Časopis Myslivost

 
Jak se cítíš coby novopečený sedmdesátník? Stále mlád?
„Už při padesátce a šedesátce jsem se shodl s některými kamarády, že když má člověk fofr, nemá čas přemýšlet, kolik života už má za sebou a kolik mu zbývá, filozofovat, co život dal a co vzal a podobně. Mně naštěstí přeje zdraví, a tak ten fofr pořád můžu mít – dělám v redakcích třech časopisů, jsem v různých komisích, píšu, organizuju, hodně času věnuju myslivosti, v terénu i v zázemí. Takže se cítím ani mlád ani stár, prostě přiměřeně. Díky psovi ještě pořád chodím na honech spíš do tlaku, než aby mne vozili na představ, ale na druhou stranu musím upřímně přiznat, že na kazatelnu a z kazatelny už lezu zatraceně opatrně, abych si neublížil...“
 
Co nejvíce tě za tvých sedm desetiletí poznamenalo? Lidsky, umělecky i jinak?
„Rodiče mi poskytli dobrou výchovu i vzdělání, což se vždycky hodí, a pokračoval jsem životem tak nějak normálně, bez velkých zvratů. Často se mi stávalo, že mi něco nevyšlo a ve výsledku se ukázalo, že to vlastně bylo dobře. V maličkostech i zásadních věcech. Třeba mne, kvůli tátovu neprokádrování, nevzali na jadernou průmyslovku, což jsem tenkrát moc chtěl dělat. Tak jsem šel na dvanáctiletku, měl tam výborné kantory, dostal se do báječné party, která spolu drží dodnes, a odpíchl se ke studiu na vysoké škole. Nebo mi nevyšla nějaká pracovní, autorská záležitost, ale vzápětí jsem získal lepší, zajímavější šanci. A ta už vyšla.
S kumštem jsem začínal jako klavírista a hlavně textař – to bylo pod vlivem Semaforu a jedinečné tvorby Jiřího Suchého. A setkával jsem se tam převážně s pozitivně naladěnými lidmi, od nichž mohl člověk jenom získat. Charakterově i umělecky.
Jediným skutečným zlomem v běhu dní tak byla myslivost. Můj první pes mi, bez nadsázky, změnil život. Protože myslivost, když ji tedy děláš naplno, je opravdu, bez fráze, životní styl. Umožní ti nahlédnout do věčného koloběhu života a smrti v přírodě a najednou se i na jiné věci a vztahy kolem sebe díváš jinak, dostávají nový smysl. Pozitivní i negativní události, co tě potkávají, přijímáš s větší pokorou i klidem, zapeklité společenské a politické problémy se z hlediska staletého vývoje v přírodě jeví jako prkotiny. Co všechno se stane od okamžiku zasazení buku po jeho pokácení? Vystřídá se spousta vlád, přijdou a odejdou „hity“, vedou se malé i velké války, objeví se a zmizí sportovní hvězdy – a buk si roste a les kolem něj si žije svým životem. A ty, jako „pravodatný“ myslivec, jsi jeho součástí... Každý rok, když jako předseda Obvodního mysliveckého spolku Praha 8 zahajuji zkoušky uchazečů o první lovecký lístek, se jim snažím vysvětlit, že pokud do myslivosti půjdou naplno – a to by měli, bude všechno jinak. A lepší!“
 
Pokud vím, vystudoval jsi matematicko-fyzikální fakultu. Co se stalo, že ses neubíral cestou čísel, ale přesedlal jsi k hudbě, dramaturgii, novinařině, televizní práci?
„Už v době maturity jsem hrál v kapele, psal texty, podílel se na školních novinách. Ale necítil jsem v sobě tolik talentu, abych to zkoušel na AMU, a žurnalistika byla hodně zpolitizovaná. Tak jsem šel na pro sebe nejlehčí školu – nemám hlavu na spoustu informací, co musíš vstřebat na medicíně nebo právech. V matice, když jednou nějakou větu dokážeš, dokážeš ji už vždycky, učiva je relativně míň. Navíc jsem na to měl po tátovi vlohy. Taky jsem pak strávil podle písničky „Sedm let jsem u vás sloužil“ ve výzkumných ústavech s matematikou sedm let a nelituju toho – naučila mne přesnosti, důkladnosti, logice a to se hodí i jinde a jindy. Ale celou dobu jsem už psal písničkové texty, televizní a rozhlasové scénáře a byla jen otázka času, kdy do téhle oblasti přejdu úplně. Takže pak opravdu přišly ty kumštýřské štace – Armádní umělecký soubor, Československá televize a různé redakce a nakladatelství až po Myslivost a Wolters Kluwer.“
 
