Časopis Myslivost

Pícniny vhodné pro produkci krmiv v podmínkách políček pro zvěř, obor a farem

Myslivost 4/2016, str. 38  Martin Mohelský
Žijeme v mírném pásmu a štědrá dlaň přírody je otevřená jen část roku. Během vegetace se mění v rostlinách nejen obsah živin, ale i jejich využitelnost pro organizmus a také vhodnost ke konzervaci. Proto doba vhodná ke sklizni za účelem konzervace trvá jen krátce, je to jen několik dní. A ještě musí být příznivé počasí. Z pohledu zajištění krmiv zvěř se rozhodně nejedná o snadný a jednoduchý úkol. Zemědělské podniky jsou na sklizeň objemných krmiv vybaveny moderní a výkonnou technikou, která zkrátila dobu sklizně, zdokonalila metodiku silážování, a podstatně zvýšila šance na uchování co nejlepších výživných i dietetických hodnot objemných krmiv.
I zájmoví chovatelé nebo majitelé jen několika zvířat využívají úměrně kvalitní způsoby k vytvoření zásoby krmiv na zimu.
Sledujeme ale také částečnou proměnu klimatu. Musíme si být vědomi, že netypický průběh počasí, zejména nezvykle brzký nástup jarních teplot a rozložení srážek během vegetačního období může podmínky ke konzervaci krmiv na zimní období pořádně komplikovat. Ostatně, léto roku 2015 s vysokými teplotami a minimem významných srážek zemědělce nepříjemně přiblížilo otázce, zda bude vůbec co s polí sklízet a v jaké kvalitě.
Myslivci či majitelé obor a farem nemají ve většině případů dostatek mechanizace (pokud vůbec nějakou vlastní) ke sklizni objemných krmiv. Nabízí se možnost smluvního pronájmu strojů ke sklizni luk a políček nebo širší spolupráce se zemědělskými podniky. Ale musíme si být vědomi skutečnosti, že majitel mechanizace napřed provede svoji sklizeň a teprve pak bude pracovat pro druhé. Tedy už ne v ideálním čase. Komerční firmy v tomto oboru většinou nasmlouvají co nejvíc činnosti a pak nebývá spoleh na včasné provedení. Ale přejděme od obecných úvah ke konkrétním činnostem.
Sklizeň každého porostu ke konzervaci musí splňovat základní podmínku, a tou je vhodné vegetační stádium neboli fenofáze. A aby to nebylo tak jednoduché, fenofáze porostu vhodná ke sklizni bývá v praxi kompromisem mezi výnosem a obsahem a využitelností živin.
Traviny i jeteloviny (také nazývané motýlokvěté či leguminózy) během vegetace své složení rychle a významně mění. Velmi mladý porost je typický hlavně nízkým obsahem sušiny, minimem vlákniny a vysokým obsahem bílkovin. V rostlině se také mění obsah i forma cukrů a obsah minerálních látek. Se stárnutím rostlin dochází ke zpevňování stonku postupnou lignifikací vlákniny, tedy snižování její energetické hodnoty a snižování obsahu i využitelnosti bílkovin.
Vlákninu zelené hmoty považujeme za energetickou živinu. Jsou to řetězce složitých cukrů, které mikroflóra předžaludků (u zajícovců a koňovitých mikroflóra tlustého a slepého střeva) rozloží na jednoduché cukry. Ty využije pro svou metabolickou potřebu a pro tělo svého hostitele produkuje těkavé mastné kyseliny, neboli velmi účinnou formu energie.
Mastné kyseliny se resorbují přes stěnu bachoru (nebo tlustého a slepého střeva) do krevního oběhu a převážně v játrech probíhá syntéza tělesného či mléčného tuku, tvorba tělesné energie a tepla nebo glukózy. Ta se může ukládat do pohotové zásoby ve formě glykogenu.
Ale čím starší je rostlina, čím více je vláknina lignifikována (zdřevnatělá), tím je tento proces méně účinný. Na vlákninu zcela vyzrálých stébel, jako je sláma obilovin, stonek travin či jetelovin v plné zralosti semen už nestačí ani enzymy mikroflóry.
