Časopis Myslivost

Vliv poranění kostry na fyziologický růst parůžků (I)

Myslivost 3/2016, str. 48  Pavel Scherer
Mezi mysliveckou veřejností je dlouhodobě zakořeněn názor, že zlomeniny či kontuze končetin různého stupně či charakteru a jimi druhotně způsobená kulhavost jsou příčinou asymetrického růstu paroží. Podle odborných výzkumů a prací různých autorů, kontuze či přímo fraktura přední končetiny údajně způsobuje atypický růst parohu na té straně, na které ke zranění došlo, avšak kontuze či zlomenina zadní končetiny brzdí růst parůžku na opačné straně tedy takzvaně „do kříže.
Tato tvrzení byla následně v jednotlivých odborných pracích a studiích doložena četnými příklady ulovených jelenů či srnců, u kterých byla zjištěna výrazná asymetrie paroží a paralelně kontuze končetiny vzniklá následkem postřelení, souboje, nebo střetem s motorovým vozidlem.
Jelikož parožení je v podstatě pravidelně, periodicky se opakující tvorba kostí, má také velmi úzkou souvislost se stavem integrity kostry. Například dojde-li k poranění některých kostí, a to zejména dlouhých kostí běhů a plochých kostí lebky, a tato zranění se nacházejí ve fázi hojení, projeví se tato skutečnost velmi markantně i na současně probíhajícím růstu paroží, nezřídka však i na parožení v roce příštím, popřípadě i v následujících letech.
Jelikož růst každého parůžku je řízen nervovou soustavou na každé pučnici zcela samostatně, projeví se zpravidla zranění určitého místa na kostře poškozením či deformací pouze jednoho parůžku. Těžká poranění kostry zpravidla mívají za následek oboustranné změny na následném paroží i po více let.
Zranění kostry se obvykle projevuje snížením hmotnosti či objemu příslušného parůžku, zakřivením terminální lodyhy, nedostatečnou tvorbou výsad, popřípadě jejich úplnou absencí apod. Rozličné deformace parůžků, které vznikly po úrazech kostí, mohou být ovlivňovány skutečností, že převážná část stavebních a minerálních látek putuje na regeneraci postižené kosti a na tvorbu parůžků zbývá již jen minimální množství.
V době kdy byly objeveny hormony a bylo exaktně prokázáno, že parožní cyklus je regulován hormonálně, pozbyly tyto dřívější teorie zcela na svém významu a postupně upadly v zapomnění. Bylo považováno za nemožné, aby hormony kolující v krevním řečišti vyvolávaly tyto tvarové a růstové deformace. Mezi mysliveckou veřejností spíše převládal názor, že parožní asymetrie a kulhavost vznikaly nezávisle na sobě a že spojitost mezi nimi je pouze náhodná.
Rovněž tak se vyskytly odborné snahy vysvětlit tuto vzájemnou závislost různými způsoby. Například se vyskytlo tvrzení, že líže-li si jelen ránu na zadní končetině, snadno si při otáčení a naklánění hlavy může poškodit jednu stranu paroží.
Dalším možným vysvětlením bylo tvrzení, že kulhající jelen nese hlavu zešikma, a tím mohou vznikat poruchy prokrvení jednoho z parohů, což opět může vést k potenciálním deformacím či různým asymetriím.
V roce 1959 Robinette a Jones vyšetřili 641 jelenců ušatých. U celkem13 jedinců zjistili deformaci paroží bez jakýchkoliv následných změn na končetinách, u 7 jedinců byla naopak zaznamenána kontuze, a to bez jakýchkoli změn na vývoji paroží a u 16 jedinců se vyskytly deformace paroží spojené s různými kontuzemi končetin. Tato údaje tedy jasně ukazují, že spojitost mezi pohmožděninami končetin a deformacemi paroží může být více či méně pouze náhodná.
