Časopis Myslivost

Abnormální srnčí parůžky a příčiny jejich vzniku (I)

Myslivost 6/2016, str. 56  Pavel Scherer
HORMONÁLNÍ PORUCHY PARUKÁČI Paruka srnce je z morfologického hlediska nejzajímavější a nejdiskutovanější odchylka a tvarová anomálie. Z důvodu skutečnosti, že tvorba paruky je velice zajímavé téma, zaslouží si širší vysvětlení. Jelikož se studiem vývoje paruk zabývám mnoho let a za dobu své výzkumné činnosti jsem ve svém experimentálním chovu několik srnců parukáčů odchoval, stal se pro mne tento biologický fenomén doslova „srdeční záležitostí“. Z toho důvodu bude této problematice v časopise věnován větší prostor v rozsahu několika článků.
Pro pochopení všech souvislostí spojených s tvorbou paruky je nutno vědět, že celý vývojový cyklus parůžků od ronění, vytlučení až po shození je řízen hormonálně, tedy souhrou několika vzájemně se ovlivňujících a podmiňujících hormonů. V oblasti vývoje parůžků hrají klíčovou roli dva primární hormony. Růstový hormon produkovaný hypofýzou (podvěskem mozkovým) - somatotropin a pohlavní hormon produkovaný rážemi (varlaty) - testosteron. Každý z nich omezuje a brzdí vliv druhého.
Parůžky srncům vyrůstají v zimním období, tedy v době, kdy hladina testosteronu v krevním řečišti je na nejnižší úrovni! Vlivem zvyšující se hladiny testosteronu dochází k následné mineralizaci a vytloukání. Během letních měsíců se hladina testosteronu progresivně zvyšuje a nejvyšší úrovně, tedy kulminace dosahuje v období srnčí říje (červenec, srpen).
Po skončení říje, což bývá obvykle až v druhé polovině srpna, začne hladina testosteronu postupně klesat a klesne-li pod určitou limitní hranici, srnec parůžky shodí. Srnec tedy parůžky nasazuje a shazuje, když hladina testosteronu v krevním řečišti je na nejnižší úrovni!
Tvorbu parůžků tedy ovládá celá soustava žláz s vnitřní sekrecí, přičemž řídicí úlohu má hypofýza (podvěsek mozkový), která podléhá vlivu denního světla.
Je všeobecně známo, že růst parůžků významně souvisí s činností samčích pohlavních žláz. Při jakémkoliv, zdánlivě i nevýznamném poškození ráží (varlat), dochází u srnců k růstovým poruchám v podobě nekontrolovatelného a neusměrněného ronění chrupavčité tkáně, tedy růstu paruk různých tvarů a velikostí. Z hormonálních poruch, ovlivňujících vývoj parůžků je tedy nutné zmínit se především o omezení či zastavení produkce testosteronu, která jsou příčinou tvorby tzv. paruky.
 
Při studiu tohoto patologického fenoménu jsem se zabýval několika základními otázkami.
Co vlastně víme o paruce?
Jaké příčiny vedou k jejímu vzniku a jak se vyvíjí?
 
Dnes, po četných konzultacích a konfrontacích s předními mysliveckými odborníky jsem došel k závěru, že o detailech týkajících se vývoje tohoto nesmírně citlivého a hormonálně řízeného útvaru se mezi mysliveckou veřejností ví jen velice málo. Parukáči si tedy právem vysloužili pomyslné nejvyšší příčky mezi abnormálními trofejemi, o čemž svědčí skutečnost, že téměř každý úspěšný lovec parukáče si nechá trofej zpracovat do podoby dermoplastického preparátu. 
Pokud se takový srnec objeví na přehlídce trofejí, vždy vzbudí pozornost laické i odborné veřejnosti a trofej se stane předmětem diskuse, obdivu a zájmu. Jak by také ne, vždyť šance ulovit parukáče ve volné honitbě je výrazně menší, než ulovit srnce se zlatou trofejí.
Jsem přesvědčen, že série zveřejněných článků s rozsáhlým obrazovým materiálem obohatí vědomosti a znalosti o nejen u řadových myslivců, ale také u odborné i laické veřejnosti.
 
