Časopis Myslivost

Příběh jedné honitby

Myslivost 3/2016, str. 26  Zdeněk Charvát
Po mnoha letech jsem se odhodlal napsat malé povídání o chodu událostí v naší celkem běžné honitbě. Myslivost provozuji zhruba od roku 1974, tedy pamatuji ještě „zlatá léta“ z hlediska stavů drobné zvěře. Sice jsem se honů zúčastňoval jako honec, ale zážitky to byly překrásné. Myslivost jako taková pro mne začala složením mysliveckých zkoušek v roce 1983. Pamětníci vědí, že to už bylo střídavě oblačno, alespoň v naší honitbě v Polabí na Pardubicku. Zemědělství se se k přírodě nechovalo zrovna nejlépe, mnoho krásných míst pro vše živé bylo zničeno, chemizace a těžkotonážní mechanizace byla na vzestupu. Pěstovala se stále cukrovka (v té době jsme si toho nevážili), obiloviny, něco kukuřice na siláž, vojtěška či jetel, který byl doslova hrobem pro zajíce a srnčata. V té době také zatím v malém rozsahu začínalo pěstování řepky.
A zvěř? Divočák sporadicky v závislosti na plochách kukuřice, a to díky tomu, že máme z celkové výměry honitby asi 1400 ha podíl asi 250 ha lesních pozemků, které navazují na souvislé lesní plochy. Srnčího se lovilo 20-30 ks, bažantů 30-40 ks, zajíců 30-100 ks.
Jelikož se věnuji výcviku ohařů, nebyl problém dostat se do kontaktu se zvěří. Dalo se cvičit i na koroptvích, které se v honitbě v malém množství stále vyskytovaly.
Druhé období, na které v chodu naší společnosti rád vzpomínám, odstartovala změna režimu, rozpad zemědělského družstva a vznik nových hospodařících subjektů. V našem případě nástupník zemědělského družstva a čtyři soukromí zemědělci.
Došlo k rozdělení ohromných lánů podle toho, kde měli zmínění zemědělci své pozemky a kdo si co pronajal ke své činnosti. Do krajiny, typické například v nížinném Rakousku, jsme sice měli stále ještě moc daleko, ale pohled na mozaiku polí byl o mnoho hezčí než v minulém období.
Škála pěstovaných plodin se částečně změnila. S rozpadem živočišné výroby v bývalém družstvu ubylo pícnin, tím byly i menší ztráty na srnčatech a zajících, mizela kukuřice na siláž a začínaly pokusy s pěstováním kukuřice na zrno. Zvedaly se plochy řepky, pěstovala se ještě řepa, nově i slunečnice, v malém se objevily znovu brambory, mák a jednou i sója. Upadl ale zájem o louky, jen se jednou mulčovaly.
Novinkou bylo „uvádění polí do klidu“, protože bylo dotované. V našem případě se vždy jednalo o plochy s písčitou zeminou, suchou a neúživnou. Pole zarostlo plevelem a někdy v červenci se zmulčovalo a podloubalo či zoralo. Přínos pro zvěř? Sporný.
Tato „agro-operace“ spadala do období mláďat a začátku sklizně obilovin, kdy rychle mizí kryt i potrava. Jednu výhodu to určitě mělo - nepoužívala se chemie.
Nyní se zmíním o jedné skutečnosti, která měla blahodárný vliv na vzestup stavů zvěře a samozřejmě všeho živého. Jeden ze soukromých zemědělců, který po složení mysliveckých zkoušek byl naším členem a na kterého dodnes rád vzpomínám, přišel tak jak to v životě chodí o otce, který vedl hospodářství. Na práci zbyl sám a jelikož míval periody, kdy býval až moc „veselý“ a zapomínal na svá pole, stávalo se, že nestačil chemicky ošetřit tu mák, tu cukrovku a pak plodina se spoustou plevele zůstala na poli až do jara. Jak to šlo k duhu zvěři, to asi nemusím líčit.
V honitbě bylo najednou od 60 do 100 koroptví, pěkně narostly stavy bažantů a zajíců. Lovili jsme kolem 80 divokých kohoutů a postupně 200 zajíců, pěkné zůstávaly každý rok kmenové stavy. Lov srnčí zvěře stoupal až k 50 kusům, černé zvěře se lovilo kolem 10 kusů. S rostoucími stavy drobné zvěře ruku v ruce stoupaly i počty dravců, hlavně káňat a pochopů.
Z tohoto období se musím zmínit ještě o jedné věci. Dobré stavy zaječí zvěře a pěstování slunečnice nejdou dohromady. Naše honitba toho byla příkladem. Poprvé se to ukázalo na asi šestihektarovém pruhu slunečnice nasetém mezi pšenicí. Od jara jsem pozoroval množství zajíců na této ploše. Přišlo mně, hlavně zrána, že se jen suší a nevěnoval tomu pozornost. Jak ale měl porost vzrůstat a sílit, zesílila jen lebeda a další plevel. Pro zajíce je totiž mladý porost slunečnice mezi chemicky ošetřovaným obilím tak atraktivní plodina, že v tomto případě sklizeň neproběhla, nebylo co sklízet. Tentokrát to proběhlo bez povšimnutí, ale ne už u dalšího soukromého zemědělce. Ten svá pole kontroloval, začal na problém upozorňovat, došlo ke společným kontrolám a nakonec ve dvou případech na placení škod. Ukousnuté děložní lístky a mladé rostliny neodnoží. A že se jich do jednoho zajíce vejde. U nás to byly celé plochy zničeného porostu.
