Časopis Myslivost

O Poslední louce, srnčím tátovi a jednom přešťastném srnčím mrněti

Myslivost 6/2016, str. 63  Petr Slaba
Byla polovina července a bylo po senoseči poslední louky v revíru, nejideálnější čas na seče, když je k tomu počasí. Ideální proto, že většina mláďat zvěře je již dostatečně vyspělá, aby stačila před sekačkou utéct. Den předem nám dal místní zemědělec, který má tuhle, ale i většinu luk v tomto místě honitby v pronájmu, vědět, že se bude kosit tak abychom louku stačili včas s ostatními kolegy myslivci projít.
 „Díky Davide obvolám chlapy a ženský od nás a projdeme to.“
Jenže jak už to bývá, nemělo moc lidí čas, neboť senoseč probíhala v týdnu, takže většina členů, je v práci a nebo se z různých důvodů nemůže uvolnit, ještě že máme ve spolku důchodce, ti mají většinou času dost, ale už málo sil. Ale dokáží se uvolnit i jiní a přijet i z větších dálek pomoci. Počítám, kdo tedy přijde a zjišťuji, že u téhle poslední louky to stále nestačí, takže beru do ruky telefon a dávám zprávu na FCB stránky „Zachraň zvíře před sekačkou“ a přidávám informaci kdy, kde a v kolik sraz a zda by měl někdo z dobrovolníků v okolí čas a pomohl nám.
Existuje ještě druhá možnost takto narychlo sehnané pomoci, a to v aplikaci www.senosec.czu.cz.
Já jelikož využívám hodně facebook, volím první právě tu facebookovou verzi a zhruba do hodiny mi potvrzuje několik lidí, že přijedou a pomůžou. Kolem sedmé večer se scházíme na místě srazu. Sedm členů, dva pejskové a dorazili čtyři dobrovolníci z nedalekých míst z našeho okolí, ale stalo se nám vloni také, že na senoseč dorazila i dobrovolnice z Prahy a našla si nás v jí zcela neznámé krajině, přesně na té louce kde seč probíhala a celý den s námi v neskutečném hicu louky procházela, již při sekání.
Křížem krážem projdeme louku, ze které se nám podaří zvednout jedno odrostlejší srnče a několik srn, bez toho, abychom nějakého puntíkatého prcka nalezli. Zabralo nám to zhruba dvě hodiny času.
Druhý den dopoledne nemám kvůli pracovním věcem čas, abych se louce věnoval i přímo v průběhu senoseče, a tak tam dorazí jen nejstarší člen našeho sdružení a pomalu ještě prochází louku při sekání. Odpadl mi jeden odvoz dřeva, rychle na louku jedu, abych stačil ještě pomoci, cestou míjím párek čápů, kteří poletují po louce, posedávají na nedalekých balících již usušeného sena a sbírají drobné živočichy, co sekačka zahubila.
Pepa je zrovna na kraji louky, tak u něj zastavuji. Otírá zpocené čelo a podává mi hlášení, co všechno viděl. Stojíme u posledního pruhu ještě zelené trávy, kterou se k nám blíží velký stroj s hučící sekačkou. Když dojede k nám a lehne i ten poslední pruh bujné traviny, zastaví a David mi z traktoru palcem nahoru ukazuje, že všechno je ok.
Uff, spadl mi kámen ze srdce, dojdu k němu a chvíli hovoříme, říká, že v louce bylo pět srnek a tři odrostlá srnčata, vše stačilo utéct. A nic jiného neviděl a pod sekačkou neskončilo nic. Ještě chvíli klábosíme o běžných věcech, pak mu znovu děkuji a rozcházíme se domů.
K večeru mi to ale nedá a jdu si tam ještě sednout na takovou starou sedačku v šípkovém keři a kouknout se, kdo všechno se na louku vrátí, protože vím, že na louku chodí více srn.
Sedím chvilku, když uslyším pískání srnčete a za chvíli ho už vidím, jak pobíhá po louce a hledá mámu, na druhé straně louky asi tři sta metrů od posedu vidím další dvě, která ale po chvíli doplní srna a popásá se s nimi na pokosených zbytcích trávy.
Malé srnče přede mnou pořád píská a máma nikde, z lesa se najednou vynoří zrzavý flek. Jé, hurá, máma, a už srnče upaluje, ale je to starý srnec. Nejspíše jeho otec, trkne po něm parůžky, až srnče uskočí a polekaně stojí opodál.
