Časopis Myslivost

Dalekohled Zeiss Victory SF 10 x 42

Myslivost 4/2016, str. 64  Martin Helebrant
Pravidelní čtenáři si asi vzpomenou, že jsem skoro na měsíc přesně před dvěma roky testoval dva Zeissovy dalekohledy se zvětšením 10x42. Jeden byl z ekonomické řady Conquest a druhý z vrcholné řady Victory. Conquest kvalitou obrazu spadal do kategorie HD, Victory do kategorie HT. Oba dva v mých očích splňovaly nároky, které myslivec klade na univerzální lovecký dalekohled. Dlouho jsem zastával názor, že „opravdický univerzální lovecký“ dalekohled musí mít 50mm objektivy. Poprvé mi tento názor nahlodal Swarovského EL 10x42 Swarovision, dvě zde zmíněné 42mm „zeissky“ mému názoru daly další velmi výraznou ránu. A vývoj jde pořád dál. Nedávno Zeiss představil další desetinásobnou dvaačtyřicítku, dalekohled Victory HT 10x42 SF, kterou jsem měl díky laskavosti dovozce, firmy Kozap, nyní možnost důkladně otestovat.
 
Písmena SF znamenají Smart Focus – chytré ostření, a tak jsem si napřed myslel, že novost dalekohledu je dána pouze naroubováním nového ostřícího mechanismu na starý základ. Tenhle názor ale rázně vyvrátil hned první pohled na fotografii nového dalekohledu. „Esefko“ je bezpochybně nový dalekohled, ačkoliv nepopírám, že nějaká vzájemná inspirace tu asi byla, ale je spíš ergonomická.
Vlastní optický systém nemá s původním „hátéčkem“ nic společného. „Hátéčko“ používalo u Zeissů oblíbený a často používaný hranolový systém Abe–König. Ten má o jeden odraz méně a měl by tedy (aspoň teoreticky) poskytovat lepší přenos světla, ovšem systém vychází stavebně delší. „Esefko“ má systém Schmidt–Pechan. Ten by měl být kompaktnější, jenže „esefko“ o něco málo narostlo do délky jak vůči „hátéčku“, tak vůči Conquestu. Ovšem na hmotnosti o 5 gramů zhublo.
Současně „esefko“ dokáže se Schmidtem–Pechanem nabídnout stejně kvalitní obraz jako „hátéčko“ s Abe–Königem (aspoň pokud mohu soudit okem. Exaktní laboratorní proměření by asi rozdíly našlo, ale já je okem nejsem schopen odhalit). A pak věřte teorii.
Zcela byl přepracován systém spojení obou tubusů. Ten má nyní dva hlavní můstky a ještě jeden pomocný, který slouží spíš než ke spojení tubusů k jistému usazení ostřicího knoflíku. Ostřicí knoflík se tak dostal poměrně hodně dozadu, do ideálního dosahu ukazováku. Díky tomu se uvolnil prostor uprostřed dalekohledu, kde je nyní dostatek místa pro uchopení i hodně velkou rukou.
Dioptrická korekce v rozsahu +-4 dioptrie je seřizovaná malým kolečkem na zadním můstku, na straně přivrácené k pozorovateli. Koriguje se pravý tubus. Celek podle mě opět nese znaky inspirace „hátéčkem“. Jak je dnes zvykem, okuláry mají výsuvné očnice.
„Esefko“ také dostalo novou brašnu. Má vnější povrch z kordury, je velmi tuhá, lisovaná do podoby dvou mušlí, které dalekohled dokonale chrání. Brašna se dá nosit buď na popruhu, nebo na opasku. Obě poloviny se zapínají na zip, mají spojku, která omezuje rozevření obou mušlí, takže i když je brašna otevřená, tvoří jakousi kapsu, ze které dalekohled jen tak nevypadne. Kromě zipu je možné obě poloviny pouzdra zajistit v zavřené poloze také krátkým páskem spínaným na magnet – je to rychlé, elegantní řešení, nečekaně pevné a přitom zcela tiché při otevírání. Výbavu doplňují standardní Zeissovy pryžové krytky objektivů i okuláru.
 