Tento jedinečný proces považujeme za jeden ze základů existence života na Zemi. Obrovské plochy stepí, savan a pamp se tak včleňují do globálního potravního řetězce, protože všechna patra vegetace jsou širokým spektrem různých druhů přežvýkavců spásána a přeměňována na živočišnou bílkovinu a dále využívány predátory.
Defekovaná hmota produkovaná býložravci i masožravci udržuje humus v půdě a přispívá k zachování tohoto jedinečného koloběhu.
Fermentací v předžaludcích vzniká také metan a oxid uhličitý, dnes nazývané skleníkové plyny. Ekologové se ale vyvinuli mnohem později, nestihli tomu zabránit a tak se uvolňování skleníkových plynů z látkové výměny rostlin, předžaludků a střev obrovských stád býložravců do zemské atmosféry stalo přirozeným klimatickým regulačním faktorem. Teprve až tento trestuhodný počin matky přírody začal člověk svou mnohostrannou činností ovlivňovat, neboli zcela rozbil přirozené podmínky zmíněného koloběhu, zamyslel se nad jejich působením.
Porovnání původní produkce skleníkových plynů a jejich produkce lidskou činností včetně úbytku přežvýkavců na Zemi by jistě bylo velmi poučné. Nelze vyloučit, že současná lidská činnost produkuje podstatně méně skleníkových plynů, než dokázala vytvořit původní obrovská biomasa rostlin a živočichů.
Vláknina v krmivech je energetickým zdrojem přežvýkavců a zásadně se podílí na energetické bilanci v zimním období. Kromě toho ještě přikrmujeme jádrem. Škrob z obilovin je podstatně rychlejším a účinnějším zdrojem energie než vláknina. To je podpora mikroflóry, která jí umožní, či spíše usnadní a zrychlí výstavbu vlastních těl. Ta jsou později bílkovinnou potravou v pravém žaludku (slezu) přežvýkavců.
Jen koňovití tuto jedinečnou hmotu marnotratně odhazují bez dalšího využití, ale vynahrazují si to možností pohybu za kvalitním pastevním porostem s dostatkem bílkovin.
Zajícovci se zase přizpůsobili konzumací produktů slepého střeva (tzv. cékotrofie).
Mikroflóra také produkuje B-vitaminy, enzymy a jiné biologicky účinné látky, které přímo souvisejí se zachováním zdravé látkové výměny i tedy i života zvířete.
Vláknina má ještě další významný efekt ve výživě přežvýkavců. Její fyzická přítomnost v trávicím traktu dráždí mechanoreceptory ve sliznici celé trávicí trubice, zejména v bachoru. To je stimul k přežvykování (ruminaci) a činnosti předžaludků vůbec. Pokud přijde vysoce koncentrovaná potrava, tedy obilný škrob, do předžaludků bez možnosti fyziologických pohybů a tedy celé jejich činnosti, dochází k jednostrannému a rychlému rozkladu škrobu na kyselinu mléčnou a plyny. Přebytkem škrobu v krmné dávce vzniká dietetická porucha nazývaná acidóza.
Napřed se snižuje pH prostředí bachoru a hyne část fyziologické mikroflóry. Tím dochází ke snížení produkce živin a také se zlepšuje prostředí pro rozvoj patogenních bakterií v celém trávicím traktu. Může dojít a většinou dochází k produkci endotoxinů. Sliznice ztrácí svou ochrannou funkci a endotoxiny prochází do krevního oběhu. Výsledkem bývá narušení paznehtů a kulhání.
Kyselina mléčná může v případě závažného nadbytku jako skutečná kyselina porušit až popálit sliznici bachoru. Tím dojde k závažnému narušení její funkce, mikroflóra ztrácí své přirozené prostředí po stránce fyzické i chemické a hyne.
Podobný negativní efekt nastává, když se zkrmí přídavek obilovin bez potřebného návyku. Pokud se větší množství kyseliny mléčné absorbuje do krve, dochází k systémové acidóze.
Acidózu mohou vyvolat i další chyby v krmení. Nejčastěji je to zkrmování jemně šrotovaného obilí, protože velký povrch znamená jeho rychlý a intenzivní rozklad. Málo krmných míst či „krátký žlab“ znamená zvýhodnění dominantních jedinců na úkor ostatních a tím jejich ohrožení zvýšenou dávkou obilovin.
