Časopis Myslivost

Irský teriér – odvážný univerzální teriér

Myslivost 7/2016, str. 38  Koloman Ferjentsik
K napsání tohoto příspěvku mě vedla především skutečnost, že v naší lovecké kynologii se s tímto plemenem setkáváme bohužel čím dál tím méně, což je opravdu ke škodě věci, přestože toto plemeno by rozhodně zasluhovalo, zejména v současné době, kdy došlo ke značnému zvýšení stavů černé zvěře, podstatně větší pozornost naší myslivecké kynologické veřejnosti. Přes uvedený stav jsem byl velice mile překvapen, když jsem přijal pozvánku na naháňku na černou zvěř do jedné honitby na severu Čech, kde mezi ostatními psy se vyskytoval i jeden irský teriér. Byl to pes, což mě uklidnilo, protože na naháňky chodím se dvěma fenkami jagdteriéra, takže se dalo předpokládat, že k žádnému konfliktu nedojde, což se nakonec i potvrdilo, a to i u chování těchto teriérů u zhaslé černé zvěře.
Při každé společné lovecké akci, konkrétně společném lovu černé zvěře, si rovněž velice pečlivě všímám práce zástupců jednotlivých plemen, abych mohl porovnávat, jak které plemeno loveckého psa vykazuje své přednosti a v jaké kvalitě.
U irského teriéra, který měl zkoušky z výkonu (BZ a LZ), mě mile překvapilo právě jeho obrovské nasazení, vytrvalost, vynikající orientace a snaha co nejdříve nalézt černou zvěř a hlasitě ji natlačit na představené střelce, tj. atributů rozhodně porovnatelných s výkony jagdteriéra.
Současně musím podotknout, že vůdce irského teriéra vedl svého psa do pravidelného styku s černou zvěří od jeho útlého mládí a při tomto výkonu by s ním mohl nepochybně absolvovat i honičské zkoušky a získat titul „diviačiar“.
Jediné, co se mi u výkonu tohoto psa zdálo méně výrazné, byla hlasitost, a to nikoliv proto, že by nehlásil nebo vynechával, naopak hlásil vytrvale, ale slabším, vysokým hlasem, který nezměnil na hlubší ani při těsném kontaktu s černou zvěří, což jagdteriéři prakticky vesměs dělají.
Samozřejmě nelze z jednoho případu dělat žádný závěr v tom smyslu, že irští teriéři mají slabý, vysoký nebo méně slyšitelný hlas. To rozhodně nikoliv. Podstatné je, že irský teriér je lovecké plemeno, které i přes značné „zespolečenštění“ nic neztratilo ze svých loveckých vloh, které je třeba jen „probudit“ a při správném vedení, vytvářením dostatku příležitostí styku se zvěří z něj můžeme mít loveckého psa dle svých nejlepších představ.
 
O použití irského teriéra v rámci naší myslivosti bude pojednáno v závěrečné části tohoto příspěvku. Podívejme se však nejdříve na základní charakteristiky plemene
Anglický název: Irish Terrier nebo Irish Red Terrier
Země původu: Irsko
Podle FCI (Mezinárodní kynologická federace) je irský teriér zařazen do skupiny III. - Teriéři, sekce 1 - vysokonozí a středně velcí teriéři, bez pracovní zkoušky. Oficiální zkratka pro Českou republiku je IRT. Původním využitím to byl lovecký pes, hlídač a společník, dnes bohužel hlavně rodinný společník.
 
