ePrivacy and GPDR Cookie Consent by TermsFeed Generator

Časopis Myslivost

Únor / 2015

Zapomenutá plemena loveckých psů

Myslivost 2/2015, str. 46  Michal Císařovský
Pochopení principu spolupráce či dokonce „dělby práce“ mezi lovcem a psem, k němuž od prvotních fází přeměny vlka v psa v pravěku až do 19. století patřilo i dělení se o kořist, zákonitě přinášelo stupňující se specializaci. Na straně lovců se projevovala především vývojem zbraní, na straně psů – nikoli jako jejich vlastní program - rozvíjením schopností a následně vloh, využívaných při lovu určitých druhů zvěře v daném geograficko-klimatickém prostředí. Vznikaly tak rozmanité skupiny, typy a konečně vyhraněné formy, které dnes označujeme jako plemena. Je přirozené, že v průběhu věků mnohá zanikla a byla zapomenuta.
 
Ve jménech současných loveckých plemen dominují dva základní rozlišovací klíče – na prvním geografické určení místa původu, na druhém typ lovecké upotřebitelnosti, specializace. Obě kriteria jsou více či méně přesná: od země původu (český, maďarský, německý, anglo-francouzský, tj. například fousek, vižla, teriér, ohař), po provincii, kraj či hrabství (Artois, Bretaň, Lake Land, Münsterland), případně město (Manchester, Výmar); na druhé straně kritérium upotřebitelnosti - od obecnějšího ohař, honič či teriér po jména jednoznačná jako foxhound (pes na lišku), harrier (doslova „zajícář“), dachshund (jezevčík), nebo v kombinovaném spojení obého jako drentsche patrjishonde (drentský koroptvář) či Nova Scotia duck tolling retriever (přinašeč a vábič kachen z Nového Skotska).
„Doplňkovou“ skupinu pak tvoří plemena konkrétních chovatelů, např. svatého Ludvíka a Huberta (svatohubertský pes – bloodhound), Korthalse a Bouleta (grifoni), nebo Gordona (setr), a Františka Horáka, v případě variet ještě rozšíření o barvu nebo kvalitu srsti.
Otázku plemene, natož jeho pojmenování, však po staletí nejen lovci vnímali velmi utilitárně. Přírodovědci a kynologové druhé poloviny 19. století při určování plemen psů, jak se říkalo – ras, a jejich forem či variet – byli limitování stupněm tehdejšího poznání a zohledňovali tudíž více vzhledové znaky, způsob užití a geografickou lokalizaci, než skutečnou příslušnost k druhu (specii), respektive poddruhu (subspecii).
Konečně - taxonomické problémy kolem psa domácího nejsou důsledně dořešeny ani do současnosti: teprve nedávný výzkum mitochondriální DNA a následné přečtení genomu psa víceméně prokázaly, že jediným předkem psa je vlk. Až v roce 1993 byl pro psa přijat taxon Canis lupus familiaris.
 