V minulosti provedené výzkumy se srnci chovanými v pokusných zařízeních ozřejmily některé základní nejasnosti spojené s tvorbou paruk. Pokusy s kastrací srnců v různém věku a různém stupni vývinu parůžků poskytly následující informace:
1. Je-li vykastrován srneček v době před vývinem pučnic, nenasadí nikdy parůžky a zůstane po zbytek života tzv. „holcem“ (na závěr tohoto seriálu ukáži tři dospělé srnce - holce, kteří byli kastrováni v biologickém věku dvou měsíců, tedy ještě před samotným vývinem pučnic). Také zde se potvrdila skutečnost, že kastrací dojde k omezení či zastavení produkce testosteronu a srnec nikdy, a to ani ve vyšším biologickém věku, nevyprodukuje pučnice ani parůžky! U těchto jedinců podle mého názoru začnou převládat estrogeny (samičí hormony) nad androgeny (samčí hormony) a srnci tak mají povahu, chování a mnohdy i vnější znaky srn. Tvorba pučnic však může být u těchto jedinců vyvolána uměle, a to opakovanou aplikací pohlavního hormonu testosteronu.
2. Je-li vykastrován dospělý srnec s parůžky v jakékoliv růstové fázi, parůžky pokračují v růstu, avšak bez jeho ukončení a vzniká paruka, tedy parožní hypertrofický útvar pokrytý lýčím a dorůstající mnohdy rozličných tvarů a velikostí.
3. Je-li vykastrován srnec se „zralými“ a vytlučenými parůžky, dojde vlivem růstového hormonu, který přestane být „brzděn“, zpravidla v krátké době ke shození parůžků, podle mých pozorování za 12 - 17 dnů. Po shození se pučnice velmi rychle regenerují a další parůžky vyrůstají již v podobě paruky.
4. Je-li parukáči uměle aplikován pohlavní hormon testosteron, růst paruky se zastaví, srnec ji „vytluče“ a „shodí“. Po krátké regenerační době začíná ronit další, v pořadí druhou paruku.
 