Základní informace a historie plemene
Plemeno bylo vyšlechtěné, jak název napovídá, v Irsku v 19. století jako univerzální pes, který byl používán především k lovu, k hlídání usedlostí, hubení hlodavců a drobných šelem.
První zmínky o irském teriéru jsou datovány kolem roku 1847. Tito psi však neměli s moderním irským teriérem nic společného. Byli rozděleni do dvou hmotnostních kategorií – pod 9 liber a nad 16 liber. Byli to psi střapatí s kupírovanými slechy, někteří typově podobní skotskému teriéru, jiní spíše připomínající knírače.
Protože v 17. a 18. století byli v Irsku běžně psi s hmotností přes 25 kg, používáni v boji, získal po nich moderní irský teriér neohroženost, tvrdost a bojovnost.
Začátkem 19. století byla pod pojmem irský teriér rozuměna nedefinovatelná směsice psů krátkonohých, dlouhonohých s různým typem srsti, rozdílnou stavbou lebky a těla. Rozdíly byly nejen ve velikosti, ale i ve zbarvení srsti. Srst měla zbarvení od žluté, až po červenou, šedou, černou s tříslovým pálením a dokonce se vyskytovali bílí, strakatí a břidlicově modří psi.
Je třeba si uvědomit, že černé a tříslové (black and tan) zbarvení je původní zbarvení teriérů. Tomuto zbarvení dávali Irové vždy přednost před bílou, protože psi tohoto zbarvení spojovali s anglickými teriéry, a proto je u svých psů neměli v oblibě.
Systematické šlechtění irského teriéra je spjato s rokem 1879, kdy byl založen chovatelský klub pro irské teriéry. Na generálním shromáždění tohoto klubu v roce 1889 byl prosazen zákaz kupírování uší (slechů). Není bez zajímavosti, že tento krok vedl Kennel Club k všeobecnému zákazu kupírování uší u psů.
Původně značné rozdíly ve stavbě těla, velikosti, hmotnosti, zbarvení a typu srsti se začaly systematickým chovem rychle ztrácet, irský teriér se začal prezentovat jako typově vyzrálé plemeno, a tak mohl být v roce 1881 vypracován první popis plemene (standard). Ten ještě připouštěl kromě žlutého a červeného zbarvení srsti také zbarvení šedé ve všech odstínech a bílé skvrny na tlapkách. V roce 1897 Liverpoolu byl standard plemene revidován. Šedé odstíny srsti stejně tak jako bílé znaky na tlapkách v novém standardu již nebyly tolerovány.
 
Popis irského teriéra
Irský teriér je středně velký pes s kvadratickou stavbou těla, který působí štíhlým a elegantním dojmem. Maximální výška v kohoutku je do 45 cm u psa, feny jsou nižší. Hmotnost se pohybuje kolem 12 kg.
Hlavu má dlouhou s poměrně úzkou lebkou, nos je černý, pysky přilehlé, na vnitřní straně rovněž černé, čelisti má svalnaté se silnými pravidelnými zuby a oči malé, tmavé, energicky jiskřivé.
Uši (slecha) má irský teriér malé, do tvaru písmene V a překlopené dopředu.
Krk je dlouhý, hřbet silný a rovný, bedra také svalnatá a mírně klenutá.
Hrudník není příliš široký, ale je hluboký, stejně jako žebra.
Ocas (prut) je nasazený vysoko a měl by být silný, dlouhý a nezatočený.
Hrudní i pánevní končetiny jsou dobře osvalené se silnými tlapami.
Srst je hustá, hrubá až drátovitá, ale těsně přiléhající. Neměla by být kudrnatá ani zvlněná. Nejčastější zbarvení je jasně červené, může být i pšenično-červené či žluto-červené. V průměru se irský teriér dožívá 13 až 14 let.
Typickým zbarvením irského teriéra je červené nebo zbarvení zralé pšenice (viz obrázek č. 2).
 
Povaha
Irský teriér je středně velký, neobyčejně odvážný a sebevědomý pes. Vůči jiným psům je dominantní až nesnášenlivý, výzvu k boji přijímá bez jakéhokoliv zaváhání.
Vůči lidem je však přátelský, vyrovnaný a neútočný. Je ideálním průvodcem člověka jak ve městě, tak na venkově.
Správně vychovaný irský teriér představuje ideální typ nejen domácího, ale i loveckého psa. Je velmi inteligentní, lehko vychovatelný. Při výchově a vedení irského teriéra je však potřebná velká dávka citu a důslednosti. Je ideálním partnerem pro děti, které vždy brání proti jakémukoliv příkoří či násilí.
Přes jeho vysoký temperament není štěkavý. Pokud štěká, je to poslední varování (jiná věc je ovšem vydávání při loveckém využití). Při silném hnutí mysli se mu ježí srst na zátylku.
Irský teriér je při lovu velice náruživý a útočí na vše živé, co má srst nebo peří. Pro svou bojovnost, tvrdost a neohroženost získal přezdívku „Red Devil“ (červený ďábel) nebo „The Dare Devil“ (odvážný ďábel).
 
Zajímavostí také je, že v průběhu I. světové války byl irský teriér úspěšně nasazován jako posel zpráv mezi bojovými jednotkami. Zde se naplno uplatnila jeho odvaha a inteligence a díky tomu jeho pověst a popularita nesmírně vzrostly.
 