 
Nedostatek vlákniny je průvodní jev příjmu velmi mladé zelené hmoty. Je-li zvěř ve stálém kontaktu s polními kulturami jetelů, vojtěšek i obilovin, vzniká návyk mikroflóry pastvou na prvních obrůstajících lístečcích či pupenech. Většinou se spojuje s příjmem stařiny, ohryzem větviček a podobně.
Známou pohromou je řepka, která spojuje nadbytek rychle rozložitelných bílkovin, nedostatek vlákniny, toxické látky a často zásah látkami chemické ochrany rostlin či herbicidů.
Řepku zvěř konzumuje bez omezení, je to chuťově atraktivní šťavnatá mladá rostlina. Z této hmoty se rychle uvolňuje čpavek, a protože působí jako nervový jed, ochromuje mechanoreceptory předžaludků. Dochází k útlumu činnosti předžaludků a obsah čpavku a dalších plynů se fermentací stále zvyšuje. Bachor se v této situaci stává tlakovou nádobou s ventily fungujícími „proti tlaku“ a následuje akutní nadmutí.
Pokud snadno a rychle rozložitelné bílkoviny ve výživě pouze převládají a pro mikroflóru se nedostává energetických zdrojů (zmiňovaný škrob z obilovin), čpavek postupně mění pH v bachoru do méně kyselých hodnot a vzniká metabolická porucha zvaná alkalóza. Podle stupně nadbytku čpavku slabá nebo chronická, může se ale vyvinout i jako prudká a akutní.
Podobný efekt vzniká při zkrmení zapařené velmi mladé píce jetele, vojtěšky i trávy. V krátkodobě uložené zelené hmotě proběhne rychlý a samovolný rozkladný proces, který potrhá stěnu buněk a uvolní bílkovinnou složku. Ta je zdrojem rychle se uvolňujícího čpavku, který hrozí rizikem nadmutí. Zkušení chovatelé dobře vědí, že před vyháněním na mladé porosty počátkem pastevní sezony musí zvířatům předložit kvalitní seno, aby byly předžaludky v činnosti a příjem zelené hmoty nebyl vysoký.
A konečně, vždy je žádoucí, aby byl v krmné dávce přežvýkavců a zejména zajícovců alespoň malý podíl silně lignifikované vlákniny. Tedy sláma, větvičky, kůra. Tato vláknina, právě proto, že je už pro mikroflóru nerozložitelná, vytváří podmínky pro fyziologický posun tráveniny ve střevech i její správnou konzistenci.
 
Odbočení od tématu produkce a konzervace krmiv? Ale poměr bílkovin, energie ve formě rozpustných cukrů v zelené hmotě a vlákniny je rozhodující nejen pro zdraví a hodnotnou výživu zvířat, ale i pro úspěšnost fermentačního a konzervačního procesu v senážích a silážích. Také u sena probíhá fermentační proces, který má významný vlivu na jeho dietetiku.
První rozhodující faktor kvality konzervovaných krmiv je posečení porostu podle jeho fenofáze.
Tradice sečení lučních porostů na seno obvykle určovala dobu pokosu v počátku květu převládajících trav. Takové seno je ideální pro dospělá zvířata. Pro odchov mláďat a laktaci se seče dříve, v začátku metání neboli v době tvorby laty, kdy má vyšší obsah bílkovin, méně vlákniny. Nižší obsah vlákniny a její méně pokročilá lignifikace zlepšuje příjem i využití živin.
Otavy, neboli podruhé sečená sena mají převažující podíl listů vůči stonkům, a proto také více bílkovin a méně vlákniny.
U vojtěšek je nejvhodnější doba sklizně počátek tvorby poupat, tzv. butonizace, nejpozději na počátku květu. Poupata nahmatáme jako malé pevné kuličky.
Vojtěška je plodinou s vysokým obsahem bílkovin a tato fenofáze je doba, kdy je v optimálním poměru obsah bílkovin a energie, jejich využitelnost i výnos. Včasný pokos také znamená, že lze využít potenciálu vojtěšky na více sklizní. Pozdější sklizeň zvyšuje obsah vlákniny, snižuje obsah energie a hlavně bílkovin i jejich využitelnost.