Co tě přivedlo k myslivosti, do přírody? A co od myslivosti k lovecké kynologii?
„Tyhle dvě otázky musíme, Oldo, přehodit, já jsem se totiž k myslivosti dostal přes kynologii! Stručně: Splnili jsme velké přání dceři Kátě a koupili jí štěně kokra. Mimochodem – hrozně si přála baseta, ale došlo tam k falešné březosti, a tak černobílý kokr byl vlastně náhradním řešením. Ale dobrým, jak se ukázalo a jak mi to v životě vycházelo! Ford byl „papírový“, a tak jsme se na přání chovatelky zúčastnili jarního svodu. Tam jsem dostal tip na člověka, který by nám mohl pomoci s výchovou psa, neměli jsme žádné zkušenosti. Jenže tomu tipu, nějakému Pepíkovi Černému, vypadal jak Krakonoš, se Ford líbil, a že jen tak on psi necvičí, ale pomohl by nám ho připravit na podzimní zkoušky. Já netušil, oč jde, ale Káťa moc chtěla, tak začal výcvik. Dceři pak připadly některé metody našeho učitele trochu drastické a také jí ještě nebylo patnáct, tak jsem vedl Forda na podzimkách já. Jeho slabinou byla ostrost na kočku, tenkrát to ještě byla jedna z disciplin, ale protože pět psů ze skupiny na ní vypadlo, nechali nás rozhodčí s odřenýma slechama projít. Jenže Pepa Černý, že tedy fajn a půjdeme na barvářky. To už jsem se drápkem chytil, pes udělal další zkoušky a noví myslivečtí kamarádi se smáli: „Chudák pes, takovej vzdělanej a s tebou si nemá o čem pokecat. A taky si nic neužije.“ Takže, aby si pes něco užil, přihláška, kurs, tehdy ještě tvrdá adeptura s účastí na honech, krmením, vypouštěním bažantů a podobně a v lednu 1990 zkoušky. Pamatuji si, že byl zrovna v Praze papež. A začali jsme si to s Fordem užívat…“
 
Tvými čtyřnohými společníky vždy byli kokři. Můžeš je maličko představit?
„Rád. Forda jsme už probrali, dožil se skoro dvanácti let. Ještě více – patnácti – Gamp, ten byl černý. Oba měli podzimní a barvářské zkoušky, byli docela šikovní při honech na drobnou a úspěšně zvládli i pár náročných dosledů. Takže i když myslivost už dělám pětadvacet let, mám teprve třetího psa, tedy fenku, dvouletou Apolenku Blatov Junior, která slyší na Poly. A zas to moje z maléru úspěch! Chtěl jsem psa, ale už zamluvený Albert ty první týdny nepřežil a zbyly jeho tři sestry. Vzít si fenku jsem se trochu bál, ale už bylo všechno přichystáno, už jsem byl naladěn na „psí notu“, tak jsem do toho šel a bylo v tom všem zase docela štístko – při vší úctě k předchůdcům je Poly můj nejlepší pes. Ve dvou letech má úspěšně složené čtyři zkoušky, opravdu veliký zájem o zvěř a na druhé straně je pohodová a ke všem lidem i psům přátelská.“
 
V Praze se nejspíše výkon práva myslivosti provozuje dosti těžko. Kde máš domovskou honitbu? Můžeš ji trochu přiblížit?
„Tu vlastní myslivost „dělám“ v mysliveckém sdružení, brzy už spolku, Orličky - Čenkovice. V Orličkách mám totiž chalupu. Je to zhruba na půl cesty mezi Prahou a Ostravou, pokud bys jel horem přes Hradec Králové, Šumperk, Opavu, takové vzdálené podhůří Orlických hor. Na zhruba 1350 hektarů honitby nás je čtrnáct členů, jeden čestný člen a tři mladí adepti, kterým právě běží zkušební doba. Jedná se o převážně lesní honitbu, nadmořská výška v průměru kolem 800 metrů. Normovaná srnčí a zaječí zvěř, objevuje se černá, ale nijak přehnaně, výjimečně mufloni nebo vysoká. Samozřejmě se loví lišky a kuny. Je to takové typické venkovské sdružení, bezproblémové vztahy máme jak s honebním společenstvem Orličky - Čenkovice, tak prakticky se všemi místními zemědělci. Na nevysoký nájem si vyděláme pořádáním mysliveckého táboráku, se všemi sousedními honitbami také vycházíme v pohodě. Takže turbulence v Českomoravské myslivecké jednotě jdou tak trochu mimo nás – a myslím, že nejsme jediní.
A ještě se vrátím k té poslední podotázce: v Praze, v Tróji, kde mají někteří členové našeho obvodního mysliveckého spolku povolenky k lovu na nehonebních pozemcích, se nastřílí za rok výrazně víc divočáků než u nás v kopcích!“
 
