Časopis Myslivost

Novodobí újedníci

Myslivost 3/2016, str. 46  Vladislav Krop
Do konce sedmdesátých let minulého století krkavců v Moravskoslezských Beskydách téměř nebylo. Jestli k jejich občasnému pozorování došlo, tak ho zaznamenali jen zainteresování ornitologové.
Vzpomínám si, jak na naše polesí přišel nový vedoucí. Kvitovali jsme, že byl schopný lesník i myslivec. Hned jakmile se ujal své funkce, ulovil v nejodlehlejším koutě našeho polesí, což byly Raztoky, laň. Bylo to brzo ráno, a tak ji myslivecky ošetřil a pomalu se vydal na místo, kde se po rozvozu dělníků pro něho měl zastavit řidič s gázem. Místo, na kterém se domluvili, bylo v potoku pod starou kyčerskou hájovnou. Věděl, že dříve kolem deváté nebude, proto nepospíchal a prohlížel si zajištěné kultury v rubiskách.
Když řidič s gázem přijel, zajeli co nejblíže k místu, kde ležela ulovená laň, k níž museli ještě  značný kus pěšky. Byli překvapení, když zjistili, že má vyklovaná světla a ohlodané lícní kosti. Nic jiného načatého na ní nebylo. Byl jsem zrovna na polesí a jen tak jsem se zeptal, zda neslyšeli nějaké hlasy. Vedoucí řekl, že slyšel z dálky jakoby zvláštní psí štěkot. Byla to první známka přítomnosti krkavců.
Mně byl totiž hlas krkavce už v té době známý. Byl jsem delegován jako rozhodčí na předběžné zkoušky barvářů. Mám dojem, že to bylo v prostoru Libavé. Na stopě byl už poslední barvář a disciplína „chování u zhaslé zvěře“. Laň byla položena na pokraji hrubého lesa, který lemoval rozlehlejší louku. Početná koróna i my rozhodčí, kteří jsme již „byli hotovi“, jsme z povzdálí sledovali, jak se zkoušený barvář této disciplíny zhostí, protože na stopě měl nějaké problémy. Dvojice rozhodčích, kteří měli tohoto barváře ve skupině, byla schována o něco blíže. Na položenou laň bylo dobře vidět.
Najednou se v koruně nejvyššího okrajového smrku objevili se svým charakteristickým krkáním dva krkavci. „Už ho mají“, poznamenal někdo v koróně. Zaujatě jsme všichni pozorovali oba krkavce, překvapení ale pokračovalo.  Neuběhlo ani pět minut a do středové části tohoto vysokého smrku se majestátně snesl skalní orel. Celý hnědý s mohutným rozpětím křídel. Dalekohledy letěly k očím, od jednoho ke druhému. V tu chvíli jsme si všichni přáli, aby vůdce s barvářem byli ještě aspoň chvíli na stopě.
V tu chvíli se u laně objevil barvář, což znamenalo, že byl vypuštěn z řemene. Orel to očividně zaregistroval a my jsme trnuli, co se bude dít. Barvář očichal a oběhnul laň, trochu ji poškubal a zmizel v lese, čímž dal najevo, že se disciplíny zhostí jako oznamovač. Po několika minutách se na pokraji lesa objevil s ním i jeho vůdce.
Napadení barváře orlem se tedy i přes všeobecné obavy nekonalo. Dravec máchnutím svých impozantních letek slétl ze stromu a zmizel v korunách smrků, jako krkavci před ním.
Kde jsem mohl krkavce minimálně dvakrát do roka sledovat, to bylo rozsáhlé smetiště mezi Svrčinovcem a Čadcou na Slovensku. Bylo to ještě v hluboké totalitě a města jako Třinec a Český Těšín byla pro mnohé u nás doma „venkovem“. Když bylo třeba něco luxusnějšího koupit, muselo se do Ostravy nebo do Žiliny. Byla to pro mě „předvánoční můra a zabitý den“. To se opakovalo ještě někdy i během roku. Manželka se mi to snažila vykompenzovat tím, že jsme se na zpáteční cestě stavili v kolibě, která byla kousek pod Žilinou, a pak menší zastávkou u obrovského smetiště, které se nacházelo kousek od Čadce. Na tuto podívanou jsem se vždy vybavil dalekohledem. Hemžilo se to tam veškerou krkavcovitou havětí, kavkami počínaje, přes vrány šedé a černé, havrany a krkavci konče. Odtud se zřejmě dostali k nám do Beskyd.
Mám v živé paměti, jak mi jedem prominentní lovecký host, který měl nějaké kontakty na jatkách, nabídl, že mi na újediště, kolem kterého jsme se jednou ze šoulačky vraceli, zajistí nějaký jatečný odpad. Souhlasil jsem.
Asi za dva dny se zastavil na hájence a po krátkém pozdravu mi oznámil, že „mi to tam vysypal“. Neměl čas sednout, a tak jsem mu jenom poděkoval.
Když jsem se tam k večeru zašel podívat, postavila se mi na hlavě většina vlasů, které jsem ještě tenkrát měl. Nad potokem na Fojtí louce, bylo dobré půl tuny všelijakých střev, hrtanů a bachorů. Strnul jsem hrůzou, co se stane, když to náhodou objeví někdo z vedení lesního závodu, nedej Bože ochrany životního prostředí. Přemýšlel jsem, jak se toho alespoň částečně zbavit. Trápil jsem se tím dva dny doma.
Na zasednutí k újedi jsem se dostal až třetí den. Nevěřil jsem svým očím. Z té hromady jatečného odpadu zůstalo na louce jen několik hrtanů a rozvlečených střev. Na okolní stromy vzlétlo nejméně padesát krkavců. Jejich krkání se ozývalo ze všech stran.
Vystoupal jsem na krytý posed s cílem alespoň jednoho z nich ulovit a nechat si ho vypreparovat. Po chvíli se jich několik slétlo na louku. Jakmile se však moje hlava objevila v okénku posedu, byli všichni zase rázem pryč. Nezmohl jsem se ani na vystrčení hlavně.
Na jedné přehlídce loveckých trofejí jsem diskutoval se známým myslivcem. Zmiňoval se, že nemohou v lese nechat ležet ani na chvíli ulovenou zvěř. Jakmile padne někde rána, za chvíli jsou tam „slovenski farbiari“. Na můj tázavý pohled dodal: „Tak říkáme krkavcům.“
Na tomto příkladu se prokazuje nesmyslné hájení byť už přemnoženého druhu, jehož existence nebyla nikdy ohrožena. A tak můžeme jen bezmocně přihlížet, jak nám krkavci vyzobávají předložené jadrné krmivo, plení vnadiště a krmítka.
Zajímaly by mne zkušenosti myslivců i z jiných částí republiky, jaké mají problémy s narůstajícími počty krkavců, jak se bránit škodám novodobých újedníků, kteří nalétají do některých honiteb v neskutečně velkých počtech.
Vladislav KROP 

 
Zpracování dat...