Jetely se sklízí v době počátku květu a zachovávají si přijatelné výživné hodnoty déle než vojtěška.
Každý druh pícnin má ve výživě jiný význam. Je to dáno postupem vegetace podle a hlavně obsahem a poměrem živin, včetně minerálních. Kromě toho je každá pícnina vhodná jen do určitých podmínek.
Kromě botanického druhu k široké variabilitě využití přispívá i současné šlechtění. Máme mnoho odrůd jetelů a vojtěšek, také kulturní trávy vybíráme kromě druhu i podle odrůd – zejména jílky se vyznačují mnoha hybridy s širokým použitím.
Proto ten, kdo zakládá louku, pastvinu či políčko pro zvěř musí vyhodnotit podmínky konkrétního stanoviště a být si dobře vědom účelu, pro který bude porost sloužit. Například: travina ovsík vyvýšený poskytuje vysoký výnos hmoty a jako seno je velmi ceněn. Ale zelený porost nesnáší sešlapání a kromě toho je mírně nahořklý.
Před asi 40 lety se silážní kukuřice pěstovala pouze v teplých výrobních oblastech a ve vyšších a chladnějších polohách se využívaly odrůdy ovsa s vysokým výnosem zelené hmoty. Současné vyšlechtěné hybridy kukuřice poskytují přijatelnou sklizeň zelené hmoty i v chladných, téměř podhorských oblastech.
Pro výběr pícnin musíme nutně brát v úvahu také půdní podmínky. A to nejen tak, že některé je třeba pěstovat na půdách s dostatkem živin (kukuřice) a jiné dokáží mohutným kořenovým systémem získat více živin (oves) i z chudších půd. Pro jednotlivé botanické druhy je typický jejich minerální obsah. Ale konkrétní minerální živiny musí být v půdě v dostatku a přístupné formě. To je kromě vláhy dáno i obsahem humusu. Bez cílené a svědomité péče jej v půdě rychle ubývá, což je problém většiny našich luk a pastvin. Chovatelé očekávají vysoké výnosy zelené hmoty a vysokou biologickou i výživnou hodnotu zelené hmoty, ale o své pastviny pečují pramálo.
U vojtěšek a jetelů se fenofáze pokosu volí také s ohledem na vývoj a kondici porostu. Vojtěška, která patří mezi nejhodnotnější a nejvýnosnější pícniny, se musí alespoň jednou za rok nechat zakvést. Jinak si porost nevytvoří přírůstek kořenové hmoty, ani dostatek zásobních látek.
 
V souvislosti s konzervací pícnin si napřed položme několik základních otázek.
 Budeme využívat porosty na seno nebo na senáže?
Jaký je rozdíl mezi siláží a senáží?
Co lze očekávat od kukuřičné siláže?
 
Vytvoření zásoby krmiv je vždy dáno rozlohou a možnostmi plochy trvalých porostů nebo orné půdy k produkci krmiv. Současná klimatická situace nás jednoznačně nutí využívat trvalé porosty, které využijí nedostatečné a nepravidelně rozložené srážky podstatně lépe, než jednoleté porosty. I přívalové prudké srážky využijí velmi dobře a také brání erozi.
V teplých oblastech je vhodná vojtěška nebo vojtěškotrávy, ve výše položených a chladných trávy, jetely a jetelotrávy.
Vojtěška vyžaduje teplé polohy a suché podmínky, odolává mrazu a suchu. Vodu i živiny vynáší z hlubších vrstev půdy. Vydrží v porostu několik let. Staré učebnice uvádí až deset let. Intenzivně se využívají po dva až tři roky, v extenzivních podmínkách většinou pět roků.
Pokud chceme prodloužit vytrvalost vojtěšky, tak je třeba zachovat odstup mezi předposlední a poslední sečí v délce nejméně sedm týdnů.
Limitujícím faktorem bývá zaplevelení, v jejich porostech se dobře daří smetánkám a pampeliškám, komonici a zejména šťovíku. Tedy plevelům, které snáší posečení.
V prvním užitkovém roce se doporučuje využívat porost jako tři seče, v dalších užitkových letech čtyři.