Máš také velice blízko k dechovce a zvlášť mysliveckým písničkám… Prosazuješ myslivost i v jiných oblastech své činnosti?
„Pokud jde o muziku, snažil jsem se vždycky být tolerantní, jako ve všem, a tak jsem psal písňové texty pro zpěváky od Marty Kubišové a Dalibora Jandy z popu přes Věru Martinovou z country nebo artrockový Index Y až po operetní hvězdu Pavlu Břínkovou. Samozřejmě ani dechovka nemohla chybět – Krajanka, Veselka a další. Jeden čas jsem se také dramaturgicky podílel na slavné televizní Vlachovce. Logicky jsem začal trochu protěžovat právě myslivecké písničky, mimochodem – žádný jiný obor nemá tolik vlastních písniček jako právě myslivci! Také jsme v roce 1996 spolu s šéfredaktorem Myslivosti Jirkou Kasinou a ředitelem nakladatelství Preston Pepou Zochem zorganizovali soutěž nových mysliveckých skladeb Písničky pro Huberta. Za vítězný text „Už končí hon“ jsem jako cenu dostal lov muflona druhé věkové kategorie v oboře Vlkov – krásný zážitek! Já toho totiž moc nenastřílím, spíš chovám, než lovím, za pětadvacet let s loveckým lístkem je to dvaadvacet kusů spárkaté. Drobnou na honech tedy nepočítám...
Jinak – už dvanáct let například zásobuji náš časopis soudničkami. Pokud jde o televizi, podílel jsem se mimo jiné na dokumentárním cyklu Tisíc let české myslivosti, jehož sedmdesát dílů mělo myslím docela úspěch. Ve vydavatelské činnosti jsem byl u zrodu publikací doktora Čechury Myslivost a právo a kapesní příručky Myslivecká stráž a ostatně i tvých kuchařek Kulinaření s Hubertem a S Hubertem na cestách.“
 
Velká část myslivecké veřejnosti tě zná jako dramaturga doprovodných programů na celostátní výstavě Natura Viva v Lysé nad Labem. Už tušíš, jak bude výstava vypadat letos, co bude jejím největším lákadlem?
„Moc toho nepovím, vzhledem k situaci ve vedení Českomoravské myslivecké jednoty se rozbíhala jednání s Výstavištěm Lysá nad Labem pomaleji a doprovodné programy jsou, alespoň ve chvíli, kdy spolu mluvíme, v plenkách. Ale největším tahákem bude rozhodně celostátní výstava trofejí ulovených v našich honitbách za uplynulých pět let.“
 
Jak vnímáš současnou poněkud napjatou situaci v ČMMJ očima řadového myslivce a jak očima člena Kulturně propagační komise a Redakční rady našeho časopisu?
„Já si myslím, že ten pohled by se neměl až tak lišit. Ale tady si ještě nejdřív trochu rýpnu do okresních mysliveckých spolků, i když sám stojím v čele jednoho z nich. Znova a znova například na honech i jiných mysliveckých akcích slýchám: „Proč bych platil Halali osm stovek, když jiný pojišťovně stačí pětikilo?“ Kdo jiný než OMSy by se měly angažovat ve vyvracení tohohle bludu? Tak nevím, jak to s tou informovaností, kterou se kdekdo zaklíná, vlastně je.
A teď k samotné otázce. Situace je fakt vážná a budeme rádi, když to dotáhneme bez ztráty kytičky k podzimnímu sjezdu. Hlavně hoří stanovy, podle nichž by měly probíhat už okresní sněmy. Musíme si držet palce!
Ale neodpustím si jednu myšlenku. Jestli někdo kvůli tomu, že si naši funkcionáři mastili neprávem kapsy a tunelovali Jednotu nebo že třeba nesouhlasí se zkušebními řády pro psy, praští legitimací o stůl, není to hrdina, ale zbabělec. Před více než devadesáti lety založili naši předchůdci svou organizaci, protože pochopili, že v jednotě je síla. Jejich nástupci ji provedli německou i sovětskou okupací, přečkali různé režimy a Jednotu udrželi až do dnešních dnů, i když nás ubývá. A my těch devadesát let jen tak škrtneme? Kdo pořád omílá mantru „Co pro mě Jednota dělá? Co pro mě Jednota dělá?“, ten by se měl také jednou zeptat „Co dělám já pro Jednotu?“. Vždyť ta Jednota nebyla a není předsedy, jednatele nebo myslivecké rady, ale naše, všech myslivců! A pořád platí, že v jednotě (Jednotě) je síla.“
 
Co bys popřál sobě k sedmdesátce a co české myslivosti do nejbližších let?
„Sobě hlavně zdraví, protože pokud je člověk zdravý, může pořád dělat sobě i okolí radost. A taky může chodit do lesa a potkávat zajímavé myslivecké zážitky.
A české a moravské myslivosti? Vlastně taky „zdraví“ – a zdravý rozum všech, co na ni mají a budou mít vliv, myslivců především.“
 
Děkuji za rozhovor.
Připravil Oldřich KOUDELKA
Ilustrační snímky archív Jaroslava ŠPRONGLA