Časopis Myslivost

Rostlinná výroba, myslivost a návrh zákona

Myslivost 6/2016, str. 18  Martin Mohelský
Každé civilizaci platí civilizovaní nemalou daň. Málokdo má to štěstí, že žije v blízkosti živé přírody, málokoho neznásilňují nároky pracovního zatížení a našim předkům nepředstavitelné životní tempo. Musíme pracovat, bydlet a jíst. Každý rozumný člověk ví, že civilizace musí uspořádat kompromis mezi zástavbou, zemědělskými plochami a přírodou, kterou nám většinou představují hospodářsky využívané lesní porosty, vodní plochy nebo jiné přirozené útvary.
Stejně tak víme, že se zvyšují tlaky na ekonomiku zemědělství, že naše společnost už dávno nemůže získávat potraviny a technické plodiny extenzivní cestou. Výsledkem ekonomických, společenských i politických podmínek je nutnost produkovat potraviny a technické plodiny nanejvýš intenzivním způsobem, využívat nejen moderní mechanizaci, ale také prostředky chemické ochrany rostlin. Jejich účinnost i ekonomika se může využít jen při nasazení na přiměřeně velkých plochách pěstovaných plodin.
Jen nejstarší z nás zažili nebo sami obdělávali půdu koňským potahem jako hlavním prostředkem mechanizace, zbavovali se plevelů bez herbicidů, kdy většinu škůdců likvidovali jejich přirození nepřátelé, nemocem rostlin bránila z větší části přirozená imunita nebo přírodní podmínky.

Kolektivizace zemědělství
Do soužití zemědělce s přírodou zasáhla v padesátých letech minulého století kolektivizace zemědělství. Způsobem krutým k lidem a hanebným k přírodě se stav zemědělství zcela změnil. Připusťme, že jiný vývoj by také směřoval ke zvětšování ploch, využívání mechanizace i chemizace a postupným změnám v krajině. Dělo by se tak citlivě, se zachováním vztahu k půdě a přírodě, bez odcizení majetku i lidských hodnot, které se vyvíjely po staletí spojení půdy a člověka s pěstováním rostlin a chovem zvířat.
Socialistické zemědělství zničilo nejen existenci, ale i důstojnost samostatně hospodařícího a uvažujícího zemědělce. Nesmyslné a násilné scelování polí, ničení krajinných prvků a politicky motivovaná nutnost získat maximum rostlinné produkce i za cenu poškození půdy i krajiny znamenalo zásah do rovnováhy mezi živočichy a rostlinami na polích i v ostatních člověkem vytvořených i přírodních útvarech.
To se týkalo i rozsáhlých meliorací, tedy vysoušení mokřin (přirozených rezervoárů vody), napřimování toků a dalších nesmyslných úprav, které kromě jiných reprezentuje vodní dílo Nové Mlýny.
Čtyřicet let, tedy dvě generace lidského života, se ničila vazba mezi člověkem a kulturní krajinou. Zcela zanikla individuální zodpovědnost za stav půdy a krajiny jejího majitele. Kolektivní vlastnictví je stejně bezvýchodné jako kolektivní rozhodování. Vývoj a aplikace moderních a vědeckých poznatků sloužila spolu se zdokonalováním mechanizace i výživy a ochrany rostlin jen ke zvyšování výnosů plodin za každou cenu.
Nikdo si nemohl dovolit namítat cokoliv k rozvoji zemědělství na úkor devastace krajiny. Postupné ničení populací živočichů, kteří do krajiny neodmyslitelně patřili a prospívali krajině i zemědělcům bylo sice konstatováno, ale nikoho ze zodpovědných netrápilo. Postupně jsme se vyrovnávali s neřešitelnou situací úbytků drobné zvěře jako nutným následkem rozvoje intenzivního zemědělství. Přivykli jsme nutnosti velkých ploch plodin obilovin, okopanin i pícnin.
 
