Časopis Myslivost

Změny v chování srnčí zvěře

Myslivost 3/2016, str. 32  Josef Drmota
V lednovém čísle časopisu Myslivost byl uveřejněn článek Jana Škarky, ke kterému jsem si dovolil dopsat krátký dovětek. Oba příspěvky se týkaly změn v chování naší nejběžnější spárkaté zvěře - srnčí. Velmi mne proto potěšilo následující číslo, v němž na uvedené názory navázal můj kolega z Klubu autorů při ČMMJ, pan Vladislav Krop. Jeho vstup do diskuse je o to cennější jednak proto, že se jedná o zkušeného myslivce - celoživotního lesáka z praxe - a za druhé proto, že popisuje stav v oblasti Beskyd, které se svými přírodními poměry odlišují prakticky od všech ostatních regionů České republiky. Jeho zkušenosti navíc podtrhují závěr, který jsem zformuloval ve výše zmíněném textu - změny nabývají plošného charakteru a začínají se týkat opravdu všech přírodních podmínek napříč celým naším územím.
Vladislav Krop, s nímž udržují dlouhodobě přátelské vztahy, mne navíc souběžně požádal, zda bych se nepokusil vyzvat čtenáře k dalším reakcím na dané téma.
Srnčí zvěři ve volnosti jsem v uplynulých letech věnoval mnoho času, a to jak z pohledu mysliveckého hospodáře, tak z pohledu studijního. Podobnou myšlenku proto z celého srdce vítám a dovolím si ihned diskusi dále rozvinout. Jako obvykle na základě poznatků ze smíšené krajiny na Vysočině.
Na začátek připojím první zkušenost či spíš velké osobní dilema, z něhož pramení neustále opakovaná otázka: „Kolik té zvěře v honitbě vlastně je?“ Souhlasím s kolegou Kropem, že dokud nepřijde delší zimní etapa, nezjistíme to spolehlivě. Na podtržení tohoto tvrzení si dovolím uvést svoje „testovací pole“. 
Každý den jedu do zaměstnání kolem 7,00 hodin, domů odpoledne v období mezi 14,00 - 17,00 hod. Po většinu podzimu, zimy i jara se z hlediska aktivity zvěře jedná o relativně ideální čas pro pozorování. Projíždím po klidné silnici, kromě jiného napříč polem ležícím v táhlé sníženině ohraničené vesnicí a podkovou lesa. Celková rozloha přehlédnutého prostoru se dá odhadnout na zhruba čtvereční kilometr. Tak jako jinde, i zde se rok za rokem opakuje stejný obrázek zemědělské krajiny - řepka, kukuřice, pšenice. Kladem je alespoň to, že celek je silnicí a vodotečí rozdělen na tři lány oseté obvykle různými plodinami. Pro pozorování je to opravdu zajímavý prostor obzvláště proto, že zvěř je na klidný provoz zvyklá, běžně se pohybuje kolem silnice a na pomalu jedoucí auta příliš nereaguje.
V těchto podmínkách tedy sleduji již patnáct let, jak se srnčí chová. Nejzajímavější je pro mne samozřejmě počet pozorované zvěře. V letošní mírné zimě, kdy je pole z poloviny oseté opět řepkou, se zde již od podzimu pohybuje stále mezi 12 - 15 kusy rozptýlenými do zhruba tří navzájem se mísících skupinek. Zvěř nejen vytahuje z lesa na paši, ale v poli i zalehává.
V okamžiku, kdy přišla krátká zima, se tento počet ihned zdvojnásobil a celý týden zde setrval. Po zkušenostech z předchozích let jsem čekal na oblevu, protože se mi již několikrát potvrdilo, že maximum zvěře se na poli objeví, jakmile začne intenzívně tát.
Letošek nebyl výjimkou. V druhý den výrazné oblevy se na poli od rána do odpoledne zdržovaly původní tři tlupy, nicméně v celkovém počtu 54 kusů. Během dvou dnů sníh roztál a na poli mohu dál pozorovat „svých“ 12 kousků.
Závěr nechť si učiní každý sám. Osobně se ale domnívám, že doložený případ náhlého zdvojnásobení počtu běžně pozorované zvěře odpovídá realitě - chováme dvojnásobek stavu, o kterém jsme přesvědčeni, že s ním pracujeme. Tím netvrdím, že zvěře je nadbytek a že současný početní stav honitby bez problémů a kolizí neuživí.
Uvedený příklad není z naší honitby, nicméně se jedná o podmínky, které mám doslova denně na očích a které stavu v naší honitbě zcela odpovídají. Když jsem o tomto jevu diskutoval s okolními hospodáři, tvrdili někteří, že zvěř „přijde a odejde“.
Toto tvrzení s prominutím odmítám. Zvěř se nemůže objevit ve stejný okamžik všude a nikde nechybět. Žije zkrátka skrytě, a jak psával již dr. Nečas, srnčí se umí záhadně „ztratit“ a „objevovat“. S tímto tvrzením plně souhlasím. Bez sněhu ovšem nechápu, kam mizí. Že by byla zrovna u sousedů, se mi nezdá jako šťastné vysvětlení. 
Vladislav Krop mi ve svém příspěvku připomněl naprosto shodnou zkušenost (a obzvláště pozor - z naprosto stejného roku 2010, přitom dvě stovky kilometrů daleko!) s holou zvěří, která se pro mne ze zcela nepochopitelných důvodů v září ztratila a celou nesněhovou zimu se nikde neobjevila. Teprve na jaře jsem při náhodné pochůzce zjistil, že veškerá zvěř stála celou zimu v nepříliš rozlehlých tyčovinách, do nichž se normálně nechodí, na porostech ostružiníku, který zde po předchozím masívním prosvětlení porostů vyrazil. Měla zde dostatek paše a především - klidu!