Vojtěška v dobrých podmínkách dosahuje výnosu přes 20 t/ha v sušině. Porosty vojtěšky se zakládají do krycích plodin na zeleno sklizených pícnin (např. oves či bob), což umožní využití půdy v prvním roce nebo jako čistý porost. Je ale nutný včasný pokos krycí plodiny – podle vývoje vojtěšky.
Tradičně se doporučuje porost vojtěšky na jaře a po sečích převláčet, aby se ke spícím pupenům na kořenovém krčku dostalo světlo a vzduch. Vláčení také potlačí jednoleté plevele. Někteří autoři je nedoporučují pro zbytečné zhutnění půdy, což vojtěšce doopravdy neprospívá. Ve skutečnosti záleží na konkrétních podmínkách a stavu porostu.
Seno z vojtěšky si ceníme pro vysoký obsah bílkovin, vápníku i dalších minerálních látek. Ale je tu i nevýhoda. Lístky jsou na stonku nasazeny na tzv. kloubech. Při nešetrné a nadměrné manipulaci se ze stonku snadno olamují. Z hmoty pak zbývají jen stonky, které jsou silně zdřevnatělé, a jejich výživná hodnota je mizerná.
 
Jetely se na rozdíl od vojtěšky lépe uplatní na méně úrodných, zamokřených a kyselejších půdách s mělkým profilem. V travních směskách jetel výrazně zvyšuje produkci i kvalitu píce. Je třeba ale rozlišovat jetel luční a jetel plazivý.
Jetel luční (červený) se u nás využívá v čistých porostech i v jetelotravních a lučních směsích. Špatně snáší sucho, vyhovují mu oblasti s bohatými srážkami a půdy s vyšší hladinou podzemní vody, toleruje nižší pH půdy a mělčí půdní profil. Má nižší obsah živin než vojtěška a čisté porosty se dají využívat maximálně dva užitkové roky. V porovnání s vojtěškou je tolerantnější k zastínění okolními travami, rychle se po vzejití vyvíjí a dokáže se lépe prosaditi ve směsi s travami. I porost jetele se může založit do krycí plodiny.
Jetel luční byl v minulosti využíván ke zkrmování v čerstvém stavu, neboť jeho píce v porovnání s travami nebo vojtěškou jen pomalu lignifikuje, což se týká i stonků. Optimální výživné hodnoty má ve fenofázi květních poupat, ale i při plném kvetení si zachovává dobrou kvalitu. Při příliš zpožděné sklizni první seče jeho porost poléhá a podehnívá a zpomaluje se další obrůstání. Rovnoměrné rozložení srážek umožní sklidit 4 až 5 sečí za rok. Obvykle se se sklízí třikrát. Jetel potřebuje asi 45 vegetačních dnů od poslední podzimní sklizně do nástupu mrazů.
U jetele lučního rozlišujeme dva typy odrůd, nazývané tetraploidní a diploidní. I když toto rozlišení zní pro laika téměř nepřijatelně, má pro pěstitele zásadní význam. Pojem di- a tetra- označuje počet chromozomů.
Tetraploidní odrůdy poskytují vyšší výnosy zelené píce, mají nižší obsah sušiny a průběh jejich stárnutí i lignifikace je pomalejší a také později zakvétají. Jsou proto vhodné pro produkci zelené hmoty k přímému krmení. Diploidní odrůdy s rychlejším vývojem a vyšším obsahem sušiny jsou vhodnější pro konzervaci, předsušení na senáž je kratší. Rozdíl v produkci suché hmoty mezi oběma typy není významný.
Jetel je oproti vojtěšce snadněji silážovatelný, protože má vyšší obsah rozpustných cukrů a nižší obsah celkových bílkovin. Má ale vyšší obsah vody a potřebuje delší dobu na zavadnutí pro následné senážování. V trvalých travních porostech se jetel luční udržuje vysemeněním. Semena dozrávají zejména v pozdnějších druhých sečích.