Na druhé straně, kde byla srna s dvěma srnčaty, vidím další dva kusy zvěře, beru dalekohled a musím se smát, situace jako pod posedem, srnec a srnče. Tak dneska holt roli matek zastupují tátové, říkám si v duchu. Ale k tomu vzdálenému srnčeti asi za půlhodinu přibude mamka a odvádí si ho podle ohradníku na krávy pryč.
Moje opuštěné srnče přede mnou se zatím jde schovat zpět do lesa mezi hustou spleť trnek, která v tomto místě les ohraničuje. Jejda, tam moc nelez, myslím si v duchu, tam jsou často zalehlá divoká prasata, tam to pro tebe není moc bezpečno.
Zmizelo v trní. Netrvalo to ani pět minut, když slyším, jak poplašeně pískne a vyřítí se z trnin ven na louku. Rychle beru do ruky pušku a čekám, že se za ním vyřítí divočák, ale nic se neděje.
Srnče vystrašeně stojí asi pět metrů od trnek a kouká se dovnitř. Zpozorněl i srnec, který se stále popásá asi dvacet metrů od něho. Náhle vidím, jak se v místě, kde vyskočilo srnče ven, vynoří zrzavá, trojúhelníková hlava a upřeně hledí směrem k srnčeti. Starý lišák má zálusk na srnče.
No počkej, ty darebo, jen udělej krok a je po tobě, a posazuji kříž puškohledu na jeho hlavu. Jenže v té chvíli ho zaregistroval i pozorný srnec, a jak lišák povytáhl ještě půl těla ven z trnin, vyřítil se na něj starý šesterák a v tu ránu ho zahnal pryč do křovisek.
No páni, to byl zážitek, nejen srna ale i srnec dokáže ochránit srnče.
Sklonil jsem zpátky zbraň, která situaci jistila, a věnoval se dál pozorování těch zázraků přírody. Srnče popoběhlo dále do louky a začalo opět volat mámu. Zanedlouho se z lesa přímo proti mně vynořila srna a chvíli po ní i dvě srnčata ještě na vratkých bězích, no vida o téhle sem vůbec nevěděl a už vůbec o srnčatech a ještě takhle malých, tedy úspěch, musela si je z louky odvést po našem procházení, tahle srnčata by rozhodně sekačce neutekla.
Vlevo se na louce objevila další srna ještě s jedním podobně malým a chvíli po ní mladá srna, která ještě srnče neměla. Kus od nich na louku už za šera vypochodovali tři mladí jezevci a hledali v řádkách myši a rozdrcený hmyz. Rychle se šeřilo a opuštěné srnče se mezitím dostalo až na druhou stranu k srně s dvěma stejně starými srnčaty, chvíli se s nimi honilo, ale pak ho jejich máma odehnala. Odehnala ho i další srna, která se u nich popásala.
To už je mi teda divné, říkám si duchu, kde ta jeho je? Začíná mi to vrtat hlavou, když se z levé strany lesa přede mnou z břízek náhle vynoří srna. Pomalu se popásá a nerozhodně sleduje řádky trávy, najednou je to pro ní nezvyklé, co se tu stalo, podle postavy jí odhaduji na mladou srnu. Nejistě kráčí dále řádky, když uslyší z dálky zapískání. Zvedne hlavu s nejkrásnějšíma očima, které v divočině znám a hledí tím směrem. Chvíli postojí a po dalším pískání se vydává dále. To vypadá dobře, to bude určitě jeho ztracená máma, zřejmě ještě nezkušená mladá srnka a její první potomek.
Rychle se šeří, ale ještě mi v posledních červáncích na potemnělé obloze skla dalekohledu ukáží jejich setkání. Vidím, jak se k sobě blíží a vidím tu úžasnou chvíli shledání, srnče se vyřítí k mámě a tryskem jí v kruzích obíhá a poskakuje, slyším jeho pískání a tuším jakou strašnou radost asi musí mít, že se s mámou našlo. Když se uklidní, dá mu srna napít a olizuje lízákem jeho puntíkované malé tělíčko a jako bych slyšel, co mu v srnčí řečí říká…ty můj drobečku, víš jakej jsem měla o tebe velikánský strach, když nás ta strašlivá věc vyhnala z louky, hledala jsem tě všude po lese, utíkal jsi za mnou a najednou jsi byl pryč, tak moc jsem se bála. Ale už bude dobře, hvězdičko moje malá, už nikdy se mi neztratíš……
 
Seděl jsem v houstnoucí tmě ještě dál na posedu a byl jsem naměkko. A byl jsem v tu chvíli opravdu moc šťastný, protože teď mi dala sama příroda jasně najevo, že to, co jsem společně s kolegy začal před pár lety medializovat a propagovat, má smysl. Že ochrana mláďat zvěře při senosečích dokáže nést své ovoce a v případě, že se jí budeme cíleně, odpovědně a smysluplně věnovat, tak společně se svědomitými zemědělci a odhodlanými dobrovolníky dokážeme na loukách každoročně zachránit stovky a tisíce mláďat před strašnou smrtí.
