Časopis Myslivost

Česká zvěřina zabodovala na EXPO 2015 v Miláně

Myslivost 4/2016, str. 70  Jiří Kasina
V roce 2015 proběhl další ročník světové výstavy EXPO, tentokrát v italském Miláně. V médiích se často psalo o úspěchu netradiční české expozice, většina zpráv ale nezmiňovala to, že catering českého pavilonu byl postaven na zvěřinových jídlech. Navštívili jsme proto v sídle společnosti ARTEO v Praze dva jednatele firmy, na jejichž bedrech visela největší tíha organizace spojená s účinkováním na EXPO v Miláně. Mými hostiteli byli Miroslav Sýkora a Ing. Bohumil Bochňák
 
Jaká byla vaše role v Miláně?
MS: Výstavu EXPO 2015 v Miláně ve dnech 1.5. až 31.10. 2015 jsme zajišťovali jako sdružení firem ARTEO a IGC-International Gurman Club, přičemž my jsme oba společníky firmy ARTEO, což je firma ryze výstavářská. Už před více lety jsme se ale dali dohromady tady s Bohoušem, který je zase duší firmy IGC, kde je hlavním předmětem činnosti gastronomie a catering. A protože výstavařina nás bavila dělat, a s výstavou většinou souvisí ruku v ruce i gastronomie, tak nás toto dovedlo k pomyslnému manželství. A to naše pragmatické manželství se ukazuje jako šťastné a funkční. Světové výstavy jsou naším „koníčkem“, jak gastronomicky, tak realizačně, od revoluce jsme byli na každé.
 
Takže kolikátá světová výstava to byla?
MS: Pokud budu mluvit za nás za oba, tak toto byla šestá. Byli jsme v Seville, ve Španělsku, Taejonu v Jižní Koreji, v Hannoveru, v  Aichi v Japonsku, v čínské Šanghaji a teď v Miláně. Ale v podstatě je historie ještě starší, my jsme fungovali již dříve od šedesátých let jako bývalý výstavářský podnik Merkur, a na světových výstavách jsme vždy byli už od slavného Expa v Montrealu.
 
A kde vznikl nápad, že se v rámci české expozice na EXPO v Miláně bude nabízet zvěřina?
BB: Já bych ještě doplnil, vlastně proč, nebo jakým způsobem jsme se dostali k myslivosti a vůbec ke zvěřině. My jsme spojili dvě společnosti ARTEO a IGC - International Gurman Club, což je společnost, která se zabývá propagací a popularizací české národní kuchyně a aplikací českých potravinářských výrobků do různých mezinárodních kuchyní. Pořádali jsme například Dny české kuchyně v Kuala Lumpur, ve Volgogradu, v Německu již třicet let prezentujeme Ministerstvo zemědělství, resp. české zemědělské produkty prostřednictvím české kuchyně. Samozřejmě výstavářská činnost není jen o tom postavit expozici, ale poskytnout i další služby, a jedna z nejdůležitějších je catering, lidé přijdou, podívají se, ale chtějí se také dobře najíst a napít a podle toho, jak dobře si pochutnají, tak jsou potom spokojení na výstavě. To je nedílná součást úspěchu na výstavách nejen světových.
Když jsme se tady s kolegou dali před lety dohromady, věděl jsem, že je myslivec. Přišel kromě jiného s myšlenkou, pokusit se uspět v soutěži na provoz restaurace Stará myslivna na Konopišti. Po mnoha starostech a zařizování začala restaurace fungovat, za osm let se nám podařilo dostat tuto restauraci na špičku gastronomických provozoven se zaměřením na myslivost. Tím jsem i já ne myslivec, přičichl k myslivosti, oblíbil jsem si ji, zjistil jsem, že to není jenom o střílení, ale že je to o lásce ke zvěři, přírodě a také chutně připravené zvěřině. Mimo jiné se společně zabýváme šířením dobré pověsti myslivosti prostřednictvím gastronomie, což se nám oběma velice líbí. Na Staré myslivně si dnes a denně ověřujeme, že zvěřina na zahraniční návštěvníky zabírá, že rádi ochutnají a nasají onu specifickou atmosféru. No a odtud už byla vcelku jasná cesta nabídnout v Miláně něco národního, něco specifického, něco, co nikdo jiný mít s největší pravděpodobností nebude - tedy nenabídnout zvěřinová jídla.
 