Testování jsem začal jako obvykle jednoduchým klimatickým testem. Takže jsem dalekohled napřed nechal pořádně rozehřát na parapetu na slunci, aby se mohly rozevřít všechny potenciální netěsnosti. Pak jsem si ho vzal s sebou do sprchového koutu a důkladně jsem se osprchoval. Voda odražená od mého těla přitom může dopadat na dalekohled a vlhký vzduch se může zkusit dostat do vnitřního prostoru dalekohledu.
O možném průniku vlhkosti se následně přesvědčím tak, že dalekohled, tak jak je postříkaný vodou, vložím do chladničky, do prostoru s teplotou +5 °C. Pokud nějaká vlhkost do dalekohledu pronikla, měla by zkondenzovat a objevit se v zorném poli. U Zeissu Victory SF 10 x 42 ale žádná dovnitř nepronikla, respektive žádné kondenzační svědectví jsem nenalezl.
Následně jsem dalekohled vzal a uložil v igelitovém sáčku do mrazničky, do teploty -18 °C. Nechal jsem ho tam skoro celou hodinu, aby mráz měl čas pořádně prostoupit přístrojem. Po vyjmutí přístroje jsem zkusil ovládací prvky. Byly ztuhlé, ale funkční. Ostřicí knoflík byl ovladatelný i rukou v pletené rukavici, ale dioptrická korekce se pod rukavicí prokluzovala, ovladatelná byla jenom holou rukou. Při vysouvání očnic se ozvalo lehounké klapnutí, jak se asi nějaká zmrzlá kapka odloupla od jejich povrchu, ale pohyb očnic byl možný a bez problému.
Když jsem skončil s klimatickým testem, postoupil jsem k testu optických vlastností. Tady jsem použil jako etalon stejný dalekohled Leupold 10x50 Tactical, jako jsem použil před dvěma roky při testování dvou Zeissových 10x42 (a jaký používám jako etalon pro všechny dalekohledy s desetinásobným zvětšením).
Základní test představuje kontrolu ostrosti obrazu, zkreslení (podušková či soudková vada) a barevného podání. Již od prvního okamžiku bylo jasně vidět, že mám u očí špičkovou soudobou optiku, s obrazem ostrým až do krajů zorného pole, bez aberací, bez okem pozorovatelného zkreslení a velmi věrným barevným podáním.
Pokud jsem před dvěma roky psal o úžasně radostném, rozjařujícím a až nestydatě dokonalém pozorování barev podzimu a počínající koroze na blatníku auta vzdáleného 20 metrů pomocí Zeiss Victory HT 10x42, pak „esefko“ mi přivodilo pocit jakéhosi déja vu – návratu do stejné řeky. Stromy byly stejně barevné, auto stálo na stejném místě, jenom ten blatník nechal majitel zřejmě opravit, ale barevné podání „esefka“ mi odhalilo, že klempíř sice blatník asi očistil od koroze a přestříkal, ale nestrefil úplně přesně odstín laku, při zaujatém pozorování bylo vidět, že ten kousíček karoserie je nepatrně jinak barevný.
Obraz vás při pozorování doslova vtáhne do pozorovaného děje, jeho čitelnost je mimořádná a pochopitelně má ten „rozjasňovací efekt“, vlastní špičkovým moderním optikám. Miluji svůj starý Leupold, nevyměním ho (aspoň ne v dohledné době), i on mi dává dobře čitelný obraz, ale na tohle prostě neměl.
Teď byl na řadě test přenosu světla. Pozoruji etalonem i zkoumaným dalekohledem za pokračujícího soumraku zkušební obrazec ISO 12233 a čekám, kdy jemné šrafování splyne v šedou plochu, kdy se ztratí vnitřní kresba. Tady by Leupold se svými 50mm objektivy měl držet krok s menším Zeissem, nebo dokonce mít navrch, ale opak byl pravdou. Rozdíl byl markantní, Zeiss Victory SF 10x42 ukazoval vnitřní kresbu obrazu ještě 20 minut poté, co v Leupoldu jsem viděl již jenom šedý obdélník. Toto je výsledek, který je shodný s výsledkem Zeissu Victory 10x42 HT před dvěma roky, „esefko“ tedy v optické kvalitě nijak neustupuje. Jak to dokázali, nevím, mohu jen dedukovat o antireflexních vrstvách a kvalitním skle.
Při tomhle časově náročném testování jsem si uvědomil, jak silnou stránkou nového „esefka“ je ergonomie. Ačkoliv rozměrově nepatrně v porovnání se svými předchůdci narostlo, jeho ovládání je velice pohodlné. Není to jenom dostatek prostoru pro prsty ruky držící tubus mezi můstky, je to i vyvážení optiky.
Zatímco většina starších dalekohledů při pozorování vyvozuje na ruce nějaký klopný moment (těžiště dalekohledu je mimo dlaň, která ho drží), „esefko“ klidně spočívá v dlani, spolehlivě držené čtyřmi prsty a ukazovák leží přirozeně na ostřicím knoflíku.
Odpor ostření je přiměřený, Smart Focus podle mě spočívá ve větším (a možná nelineárním, nevím, opět tohle je otázka na laboratorní měření či úplné rozebrání dalekohledu) stoupání ostřicího knoflíku, takže k plnému přeostření stačí knoflíkem otáčet méně. To je příjemné pro rychlé přeostřování, ale jemné, detailní doostřování (například při testu přenosu světla) již vyžaduje více pozornosti. Takže Smart Focus mě ani nenadchl, ani mi nijak nevadí.
Jednu výtku přesto mám. Výsuvné očnice se dají zaaretovat pouze v krajních polohách, pokud ji necháte v nějaké mezipoloze, stačí poměrně lehké „šmrncnutí o kabát“ a očnice se posune. Jako obrýlený uživatel bych uvítal i možnost nějakého zajištění očnic v mezilehlých polohách. Ale to je opravdu jen jediná, droboučká chyba na kráse jinak vynikajícího dalekohledu.
 