A v tu chvíli jsem také věděl, že článek, který jsem kdysi napsal o Smutné srnčí mámě, byl velmi důležitým krokem a roznětkou, která vyburcovala myslivce, zemědělce a veřejnost k záchraně naší nejkrásnější a nejobyčejnější zvěře.
Nedostali jsme na kampaň na záchranu mláďat zvěře při senosečích žádnou dotaci, žádný grant od EU ani z žádného jiného fondu, dokonce nás v první fázi, kromě Jiřího Kasiny a časopisu Myslivost, nepodpořila v naší kampani ani naše největší myslivecká organizace, což bolelo nejvíc. Naopak se na nás často a stále snášeli a ještě snášejí pomluvy a lži různých extrémistických, prý ochranářských, skupin, také často i od myslivecké veřejnosti jsem slyšeli, že to nemá cenu, že se nedá se zemědělci domluvit. Na vlastní kůži jsme pocítili ataky ze strany soukromých zemědělců…..
Jenže, vážení, ono to jde, když se chce a v loňském roce se to dostatečně ukázalo, že se jde domluvit, že se ale musí opravdu chtít, a to ze všech stran, že zemědělci mají včas hlásit seče a že myslivci by se neměli na prevenci a pomoc zvěři vykašlat, což se také bohužel stává.
Že dobrovolníci by neměli jít zachraňovat na vlastní pěst, ale vždy se domluvit s místní mysliveckou organizací o případné pomoci. Že lze zachránit spoustu mláďat jen tím, že budeme odpovědnější a ohleduplnější k přírodě.
V současnosti se zkoušejí všelijaké možnosti, od různých plašičů na traktorech, pachových a elektronických plašičů, vyhledávání s drony, termovizí, vyvinula se mobilní aplikace a internetový portál. To vše stojí často nemalé peníze a také spoustu času a přitom řešení je jednoduché jak facka. A to, že nejvíce mláďat zvěře se zachrání zcela prostým a obyčejným krokem. A tím je posunutí senosečí na druhou půlku července, kdy jsou mláďata natolik vyspělá, že stačí včas utéct. Tam, kde se to podaří, umožní a prosadí, tam budou ztráty minimální, tomu věřte.
Čeká nás zase teplé léto, proč by se nedalo sekat, když ne od půlky, tak alespoň od začátku července, vždyť to mnohde jde.
Závěrem bych chtěl popřát mláďatům zvěře hodně odpovědných a svědomitých lidí, kteří jim pomáhají a doufám, že i do budoucna budou, že to nevzdají a nenechají se odradit od tohoto záslužného konání.
Velký dík patří mým kolegům Luboši Hajnému, Jirkovi Kasinovi, Lukáši Illkovi, Radomilovi Holíkovi, lektorům Honzovi Bartoškovi, Vlastimilu Hartovi a vedení ČZÚ v Praze, herečce a dabérce Mirce Součkové, ministru životního prostředí Richardu Brabcovi a jeho tajemnici Janě Taušové, Mille Landové a Martině Wolfové z občanské iniciativy Za živou krajinu. Za mediální propagaci všem kolegům kreslířům humoru, malířům, výtvarníkům a fotografům, kteří myslivce a záchranu mláďat zvěře podpořili svými díly. Časopisům, novinám, televizím a rádiím, které nám umožnili prezentaci našeho projektu a úsilí.
Rádi bychom, kdyby tak bylo i letos neboť opakování je matka moudrosti a stále je plno lidí, kterým se to musí připomínat. No a hlavně Vám všem, kteří jste ve svém volném čase pomáhali, a místo u rybníků a odpočinku, byli v loukách a zachránili jste svým úsilím a snahou spousty mláďat. Vám patří dík nás všech a hlavně dík všech těch úžasných malých tvorečků, které se vám podařilo zachránit.
Nikdy to nevzdávejte, oni vás potřebují, jinou pomoc totiž nemají.
Petr SLABA Studio Divočák
 
 
Zpracování dat...