Jetel plazivý velmi dobře odolává sešlapání, a proto je zařazován do pastevních porostů. Snáší drsné klimatické podmínky vyšších poloh včetně dočasného sucha nebo přechodného zamokření. Ideální je v trvalých travních porostech s příměsí 15-30 %, kde vydrží 5-6 let. Pokud by snad byly pastviny intenzivně přihnojovány dusíkem, dominující trávy jetel plazivý zastiňují a pak jetel plazivý z porostu ustupuje.
 
V praxi obor a faremního chovu zvěře jsou vojtěšky a jetely vhodné k využití v jetelových a vojtěškových travních směskách. Oproti monokulturám trav, jetelů a vojtěšek je vyšší celkový výnos, pestřejší živinové složení trav a jetelovin i vyvážený obsah cukrů (trávy) a dusíkatých látek (jeteloviny), lepší silážovatelnost díky cukrům obsaženým v travách.
I z agronomického pohledu jsou směsky výhodnější: trávy nahrazují snížení podílu jetelovin v druhém a dalším užitkovém roce, v nepříznivých klimatických podmínkách je vyšší jistota výnosu.
Směska lépe pokrývá půdu a zlepšuje odolnost porostu proti zaplevelení i vyšší využití srážek a odolnost vůči erozi, snižuje poléhání porostu a poskytuje vyšší odolnost drnu vůči zátěži při pastevním využívání. Široké spektrum druhů a odrůd trav i jetelovin umožní vytvořit perspektivní trvalé porosty ve všech výškových i klimatických podmínkách.
Zajímavým přechodem mezi trvalými porosty a jednoletými pícninami je dvouletá, vícesečná odrůda tzv. svatojánského žita nazvaná Lesan, registrována od roku 2003 a původně určena pro přikrmování na políčka pro zvěř. Podmínkou úspěchu pěstování u klasického žita (jednosečného) je dodržení termínu pro výsev. V polohách nad 600 m n. m. musí být vyseto do 20. září, v polohách do 400 m n. m. do 5. října.
Do suchých, teplých podmínek a na písčité půdy se hodí čirok nebo súdánská tráva a jejich kříženci.
Čiroky odolávají škůdcům a podle stádia sklizně poskytují výnos asi 15 t/ha. Súdánská tráva po sečích obrůstá. Existují kříženci obou druhů.
Nelze nezmínit slunečnici topinambur. Vzhledem k tomu, že jsme topinambur v našich textech již dvakrát podrobně popisovali, jen hlavní výhody a zásady pěstování.
Paradoxně je největším problémem topinamburu jeho vysoká regenerační schopnost. Je nutné udržení širokých řádků a přihnojování. Tvorba velkého množství zelené hmoty i hlíz znamená nároky na zásobení dusíkem a draslíkem v půdě i dostatek vláhy. Pokud na to pěstitel nebude dbát, porost nadměrně zhoustne a vyčerpá základní živiny i mikroprvky. Později či v dalších letech zeslábne a nelze očekávat výnos, ani plné výživné hodnoty. Při dostatečné péči vydrží na stanovišti nejméně 4 – 5 let. Topinambur netrpí plevely, protože i při širokých řádcích zakryje půdu, čímž omez, až znemožní jejich růst. Kromě toho má minimum škůdců a chorob. Zasázení se provádí podobně jako brambory, včetně následného hrůbkování. Ideální šířka řádků je asi 70–80 cm. Při zakládání porostu sázíme v dubnu.
Topinambur je plodina schopná vytvořit i v extenzivních podmínkách po několik let vysoký výnos a má tedy blíže k víceletým pícninám než k jednoletým. Má dlouhou vegetační dobu.
Zelenou hmotu sklízíme poprvé počátkem července a pak v říjnu. Tak se získá krmivo s optimálním poměrem výnosu a dostatkem bílkovin i energie za podmínky využitelné vlákniny.
Pro sklizeň hlíz využijeme mechanizaci na sklizeň brambor. Sklízíme je po částech od listopadu až do počátku vegetace na jaře. Hlízy mají velmi krátkou skladovatelnost. Jejich tenká slupka znamená rychlé vysychání a poškození plísněmi. Nejsou tedy plnohodnotnou náhradou řepy či krmné mrkve. Sklizeň hlíz je ale podmínka udržení optimálního počtu jedinců na jednotku plochy. Porost regeneruje z úlomků hlíz i oddenků.