Lépe na tom samozřejmě nebyl v 17. století ani jezuitský učenec Bohuslav Balbín. Každý, kdo se zajímá o historii kynologie, zná jeho po staletí tradovanou, povětšině však více či méně komolenou, větu o mnohosti plemen, zastoupených v Čechách. Tato věta z jeho soustavné české vlastivědy Miscellanea Historica Regni Bohemiae, 1679 (známé pod zkráceným názvem Rozmanitosti), má ovšem daleko hlubší kořeny, než by se mohlo zdát.
Druhá polovina 17. století přinesla nebývalý rozvoj myslivosti a s ním i stupňující se specializaci loveckých psů v celé Evropě. V důsledku začlenění Království Českého do mocné Svaté říše římské, zahrnující historická německá území, rakouské země po Terst směrem na jih dosahující k Severnímu a Baltskému moři, se složitými vazbami královských rodů celého kontinentu, se tak západní mravy a kultura dostávaly plnou měrou i k nám.
Vývoj loveckých plemen samozřejmě neprobíhal izolovaně. I na chov loveckých psů nepřímo působil rozvíjející se chov ovcí, podmiňující formování evropských ovčáků, s cizí i českou šlechtou se k nám v této době také dostávají přepychoví společenští psíci.
Z plánovaných dvaceti knih, na kterých pracovali jeho následovníci ještě celých dalších sto let až do roku 1788, vydal sám Balbín osm dílů. Z nich je pro nás nejzajímavější Kniha 1. „O přírodních poměrech Čech“; z ní pak především kapitola 62, věnovaná speciálně psům. Dílo bylo psáno latinsky a jen některé jeho části byly postupně překládány do češtiny, následně však více či méně upravovány a „autorsky“ přizpůsobovány.
Přesný překlad této pasáže zní:  „Nuže, není psí rasy, kterou bychom v Čechách neznali. ...V Čechách jsou pěstováni psi k lovu veverek, jezevců a různých druhů ptáků, například skřivanů a koroptví. Jejich schopnosti se mají projevit i na jejich vzhledu, protože bývají koroptvím nebo jiným ptákům, na něž jsou cvičeni, velmi podobní. Podobně psi, kteří jsou určeni k lovu jezevců, se k ničemu jinému téměř nehodí. Jsou tlustí, neforemní, břichatí, ale mají silné drápy na předních nohou, které jim příroda dala k hrabání.“
Na jednu stranu možná přináší zklamání, neboť se v ní doslovně neobjevují tradované typy „veveřičníků“, „bobráků“ a jiných loveckých specialistů, na druhou stranu tento text dokládá vysokou úroveň tehdejší myslivecké kynologie.
Ve světové literatuře najdeme něco podobného jen ojediněle, například v proslulém díle La Livre de la Chasse Gastona Phoebuse, hraběte z Foix, z přelomu 14. a 15. stol., v němž majitel smečky svatohubertských psů poprvé na světě vymezuje skupiny loveckých psů. Je ovšem velmi nepravděpodobné, že by Balbín znal toto dílo, návazné pojednání Edwarda Plantageneta Master of The Game z let 1406 až 1413, nebo dokonce Caiusovu knihu o anglických psech z roku 1570.
 
Kanečníci a prasečníci
Již před Balbínem můžeme najít v českých pramenech zmínky o jednoznačné specializaci loveckých psů. První – ovšem dosti zprosředkovanu - přináší děkan pražské kapituly Kosmas, který popisuje ve své latinsky psané Kronice české příhodu vztahující se k roku 1109, kdy na pražský Vyšehrad přispěchal na pomoc svému bratru Bořivoji kníže Vladislav, a „jako ježatý kanec, obklopený smečkou psů, tak kníže, obklopen jsa nepřáteli, jedny z nich podupe, druhé pokácí.“
J. Eisner v díle „Dva obrazy ze staroslovanského pravěku“ píše, že tehdy lovci těžkou zvěř, medvědy a černou, přepadali obyčejně v brlozích nebo ji stavěli pomocí psů a dobíjeli sekerou či oštěpem.
Nejméně na počátku 12. století už tedy byl u nás znám lov černé se psy. Velcí dogovití psi a jejich rozmanití kříženci, štváči a býkohryzové, byli používání k lovu a zápasům s jinými zvířaty od starověku přes středověk až do nedávné minulosti. V celé Evropě pro ně bylo ještě v první polovině 19. století používáno souhrnné pojmenování kanečník, anglicky Weppe nebo Boarhound, v němčině Sauhund, Saurüde, ve Francii chien (de) sanglier. Ve starší české myslivecké literatuře najdeme také pojem prasečník: „Prasečníci byli kříženci loveckých psů s dogami, štvaní na vystavenou černou zvěř: uchopují ji za uši a drží tak dlouho, až ji lovec skolí tesákem, kančím pérem“.
 
Ve středověkých českých literárních pramenech najdeme také označení „molossus ohař“, pravděpodobně kříženec honičů s velkými molossy. O jejich podobě a dalším vývoji můžeme usuzovat na základě rytin z prvních středoevropských pojednání o lovectví, především z bohatě ilustrovaného díla New Jagd und Weydewerck z roku 1592, z díla J. C. Aittingera Vom Vogelstellen z roku 1653 a Georgica curiosa vydaného 1682 v Norimberku.
Lovecké psy typu mastifů ve smečkách pronásledujících divočáky nacházíme již na ilustracích ve zmíněné knize o lovu Le Livre de la Chasse Gastona Phoebuse. Společný původ těchto psů – vhodných na černou zvěř - můžeme vystopovat až do starověku, kdy je zminil v díle Kynegeticos Xenofón v podobě „psů lakónských, indických, krétských a lokridských“. Velcí molossové v důsledku ubývání velkých šelem a zdokonalování loveckých střelných zbraní postupně přestali být loveckými psy a tento typ vloh u nich zhruba od konce 18. století nebyl nadále rozvíjen.
 