Péče
Irský teriér vyžaduje hodně pohybu. Jeho srst se musí pravidelně upravovat – trimovat (vytrhávání odrostlé srsti). Irský teriér má výhodu, že jeho srst nelíná, přesto se však musíme o ni starat. Je nezbytné ji pravidelně vykartáčovat a asi dvakrát do roka trimovat. Při stříhání strojkem srst zjemní a ztrácí i na kvalitě zbarvení, což je nežádoucí.
Výcvik, který je v každém případě potřebný, musí být veden velice důsledně, ale citlivě. Hrubým zacházením vznikne rychle u irského teriéra nechuť k práci a nedůvěra ke svému vůdci. U dospívajících psů bývá mnohdy nutné vylepování slechů, protože jinak většině psů odstávají.
 
Použití
Irský teriér byl původně vyšlechtěn jako všestranný lovecký a hlídací pes. Pro jeho všestranné lovecké vlastnosti, jeho odvahu, obratnost, vytrvalost a inteligenci byl dokonce v britských koloniích s oblibou používán při lovu velkých kočkovitých šelem jako lvů a tygrů. Traduje se, že tři irští teriéři byli schopni zadržet a „zaměstnat“ takovouto šelmu do příchodu lovce a právě při lovu na velké kočkovité šelmy získal svou přezdívku „Red Devil“ (viz obrázek č. 3).
Ojediněle lze irského teriéra vidět také ve službách policie nebo jako psa záchranářského. Dokonce v 19. a zkraje 20. století byl irský teriér zemědělci využíván rovněž jako pes pastevecký.
Hodí se snad pro všechny typy psích sportů.
Využitelnost tohoto plemene snad nezná mezí. Může být bez problémů chován také ve smečce. V žádném případě mu nechybí typická teriérská vlastnost, a to ochota k jakékoliv práci se zvěří. I přes uvedené a různorodé využití lze konstatovat, že pro irského teriéra byla a dodnes je nejbližší práce loveckého psa.
Přestože dnes už zkouška z výkonu není podmínkou pro zařazení do chovu, řada irských teriérů je lovecky upotřebitelná.
Irský teriér by si určitě našel své místo především v horských jelenářských oblastech. Vysoký sníh mu nedělá žádné potíže, je rychlý a má výborný nos. Dosledovat poraněnou nebo zhaslou zvěř pro něj není problém. Nebojí se černé zvěře. V kontaktu se srstnatou zvěří je dostatečně hlasitý.
Je otužilý a většina jedinců ráda plave. Je výborný aportér, unese bažanta i zajíce, a tak ani absolvování podzimních zkoušek mu nedělá potíže.
Podmínky pro zařazení do chovu jsou u tohoto plemene jednoduché. Stačí výstavní ocenění alespoň velmi dobré. Povolena je absence 4 zubů, z toho 2 z kategorie M3. Nesmí však chybět řezák. Jeden z partnerů musí být plnochrupý.
Vzhledem ke své velikosti, malým nárokům na údržbu, minimálním sklonům ke štěkání (vydávání) mimo honitbu a výborné ovladatelnosti je irský teriér plemeno, které se hodí prakticky pro všechny věkové kategorie zájemců z řad myslivecké veřejnosti. Nenáročný je rovněž, pokud se jedná o ustájení a bez potíží snáší i umístění v kotci.
Někteří irští teriéři nevycházejí s jinými psy zrovna dobře, což může být pozůstatek z dob dávno minulých, kdy byli nějaký čas používáni v Irsku i na psí zápasy. Rovněž jeho soužití s různými domácími nebo hospodářskými zvířaty může být zpočátku problémem, ale intenzivním přivykáním psa od nejútlejšího věku na přítomnost jiných psů a domácích zvířat můžeme tuto vlastnost podstatně zmírnit.
I když má irský teriér výborné vlastnosti, hodící se pro jeho široké lovecké využití jako např. slídiče, honiče, ale i přinašeče zvěře nebo barváře při dosledech spárkaté zvěře, není bohužel příliš znám a popularita se mu vyhýbá. Rozhodně by si však zasloužil, aby mu byla věnována větší pozornost ze strany mysliveckých kynologů a mohl se tak stát dobrým psem pro využití v rámci naší myslivosti, a to především při lovu černé zvěře.
Ing. Koloman FERJENTSIK,
správce Myslivecké nadace
Zpracování dat...