 
Z jednoletých pícnin poskytuje nejvyšší výnos energie i sušiny na jednotku plochy zcela jednoznačně kukuřice, která umožňuje mimořádně široký výběr odrůd a využívá i řadu genetických modifikací, díky kterým má zvýšenou odolnost vůči herbicidům, škůdcům, suchu a dalším stresům. V Česku jsou registrovány a využívány odrůdy odolné vůči zavíječi kukuřičnému.
Z nepochopitelných důvodů je zkratka GMO symbolem doslova ďábelského spiknutí potrhlých a zlých vědců vůči moudrým ekologům a zodpovědným bioaktivistům. Skutečnost, že je to pouze jiná a účinnější forma šlechtění, které lidé provádějí od počátku zemědělství, nikdo nechce slyšet, a tak je povinné deklarovat použití plodin GMO na etiketách krmiv jako cosi nebezpečného a přinejmenším podezřelého. Nikoliv proto, že obsahují např. méně reziduí pesticidů, více esenciálních aminokyselin a jejich pěstování je efektivnější než klasické odrůdy. Důvodem je mlhavé a vágní podezření nařízené zákonem, ale v čem skutečně a konkrétně spočívá, nikdo ještě nevysvětlil.
Vynechme agrotechnické a pěstitelské podmínky i výběr hybridů – je to pro náš účel zdlouhavé a nezáživné. Podstatné je, že kukuřici můžeme vyset na políčko a pak k němu pustit zvěř. Není to ale dobré řešení, protože sladká chuť mladých rostlin či palic v mléčně voskové zralosti znamená spontánní jednorázový příjem a tedy i reálná dietetická rizika. Další nevýhodou je, že porost dokáží jeleni i daňci spíše neefektivně zdevastovat než využít. V malém rozsahu by ale mohlo být zajímavé sušit mladé rostliny podobně jako při přípravě letniny, nejlépe ve fenofázi počátku mléčné zralosti klasů. Podle čísla ranosti a hlavně podmínek klimatu se výnosy suché hmoty pohybují na úrovni 19-20 t/ha.
Kukuřice je v prvé řadě ideální plodinou pro výrobu siláže. Vysoký obsah cukrů umožní spolehlivý fermentační proces, jen je třeba zvolit správnou délku řezanky vzhledem k sušině sklízené hmoty popř. zvolené metodice silážování. Fermentace proběhne úspěšně, i když dojde k méně významnému nedodržení metodiky.
Nevýhodou kukuřice je vysoká potřeba vláhy neboli malá odolnost vůči výraznému suchu a horku. Vytváří podmínky k erozi půdy a velký odběr živin a i humusu.
Další jednoletou plodinou hodnou naší pozornosti je oves. Lze jej doporučit v chladných, výše položených oblastech a pro méně úživné půdy. V těchto podmínkách poskytuje vyšší výnos než kukuřice. Hlavní podmínkou úspěšnosti pěstování je včasný výsev, tedy co nejdříve, jakmile to půda dovolí.
Nejlepší doba vhodná pro sklizeň zelené hmoty je mléčná zralost zrna, ale lze jej využít od konce sloupkování do mléčně voskové zralosti. V této době má relativně vysoký obsah vlákniny, je to ale ideální pro dospělou zvěř. Obsahuje dostatek cukrů a proto je velmi vhodný pro silážování. Je také možné oves pokosit na seno. Když vyjde počasí a dosuší se, získáme velmi kvalitní krmivo. Pro tento typ sklizně sečeme v počátku metání, neboli jakmile se začnou objevovat první laty.
Pro krmné účely jsou vhodné odrůdy Vok, Azur a Auron. Výnos zelené píce je 30 - 50 tun na hektar. Oves je ideální krycí plodinou pro založení porostu vojtěšky i jetele a po první seči částečně obrůstá.
U ovsů lze počítat s výnosem 3,5 – 8 t zelené hmoty z hektaru podle fenofáze sklizně.
 
Na políčka je možné dát i krmnou mrkev či řepu.
