Časopis Myslivost

Jaro a výživa zvěře

Myslivost 3/2016, str. 18  Martin Mohelský
Snad bychom se měli radovat z krátké a teplé zimy. Ale příroda mírného pásma je stále nastavena na zimu s několika obdobími mrazu a dostatkem sněhu, je to nutné střídání vegetace a klidu většiny rostlin. Jejich látková výměna i odolnost vůči škůdcům a chorobám se vyvíjela v souvislosti s klimatem našeho pásma. Mrazy hmyzu nesvědčí a populaci většiny škůdců decimují. Vysoké zimní i letní teploty znamenají zrychlení vývoje i zvýhodnění hmyzu a netýká se to jen lýkožrouta. Vlhko a teplo znamená rozvoj houbových chorob ve stařině i nárůst spor v prostředí, seno uložené v jeslích i špatně řešených senících přijímá snadno vlhkost, rychle se tedy znehodnotí. Vidíme to a obměňujeme je na krmných místech? Myšovití škůdci zase poškozuji porosty i zásoby krmných obilovin.
Místo pořádné vrstvy sněhu jen občas zaprší, zásoba spodní vody i obsah vody v půdě podstatná pro byliny, stromy a keře se neustále snižuje. Tedy, tohle vnímáme všichni a nezbývá, než se o porosty i zvěř postarat ve zvýšené míře a také způsob péče současnému klimatu přizpůsobit.
Zakládání porostů krmných políček znamená klasickou agrotechnickou péči. Setí jarních porostů je třeba provést co nejdříve, aby se využila potřebná vlhkost v půdě. Jarní orba znamená vysoušení půdy, lehké převláčení poruší půdní kapilaritu a odpar snižuje. Včasné vzejití a rozvoj rostlin znamená jednak pokrytí či zastínění půdy a optimální počet jedinců rostlin na hektar umožní vytvoření vhodného mikroklimatu.
Dříve jsme považovali za ideální rostlinu krmných políček kukuřici. Pro rychlé klíčení semene je optimální teplota 8–10 °C. Tomu by měl odpovídat termín setí od poloviny dubna do 10. května. To je ale doba, kdy je v posledních letech teplota podstatně vyšší a zároveň se projevuje vysychání půd. Příliš brzké setí za chladného počasí znamená zpomalené klíčení rostlin, pomalé vzcházení, zpomalení růstu kořenů, sníženou schopnost přijímat živiny. Volba vhodného hybridu, počet jedinců na hektar a ostatní souvislosti by se měly řídit intenzitou slunečního svitu, vláhovými a tepelnými podmínkami stanoviště i předpokládanou úrovní výživy porostu. Je vždy vhodné tyto souvislosti konzultovat s dodavatelem osiva nebo alespoň zkušeným agronomem, znalým místních poměrů.
Nejen pro komplikované klimatické poměry, ale hlavně pro maximální využití vláhy se musí náš zájem přesunout k trvalým porostům trav a kulturám směsek trav a jetelů, či vojtěšek v teplejších podmínkách. I jejich volba je pro laického pěstitele tvrdým oříškem. Šlechtění odrůd krmných plodin a znalost jejich nároků na půdy i klima je záležitostí odborníků. Je třeba přizvat je k volbě výběru druhu i odrůdy a pečlivě dbát na doporučení při zakládání i agrotechnické péči o porosty.
Se začátkem vegetace je zvěř vystavena řadě dietetických rizik. Pro zvěř ve volnosti je nejzávažnějším nebezpečím nadměrný a spontánní příjem zelené hmoty ozimé řepky. Kumuluje se tak několik velmi negativních souvislostí. Nadbytek velmi rychle rozložitelných bílkovin bez přiměřeného příjmu vlákniny znamená prudký rozklad v prostředí bachoru na čpavek a vznik akutní alkalózy. Následkem jsou křečové či kolikové stavy. Při skutečně vysokém příjmu dochází k ochromení nervových zakončení bachoru, k ustávání ruminace a zvyšování tlaku plynů, které má za následek nadmutí a většinou úhyn, nebo dlouhodobé trávicí obtíže.