Pravidelní čtenáři Myslivosti si asi vzpomenou, že v posledních letech říkám, že dnešní dalekohledy se začínají nebezpečně blížit fyzikálním hranicím přenosu světla a že jsem prorokoval, že další směr konkurence se bude opírat o ergonomii a uživatelskou přívětivost. Je to možná trochu neskromné, ale soudím, že Zeiss Victory SF 10x42 je nepochybným potvrzením tohoto proroctví, stejně jako nedávno testovaný noční Zeiss Victory 8x54 HT.
Zeiss Victory SF 10x42 je v mých očích jasným důkazem, že lze postavit plnohodnotný lovecký dalekohled, navíc uživatelsky opravdu mimořádně přívětivý dalekohled, i na tubusech s průměrem objektivu 42 mm, což bych před nějakými deseti lety silně zpochybňoval.
Pokud se mě ale zeptáte, zda bych si takový dalekohled koupil, asi budu pořád ještě na rozpacích. Dalekohled 10x42 (byť i tak kvalitní, jako je „esefko“) prostě z fyzikálních zákonů má výstupní pupilu jen 4,2 mm. To pro moji stárnoucí zorničku zatím stačí. Ale také to znamená, že dalekohled je mnohem citlivější na správné přisazení k očím a na dodržení mezioční vzdálenosti. Nosím brýle, skoro celý svůj život, ale brýle dále zvyšují citlivost na správné přisazení dalekohledu k očím. Takže dávám přednost střední optice 10x50, jejíž výstupní pupila je skoro o 20 % větší a dalekohled je tedy tolerantnější. Pokud bych nebyl „brýlovec“, bylo by to něco úplně jiného, tam bych o Zeissu Victory 10x42 SF navzdory nemalé ceně uvažoval velmi, velmi vážně.
Ing. Martin HELEBRANT
 
 

Přiložené dokumenty

Zpracování dat...