Socialistické zemědělství
Zemědělství dosáhlo počátkem osmdesátých let přiměřené produkční stability a lidských podmínek pro zaměstnané „družstevní rolníky.“ Dokonce se zlepšilo i zásobení obchodní sítě základními potravinami. Vývoj do roku 1989 vedl k umělé a násilné tvorbě krajiny, nezbývalo, než aby byl přijat jako jediný možný.
Připomeňme ale, že i v socialistické zemědělské velkovýrobě existoval princip nákladů a výnosů, který byl neodmyslitelně spjat se strukturou pěstovaných plodin i chovem hospodářských zvířat. Trh a obchod byl silně deformován, ale do nákladů živočišné ani rostlinné výroby žádné dotace přímo nezasahovaly. Existovaly různé ekonomické nástroje či spíše umělé berličky, ale zemědělské podniky se musely chovat ekonomicky a skladbou pěstovaných plodin i chovaných zvířat vykázat zisk. Direktivně sice, ale bylo pěstováno mnoho plodin, víceméně se dodržovaly osevní postupy, pečlivě prováděla základní i speciální agrotechnika.
Relativně pestré zastoupení plodin znamenalo v té době ještě existenčně přijatelné podmínky pro život zvěře na většině orné půdy i luk a pastvin v tehdejší ČSSR. Do konce roku 1989, a ještě několik let potom, byly krmné plodiny pěstovány na nejméně třetině zemědělské půdy. Pro živočišnou výrobu se zakládaly „pásy zeleného krmení“, což byl způsob využití krmných plodin na zeleno v období od asi první dekády května až do druhé poloviny října. Konzervovaná píce se využívala v zimním období, jako doplněk letního zeleného krmení byla zkrmována jen symbolicky.
V porovnání se současnou dobou se v mnohem nižší míře využívaly látky chemické ochrany rostlin. Struktura pěstovaných rostlin byla relativně pestrá, poskytovala lepší kryty i potravní možnosti. Plochy řepky byly minimální. Sklízecí řezačky byly hlučné, pomalé a s malou šířkou záběru. Plochy jednotlivých plodin byly menší a umožňovaly zvěři alespoň částečně pestré potravní možnosti.
Připomeňme si, že ií činnost mysliveckých sdružení byla mnohem masovější než dnes, více a i smysluplněji organizována.
 
Vývoj zemědělství po roce 1989
Vývoj zemědělství po roce 1989 začal nerealizovatelnými představami o návratu k soukromému hospodaření, jehož součástí měl být i nezanedbatelný podíl drobných zemědělců, idylicky hospodařících na navráceném majetku.
Po krátké době ale skončilo nadšení i zmatky a převládla tendence k maximální intenzitě rostlinné výroby. Z minulé doby jsme bez rozpaků převzali představu o velkých plochách půdních bloků (honů), a většina zemědělců s nadšením využívala technologie pokročilé rostlinné i živočišné výroby. Přesto, že jsme obdivovali účelné i citlivé uspořádání krajiny na západ a jih od nás, tvořenou řadou udržovaných krajinných prvků a úměrnou velikosti polí, příklad jsme si nevzali. Většina bývalých zemědělských podniků po bouřlivých změnách vlastnických vztahů nakonec vytvořila funkční agrární celky s maximálně intenzivní zemědělskou výrobou.
Rostlinná výroba začala prosperovat a zároveň se plně podřizovat tržním vztahům. Trh ale přinesl řadu deformací, spočívající v dovozu levných produktů a změnu požadavků na produkci. Připomeňme si dovozy levných brambor s následkem podstatného omezení a ztráty ekonomiky jejich produkce v ideálních podhorských oblastech i raných brambor v teplých níže položených polohách, vymizení pěstování a zpracování lnu, otazníky kolem máku.
Další ranou byla likvidace pěstování a zpracování cukrovky. Omezení živočišné výroby, zejména razantní snížení stavů dojeného skotu na ani ne polovinu znamenalo konec pěstování krmných plodin v úrodných oblastech a nižších polohách. Doménou chovu skotu, zejména masného, se staly podhorské oblasti.
Připomeňme si také úplnou likvidaci chovu ovcí na loukách a pastvinách ve vyšších polohách, využívaných k odchovu jalovic, kterým pastva v podhorských oblastech velmi prospívala – to ale se snížením stavů skotu také skončilo. Ovce se pásly i na lučních porostech, založených v místních podmínkách obtížného obdělávání půdy v teplých a nízkých polohách. Dokonce ovce na Znojemsku - to opravdu byla realita. A všechny porosty krmných plodin, louky a pastviny vytvářely, když ne optimální podmínky, tak alespoň podstatné zlepšení potravních možností zvěře po většinu roku.
 