Kolega Krop píše o fotopastech. I s nimi máme zajímavé zkušenosti. Někteří kolegové se na ně odvolávají při tvrzení, že v honitbě žádná srnčí zvěř není, protože není na záběrech. Není to pravda - srnčí se dnes téměř totálně vyhýbá vnadištím pro černou, kde většina fotopastí „visí“.
Osobně zde pozoruji jeden fenomén. Třeba celý měsíc se na podobném místě neobjeví opravdu ani jediný kus srnčího. Během dalšího dne zde ovšem defiluje deset různých kusů, aby na celý další měsíc opět zmizely. Obvykle však stačí pověsit fotopast na pár dnů ke klasickému krmelci nebo ještě lépe na zajímavý ochoz či k viditelně navštěvovanému porostu ostružiníku. Zde je výsledek jiný.
Ovšem i zde na první pohled uvidíme změnu - zvěř vytahuje v noci, je neklidná, paství se přerušovaně, neustále kontroluje okolí, nevzdaluje se od krytiny a rychle odskakuje. Osobně se tomu nedivím. Když jsem naposledy přinesl po pěti dnech fotopast od jednoho z hlavních krmelců (sníh nebyl žádný) v relativně odlehlejší části honitby, zaradoval jsem se z dvanácti záběrů, které mi po dlouhé době ukázalo počitadlo snímků. Radost se však rozplynula v okamžiku, kdy jsem zasunul kartu do čtecího zařízení počítače - na dvanácti snímcích bylo postupně dvanáct (!) pro mne neznámých lidí a projíždějících terénních aut! Část z nich sice byli lesní dělníci, ale i přes to...
Poslední konkrétní poznatek si dovolím zprostředkovat po letošních naháňkách na černou. Naháňky obvykle neděláme z důvodu zajištění tolik vzácného klidu v honitbě. Letos jsme učinili výjimku a dvě akce z důvodu tlumení stavů černé zvěře jsme zorganizovali. Jako obvykle jsem požádal přítomné, aby mi po leči sdělili počty zvěře, která bude na jednotlivé strany vytlačena. Kolegové i hosté tak učinili a k hlášení se připojili i honci. Již po dvou lečích bylo jasné, že násobně více zvěře registrovali honci. Proč?
Protože ani srnčímu se už z leče nechce ven! Sám jsem na jednom přehlednějším stanovišti pozoroval urostlou srnu, která před dotírajícími psy oběhla v leči asi čtyři kola o průměru kolem 200 metrů, ukrývala se v kotlících náletu a snažila se psy setřást, což se jí nakonec i povedlo a z leče vůbec nevyšla. Podobně se však poněkud paradoxně chovaly opakovaně i lišky, které nešly, jak bývalo dobrým zvykem, po prvním „klepnutí“ honců, ale až těsně před tlakem nebo dokonce za ním.
Změny v chován srnčí zvěře tu tedy zcela reálně jsou. Někomu by se možná mohlo zdát, že se až tak mnoho neděje a že se s tím budeme muset naučit žít. Pravdou je ale pro nejbližší budoucnost jenom druhá část tohoto tvrzení. Ta první je obrovskou komplikací. V oblasti celkových stavů a především v oblasti průběrného lovu.
V oblasti stavů si musíme uvědomit, že zvěř opravdu reaguje na obrovský tlak na prostor honiteb, v tomto konkrétním případě hovořím o jejich lesní části. Stahuje se do odlehlejších a klidnějších částí, kde tráví drtivou většinu času. Tím se samozřejmě zmenšuje prostor poskytující potenciálně příznivé podmínky pro život, o dopadech na zdravotní situaci nemluvě. Na zmenšeném prostoru tudíž musí nutně žít méně (navíc stresované) zvěře. Připočteme-li k tomu sezónní nevhodné změny v polních částech krajiny, máme na malér zaděláno.
Druhým problémem, který daná situace generuje, je realizace důsledného průběrného odstřelu. Dobře vím, jaký názor mají někteří myslivci na tento proces. Znovu opakuji, že je to jediná cesta (odebírat z chovu primárně nežádoucí jedince a ne lovit „na počet“), samozřejmě v případě, že se provádí zodpovědně, všemi myslivci a ve všech kategoriích zvěře. 
Současný stav ovšem vede k více než jen k pouhému zkomplikování tohoto úkolu. Osobně si dovoluji odhadovat, že čas potřebný k ulovení průběrného kusu srnčí zvěře se za posledních pět let minimálně ztrojnásobil, při reálnějším odhadu se spíš protáhnul pětkrát. A tuto skutečnost je ne každý ochoten respektovat a podřídit se jí...
Jsem velmi rád, že se podobná diskuse na stránkách Myslivosti rozeběhla. Srnčí zvěř si to určitě zasluhuje. Doufám, že se k diskuzi bez obav připojí i další myslivci z praxe, kteří danou problematiku mohou významně obohatit a především přidat zkušenosti z jiných přírodních podmínek. Možná tím přispějí k nalezení alespoň dílčího východiska ze současného stavu. Asi nejhorší by bylo, kdybychom k současnému vývoji zůstávali neteční, poskytnutí svých zkušeností jiným prostřednictvím stránek časopisu je totiž jednou z možností, jak pomoci zvěři i myslivosti samotné.
Mgr. Josef DRMOTA
Zpracování dat...