medvěd, los, karibu. Je jasné, že zvěř tady je. Hned po ránu, asi po dvou hodinách, potkáváme slušného býka karibu, který si nás valně nevšímá. Zdá se mi dobrý a jsem připraven ke střelbě, ale průvodce jen mávne rukou, že ne: “Ten to není, je mladej”.
Jsem zklamán a obávám se, zda jsem Huberta hned po ránu nenaštval. Kolem poledne krátce svačíme a jde se dál. Odpoledne je již únava hrozná, přeci jen takřka pořád jdeme, batoh, flinta se za tolik hodin na rameni pronese, a tak se nesměle ptám, zda nejdeme již náhodou pomalu zpět na základnu. Že prý ano, už jen tak asi tři, čtyři kilometry.
Kladu tedy další otázku: “ . . a kolik že jsme to asi dnes již ušli?“. Průvodce se zamyslí a povídá: „… dvacet? … dvacet pět?“. Na můj vyděšený pohled rychle reaguje, asi aby mne uklidnil: „ . . ale kilometrů, ne mil“. No tak to jsem již v klidu.
Po příchodu na chatu, již skoro za tmy, jsme na tom všichni stejně, utahaní jako psi (tedy my Češi, Kanaďani žádné známky únavy nejeví), lýtka bolí, stehna bolí, kyčle bolí. Není to jako sedět půl dne v kanceláři a večer „špacírem“ po honitbě. Obáváme se, jak nám to bude chodit zítra.
Ale ano, šlo to, nohy bolí, ale rozejdou se a pak to jde. A tak to probíhalo celý týden, ještě v kombinaci s plavbou po jezerech. Úžasná varianta. Vyplouvali jsme před rozbřeskem na klidnou hladinu, kterou již na okrajích začínaly svazovat ledové paprsky. Ranní přímrazek, asi kolem sedmi pod nulou, brzy pominul a po poledni mohlo být až tak kolem deseti plus.
Je třeba říci, že jsme měli štěstí na počasí. Pravé indiánské léto, zcela jasno, po velice silném větru prvního loveckého dne však další ráno nebylo ani památky a zbytek týdne bylo takřka bezvětří.
Ulovili jsme všichni. Naše pětičlenná skupina celkem tři silné býky karibu, černého medvěda a čtyři losy, na místní poměry dobré (ti jsou zde ale slabší, větší lopaty jsou vzácné). Je potřeba zmínit ještě několik zajímavostí a rozdílů oproti lovům u nás.
Především je třeba vědět, že se zde, k předem poskytnuté záloze doplácí celá sjednaná částka za lov hned po příjezdu na „lodge“. Jinými slovy si tedy zaplatíte licenci a šanci na lov vybrané zvěře, samozřejmě včetně kompletního servisu, a pak už je to na vás a na štěstí. Průvodci udělají vše, co je v jejich silách.
Není to tedy tak, jak jsme zvyklí v Evropě a i Asii a Africe, že se platí až před odjezdem domů to, co ulovíte podle ceníku, případně podle bodové hodnoty trofeje.
Je třeba říci, že po síle trofeje tady nikdo prioritně nebaží, valná většina lovců jsou Američané a ti si jedou kromě zážitku především pro zvěřinu. K naší touze po trofeji jsou však shovívaví. Zvěřina je zde tedy také vaše, tím ale vyvstává Nerudovská otázka „kam s ní?“, tedy spíše „co s ní?“. Bylo by jistě lákavé dovézt si ji domů. Veterinární předpisy Evropské unie praví, že to sice jde, ale zvěřinu by vám musel v Kanadě zpracovat odborný masokombinát mající licenci pro vývoz masa do Evropy. Takřka neřešitelné. A tak zbývá možnost darovat zvěřinu na místě potřebným.
Dále je dobré vědět, že zákony se v Kanadě dodržují a nikdo nepřemýšlí, že by to mohlo být jinak (škoda, že to u nás nejde). Tedy plomby s sebou a po ulovení hned připevnit na všechny čtyři běhy, i když v okruhu desítek kilometrů není ani živáčka.
Při lovu náboje pod závěrem, nabíjí se až při rozhodnutí, že na zvěř před vámi se bude skutečně střílet. Lov zde je zcela jiný příběh než u nás, zvěř člověka nezná a nebojí se ho tedy a kromě lovecké sezony má celý rok asi jen výjimečně šanci se s ním potkat.