Spolu s ekonomickým a tržním vývojem zemědělství přicházel také vývoj a šlechtění řady druhů polních plodin. Kukuřice se stala nezávislou na teplých, nízko položených oblastech, v řepce se podařilo snížit obsah kyseliny erukové a tak se podíl zbylý po lisování oleje stal vyhledávaným komponentem krmných směsí. Pokrok v metodice výživy a ochrany rostlin umožnil pěstování ekonomicky atraktivních plodin na neomezených plochách bez nutnosti dodržovat tradiční osevní postupy. Plochy krmných plodin, poskytující zvěři vyhovující způsob výživy nahradily olejniny a obiloviny.
Do zemědělství se po několika letech zavedl dotační systém. Ze všech jeho složitostí, výhod a nevýhod vyplývá pro myslivost základní skutečnost. Způsob dotační podpory rostlinné výroby vytváří v současné době přímou podporu pěstování tržních plodin v podmínkách maximální intenzity rostlinné výroby. To neznamená nic jiného, než opět maximální využití látek chemické ochrany, výživy rostlin a nasazení mechanizace ve velkých blocích plodin. Dotační program greeningu neboli ozelenění sice vytváří možnost získat dotační za úpravu krajiny na úkor souvislých ploch tržních plodin. Má ale podstatnou chybu. Příjem z dotačních titulů je nižší, než příjem za tržní plodiny a dotace na jejich pěstování. A paradoxně ve vyšších, produkčně složitějších oblastech, kde by greening znamenal i ekonomický přínos, není jeho realizace vzhledem k přirozenému a zachovanému utváření krajiny nutná.
 
I v metodice rostlinné výroby dochází k řadě paradoxů. Změna struktury pěstovaných plodin přinesla vyšší ohrožení půd erozí, bezorebné metody sice snižují utužení půdy a snad snižují riziko erozí, ale také snižují podíl agrotechnických zásahů proti plevelům a zapravení organických zbytků do půdy. To opět znamená vyšší míru využití herbicidů. K působení některých herbicidů je snad dostatečně vypovídající citace z části návodu přípravku k likvidaci dvouděložných plevelů v obilovinách:
Po ošetření obilnin přípravkem Huricane mohou zůstávat po sklizni v půdě a slámě rezidua přípravku. K urychlení odbourávání těchto reziduí je třeba slámu rozřezat a co nejdříve po sklizni zapravit. Nedoporučujeme její prodej a převozy mimo zemědělský podnik s výjimkou papírenství a energetického využití.
Rezidua účinných látek v rostlinných zbytcích (včetně hnoje), které nejsou zcela rozloženy, mohou poškodit citlivé následné plodiny.
Nepěstujte proto citlivé plodiny na pozemcích ošetřených přípravkem Huricane nebo na pozemcích, kde byl použit hnůj od zvířat krmených nebo podestýlaných slámou z porostů ošetřených přípravkem Huricane.
Nepoužívejte slámu z porostů ošetřených přípravkem Huricane ke kompostování nebo mulčování.
Nepoužívejte hnůj od zvířat krmených slámou z porostů ošetřených přípravkem Huricane ke kompostování.
Slámu z obilnin ošetřenou přípravkem Huricane nepoužívejte pro pěstování jahod a k výrobě substrátu pro pěstování hub a zeleniny: rajčat, papriky a okurek, atd.
Postřik se smí provádět jen za bezvětří či mírného vánku, vždy ve směru od zaměstnanců/osob provádějících postřik. Ucpané trysky postřikovače se nesmějí profukovat ústy.
Je třeba ještě k tomu něco dodávat?
 