Onemocnění se navenek projevuje hlavně úpornými průjmy, protože nerovnováha v bachorovém prostředí vyhubí valnou část mikroflóry a trvá nejméně měsíc, než se – a to jen v lehčích případech – trávení aspoň zčásti upraví. Často ale končí úhynem, protože následky nerovnováhy v předžaludcích jsou natolik závažné, že změnou celkového vnitřního prostředí dochází k selhání většiny orgánů.
Při dlouhodobém menším příjmu vzniká chronická forma, která „pouze“ zapříčiní zvěři hubnutí, zhoršení kondice s následky nízké imunity a zhoršení reprodukční schopnosti.
Tyto komplikace mohou vzniknout ale i při pastvě na mladých porostech jetelů a vojtěšek. Pro zvěř jsou totiž chuťově velmi atraktivní. Pokud se spojují s nedostatečnou příležitostí k mechanickému nasycení zvěře v blízkém okolí, dochází k opět k akutním nebo chronickým zažívacím potížím.
Řešením je vždy podávání lučního sena nebo alespoň kvalitní krmné slámy – tedy vybudování krmných míst v blízkosti nebezpečných porostů a příkrm lehce stravitelných sacharidů (obiloviny, melasa). Podstata takové prevence je ve snížení příjmu mladé zelené hmoty, zvýšení poměru vlákniny v celkovém příjmu a hlavně lehce stravitelné energetické složky znamenají šanci pro složení bachorové mikroflóry a dostatek pohotové energie ve formě cukru pro kompenzaci nadbytku bílkovin.
Můžeme sice předpokládat, že zvěř konzumující malé množství prvních velmi mladých výhonků (například právě jetelů a vojtěšek) má alespoň několik dní na přizpůsobení, ale preventivní nabídka sena a obilovin je v tuto dobu stejně vhodná, jako by byla v období dlouhodobých tvrdých mrazů. A i zde je nutný návyk zvěře na krmné místo i návyk mikroflóry na podávané obiloviny. Ideální je oves vzhledem k vláknině slupek, kukuřice je zase energeticky nejbohatší.
Aby těch složitostí a rizik bylo více, srnci jako typičtí okusovači nepřijímají seno vždy tak, jak by podle našeho názoru ke kompenzaci mladé šťavnaté zelené hmoty potřebovali.
Lépe jsou na tom mufloni, kteří jako spásači přijímají nabízená objemná krmiva vždy více a ochotněji. Na druhé straně je ale třeba být si vědom toho, že jejich trávicí trakt je přizpůsoben mnohem vyššímu podílu vlákniny, kterou dokáží velmi dobře využít. Předžaludky a střeva jsou v porovnání se subtilní trávicí soustavou srnčí zvěře podstatně větší a výkonnější. Nadměrný podíl šťavnatých a koncentrovaných krmiv však snáší špatně, obsah vlákniny je pro ně zásadní a limitní.
Jeleni a daňci, potravní oportunisté jsou nároky na vlákninu a koncentraci živin v pomyslném středu.
Ale stále jsou to přežvýkavci, pro které je většinový podíl objemu základem výživy.
Právě chuťová atraktivita raných vegetačních stádií polních plodin je významný negativní faktor. Snad bychom mohli předpokládat, že zvěři budou v jejím spontánním a nadměrném příjmu bránit zděděné instinkty a zkušenosti. Ale není tomu tak. Ostatně, nic nového pod sluncem. Zootechnici chovů dojeného skotu znají až dojemnou snahu krav vybrat ze zamíchané krmné dávky jadrné komponenty, konzumovat je přednostně na úkor objemu a přivodit si tak nezanedbatelné dietetické problémy. To jsou přitom krávy zmatené domestikací.