Krmná mrkev je krmivo s vynikajícím dietetickým působením a zdroj dobře využitelných cukrů, B vitaminů i beta-karotenu i v zimním období. Kromě toho při dlouhodobějším zkrmování působí jako prostředek proti střevním parazitům, což dobře znaly naše babičky. Má vysoký obsah hemicelulózy, což je forma vlákniny podstatně zlepšující prostředí a funkci sliznic trávicího traktu.
Mrkev prosperuje na rozdíl od řepy v mělkých, písčitých půdách a sušších a chladnějších polohách. Výnosy kořenů (neprávně bulev) mohou být překvapivě vysoké, od 30 do 60 t na hektar.
Sklízí se co nejpozději, protože ještě v říjnu přirůstá a zvyšuje obsah zásobních látek v kořenech. Nať mrkve je možno zkrmovat. Nadšený experimentátor by ji mohl zkusit silážovat. Příznivý je vysoký obsah cukrů, problém je ale nízká sušina a vysoké bílkoviny i pravděpodobnost zahlinění.
Sklizené kořeny se musí uskladnit v co nejnižších teplotách a vlhkosti asi 90 %, protože mají tendenci vysychat. Jedinou nevýhodou mrkve je nutnost speciální mechanizace pro sklizeň či vysoký podíl ruční práce. V našich podmínkách je k dispozici odrůda Táborská žlutá.
Krmné řepy jsou u nás známým a tradičním krmivem. Tradičním… V roce 1950 byla pěstována na 95 000 hektarech, v roce 2010 na 900 hektarech.
Využívá se v řadě chovatelsky vyspělých zemí při skutečně ekologickému přístupu k živočišné výrobě, v podmínkách výroby kvalitních sýrů je řepa základem krmné dávky dojnic.
Klasické cukrovarské odrůdy pro zvěř doporučit nelze. Vysoký obsah cukru vytváří reálné riziko acidózy. Krmné řepy rozlišujeme podle sušiny a tedy i obsahu živin. U krmných řep a cukrovek nelze dosáhnout zároveň vysokého obsahu sušiny a vysokého výnosu. Volbu typu řepy určují podmínky oblasti. Krmné polocukrovky, nazývané také obsahové odrůdy mají sušinu nad 17 % a vyžadují úrodné a hluboké půdy. Objemové odrůdy se sušinou pod 14 % se mohou pěstovat v chladných oblastech a na chudších půdách. Výnosy se pohybují podle oblasti a odrůdy mezi 50-100 tun na hektar.
Chrást není ke krmení vhodný. Bývá silně zahliněný a obsahuje mnoho kyseliny šťavelové. Za socialistického zemědělství se chrást cukrovky, tehdy jedné z hlavních plodin, silážoval nebo zkrmoval napřímo pro dojnice i výkrm skotu. Bylo to vždy období velkých metabolických problémů a průjmů dojnic. Siláže většinou dopadly špatně, protože ani cukry, které skrojek obsahoval, nevytvářely dostatečně dobré podmínky k úspěšné fermentaci. K negativnímu výsledku přispívalo i bláto v hmotě.
Bulvy krmné řepy se uskladňují v krechtech, vyžadují ochranu před mrazem a větrání. Pokud se tyto podmínky splní, vydrží řepa s malými ztrátami dlouho do jara. Kdysi se řepa vysazovala jako klubíčka s více semínky. To znamenalo mnoho ruční práce. Následovalo tzv. obrušované osivo s jedním semínkem a v současné době se používá geneticky jednoklíčkové osivo. Stejně jako mrkev se řepa sklízí co nejpozději. Výnos bulev se podle odrůdy a oblasti pohybuje mezi 50–100 t/ha.
 
Využití cíleně pěstovaných krmných plodin je pro zvěř dobrá možnost a někde jediná šance k přežití. Není pochyb o tom, že pěstitelé obilovin a olejnin budou muset najít způsob, jak kompenzovat neudržitelnost života zvěře v prostředí současné velkoplošné rostlinné výroby. Všichni víme, že nelze realizovat způsob hospodaření typický do poloviny minulého století. Ale nesmíme se smířit s tím, že na polích s intenzivně pěstovanými obilovinami a olejninami nebude žádný další život.
Martin MOHELSKÝ
 
 
 

Přiložené dokumenty

Vynosy-picnin Vynosy-picnin (9,45 KB)
Zpracování dat...