Špatně se v téhle složité situaci orientujeme i jako konzumenti potravin. Často slyšíme laické úvahy o využití GMO plodin, obsahu „éček“ v potravinách. Debatujeme o lécích, léčivých bylinách, bioproduktech, způsobech chovu hospodářských zvířat. Ale jen málokdo chápe skutečný přínos využití genetického inženýrství, nejsou rozlišovány doplňky stravy nutné pro zdraví a život od pouhých chuťových atraktantů a barviv. Domácí léčící poradci se nevyznají ve skutečném obsahu a účincích biologicky působcích složek léčivých bylin. Bioaktivisté se pohoršují nad rezidui látek ochrany rostlin v krmivech a potravinách a zatracují výživu porostů, ale ignorují působení mykotoxinů neošetřených produktů a význam stopových prvků pro látkovou výměnu.
 
A druhá strana mince? Zajímá snad někoho se zákonodárnou iniciativou, že zvěř konzumuje zelenou hmotu rostlin ihned po aplikaci látkami chemické ochrany rostlin? Každý amatérský pěstitel ví, že po postřiku rostlin proti chorobám a škůdcům musí dodržet ochrannou lhůtu… Zajímá někoho, že v porostech ukrytá drobná zvěř či mláďata jsou těmito postřiky přímo zasaženy?
Je nový návrh nového mysliveckého zákona přínosem v tvorbě krajiny a péči o zvěř nebo snad řeší vztah mezi zvěří a rostlinnou výrobou?
Návrh se jen velmi opatrně zmiňuje, že: Nehradí se škody způsobené zvěří na zemědělských plodinách a pozemcích, kde jedna plodina je pěstována na souvislé ploše o výměře větší než 30 ha… Zákonodárce tedy dává najevo, že s plochou jediné plodiny více než 30 ha není něco v pořádku. Nebo snad uznává, že uvnitř takové plochy je zvěř lapena bez možnosti změny potravy a je z pohledu myslivce, tedy chovatele v naprosto nevyhovujícím prostředí? Nebo snad škoda na porostu by mohla být formou nepřímého trestu za současný způsob hospodaření?
Nebylo by vhodnější konstatovat, že po téměř třiceti letech svobodného a samostatného hospodaření naši zemědělci za iniciativní podpory státních orgánů a Evropské unie jen rozvinuli způsoby tvorby krajiny z dob minulých?
V chovu hospodářských zvířat jsme zavedli pojem welfare, neboli pohoda zvířat. Bylo na toto téma napsáno mnoho informací a jednoduše řečeno, většinu opatření na dobré podmínky chovu a prostředí hospodářských zvířat lze vymáhat zákonem. Jejich dodržování je předmětem častých a nekompromisně prováděných kontrol. Běda chovateli (včetně domácích zvířat) s pohublými nebo jinak trápenými zvířaty.
Zabývá se návrh mysliveckého zákona podmínkami zvěře tam, kde žila a patří do krajiny po několik tisíc let? Zabývá se alespoň náznakem nutnosti dbát o potravní podmínky zejména srnčí zvěře? Může pomoci v realitě úhynů, tedy snižování stavů srnčí zvěře?
Kde je kultura myslivosti a úcta ke zvěři, nesená stoletími tradic?
Nebo snad je zvěř tvorem druhého řádu, pro jehož ochranu a životní podmínky je zákon hluchý a slepý? Nám starším je to podivně povědomé…
Neměl by si být pěstitel vědom zodpovědnosti za použitou metodiku pěstování rostlin vzhledem ke welfare volně žijící či lovné zvěře?
Ale to je všechno věc legislativy. Jaké naděje máme v návrhu mysliveckého zákona?
V této souvislosti je absurdním nesmyslem § 63, Přestupky:
(1) Fyzická osoba se dopustí přestupku tím, že:
a)ponechává v krmných zařízeních krmivo mimo dobu nouze…
Za přestupek lze uložit pokutu do 30 000 Kč, jde-li o přestupek podle odstavce 1 písm. a)…