Řepka (ale také ozimé obiloviny) je v počátku jarní vegetace intenzivně přihnojována dusíkatými hnojivy s rychlým působením, což velmi zvyšuje už zmíněné dietetické riziko. Kromě toho se aplikují látky chemické ochrany rostlin a herbicidy. Specialisté pro zdravou výživu lidí vedou své monology o eko a bio kvalitách naší stravy a ať už jsou jejich úvahy reálné či ne, nad příjmem zvěře právě chemicky ošetřené vegetace se nezamýšlí nikdo. Nezbývá než uznat, že skutečně reálné řešení neexistuje. Intenzivní rostlinná výroba je v našich současných poměrech nezměnitelnou praxí.
A naposled k nešťastné řepce: obsahuje toxickou látku, aminokyselinu SMCO vyvolávající řadu závažných metabolických poruch (Pavel Scherer, Myslivost 7/2015) končící téměř vždy úhynem.
Výsledkem je ubývání až vymizení drobné a srnčí zvěře z honiteb v zemědělsky atraktivních oblastech. Budování biokoridorů a ochranných krajinných prvků, oživování a náprava okolí vodních toků je rozumným a významným řešením pro členitost krajiny a zlepšení prostředí i úkrytů pro zvěř. Základní předpoklad, tedy její bezrizikovou výživu ale rozhodně neřeší.
 
Vraťme se tomu, co reálně můžeme pro zvěř v jarním období udělat.
Zdravotní problematika ve smyslu parazitóz je v posledních dvou letech řešena mnohem více novými legislativními povinnostmi, než možností iniciativní péče. Uběhne nejméně pět či spíše deset let, než budeme moci zodpovědně a viditelně zhodnotit výsledky povinného odběru vzorků a řízenou léčbu parazitů podle výsledků koprologických rozborů. Paradox pouhých dvou léčebných přípravků na celou šíři parazitóz zvěře dále trvá a přitom právě „úřední“ povinnost odběrů by měla být argumentem umožňující kvalifikované využití dalších léků. Snad veterinární odborníci alespoň časem k této souvislosti přistoupí odvážněji a věcněji, než jak tomu bylo například s celou umělou a nedomyšlenou aférou s BSE.
Doba vhodná k podání medikovaných krmiv (zejména zvěři ve volnosti) je vzhledem k zimním teplotám extrémně krátká. Právě tato souvislost staví vedle současné legislativy provádění antiparazitárních zásahů výrazný otazník.
 
Každá oblast nebo honitba má svá specifika. Budeme-li uvažovat o zlepšení výživy zvěře, musíme vycházet z přirozené úživnosti prostředí. Ne každý je ochoten si uvědomit, že zejména minerální výživa zvěře je dána kvalitou půd. Platí, že co není v půdě, není ani v rostlině a tedy zvěři vždy část makro i mikroprvků chybí. Ostatně, příčinou známé pastevní tetanie skotu je hlavně nedostatek hořčíku v jarním pastevním porostu, popřípadě nevyrovnaným poměrem mezi sodíkem, draslíkem, vápníkem a hořčíkem. To souvisí zčásti s charakteristickým obsahem minerálních látek v zelené hmotě, zčásti s obsahem těchto makroprvků v půdě, popřípadě s obsahem humusu, tedy uvolňováním živin z půdy.
V pastevních areálech skotu či koní se většinou provádí alespoň základní agrotechnická opatření a někdy i vápnění. Chovatelé skotu a koní většinou ví, že zelená hmota (vojtěšky, jetele, trávy) je dobrým zdrojem vápníku, ale zda je ho v půdě dostatek a pro rostliny dobře využitelného, to sledují jen málokdy. Připomeňme si, že dietetické problémy související s nadbytkem bílkovin a nedostatku pohotové energie k jeho využití zhoršují i resorpci Na, K, Ca a Mg. U skotu Je znám projev nedostatku hořčíku – tzv. pastevní tetanie. Při akutním průběhu jsou charakteristické velmi silné křeče svalstva (střídání křečových stavů s nekřečovými), apatičnost zvířat a svalový třes. Zvířata mají velmi často špatné a nekoordinované pohyby s častými pády (u rozvinuté formy). Pro chronickou formu je velmi typická plachost, nežravost, někdy i agresivita, nekoordinovaný pohyby, špatné trávení aj.