Pro ilustraci, po uvolení mého karibu zbytek tlupy odběhl asi třicet metrů a pozoroval nás nevěda, co si o tom má myslet. Trvalo to ovšem jen chvíli, než pozici uloveného býka nahradil do té doby asi o dvě stě metrů dál stojící jiný karibu a tlupu si odvedl, asi hned věděl, kolik uhodilo a šanci nepromarnil.
Hlavní problém lovu tedy je se s hledanou trofejovou zvěří potkat, což není vůbec snadné. Je jí tady sice poměrně dost, ale je na obrovském prostoru a znamená to nachodit desítky a desítky kilometrů terénem. Cesty nejsou žádné.
Lov je nejlepší po ránu, losi bývají během dne v řídkém porostu zalehlí, takže ho ani nevidíte, zjistí-li vás dříve, vyklidí pozice, nehodlá se s vámi potkat, ale nebojí se vás. U medvěda je to stejné. Velkou šanci ale dává tento čas říje, kdy je možno losa přivábit, což také průvodci pilně dělají a úspěšně. Karibu je hodně v pohybu.
Další důležitou věcí je nepodcenit nebezpečí při lovu losa. Ten si vás příliš nevšímá, nabyde-li však dojmu, že mu z vás pro něj plyne nebezpečí, může zaútočit. Přihodilo se nám při ulovení losího býka, kdy jsme se nad ním s průvodcem nadšeně objímali, že najednou vykřikl: „Rychle, nabij flintu“. Kráva, která v době ulovení byla od nás přes sto metrů stála najednou, než jsme se nadáli, dvacet metrů od nás. Na pokyn průvodce jsme se dali na pomalý ústup a „opustili bojiště“.
Ptal jsem se asi hloupě, proč ustupujeme před krávou, když tam nemá tele. Odpověď zněla: „To máš tak, býci nejsou až tak nebezpeční, jsou to takoví moulové, pokud se ovšem nedostaneš mezi ně a nebo v tobě necítí soka, ale kráva to je jiná, je daleko nebezpečnější, je záludná, nevíš co se od ní můžeš nadát – hele, je to asi jako u lidí“, dodal s lišáckým úsměvem.
Tak nevím? Chránila prý v tomto případě býka, jen nevěděla, co se mu to vlastně stalo, že si lehl a co my dva tam u něj. No dopadlo to tak, že my odešli pryč a kráva popošla až k němu. Po hodině jsme se vrátili. Už tam nebyla. Tak klidný jsem již ale nebyl a pozoroval po očku pořád okolí. Ovšem s vybitou zbraní, jak zde zákon káže.
Další zajímavostí je, že po vyrušení se zvěř přesekne v polovině pod hrudníkem na dvě části, stydká kost se neprořezává, ale svalovina se jen po obou stranách odřeže.
Poslední postřeh patří stravování. Péče našeho kuchaře o nás byla příkladná, opravdu se velice snažil nám způsobit gastronomické potěšení, ovšem z amerických základů, a to naše české žaludky, zvyklé na pestrou stravu a různé laskominy, ne zcela dobře snášely. Vstupní suroviny jsou zde především s dlouhou trvanlivostí a ve velkém balení, pestrost chybí. Na naše každodenní sendviče určitě nezapomeneme – bílý chleba, spíše veka, na něj majonéza, na ni tvrdý sýr, dále plát trvanlivé šunky, navrch ochuceno hořčicí a ještě raději trochu té milé majonézy, aby horní chleba lépe držel. Každý den stejné.
Snídaně a večeře preferovaly hlavně energetickou vydatnost a množství, prostě americká strava, je hlavní se hodně nasytit, zda si při tom člověk lovec i pochutná je podružné. Ale ne, stěžovat si určitě nebudeme, jiný kraj, jiný mrav, to k cestování patří.
Trofeje průvodci na hlavním „lodge“ hned vyvařili, trochu vybělili a pak se čeká na kontrolu kanadských úřadů a vyhotovení dokladů, vézt s sebou je tedy možné nebylo. Tak snad nám je Air Canada nadělí „opožděně pod stromeček“.
A to je konec našeho kanadského putování, lovecká cesta splnila naše představy a očekávání mírou vrchovatou.
Text a snímky Miroslav SÝKORA