Každý soudný člověk se vztahem k přírodě, vybavený funkční šedou mozkovou kůrou a zrakem je schopen úvahy, že pro srnčí zvěř v polních honitbách začíná doba nouze sklizní a podmítkou polí po obilovině. Pokračuje podzimem, ale pokud není v blízkosti pole les nebo alespoň větší plocha remízků, má zvěř minimální zdroj obživy. Konec vegetace, kdy má zvěř k dispozici jen stařinu či ohryz, postupně víc a víc kontaminovanou houbovými chorobami a následně mykotoxiny je již skutečně dobou nouze. Na poli zůstávají ozimé obiloviny s minimem vlákniny, tedy s nevalnými dietetickým působením a samozřejmě řepka.
A jaro – počátek růstu obilovin a řepky, podpořené startovací dávkou dusíku a řadou postřiků proti plevelům, chorobám a škůdcům. To není doba nouze, tedy z toxického i dietetického ohrožení?
A co znamená pojem ponechání krmiva? Je to krmivo, které zvěř nepřijala do druhého dne nebo krmivo narušené dlouhodobým působením klimatických vlivů? Nebo snad založím krmivo – a tím jsem je v krmném místě ponechal?
I právní laik ví, že zákon musí použité pojmy jasně definovat. Definice pojmu doba nouze není vůbec stanovena. Tato část návrhu zákona je zmetek a nepodarek, sankce za ponechání krmiva v krmných zařízeních mimo dobu nouze vypadá jako cynický výsměch.
Setkáváme se často s krmelci v bídném stavu, se skutečně dlouhodobě ponechaným senem či nedefinovatelnými zbytky krmiv, páchnoucí zatuchlinou. Stále vídáme do lesa hromady narušených krmiv nestandardního či prošlého pečiva, hnijící siláže, výlisků jablek, nehodnotného podílu obilovin po čištění osiv. Z jakého důvodu nebyla možná věcná a jednoduchá definice vyžadující pravidelnou péči o krmná zařízení a vymezení způsobu či druhů příkrmu?
Příjem sena srnčí zvěří (typickými okusovači) je leckdy komplikovaný návykem a individuální záležitostí místních podmínek. Ani zajícovci nepřijímají nově předložené krmivo ihned. Pokus o kompenzaci toxického působení řepky, vyrovnání nadbytku bílkovin a doplnění vlákniny nabídkou sena nebo jiného příkrmu v jarním období paradoxně vytváří skutečnost, že byl spáchán přestupek. Ale je plně odůvodněné podávat doplněk objemného krmiva v jarním období, které zákon za dobou nouze nepovažuje. Nebo považuje? Nevíme.
Ostatně, v krmelci může být mačkaný oves, úsušek zelené hmoty ovsa nebo kukuřice. Srnčí zvěř je v příjmu krmiv vybíravá a opatrná. Rozmístění krmelců v těsné blízkosti porostu řepky ještě neznamená spolehlivý příjem doplňkového krmiva. Srnec odmítne krmivo narušené pachem trusu hlodavců a kun, několik prvních dní si ani toho nejlepšího krmiva nevšimne. Tak, snad abychom prokazatelně poučili srnčí zvěř o nutnosti přijímat krmivo v duchu zákona. Zákon by pak stanovil, jakým způsobem poučení provést a jak dlouho musí takový zápis myslivecká organizace uchovat.
 
Dalším absurdita a hrubé nepochopení reality příkrmu zvěře je skutečnost, že za krmivo, tedy minerální, je nutno považovat (podle zákona o krmivech) i krmnou sůl nebo jiné životně nutné minerální doplňky. Ty vytvářejí potřebnou rovnováhu mezi minerálními látkami i v době vegetace, neboli po celý rok.
Když jsme u minerální výživy, napadá nás další paradox: může srnec vytvořit hodnotnou trofej v době nouze? Ale pokud trofej neroste v době nouze, pak nemůžeme srnce přikrmovat. A potřeba živin v době parožení není jen nárok na minerální látky, ale také bílkoviny i energetickou složku.
Bude muset platit váha lidské spolehlivosti, rozumu a pracovitosti. Musíme přikrmovat podle místních podmínek a výživného stavu zvěře i chovného cíle. Sebelepší zákon za nás nevyřeší složitou problematiku zlepšení stavu zejména srnčí zvěře. Prvním krokem je pořádek ve vlastnických vztazích, ale to už je zcela jiná legislativa.
Martin MOHELSKÝ
 
Zpracování dat...