MS: Dokonce se nám podařila úplně neuvěřitelná věc, měli jsme dvě restaurace v českém národním pavilonu, jednu klasickou s obsluhou a druhou samoobslužnou tak trochu ve smyslu fastfoodu, ale také se zvěřinou, a k tomu navíc jsme dostali na starost provoz i ve slovenském národním pavilonu. Takže jsme asi první a jediná společnost na celém světě, která kdy provozovala dva národní pavilony, to se ještě nikdy v životě, pokud vím, nikomu nepodařilo.
BB: Prezentovat gastronomii na světové výstavě je nesmírně složité, zúčastnilo se tam téměř 150 zemí, a každý se snaží prezentovat to nejlepší, co v zemi má a nejlépe se to prezentuje prostřednictvím gastronomie. My jsme si řekli, že bychom mohli zaujmout zvěřinou, protože zvěřina je vlastně nesmírně složitá v gastronomii, a to z hlediska sortimentu. Není jednoduché sehnat různé druhy zvěřiny, ale zase čím širší je sortiment, tak je lákavější pro návštěvníka. Známe mnoho zvěřinových restaurací, které se nazývají zvěřinovými, ale mají jenom zvěřinový guláš ze směsi nějakého masa nebo mají jen zvěřinu z černé zvěře a nic jiného. My jsme chtěli zabodovat pestrostí a neobvyklostí.
 
Navíc je zvěřina přece dietetická a ekologická, tedy i velmi moderní…
BB: Samozřejmě, to ano, ale pokud chcete nabídnout celou šíři zvěřinové nabídky, pak nastává obrovský problém, co nabídnout v určitých obdobích roku a ještě dalším problém je obstarat nejen druhy zvěřiny, ale i odpovídající množství a zajistit v neposlední řadě i odpovídající kvalitu zvěřiny jakožto vstupní suroviny. A to nemluvím o složité logistice, jak co dovážet a skladovat.
 
Společnost ARTEO měla na starosti celý pavilon nebo jenom restaurace?
MS: Jenom restaurace, ale vzhledem k tomu, že jsme měli v českém pavilonu dvě restaurace, bar, výčep a obchod, tak jsme zaujímali většinu plochy, která tam vyvíjela nějakou činnost, samozřejmě kromě expozice. Je potřeba říct, že jsme ve výběrovém řízení vyhráli vlastně holoprostor, museli jsme si navrhnout interiér obou restaurací, pak vyrobit, dodat, po skončení demontovat. K tomu je ale i další logistika, museli jsme tam mít ubytování, zajistit kuchaře, vybavit zázemí, objem byl skutečně hodně velký, jak pracovní, lidský a finanční. Když jsme si udělali první propočty, jaký objem by tam mohl být, zjistili jsme, že se pohybujeme v neuvěřitelných číslech, že to jsou desítky tun materiálu, který do Milána potřebujeme přepravit. Na místě jsme nic moc skladovat nemohli, protože v pavilonu jednak nebyly skladovací prostory, mimo pavilon taky ne, protože Italové se těšili, jak vydělají na EXPO. Takže všechny ceny byly neuvěřitelně vyšponované.
 
Kolik lidí se na složité organizaci podílelo?
MS: Na celém projektu se podílelo asi sto lidí, do toho se zahrnuje kuchařský personál, kterého bylo asi čtyřicet lidí, číšnický personál, kterého bylo asi třicet lidí a dál samozřejmě pomocný personál. Většina byla v Miláně, ale i zde, na Konopišti, kde se vše připravovalo. Samozřejmě někteří pracovníci potřebovali odjet domů, za rodinou, vystřídat se, ale většina byla v Miláně třeba i celých šest měsíců.
Další lidé pracovali v logistice, v administrativě, nezbytný byl technický servis a celá montážní skupina. A nelze opomenout i to, že jsme museli na Konopišti kvůli této akci vybudovat extra kuchyni, protože jsme samozřejmě nemohli narušit běžný chod restaurace.
 
