Časopis Myslivost

Zamyšlení nad tradicemi

Myslivost 7/2016, str. 15  Zdeněk Hlaváč
Tradice jsou pojmem v poslední době velmi frekventovaným, ještě frekventovanějším jsou patrně v české myslivosti. Právem, protože tradice by měly být určitou páteří kulturního odkazu naší myslivosti a i kvůli tradicím byla česká myslivost zapsána na seznam národních nehmotných památek. Myslím, že by mělo být naším hlavním zájmem tyto tradice zachovat, některé bychom možná mohli transformovat pro současnou dobu.
Měli, mohli… Jenže, odhlédneme-li jen kousíček od vytyčeného koridoru naší myslivosti, poznáme, že s tradicemi (obecně) to není vůbec růžové. Stále je nám předestírána jakási „globalizace“ a „amerikanizace“, jež nás stejně jednou pohltí. Pohlédneme-li ale za „velkou louži“ tak poznáme, že ona „Amerika“, jak s oblibou nazýváme USA, je opravdu unií poměrně svébytných států, které si své tradice hlídají a dodržují tak, že bychom se „divili i ušima“. Čím déle budete cestovat po „Státech“, tím více se budete divit, proč si Američany spojujeme s hovězím biftekem, pizzou a hamburgerem. Americká tradice v tomto oboru lidské činnosti totiž poměrně hojně upřednostňuje vepřové maso (a to včetně vnitřností, oušek, rypáčků, atd.), zvěřinu (nutně mezi ní musím započítat ondatry, bobry, leguány, aligátory, veverky, sysly, vrány), o rybách a různých „potvorách z móře vytažených“ nemluvě. A k tomu ještě komunity Číňanů, Japonců, Korejců, Indů, Pákistánců, Arabů, Němců, Poláků a „jejich“, byť poněkud zinternacionalizované pokrmy…
O tradicích v americkém lovu divokých zvířat  hovořit prakticky nelze, vše je podřízeno tomu, že lov je buď zábavou, nebo prostředkem k získání suroviny pro kuchyni. Těmto „tradicím“ odpovídá i vztah ke zvěři, oblečení lovců, vzhled loveckých zbraní apod.
Přes toto specifikum mi připadá hodně zvláštní, proč se někdy a někde vyvíjí snaha o jakési „naroubování“ těchto zvyklostí do našich tradičních končin. Určitě se budeme smířit s vývojem vzhledu loveckých zbraní, zde plasty patrně pozmění „tradiční“ náhled na vizáž, jakkoliv se to „puristům“ nebude líbit, budeme si asi muset zvyknout na používání maskovacích prvků oblečení při činnostech v honitbě (a to i včetně lovu). Při společných lovech a slavnostnějších příležitostech by ale mělo vždy být klasické myslivecké oblečení zachováno.
Velkou otázkou je používání mysliveckého klobouku, tradičního znaku české myslivosti, resp. jak tento tradiční „odznak“ přizpůsobit současným povětrnostním podmínkám. Nevím, zdali to stojí za povšimnutí, ale podzimních větrných dnů, obzvláště v níže položených krajích, jaksi přibývá a tudíž setrvání mysliveckého klobouku na myslivcově hlavě je přímo kaskadérským kouskem. Nejsem si jistý, zda by to nechtělo nějakou smysluplnou „úpravu“ názorů na myslivecké odění v terénu – to znamená při lovu. Ať již osamělém či společném.
Co bude ale asi nejdůležitější, to bude uchování tradic zvyklostí, rituálů, mluvy apod. Atmosféra při závěrečném výřadu naháňky přece nemůže být nijak autentická a slavnostní, když v průběhu lečí hovoříme o zvěři (především černé) značně hrubě a se značným despektem. Nechce se mi ani uvádět výrazy, které lze při podobných příležitostech zaslechnout.
Myslivecké trubačství (myslím tím hru na borlice, lesnice, lesní rohy) se, bohudík, v poslední době úspěšně rozvíjí. Svědčí o tom řada koncertů a různých hudebních akcí, které jsou v poslední době uskutečňovány. Nebylo by ale dobré tuto veskrze mysliveckou činnost vracet i tam, kde jsou její kořeny – to znamená do lovu jako takového?
Ruku na srdce – které troubené signály známe? Ranní „Vítáme vás“ a „Začátek honu“, méně již „Pijme pivo s bobkem“ (tzn. ohlášení svačinové přestávky), závěrečné „Halali“ již pak mnozí účastníci společného lovu vyslechnou beze zbraně, bez mysliveckých svršků a s půllitrem chmelového moku v ruce… Začátek leče, svolávání honců, svolávání střelců, nález barvy, konec leče, výlož – ruku na srdce, kdo z nás zná tyto signály?
Další tradicí české myslivosti byla také „poslední leč“, tzn. přátelské posezení po lovu, spojené pochopitelně s občerstvením a hlavně – přátelskými, mysliveckými rozhovory, mysliveckými zvyky (myslivecký soud, vyhlášení krále honu, nejlepšího psa, nejlepšího honce apod.). Těžko se dá někomu něco předepisovat, ale připadá mi, že toho „mysliveckého povídání“ je jaksi čím dál míň, každý (pokud se poslední leče zúčastní, účastníci lovu zhusta odjíždějí po posledním zatroubení, poslední leč je jaksi ztrátou času) ochotně ventiluje své problémy v podnikání, zaměstnání, někdy je rozhodující i množství alkoholu (ne, že by myslivci měli pít limonádu, ta „ohnivá voda“ a pivko k nim jaksi patří – ale vše se dá zvládat s mírou). Trochu s nostalgií vzpomínám, jak jsme coby honci hltali každou větu myslivců-lovců a na druhou stranu, i oni brali některé naše poznatky docela vážně. Časy se mění – ale je to vždy ve prospěch myslivosti?
Domnívám se, že zachování mysliveckých tradic bude čím dál tím těžší, o to větší pozornost by jim měla být věnována. Ať již v adeptských kursech, na stránkách našeho časopisu, v myslivecké praxi. Vždyť uchování jistých tradic právě v našem globalizovaném světě by možná mohlo znamenat jistou přitažlivost myslivosti.
Zdeněk HLAVÁČ
Zpracování dat...