Po žádosti o pomoc a společném setkání s doc. Zabloudilem začala i spolupráce se středoevropským Intitutem ekologie zvěře v Brně, pravidelně byla část zajíců vyšetřována. Také jsem měl možnost se podívat do vzorové zaječí honitby v Rakousku ve Wildendürnbachu, ale to se nadá s našimi poměry nedalo porovnat.
V tomto období jsme pořádali četné kynologické akce (polní práce), dále u nás probíhala různá sokolnická setkání. Dá se říci, že jsme byli takovou oázou s výskytem drobné zvěře a o hosty na podzimní hony nebyla nouze. Soukromý zemědělec ale bohužel tragicky zahynul a zemědělské hospodaření nabralo špatný směr.
Třetí, tedy současné období od roku 2009, odstartovala na naše poměry tuhá zima s poměrně vysokou pokrývkou sněhu, střídáním mrazů a oblev, táhnoucí se až do března. Ze sněhu se vytvořila tvrdá krusta a znemožňovala drobné zvěři přístup k potravě. V této době jsem pozoroval v noci vynalézavost zajíců, kteří se doslova pohybovali pod běhy srnčí zvěře a přiživovali se na zbytcích řepky, kterou vyhrabávala. Tato zima nás samozřejmě zastihla nepřipravené, protože ani kvalitní seno nikdy v minulosti zajíc u nás nebral. Sice jsme seno zakoupili, ořezávali měkké dřeviny, leč strádání zajíců jsme nezvládli. Vyčerpali tukové zásoby a patrně se na zdravotním stavu projevila i rezidua chemikálií, objevily se nemoci u nás běžné a vyšetřováním potvrzené jako tularémie a brucelóza. Na zesláblé zvěři se projevil i zvýšený predační tlak.
Podobný osud jako zajíce postihl i koroptev.
O zvěř srnčí a bažantí bylo lépe postaráno, tak jako za mírných zim, navštěvovala tradiční krmná zařízení a srnčí se navíc stáhlo do lesa, kde má lepší podmínky. Tato zima nastartovala prudký pokles stavů drobné zvěře.
Daleko horším vlivem ale byly postupné výměny a scelování pozemků po úmrtí zmíněného zemědělce a změna struktury pěstovaných plodin. K tomu se přidala stále se zvyšující frekvence postřiků a hnojení na list.
Nyní se každoročně honitba „pyšní“ nepřehlédnutelnými lány kukuřice na zrno na asi 50 % výměry honitby, zbytek je řepka a pšenice.
Po roce 2009 se lov zajíců zúžil jen na tombolu, stále však byla podle stavů šance na zlepšení. Poté se lov úplně zastavil a rok od roku zajíc mizí a pravděpodobně skončí jako koroptev na momentálních nulových stavech.
Bažant stagnuje a přežívá díky několika lokalitám, kde je krytina a nějaký hmyz, lov je spíše symbolický.
U srnčí zvěře dochází k postupnému poklesu stavů, zvyšuje se počet nalezených úhynů, četný je výskyt průjmových onemocnění, je vidět stále více nevodících srn.
Poklesl i počet pernatých dravců, poštolka dříve hojná je vzácnost, ale máme výry a krkavce. Misky vah se překlopily, lovíme 20-30 ks srnčího a už také 70 divočáků, jejichž stavy od roku 2009 stále narůstají.
Pryč jsou časy kynologických akcí a sokolnických setkání, slušných podzimních výřadů. Zbylo hlavně pronásledování divočáků pod hrozbou placení škod či ztráty honitby.
Tady končí příběh jedné honitby, možná podobný v celé řadě dalších a nabízí se celá řada otázek, jak dál. Osobně si myslím, že řešení jsou, ani drahá, ani složitá. Snad ještě není úplně pozdě.
„Jen“ by se měli spojit ochranáři, myslivci, rybáři, včelaři a všichni ti, kterým není osud naší krajiny a přírody lhostejný a měli by začít důrazně jednat se zemědělci.
Na závěr mi dovolte otázku. Myslí si snad někdo, že za popsaný vývoj a současný stav si v našem případě mohou myslivci sami?
Zdeněk CHARVÁT
chara.zdenek@seznam.cz

P.S.: Uvítáme zkušenosti a praktické poznatky i z jiných honiteb z jiných oblastí naší republiky, zkuste se podělit o vaše názory a pohledy na současný stav
Zpracování dat...