Jak se tedy dodávala a skladovala zvěřina?
BB: Rozhodli jsme se, že vytvoříme jakýsi zásobovací most mezi Českou republikou, resp. Konopištěm a výstavištěm v Miláně a že to množství, které budeme potřebovat, tak budeme dovážet. Napadlo nás, že potřebujeme chladírenské vozy, výstava byla v Itálii, tak jsme oslovili italskou společnost Iveco, nabídli jsme formu spolupráce, že italské vozy budou zásobovat český pavilon a že to má logickou návaznost. Iveco se zachovalo velmi vstřícně a zdarma nám zapůjčili dvě chladicí auta, a ta spolu s  našimi vlastními pravidelně pendlovala sem a tam.
Na Konopišti se kompletně navařilo, zamrazilo, zavakuovalo, naložilo. Něco se vozilo v zamraženém stavu, něco v zachlazeném stavu, a vždy zásoba na dva dny provozu se vezla do Milána. Auto přijelo do Milána v noci, a protože režim zásobování byl velmi přísný, auto muselo na speciální kontrolu, projíždělo speciálními rámy, kde ho kontrolovali kvůli zbraním, terorismu, kontrolovalo se na drogy, pak hygiena a další formality. Nad ránem, nebo i někdy těsně před otevřením, se muselo vše rychle vyložit, naložit prázdné bedny a auto vyrazilo zpátky. Mezitím už jelo z Konopiště další auto. Takovým způsobem jsme zásobovali po celou dobu. Auta najezdila tisíce kilometrů, z Prahy do Milána je to 1000 km. Takže auta dostala dost zabrat, což byla pro Iveco dobrá reklama. Podobně nás podpořili i české další firmy jako Amerex, Retigo a RM Gastro, které nám zapůjčili konvektomaty a varné technologie do kuchyní, porcelánka G. Benedikt, která dodala veškerý restaurační porcelán, sklárny Květná 1794 a Crystalite Bohemia pomohly s nápojovým sklem a například R.Jelínek a Znovín Znojmo poskytly slevy na svoje výrobky. Od všech máme velmi pozitivní reakce. Všude se uvádělo, že výrobky a produkty těchto firem reprezentovali naší republiku, vyspělou technickou úroveň a kulturu na takto prestižní světové akci.
 
To znamená, pokud to dobře chápu, že jste v Miláně na místě jakoby klasicky nevařili?
BB: V podstatě ano, uvedu vám to na příkladu konkrétních jídel. Tak například steaky. Čerstvý šál svíčkové z jelena se naporcoval na jednotlivé už připravené steaky, po dvě stě, tři sta gramech, jak bylo v nabídce, steaky se naložily do divokého koření, do mořidla atd. Pak se každá porce zavakuovala ve vakuovačce, na jednotlivé porce. Každá porce se připravila tepelně metodou sous-vide, což znamená, že se maso ve vakuovaném obalu ponoří do nádoby, potopí se do vody a tam se zahřívá na teplotu kolem 50 nebo 60 stupňů po dobu třeba 24 hodin. Svalovina celá změkne, připraví se, ale nezbaví se šťávy ani hmotnosti, protože tím zavakuováním maso drží a při tepelném zpracování, kdy má tendenci vláha opouštět maso, tak se nemá kam ven dostat. Takto připravené zachlazené maso jsme přepravovali do Milána a tam, když přišla objednávka kuchaři od číšníka, ten vzal balíček, přímo před podáváním porce rozřízl pytlík, vyndal steak a hodil na tál, kde steak rychle půl minuty na každé straně opekl, a takto už šlo s přílohou a oblohou na talíř. Přičemž maso bylo uvnitř tepelně zpracované, opracované metodou sous-vide, bylo čerstvé, krvavé, šťavnaté. V Itálii nám díky tomu nevznikal žádný jiný odpad, než igelitový pytlík, který se vyhodil do koše a měl jednoznačné určení do plastu. Samozřejmě jsme k tomu měli nejšpičkovější gastronomické vybavení.
Možná vás bude zajímat i to, že jsme měli k dispozici i holdomaty, to je opět novinka v gastronomii, kde je možné mimo jiné připravovat i zvěřinu, nebo kachny metodou konfitování kdy se vezme gastronomická nádoba, celá se vyplní vepřovým sádlem, do sádla, když je rozteklé, se ponoří celé kachny, třeba několik najednou, necháte vše po dobu patnácti až dvaceti hodin konfitovat při teplotě 60 stupňů. Zajímavé je, že kachna neabsorbuje vepřové sádlo, naopak vypouští svůj tuk do sádla. Výsledkem je kachna zbavená tuku, která se pak už jen lehce dopeče na kůrčičku a na talíři pak vyndáte stehenní kost úplně čistou, maso na ní nedrží. Kachna je jemňounká, přesto šťavnatá, protože se nemá kam vypařit vlhkost.
Ještě se vrátím k tomu odpadu, který je v Itálii obrovsky drahý. V Itálii se důsledně dělí odpad, nejen papír, bio a sklo, ale i bio odpad se dělí na maso, zeleninu a další, takže to všechno bylo drahé a náročné. My jsme se tohoto všeho potřebovali zbavit.
 