Léčbu v chovech hospodářských zvířat může provádět veterinární lékař aplikací preparátů s Mg a Ca, většinou ve formě infuse. V oblastech, kde je nedostatek Mg v půdě, je potřebné tento deficit kompenzovat hnojením porostů. U zvěře se tato souvislost neřeší, s akutními onemocněními se nesetkáváme. Nicméně množství hořčíku je ve výživě zvěře málokdy v dostatečné a dodáváme jej alespoň v období parožení. Pro jeho metabolický význam je ale nutno doplňovat jej v širší míře.
V oborách a ve faremních chovech zvěře je zvykem předkládat minerální lizy. Ve volnosti se využívají také, ale v převážné většině pouze jako zdroj sodíku. Tedy buď lisované solné krychle, nebo kusová sůl. I to je chvályhodný skutek, ale z pohledu vyrovnané makro i mikrominerální výživy jen symbolický.
Naše půdy mají s výjimkou železa přinejmenším nevyrovnaný a převážně deficitní obsah dalších životně důležitých mikroprvků, tedy manganu, zinku a mědi. Jejich forma, tedy chemická vazba v půdě nebývá vždy dobře využitelná.
Obsah selenu je v našich půdách prakticky nulový a přitom je tento prvek vysoce účinným antioxidantem a zásadním faktorem vývoje spermií (spermiogeneze). Ostatně, tyto souvislosti sahají až do lidského potravního řetězce a ovlivňuji plodnost mladých mužů i odolnost populace vůči části karcinogenních faktorů.
Také nedostatek jódu je v našich podmínkách známý, opět se řeší pouze v lidské výživě nebo jen v profesionálně vedených chovech zvířat.
Řešením je využití minerálních lizů s obsahem potřebných makro a mikroprvků. Současné technologie výroby lizů umožňují nejen spolehlivou využitelnost mikroprvků, ale i jejich vazbu na organické nosiče, tzv. cheláty či aminokyseliny. Organická neboli chelátová vazba mikroprvků je asi 4–5krát lépe využitelná než klasická anorganická forma síranů, oxidů a chloridů jednotlivých mikroprvků. A zejména u zmíněného selenu je (bohužel) většinou využíván pro organizmus problematický, ale levný seleničitan sodný. Biologicky vysoce hodnotnou alternativou je organická forma, kdy se selen sofistikovanou výrobní technologií naváže na stěny buněk kvasinek. Přímými nosiči organicky vázaného selenu jsou tak aminokyseliny methionin nebo cystein, což je pro metabolické využití selenu ideální a přirozené. Jeho využitelnost v organizmu je tak mnohonásobně vyšší než u anorganické formy.
Posledním hitem šetrné výroby lizů je možnost zapracování vitaminů. Zvěř je schopna deponovat jistou zásobu vitaminu A v jaterní tkáni, získanou přeměnou provitaminu beta-karotenu za vegetačního období. Dalším zdrojem vit. A je beta-karoten v senu, ale jeho množství se během skladování snižuje. Jarní doplněk vitaminu A i vit. E je vhodnou podporou po zimním strádání a také v období jarní nevyrovnané výživy. Je to ale vždy jen záležitost faremních chovů nebo velmi kvalitně vedených obor.
Se stárnutím nejrannějších vývojových fází zelené hmoty ubývá dietetických rizik. Vysoký obsah bílkovin z mladého pastevního porostu se nejlépe využije při doplnění jádrem. U přežvýkavců vždy platí, že škroby z obilovin poskytují mikroflóře předžaludků energii k využití bílkovin. Pro zvídavé je třeba připomenout, že sebekvalitnější bílkovina (například sójový extrahovaný šrot) pouze zvyšuje koncentraci živin. Mikroflóra veškerá bílkovinná krmiva rozloží na amoniakální dusík a teprve z něj roste její vlastní hmota. Ta pak přichází do pravého žaludku (slezu) jako velmi kvalitní, tzv. plnohodnotná bílkovina s dostatečným spektrem esenciálních aminokyselin.