Tři typy kanečníků:
● vyhledávač, Saufinder, který nalezl stopu černé a sledoval ji po pachu; jakmile zvěř lokalizoval, hlásil ji štěkotem lovcům se štváči či zaháněči
● zaháněč/stavěč, Saurüden, silný, atletický pes, rychlý běžec, obvykle typ, kterému říkáme chrtovitý štváč; měl ohlášenou zvěř – obvykle s hlasitým vydáváním – pronásledovat, dostihnout, obklíčit a zastavit, obrazně řečeno zahnat ji do kouta, než na místo přišel
● štvanič/chytač, Saupacker , obvykle nejsilnější, těžký dogovitý, speciálně cvičený pes, jehož úkolem bylo kus strhnout a zadržet do příchodu lovce, zpravidla zákusem do oblasti u kořene ucha. Na obrazech je poznáme podle širokých obojků a pancířů nebo ochranných pláštěnek, fišpanů, které měly zabránit poranění ostrými klektáky a páráky.
 
J. V. Černý píše: „Myslivci potřebují štvaniče ku zadržení černé zvěře a též medvědů, vlků, rysů a podobných šelem. Štvanič musí zvířata ta zadržeti tak dlouho, až zárazem mohou býti usmrcena.“ Štvaničem byl ale zván ještě další typ loveckého psa, nasazovaný ke štvanicím ve smečkách, jímž se rovněž budeme zabývat.
Psa prvního až druhého typu, tedy stavěče, popsal takto: „Stavěč – užitečný myslivci v rozsáhlejších lesích mimo obory, kde je množství černé zvěře; jeho úkolem je vyhledat ji, zastavit a »na ni hráti« neboli ji lovci hlásit až do jeho příchodu. Pracuje jednotlivě. Protože není zvláštním druhem loveckého psa, může se stavěčem stát každý pes, který prokazuje potřebné vlohy. Často i z řeznických, ovčáckých a podobných psů vyvinou se výborní stavěči. Rozmanitý tak bývá i jejich vzhled.“
Podle mnoha obrazů (např. u nás na zámku Hluboká) se zdá, že někteří z těchto psů museli být „čistí“ mastifové, dovážení z Anglie. Lze dohledat, že od počátku 18. století byli v kontinentální Evropě chováni tzv. „angličtí psi“, časem křížení s velkými chrty typu vlkodava, detailně vyobrazení zejména J. E. Ridingerem (Englische Docke) nebo s honiči.
Na rozdíl od zastoupení většiny ostatních loveckých typů a plemen ale Británie své „kanečníky“ neměla. A to z toho důvodu, že na ostrovech byla černá zvěř vybita již v průběhu 13. století. Z roku 1460 pochází text, v němž francouzský herold, dvorní ceremoniář, píše svému anglickému kolegovi: „Máme všechna divoká zvířata jako vy, ale máme i mnohá další, máme sangliers, což jsou divoká prasata, a vlky a rysy, které vy nemáte. A věz, že to jsou krutá zvířata, a že je třeba lidí s velkou odvahou k jejich přemožení.“
K omezené reintrodukci černé zvěře došlo až počátkem 17. století z Francie a Německa, nejdříve do Windsor Park a za vlády Charlese I. (1625 - 1649) do New Forest; tyto pokusy však neměly dlouhého trvání. Vzhledem k tomu je tedy zvláštní, že John Caius v první klasifikaci anglických plemen psů, latinsky psaném pojednání De Canibus Britannicis z roku 1570 uvádí mezi loveckými psy Wappe – psa vyhledávajícího divočáky, tedy obdobu německého Saubeller nebo Saufinder.
 
V Itálii byli v průběhu 15. a 16. století používáni k lovu divokých prasat a velkých šelem, medvěda a vlka, chrtovití honiči ve smečkách spolu s molossoidními štváči a dalšími loveckými psy. Křížením honičů typu dnešního segugia s molossy pak vznikaly přechodné formy, vedoucí ke vzniku plemen jako „bracco italiano“, mohutný honič pracující už ale jako pozdější ohaři.
Ve Španělsku byl na černou používán honič typu dnešního sabuesa, detailně popsaný v Libro de la Montería (Kniha o lovu), vytvořené pro krále Alfonsa XI. (1312 – 1350), na severu země již neexistující sabueso vasco - baskický honič, a další lokální variety.
Ve Francii se rovněž při lovu divočáků prosazovali zejména honiči, například větší, silný honič zvaný montemboeufs, příbuzný dnešního plemene billy, ale také honič z Artois, praotec českých činkurantů.
 