Kolik druhů zvěřiny jste nakonec používali?
BB: My jsme měli v nabídce jelení, daňčí, srnčí, kančí, bažantí, zaječí a kachní zvěřinu, navíc v několika různých úpravách. Protože musíte počítat s tím, že ne všichni návštěvníci, resp. jejich doprovod, jí zvěřinu, nebo jsou dokonce vegetariáni, tak nabídka restaurace byla zhruba z osmdesáti procent postavena na zvěřině a zbytek na nezvěřinových a vegetariánských pokrmech.
 
A jak jste odhadli, co budou v Miláně lidé chtít?
BB: My jsme si celý sortiment a vůbec formy nabídky odzkoušeli už dříve, na světovou výstavu jsme se připravovali dva roky. Na různých podobných akcích a výstavách jsme v Miláně provozovali různé druhy restaurací. Jednu jsme měli vyloženě zvěřinovou s trofejemi, kdy se podávala zvěřina s obsluhou, pak jsme zkoušeli fastfoody, prostě všechny možné druhy. Díky tomu jsme věděli, s čím do Milána jít, jak to máme dělat, jak máme jídla podávat a jak prezentovat. Určili jsme si i cenovou nabídku.
 
Příprava se určitě vyplatila, všude jsem se dočetl, jak jste byli úspěšní…
BB: My jsme vsadili na to, že tam nikdo nebude takovou nabídku mít. Já osobně jsem sázel na to, že zvěřina bude v rakouském pavilonu jako zvěřinový guláš a že bude třeba u Slovinců. Slovinci nakonec restauraci neměli vůbec a v rakouském pavilonu skutečně byl jen zvěřinový guláš, ale už nic jiného ze zvěřiny. Naše restaurace byla vyhodnocena jako jedna ze tří nejlepší restaurací na EXPO 2015, a to nezávislým deníkem Corriere della Sera, který označil tři nejlepší restaurace - francouzskou, uruguayskou a českou. Takže my jsme vlastně zdárně zvěřinou konkurovali vyhlášeným uruguayským steakům i všeobecně celosvětově uznávané francouzské kuchyni.
 
Dá nějak stručně říci, co na EXPO chutnalo více, co méně? Nebo naopak, co vás samotné překvapilo, která jídla mizela dříve než jiná, která byla nejoblíbenější? A byl vůbec po celou dobu sortiment jídel stejný?
BB: Samozřejmě musí být sortiment jídel celou dobu stejný, náklady jsou obrovské a nelze moc co měnit. Jsou tu jazykové mutace, fotografie pokrmů v jídelních lístcích, všude v informačních materiálech výstaviště, cokoli tam změnit je velice složité. Takže sortiment se neměnil, ale měli jsme pokrmy, které nám postupně z nabídky vypadly a docela mě to mrzí. My jsme předpokládali, že tak jako na Staré myslivně máme dva nejoblíbenější pokrmy, které v prodeji o desítky procent převyšují další pokrmy, a to srnčí se šípkovou omáčkou France Ferdinanda a potom kančí výpečky se zelím zase France Josefa, tak to bude i v Miláně. Nicméně ukázalo se, že v Itálii to bylo úplně jinak, tam tyto pokrmy sice byly populární, byly ale až na třetím, čtvrtém místě a jednoznačně všechno převažovaly steaky, a to jelení steak s aroniovou omáčkou a daňčí steak s omáčkou s čerstvých lišek. My jsme nepředpokládali, že tyto pokrmy budou nejvíc prodávané, už třeba jen proto, že byly nejdražší. Ale byla to jídla extrémně zajímavá nejen pro Italy, protože dostat se k takto kvalitní zvěřině a takto kvalitně zpracované, není zcela běžné. Steaky to byly úplně luxusní, dva milimetry kolem dokola jenom tak propečené, uvnitř úplně syrově červené rare nebo medium rare.
 