 
Během jarních měsíců je vhodné připravit se také na konzervace krmných plodin. Sušení sena není složitou záležitostí, jen je třeba zvolit posečení ve správné fenofázi převládajících trav. Pro zvěř chovanou v obvyklých oborách je ideální v době počátku květu. Pokud se počítá s příkrmem mláďat je vhodné dříve, tedy v době metání.
Úspěch senážování je zásadně závislý na organizaci sklizně a průběhu počasí. Kritický faktor je vždy zavadnutí porostu a načasování sběru zavadlé hmoty. Posekat porost louky, jetele či vojtěšky není většinou problém. Potíž nastává, pokud se sběr zpozdí pro poruchu mechanizace nebo nedodržení smluveného termínu sběru. To se při sklizni najatou organizací stává nepříjemně často. Nadměrně vysušená hmota se špatně slisuje, tedy nevytlačí vzduch a pak v hmotě přežívají nežádoucí aerobní bakterie, kvasinky a plísně.
Počasí na dobu vhodnou k posečení porostu naplánovat nedokážeme. Pokud nastanou dlouhodobé srážky nebo nečekaný intenzivní déšť, dostane se do hmoty bláto. Kvalitu fermentace pak kromě nízké sušiny záporně ovlivní půdní mikroflóra a kyselinu mléčnou částečně vyváže zemina.
Podobně nepříznivá situace nastane, když se sklízí řídký porost na přesušené půdě při větrném počasí.
Konec jara a počátek léta je období, kdy už má zelené hmota vyrovnaný poměr mezi bílkovinou a energií a dostatek vlákniny. Vegetace pokročila natolik, že už lze věcně odhadnout výnosy a tedy i přibližnou cenu obilovin, je také zřejmé, s jakými zásobami sena a senáže bude možno počítat. Je vhodné vyklidit a vyčistit prostory k uskladnění a provést řádnou asanaci.
 
Přípravy k jaru v chovu bažantů by se měly zaměřit na desinfekci chovatelských zařízení a prostor. „Domácím“ a tradičním prostředkům typu chloramin či Savo dávno odzvonilo. Podstatou správné desinfekce je mechanické očištění a odmaštění povrchů, teprve pak jsou desinfekční přípravky účinné. Vzhledem k obtížnosti čištění a účinnosti desinfekčních zásahů v prostředí živočišné výroby existují přípravky, které jsou schopny zároveň odmašťovat a rozrušit typické znečištění líhní či odchoven a následně při jednom zásahu likvidovat spory bakterií a plísní. Přesto platí, že ani v této souvislosti nemůže existovat zcela ideální a účinný prostředek. I zde je nutné být si vědom toho, jaké přežívající škodlivé agens musíme zničit (viry, bakterie, plísně, cizopasníky…) a podle toho zvolit metodiku i přípravek.
Výživa nosnic musí odpovídat nárokům na biologickou kvalitu násadových vajec. To je investice, která je nutná a její opomenutí se vždy vymstí. Jen málo výroben krmných směsí má možnost pracovat s živočišnými komponenty. Rozumné procento rybí moučky zcela odpovídá přirozenému vývoji mladých bažantíků i výživě slepic v době snášky. Vyšší cena směsí pro nosnice a první stádium odchovu se vrací v dobré líhnivosti, nižších úhynech a přijatelné spotřebě krmné směsi během odchovu. V neposlední řadě i na vzhledu, kondici a živé hmotnosti odchovaných bažantů, což je prvotní zájem chovatele.
S koncem zimy by měly také končit neuvážené navážky zbytků krmiv nebo vedlejších produktů výroby potravin. Siláže a senáže jsou po uvolnění z balíku nebo jámy krmitelné do 24 hodin. Pak nastupují procesy druhotné fermentace, rozklad kyseliny mléčné a postupné narušení hmoty vzhledem k rozvoji plísní, aerobní saprofytní i patologické mikroflóry včetně myko a endotoxinů. Totéž platí o zbytcích chleba, jablečných zdrtcích, znehodnocených obilovinách a odpadech z čističek osiv. Zvěř by si po zimě, byť mírné, zasloužila alespoň krátké období regenerace přísunem kvalitních krmiv.
Ing. Martin MOHELSKÝ
Zpracování dat...