Paruka jsou v podstatě parůžky, které rostou tak dlouho, dokud nedojde k úhynu jejich nositele (často právě kvůli paruce, resp. problémům, které srnci způsobuje). Na paruce se pod lýčím dotvářejí převážně povrchové částice v podobě perel.
Růst paruky podle mých pozorování významně podléhá ročnímu období a částečně i změnám počasí. Podle literárních pramenů paruka nejintenzivněji roste v době zvýšeného vyměšování růstového hormonu hypofýzy, tedy přibližně v době, kdy srncům obecně narůstají parůžky (prosinec až únor). V této době mají údajně největší růstovou dynamiku a nově narostlé útvary mají chrupavčitý charakter.
Na základě mého dlouholetého pozorování parukáčů držených v experimentálních výbězích jsem nucen tomuto všeobecnému tvrzení oponovat.  Podle mne se jedná o další neověřené tvrzení, které se předává z generace na generaci a které i vysoce fundovaní autoři monografií či jiných učebnic myslivosti od sebe vzájemně opisují.
Domnívám se, že tyto fyziologické aspekty v dnešní době nikdo nerevidoval, hlouběji nezkoumal a systematicky nemonitoroval. Objektivní čtenář mi dá jistě za pravdu, že od doby vydání prvních monografií o srnčí zvěři se jejich autoři vždy vyjadřovali k tomuto biologickému fenoménu sporadicky a s neurčitými závěry.
Troufnu si tvrdit, že právě díky mému dlouholetému výzkumu srnců parukáčů, byl tento jev exaktně a systematicky zmapován, byl jasně prokázán jeho fyziologický vznik a původ a do myslivecké praxe přinesl obrovské množství autentického obrazového materiálu, kterého bylo dosud „jako šafránu“.
Na konkrétních případech v následujících článcích uvedu že, vše je daleko složitější a že i v této oblasti nelze nic paušalizovat.
Na základě mého dlouholetého pozorování je v měsících prosinec – únor, tedy v době, kdy srncům vyrůstají parůžky, omezen či zcela zastaven přísun stavebních látek a celé toto exponované období paruka v růstu spíše stagnuje, než přirůstá. Paruka většinou „ožívá“ až v jarních měsících, kdy má největší růstovou dynamiku. V této době jsem u parukáčů zaznamenal největší růstovou akceleraci spojenou s nárůstem nové chrupavčité tkáně. 
V létě a na podzim se růst paruky většinou zvolňuje, přičemž nově narostlé útvary se od báze (kostry paruky) dotvářejí a částečně mineralizují. Tímto způsobem paruka dorůstá do různých tvarů a velikostí.
Tvar paruky je výrazně ovlivněn postavením pučnic a architektonikou parůžků, která může být u každého srnce individuální. Zpočátku paruka roste rychle do výšky, později se začne zvětšovat obvod lodyh a růží a dochází k tvorbě bohatého a velmi členitého perlení. Zejména ve spodních částech paruky, kde jsou parůžky obecně nejvíce perleny, se mohou vytvářet lalokovité útvary, které mohou při intenzivním růstu i zcela zakrýt srncova světla. Takto postižený srnec ztrácí vizuální orientaci a jeho úhyn je jen otázkou času.
V pokročilém růstu tyto kožovité útvary (často dosahující značných rozměrů), odpadávají, nebo dojde k jejich mechanickému utržení. Do otevřených ran klade létající hmyz vajíčka a larvy živící se nekrotickou tkání otevírají cestu k infekcím, čímž úhyn parukáče urychlují.
Mladí parukáči mívají paruku většinou menších rozměrů, zatímco dospělí srnci, kteří by za normálních okolností nasadili silné, perlené a vysoké parůžky, mívají paruky největší.                
Paruky bývají, stejně jako u „normálních“ parůžků, velice variabilní tvarem i objemem. Pokud má srnec např. pučnice s malou rozlohou, lodyhy mají tendenci srůstat v jeden celek a paruka má tvar kuželovitého útvaru. Na snímcích jsou zachyceny různé typy a tvary paruk živých či ulovených srnců.
Růst paruky bývá někdy pozvolný, jindy velmi rychlý. Srnci u kterých se začne vyvíjet paruka, se zpravidla nedožívají vysokého věku, k úhynu dochází většinou do dvou až tří let od začátku růstu paruky. Přesto jsou známy případy, kdy srnec nosil paruku 5 i více let.
Tělesná hmotnost parukáčů v době, kdy hypertrofie paruky výrazně neovlivňuje základní životní funkce, je poměrně dobrá. Například nejtěžší parukáč mého chovu, měl fenomenální živou hmotnost 34 kg! Upozorňuji však, že parukáči žijící v zajetí, kteří nemají potravní nouzi a nemusí čelit stresovým a jiným faktorům, jsou většinou tělesně silnější, než parukáči žijící ve volných honitbách či oborách na které negativně působí okolní vliv prostředí.
Parukáči během svého, zpravidla krátkého života mívají často s hmotností paruky značné problémy.  U některých srnců může paruka dosahovat i několika kilogramů. Například v Německu byl v roce 1981 uloven čtyřletý srnec, jehož paruka měla hmotnost neuvěřitelných 5,5 kg. Ve vztahu k délce může největší paruka dosáhnout výšky až kolem 30 cm.
Nejčastější příčinou tvorby paruky bývá zpravidla hormonální porucha ovlivňující produkci testosteronu, který vzniká v rážích srnce. Parukáči ráže buď zcela chybí, nebo jsou poraněné, zakrslé či jednostranně vyvinuté. Také se může stát, že ráže zůstanou v tříselných kanálech a do šourku vůbec nesestoupí.
V odborné literatuře byly popsány případy, kdy na pohled normálně vyvinuté ráže neprodukovaly pohlavní hormon, což vedlo k růstu paruky.
Jsou také známy případy růstu paruky jen na jedné pučnici, zatímco na druhé srnci narůstal pravidelně shazovaný parůžek.
Ztráta jedné ráže nemusí vždy zákonitě vést ke vzniku paruky, anebo jak se přímo nabízí - paruky rostoucí pouze na jedné pučnici. Množství testosteronu produkovaného jednou ráží, který je fyziologicky rozváděn krevním řečištěm, může postačovat k tomu, aby se vytvořily normální parůžky, které by byly včas mineralizovány, vytlučeny a také shozeny.
Vzhledem ke složitosti hormonálního řízení „normálního“ růstu parůžků a zvláště výše popsaných příčin vedoucích k tvorbě paruky se však mohou vyskytovat případy v různém směru odchylné od případů běžně známých a popsaných.
Pokračování v dalším čísle
Pavel SCHERER
Tel. 724 218 513  www.scherer.cz 
p.scherer@atlas.cz
 
Zpracování dat...