No úplně se mi sbíhají sliny. To se musely ale protočit stovky nebo tisíce kilogramů zvěřiny?
BB: Dá se říci tuny. Vždyť se dá na to podívat i takto. Když na steak z daňka přišli čtyři lidé, tak v podstatě snědli dvě celé svíčkové, to je jeden celý daněk. Když jsme dávali srnčí panenky, tak srnčí panenky, aby se vešly do gramáže třeba  250 g, tak potřebujete čtyři panenky, to jsou dva srnci. Když přišli čtyři lidé, tak obrazně řečeno snědli panenky z osmi srnců. Ono se nezdá, ale ta čísla naskakují. Celkem jsme odhadem spotřebovali 1 tunu masa na jelení rosbíf, 1 tunu masa na jelení a daňčí steaky, skoro jeden tisíc zajíců, dále pak zvěřinu na 10 tis. porcí guláše, na 5 tis. porcí srnčího se šípkovou a více jak 1 tis. bažantů.
 
Odkud jste nakupovali zvěřinu?
BB: Vzhledem k tomu, že tato akce byla nesmírně přísně sledovaná a my jsme to věděli, že to tak bude, a to nejen z české strany, ale i z italské strany, týdně jsme měli dvě hygienické kontroly, jednu sanitární, tři policejní a asi dvě nebo tři z finančního úřadu. Veškerá zvěřina byla nakupována už rozbouraná na díly, vše od dodavatelů, kteří mají povolení sanitární, veterinární, splňující i ty nejpřísnější podmínky. My jsme brali jen od českých dodavatelů, například od firmy Šmidrkal z Lázní Bohdaneč. Tady musím zdůraznit ještě jednu věc, my jsme doslova úzkostlivě dbali na to, aby nejen gastronomie byla česká, vytvářená českými kuchaři, podle českých receptur, ale aby byla stoprocentně z českých surovin, což se nám právě podařilo způsobem zásobování, a jejich přípravou na českých gastrotechnologiích.
 
Jaké jste nabyli zkušenosti třeba z přístupu jednotlivých národností ke zvěřině? Spojovali si vůbec zvěřinu s českou specifikou, jak dalece kvitovali, že v českém pavilonu je zrovna zvěřina? A jistě zajímavá byla i cenová politika…
BB: Začnu od těch cen. Když jsme tvořili ceny, hlavně pro restauraci se samoobsluhou, byla tvorba cen jednoduchá, prošel jsem si den před zahájením výstavy další podobné restaurace, fastfoody a ceny jsme měli v podstatě vymyšlené. Chtěli jsme je mít srovnané s ostatními, nechtěli jsme být dražší. Ale co se týče nabídky zvěřinových jídel v restauraci s obsluhou, to už je specifikum, nevěděli jsme, jak ceny nasadit.
Zašel jsem proto do jedné restaurace na Expo, a kupodivu jsem zjistil, že to je restaurace, kde působí čtyři michelinští šéfkuchaři, takže to byla restaurace opravdu top. Prohlížel jsem si restauraci, četl jsem, co tam nabízejí, za restaurací kouřil nějaký kuchař. Dal jsem s ním řeč, byl to Ital s celkem slušnou angličtinou. Řekl jsem, že jsem z českého národního pavilonu a jestli bych s ním mohl zkonzultovat ceny. Že budeme mít jelení steak s aroniovou omáčkou. Na to on vyvalil oči, že to je luxusní jídlo, které vůbec v Itálii není, v Miláně není jediná restaurace, která by to měla. A hned řekl cenu sto euro. To jsem zase vyvalil oči já. Co tam máš ještě? Já jsem říkal daňčí steak s omáčkou z čerstvých lišek. Tak to dej aspoň sto dvacet euro. A co polévka? Já jsem říkal bramborová, gulášová a asi tak za šest euro. A on hned na to, že to je moc levné, chtělo by to tak aspoň patnáct euro. Chvíli jsme se ještě bavili o cenách, přesvědčoval mě, že je to unikátní příležitost ochutnat něco neznámého a že se nemusíme bát jít s cenami nahoru. Na závěr se mi představil – byl to jeden z těch michelinských šéfkuchařů a v jejich restauraci menu nešlo pod 300 euro!
My jsme samozřejmě nenasadili takové ceny, byly výrazně vstřícnější, ale steaky byly nejdražší a lidé si je nejvíce dávali. Ten Ital měl asi pravdu, lidé chtěli hlavně ochutnat něco pro ně neznámého.
 