K podobným závěrům dospěl i Zurowski (1964), který se zabýval materiálem týkajícím se jelenů lesních a srnců a také Marburger a kol. (1972) při zpracování materiálů týkajících se jelenců viržinských.
Osobně jsem však přesvědčen, že problematika poranění končetin a její vliv na potenciální asymetrii paroží jelenovitých přežvýkavců nebyla dosud nikým řádně vědecky a odborně zkoumána a následně objasněna. V této oblasti totiž zcela chybí potřebné exaktní experimenty spočívající v cíleném chirurgickém poškozování bederních a hrudních končetin a sledování následných změn v růstu paroží.
Dokud nebylo vědecky objasněno nervové řízení stavby parůžků, bylo zpravidla abnormální paroží, jehož růst následoval po zranění kostry, vysvětlováno tak, že stavební látky potřebné pro vývoj paroží jsou ukládány do jakési pomyslné zásobárny v dlouhých kostech bederních a hrudních končetin. Tyto látky jsou teprve při ronění paroží aktuálně převáděny do jejich pletiv, přičemž se projeví poškození na růstu některého parohu.
Teprve Vogt (1936, 1947, 1950) svými krmivářskými experimenty dokázal, že rostoucí paroh je zásobován stavebními látkami produkovanými a posléze převáděnými z potravy přijímané jedincem v době růstu parůžků. Dnes je již také dobře známo, že deformace paroží po zranění některé z kostí má původ ve společném řízení tvorby kostí vysoce sofistikovanou nervovou soustavou.
Osobně zastávám názor, že parožní asymetrie vzniklé následkem kontuze či fraktury končetiny různého rozsahu a charakteru, mohou vznikat nezávisle na sobě a že spojitost mezi nimi může být skutečně jen čistě náhodná. V souvislosti s problematikou vlivu kosterního poranění na růst parůžků uvedu několik konkrétních případů z praxe, které potvrzují, ale i vyvracejí platnost těchto tvrzení. V některých případech se přímo až učebnicově projevovaly deformace parůžků, v dalších případech pak tomu bylo zase naopak.
První příklad, který bych rád uvedl, se týká ročního srnce, který byl uloven v honitbě Sudice u Boskovic. Tento roček měl při zběžném ohledání na zadním běhu zcela zřetelný defekt kosti nártu. Po stažení kůže a preparaci této části končetiny jsem zjistil, že srnec měl běh zlomený v nártu. Kloub opticky vybočoval z osy, ale byl dobře srostlý, takže srnec mohl na běh bez větších problémů našlapovat.
Parožní anomálie v podobě méně objemného parůžku se u srnce projevila na opačné straně lebky, tedy klasicky „do kříže“ a to přesně tak, jak bývá popisováno v myslivecké literatuře. Tento příklad má ovšem zcela nepatrnou vypovídací hodnotu, jelikož je možno se domnívat, že podobné parůžky by tento tělesně slabý a průběrný jedinec vyprodukoval i v případě kdyby k žádnému poranění nedošlo.
Dalším příkladem z praxe, který bych rád uvedl, je srnec vyfotografovaný ve volné honitbě na Blanensku Petrem Chloupkem. Srnec měl zjevně poraněný a značně deformovaný levý zadní běh, který mu při chůzi činil značné potíže. Parožní anomálie v podobě malého a méně objemného parůžku se u něj projevila na pravé straně, tedy opět na kontralaterální straně, přesně tak jak uvádí literatura.
Další významné materiály, které mají v této oblasti vysokou vypovídající hodnotu, poskytl můj kamarád, místopředseda Klubu autorů při ČMMJ v Praze a autor dvou publikací o srnčí zvěři Mgr. Josef Drmota.
V prvním případě se jednalo o dvouletého srnce uloveného v roce 2004. Levý přední běh tohoto srnce měl vyhojenou frakturu zápěstního kloubu. Kloub byl však zcela neohebný a příčina poranění nebyla známa. Deformace parůžku s menším objemem parožní hmoty se u tohoto srnce projevila na levé straně, tedy na téže straně, kde byl běh poraněn.