Stejnou roli zastávali ve středoevropském prostoru předchůdci dnešní německé dogy, rotvajlera a konečně boxera, nazývaní podle další funkce bullenbeisser - býkohryz. Po dlouhé období s nimi zvláště švábská šlechta lovila černou zvěř a velké šelmy. Ve standardu boxera se říká: „Chov býkohryzů spočíval především v rukou myslivců, protože býkohryz sloužil hlavně k lovu. Jeho úlohou bylo uchopit zvěř štvanou psy a přidržet ji do příchodu lovce, který ji skolil. Proto musel mít co nejširší tlamu s široce postavenými zuby, aby se mohl důkladně zakousnout, a aby mohl zvěř také dobře přidržet. Býkohryzové, kteří nesli tyto znaky, byli pro svoji úlohu nejvhodnější, a proto je majitelé také použili k chovu. Chovná selekce pak přinesla psa se širokou tlamou a vyhrnutým čenichem.“
Ještě v roce 1876 uváděl L. J. Fitzinger ve své knize sedm různých způsobů křížení patnácti tehdy známých plemen molossů, jimiž je možno získat bullenbeissera. Mnohá z nich jsou již zapomenuta: velký bullenbeisser, malý dánský pes, alikantský pes, jezevčí bulldog, nebo buldokovitý brakýř (Canis Molossus, orbicularis Bracca). Takzvaný Danziger Bullenbeisser vznikl údajně křížením býkohryza s chrty typu vlkodava, dováženými z Anglie. Podobu menšího - Brabanter Bullenbeisser neboli brabantského daviče - co by loveckého psa - zachytil J. E. Ridinger.
 
Ne vždy a všude ovšem probíhal lov se všemi třemi typy kanečníků – role i schopnosti psů se prolínaly či suplovaly, takže zejména „stavěči“ bývali zároveň i finálními lovci, kteří dostižený kus – často s nasazením vlastního života – napadali, zároveň bývali schopni zvěř i stopovat a vyhledat. Na mnoha obrazech lze zřetelně rozlišit všechny uvedené typy.
Jejich specializace však nikdy nepostoupila do fáze zformování samostatných plemen, v důsledku rozvoje palných zbraní pak postupně vymizel i univerzální kanečník: nahradili ho všestrannější lovečtí psi. „Vyhledávači“, jak opět dokazuje rytina J. E. Ridingera, bývali různí malí kříženci, v anglických pramenech uvádění jako cur.
K přímému kontaktu psů s kancem dnes dochází spíše neplánovaně; štvaní, zastavení a zadržení kusu černé lze výjimečně vidět v podání bulteriérů, rychlých, náruživých, odvážných a odolných psů, kteří stejně jako dávní kanečníci dávají při lovu všanc svůj život. Při naháňkách a dosledu se častěji používají němečtí lovečtí teriéři, případně foxteriéři, štýrští drsnosrstí vysokohorští brakýři a snad jediní specialisti - slovenští kopovi.
 
Zapomentým předchůdcem dnešního slovenského kopova byl pes nazývaný „kopol“. Slovenský lingvista A. Bernolák ve svém slovníku z roku 1825 napsal, že „kopol" je černý honicí pes „čtyřoký". Čtyřoký proto, že nad očima má žluté skvrny, kopoly. Současnou terminologií řečeno: střední honič ve zbarvení black and tan, přičemž termín „čtyřočák“ přešel pro tento výrazný typ zbarvení i do moderních standardů. Podle Bernoláka je výraz kopol odvozen z maďarského kopo, dále nejasného.
I čeští myslivci si již ověřili zvláštní způsob práce kopova při lovu černé: „Jedinci tohoto plemene jdou do kontaktu se zvěří zezadu, čímž ji staví a točí na místě. Tímto způsobem se minimalizuje nebezpečí zranění psa. Je velice vytrvalý, sice pomalejší, ale vydrží v plném nasazení pracovat dva dny za sebou, aniž by poklesl jeho výkon.“
Černou zvěř ale dokáže zvednout a vytrvale pronásledovat řada loveckých plemen, zejména honiči včetně barvářů. Ve světě jsou k lovu černé používána i „nelovecká“ plemena - catahoula, argentinská doga, rhodéský ridgeback nebo cane corso.
(Pokračování v dalším čísle)
Text: Dr. Michal CÍSAŘOVSKÝ
Foto a repro: CANIS-Media
 
 
Zpracování dat...