Která jídla kromě steaků bodovala?
BB: Naprosto úžasně bodovaly řízky z bažanta. A to i mezi Čechy, kteří k nám také přicházeli, i oni říkali, že to nikdy doma nejedli. Bažantí zvěřina byla připravovaná také metodou sous-vide, řízky se ale smažily bezprostředně před výdejem, nepřipadalo v úvahu, že by se ráno nadělaly řízky a na nich nekřupavá rozblemclá strouhanka. Přílohou byly šťouchané brambory, bylo to velmi populární jídlo a Italové se mohli doslova ujíst. Velmi dobře hodnocený byl jelení rostbief z jelena na jemno nakrájený, ten byl velmi oblíbený i mezi generálními komisaři z jiných pavilonů. A zmíním ještě jedno nezvěřinové jídlo, taky velmi populární, a to byl tataráček. Ten jsme ale taky trochu hodili do zvěřiny, protože jsme ho podávali s křepelčím vajíčkem.
Lituji, že se nám nepodařilo zajistit dostatečné množství mufloní zvěřiny. Máme totiž zkušenosti z jedné předchozí akce také v Miláně, že v podstatě druh zvěřiny, který není u nás příliš populární vzhledem ke svým negativním aromatickým projevům, tak je v Itálii velmi zajímavý. Ukázalo se totiž, že většina Italů ví o muflonech, že mufloni se vyskytují na Sardinii a Korsice a že jsou chránění, že se tam nesmí střílet. A proto byli překvapení, že mohou jídlo z mufloniny ochutnat. A okamžitě všichni objednávali muflona, protože je chráněný a právě ty negativní aromatické vlastnosti spatřovali jako zajímavé. Bohužel jsme tato jídla nemohli zařadit na jídelní lístek na světovou výstavu, protože jsme nesehnali dostatek mufloní zvěře.
 
Ke zvěřině patří taky vína…
BB: Rád bych vyzvedl velmi dobrou spolupráci se Znovínem Znojmo, s panem ředitelem Vajčnerem, vybírali jsme vína nádherně harmonizující k chutím zvěřiny, Rulandské modré výběr z hroznů, pak jsme tam měli Svatovavřinecké pozdní sběr a také vynikající Savignon green s výrazným aroma, chuťovou jemností a s břitkou vinnou kyselinkou s krátkým dozvukem.
 
Zapomenul jsem na přílohy. Byly typické české knedlíky?
BB: Ale ano, byly, chtěli jsme dodržet skutečně českou kuchyni, ale zase jsme ji přizpůsobili moderním stravovacím trendům. Takže jsme dělali knedlíky za prvé menší, nebyly to porce s deseti knedlíky, důraz se kladl na zvěřinu a na omáčku, která zvýrazňuje nebo doplňuje chuť zvěřiny, k tomu byl výběr z různých druhů knedlíčků, ale menších.
 
I estetický zážitek ale musela vaše jídla splňovat s ohledem na okolní konkurenci?
BB: Jasně, že ano, vždyť i to ocenění, kterého si opravdu nesmírně vážíme, bylo nejen za kvalitu, ale i vzhled jídla. Bylo hodně dobrých restaurací, mě třeba překvapilo, že ocenění nedostala japonská restaurace, do které jsem se vůbec nedostal, jak tam bylo stále narváno. Ale hovořil jsem s lidmi, kteří tam byli, a ti unisono potvrzovali, že u Japonců byl spíš kladen důraz na estetickou stránku, než chuťové vyznění. Říkali, že bylo všechno dokonale nastylované, ale odcházeli takoví rozpačití. Kvalitní jídlo a spokojenost hosta je prostě souhrnem více faktorů najednou. A nás vždy velmi zahřálo u srdce, když hosté po dojedení šli od stolu k výčepu nebo za číšníkem a děkovali, jaký měli fantastický chuťový zážitek, že se nejen výborně najedli, že porce byly pěkné a chutné, že měli krásný kulinářský zážitek. Víte, to pak hned člověka potěší a vyváží to všechny ty starosti a námahu, které s naší účastí v Miláně souvisely. Na EXPO budeme vzpomínat jen v dobrém a ostudu jsme rozhodně neudělali.
 
Na závěr si troufám tvrdit, že je třeba vyjádřit obrovský dík, za propagaci nejen České republiky, ale i české zvěřiny, potažmo české myslivosti. Pro ty, kteří nemohli ochutnat přímo v Miláně stejně tak pro ty, kteří nenajdou čas na dodatečnou ochutnávku zvěřinových pokrmů na Staré myslivně na Konopišti, což by byla mimochodem velká škoda, připojujeme několik zvěřinových receptů.
 
Tak ať všem chutná a s díky za rozhovor
připravil Jiří KASINA
 
 
 
 
 
 
Zpracování dat...