Další případ se vztahuje opět k ročnímu srnci, který byl uloven 16.5 2009. Tento srnec měl výrazně poraněnou levou zadní končetinu, která navzdory působení zemské gravitace byla fixována v neobvyklé poloze směrem vzhůru. Z přiložených snímků je zcela patrné, že srnec v některých situacích došlapoval na vyhojenou část kosti patní, u které se vlivem opakovaného mechanického namáhání spolu s regeneračními procesy spojenými s hojením rány, vytvořil patologický útvar velikosti menšího tenisového míčku. Lze se tedy domnívat, že právě vlivem poranění se na pravé pučnici nevyvinul žádný parůžek. Na levé pučnici vyrostl parůžek výrazně pokroucený. Z důvodu zdravotního hendikepu srnec parůžky nevytloukl, avšak při preparaci trofeje lýčí odpadlo.
U této parožní anomálie je možno o křížové deformaci pouze spekulovat, nicméně pučnice jsou stejně silné, což ukazuje, že k poranění došlo zcela zjevně v době růstu parůžků. Z toho důvodu nelze vyloučit, že stavební látky putovaly na regeneraci postižené části běhu a na vývoj parůžků již žádné nezbyly. Levá pučnice vyprodukovala podstatně více parožní hmoty, než pučnice pravá, což opět ukazuje na učebnicový případ kontralaterální (křížové) deformace.
Dalším příkladem, který zde uvedu, je srnec ulovený v roce 1995. U tohoto srnce bylo již na první pohled zcela patrné, že má velké potíže s pohybem. Pravý zadní běh srnce při každém došlapu značně vybočoval z osy těla a v oblasti kolenního kloubu byla opticky patrná tmavá patologická anomálie velikosti tenisového míčku. Jednalo se pravděpodobně o staré zranění způsobené následkem střetu s motorovým vozidlem či zemědělskou mechanizací. Právě na základě zjištění tohoto zranění byl srnec uloven.
Na pravé pučnici měl nasazen parůžek vysokého vidláka, na levé pučnici mu vyrostla nízká, dopředu vyvrácená a jakoby o devadesát stupňů pootočená vidlička. I tento případ je možné zařadit mezi ty, které nějakým způsobem prokazují obecnou platnost křížové deformace vlivem poranění zadních končetin.
Další, přímo učebnicový příklad křížové deformace v důsledku kosterního poranění, mohu uvést ročního srnce chovaného Mariem Lančou v Lomnici u Tišnova. Srnec byl nalezen v zuboženém stavu s frakturou nártní kosti levé hrudní končetiny ve věku přibližně osmi měsíců. Z důvodu rozsáhlé infekce musela být odlomená část končetiny chirurgicky odstraněna. Srnec po regeneraci kosti a dlouhé rekonvalescenci vyprodukoval na pravé pučnici deformovaný parůžek primitivního stupně špičáka o délce 3 cm, na levé pučnici parůžek o délce 8 cm. Z důvodu charakteru a rozsahu poranění srnec parůžky vytloukl na konci srpna.
 
V dalším čísle tohoto časopisu exaktně doložím, že v této úzce specializované oblasti nelze na všeobecnou platnost spoléhat a už vůbec ne ji v myslivecké praxi paušalizovat. Vše je totiž daleko složitější, než si myslíme, což zvláště v živočišné říši platí dvojnásob. Další případy tělesně hendikepovaných srnců, kteří prodělali kontuzi či frakturu končetiny různé povahy a charakteru naopak zcela vyvracejí výše uvedená, a mysliveckou veřejností velmi často generalizovaná, pravidla a zákonitosti.
Pokračování v dalším čísle
Pavel SCHERER
tel. 724 218 513
p.scherer@atlas.cz, www.scherer.cz
 
Zpracování dat...